Experiment v archeologii-jeho přínos a omezení

Martin Witkowski
Experiment v archeologii-jeho přínos a omezení.


Nejdříve než začnu psát vlastní úvahu o experimentu, jeho přínosu a omezení v archeologii, chtěl bych vlastní pojem Experimentální archeologie popsat tak jak jsem jej sám pochopil.
V akademickém slovníku cizích slov je termín experiment uváděn jako odborný výraz pro pokus, způsob vědeckého bádání, metodu vědeckého poznání, při které se zkoumají za kontrolovaných a řízených podmínek určité jevy.
Ze studii literatury a úvahy nad experimentem v archeologii jsem pochopil, že vědecký experiment není jen obyčejným pokusem, nebo krokem do neznáma, jehož konec může být jak pozitivní tak negativní, ale myslím si, že je to velice dobře promyšlený plán postupu, dokonalá metodologická příprava, která je doprovázena studiem dříve získaných experimentálních metod za cílem dosažení
logického závěru oproti počáteční hypotéze zkouškou či pokusem.

Myslím si, že experiment v archeologii je velice důležitou metodou poznání a velikým přínosem pro tento obor a abych tento přínos přiblížil, dovolím si uvést jeden příklad experimentu v archeologii. Jedná se o práci se zaměřením pouze na období paleolitu a s tím související technologie opracování kamene – výroba nástrojů (technologie výroby štípané a broušené kamenné industrie) a technologie zhotovování otvorů u ozdobných předmětů. Touto problematikou se zabýval Petr Škrdla z Archeologického ústavu AV ČR Brno, pracoviště Dolní Věstonice.
Cílem tohoto experimentu bylo zmapování historie prvopočátků technologie výroby industrie, s tím souvisejícího technologického myšlení člověka a rekonstrukce technologických procesů používaných k opracování kamene v prostředí doby kamenné. Současně bylo nutné u těchto procesů posoudit jejich surovinovou, časovou a technologickou náročnost. Technologie výroby broušené kamenné industrie byla úspěšně rekonstruována a následně experimentálně testována. Byla stanovená i doba potřebná k výrobě broušených artefaktů. Na základě tohoto bylo možno modifikovat názory na délku výroby podobných nástrojů. V žádném případě se nejednalo o dlouhodobý proces, ale byla to otázka pouze maximálně jednoho dne. Použitý výrobní postup byl detailně popsán a je možno ho kdykoliv v budoucnu replikovat. Mohl by se stát základem pro další archeologické experimenty, hlavně z období neolitu, kde význam broušené industrie výrazně stoupl.
Co se týče experimentu se zhotovováním otvorů u ozdobných předmětů byla technologie úspěšně rekonstruována a následně testována. Použitý výrobní postup byl podrobně popsán tak aby umožnil jeho použití případnými experimentátory.
Vzhledem k tomu, že existovaly odlišnosti v technice zhotovování otvorů v jednotlivých kulturních prostředích, mohlo by mít toto studium velký kulturně-chronologický význam. Je otázka, k jakému účelu lze dnes využít znalosti techniky opracování kamene. Je možné, že výsledky tohoto výzkumu budou směřovat další badatele na pole experimentální archeologie. Vedle vědeckého charakteru archeologického experimentu přináší tato metoda i vzdělávací a výchovný potenciál. Např. školní návštěvy v experimentálních střediscích, nebo přímo i celoroční činnost jednotlivců i zájmových skupin (Dětský pravěký skanzen Altamira,Archeopark Praha-Troja…)

Výsledky experimentu v archeologii sebou nesou samozřejmě i neúspěch a určitá omezení. Například zaznamenávání doby nutné k obdržení výsledku určitého experimentu může být zajímavá pro experimentátora, ale tento údaj popisuje pouze výsledek okamžité výkonnosti experimentátora, nemusí mít nic společného s realitou minulosti. Na další omezení narazíme např. při rekonstrukci myšlení člověka v minulosti, nebo při rekonstrukci kultovních praktik atd. V těchto případech jsou možnosti experimentu minimální.

Cesta po které experimentální archeologie jde je velice dlouhá a prakticky nekonečná, proto bych chtěl závěrem popřát do dalšího období dostatek kvalitních a dobře naplánovaných a odborně provedených experimentů.