Referát z dějepisu 7. ročník-Středověk

Polský stát:
Polsko bylo největší. V ranném středověku mělo dvě základní centra – na jihovýchodě v oblasti Krakova – žili zde Vislané – a na severozápadu u Hnězdna žili Polané. Podle nich také Polsko dostalo své pojmenování. Údajným zakladatelem Polska je panovník Měšek I., který svůj původ odvozuje od bájného rodu Piastovců, a proto jsou považováni za první vládnoucí linii. Měšek I. značně rozšířil území Polska o Pomořansko, o oblast Baltskou a území slezská.
Jeho pokračovatelem na poč. 11. stol. byl jeho syn Boleslav Chrabrý, který v letech 1003 – 1004 vytvořil říši česko-polskou, stal se jejím panovníkem (toto postavení brzy ztratil). Připojil Míšeňsko a Lužici. V r. 1018 se panovníkem Svaté říše římské stává Jindřich II. Musí se vzdát Slovenska ve prospěch Uher. Ve 20. letech 11. stol. se stává králem, titul je dědičný. Založí v Polsku soustavu hradišť z nichž byla polská země v jednotlivých částech spravována a řízena vojensky, ekonomicky, kulturně i politicky. Posledním úspěchem je zřízení arcibiskupství v r. 999 v Hnězdně, kde byly dočasně uloženy ostatky sv. Vojtěcha.

Středověk:
Bylo to dáno tím, že středoevropská oblast je svébytná a také formativní proces středoevropských států byl podmíněn dvěma faktory:
1. výrazný zahraniční tlak, kdy
o významnou roli sehrály východní kmeny - Avaři
o útočné výpravy Franků ze západu, protože při utváření Francké říše pronikali hluboko na východ a přišli do styku se slovanskými kmeny.
2. sjednocující vliv křesťanství, církve a ustavování církevních struktur nejprve v podobě biskupství a poté na bázi arcibiskupství. Arcibiskupství byla církevními provinciemi, které se většinou kryly s územním vymezením jednotlivých říší.
3. Charakter raného středověku: Zrod nových států v Evropě, křesťanství, přeměna krajiny, vznik Svaté říše římské, počátky českého státu, Románský sloh.
Stěhování národů:
Stěhování národů dvě vlny.
Závěr vytváření nového etnického podloží Evropy patřil nástupu Slovanů a vpádu dalších vln kočovných kmenů - zprvu Avarů, Bulharů, později Maďarů.
První vlna stěhování národů:
Upevnění křesťanství:

Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem. K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska.
Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo. Západní křesťané používali latinu a obraceli se k Římu; východní křesťané používali řečtinu nebo slovanské jazyky a obraceli se k Cařihradu. Přes mnoho pokusů o smíření se tyto dva směry nikdy neudobřily.

Románský sloh:

Nejstarší stojící stavební památky v našich zemích se běžně označují společným názvem románské. Ozývá se v něm latinské jméno Říma-Roma, protože toto umění vznikalo v zemích ,které patřily k tehdy již zaniklému římskému impériu ,kde stavitelství z kamene mělo staletou tradici. Odtud se s určitým zpožděním a v prostších, zjednodušených a daleko zhrublých formách šířilo i do ostatní Evropy, a tedy také do našich zemí.
Rámcové a ne zcela výstižné pojmenování nejstaršího období stavební tvorby (ve starší literatuře najdeme označení "byzantský sloh") zahrnuje i dva předrománské slohy:
- sloh karolínský, určující západoevropské umění v 9.stol.n.l. a nazývaném po Karlu Velikém (768-814), tvůrci veliké říše, jenž v roce 800 přijal římskou korunu a usiloval i v umění vyrovnat se starověkému Římu. U nás tento sloh zastupuje svatováclavská rotunda sv. Víta v Praze.
- sloh ottonský, časově vyplňující 10.století. Nese dodatečné pojmenování podle císaře Otty Velikého, který pokračoval v pokusech o obnovu slávy římské říše na poli politickém i kulturním. Z našich památek je ukázkou ottonské architektury bazilika sv.Jiří na Pražském hradě, i když zčásti poznamenaná obnovou po ohni 1142.
O předrománském - ottonském - období, vyznačujícím se hmotností a nepatrnou členitostí těžkých staveb, lze v naší architektuře mluvit takřka až do přelomu 11. a 12.stol., kdežto vlastní románský sloh, v západní Evropě rozšířený po celé 11. a 12.století, se v české oblasti rozvíjí hlavně po roce 1100. Vrcholu dosahuje ve skupině kostelů z prvé poloviny 13.stol.
Kolem roku 1240, již souběžně s doznívajícím románským slohem vyrůstají první gotické stavby.
Se stopami románského osídlení se však nesetkáváme pouze v podobě kostelů, klášterů a hradů. Toto období vtisklo například také základní rozvržení půdorysu nynějšího Starého Města pražského. Jeho středem se tehdy postupně stávalo tržiště (Staroměstské náměstí a Týn), spojené cestami a pak ulicemi s brody přes Vltavu, s Vyšehradem, s kupeckou osadou na Poříčí.
Historie českého státu:
Sámova říše:
První státní útvar na našem území. Podle podkladů kronikáře Fredegara tu byli první Slované v roce 623. V té době do Čech dorazil francký kupec Sámo se svoji ozbrojenou družinou. Spolu se Slovany zničily Avary a Slované si ho zvolili za svého pána. Ale Slované se dostali do sporu s Dagobertem. Ten si chtěl říši podmanit a povolal vojsko u Wogatisburgu. Dagobert byl poražen. Říše trvala do úmrtí Sáma.
Velká Morava:
Součástí stěhování národů byl příchod Slovanů do střední a jižní Evropy. Kolem roku 800 vznikla na našem území dvě knížectví. Moravské knížectví v čele s knížetem Mojmírem I. a Nitranské knížectví v čele s Pribinou.
Počínaje knížetem Moravanů Mojmírem I. se setkáváme s první dynastií, která zosobňuje raně středověký stát. V dějinách se Mojmír I. objevil roku 830 jako panovník říše, pro kterou se později ujal název Velká Morava.
Velkomoravská říše byla prvním útvarem na našem území, který je možno označit jako ranou formu státu. Z původního jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti v Čechách, Slezsku na dnešním Slovensku a v Podunajské nížině (viz příloha 1 - mapa). K významným událostem patřil Mojmírův útok na nitranského knížete Pribinu a tím připojení Nitry k Velké Moravě.
Roku 846 se s podporou východofranského krále Ludvíka II. Němce ujímá vlády nad Velkou Moravou Mojmírův synovec, kníže Rostislav. Vzrůstající Rostislavova moc však záhy narazila na zájmy Ludvíka Němce a tak se roku 855 ocitla Velká Morava ve válečném stavu s Východofranskou říší.
Kolem roku 860 se na Rostislavově dvoře rozhodli získat podporu pro posílení státu a křesťanství. Jelikož neuspěli, vysílají roku 863 poselstvo do Cařihradu, k světské a duchovní hlavě císaři Michalovi III.
Napjaté vztahy mezi Velkomoravskou a Východofranskou říší se nijak nezlepšovaly. V roce 870 byl kníže Rostislav zajat svým synovcem Svatoplukem, který ho vydal do franských rukou. Pro údajnou zradu byl dokonce ve franském zajetí oslepen.
Na konci 9. století se objevila nová hrozba z východu, byly to kočovné maďarské kmeny, které si hledaly prostor k usídlení v dolním Podunají. V roce 893 porazily Bulhary a vytlačily je za Dunaj.
Panovníkova smrt byla vždy ve středověku zkouškou pro stabilitu státu. Také po Svatoplukově smrti (r.894) se ukázalo, že jeho říši mimo moravské území spojovala především jeho osobnost. V Čechách se opět dostala k vládě domácí knížata (Přemyslovec Spytihněv I.) Ve spojení s východofranským králem Arnulfem se snažil prosadit vedle Mojmíra II. jeho mladší bratr Svatopluk, ale byl odražen. Morava se dostávala pod tlak Maďarů a vyčerpaná společnost se vracela k pohanství.
Roku 903 nebo 904 (prameny se rozcházejí) utrpělo moravské vojsko velkou porážku od Maďarů, kteří pak zpustošili moravská hradiště. Hovoří se dokonce o vylidnění Moravy. Poslední nadějí k obnově mojmírovského státu mohlo být bavorské vojsko, ale to bylo roku 907 v bitvě u Bratislavy rovněž zničeno.
Maďarský vpád těžil z krizového stavu Velké Moravy, jeho důsledky však byly natolik razantní, že se i jádro státního území rozpadlo a obyvatelstvo se vrátilo k předstátnímu stavu.
Český stát:
V době rozkvětu Velké moravy se jeí součástí staly Čechy. Vládnoucí rod Čechů byli Přemyslovci. Prvním doloženým Přemyslovcem byl kníže Bořivoj a sídlili na Levém Hradci. Založil Pražský hrad a přijal křesťanství.Po něm vládli vnuci Václav a Boleslav I. Kníže Václav vládl 921-929, byl vzdělaný a zlepšil postavení českého státu. Platil poplatek za mír. V roce 929 ho zabil bratr Boleslav. Vládl tvrdší rukou a sjednotil Čechy. Syn Boleslav 2. Pobožný v roce 973 získal souhlas od papeže k založení biskupství. Potom vládli Slavníkovci, ti byli ale vyvražděni. Kníže vládl zemi, až kníže Břetislav zavedl stařesinský zákon. Nejstarší z rodu vládl. Pokles knížecí moci si pojistil Vladivoj v roce 1002, udělil Čechy v léno. Nový kníže mohl vládnout pouze pod povolením císaře. Pokles zastavil Oldřich 1012-1035 vládl, a jeho syna Břetislava 1035-1055. Získali zpět Moravu, kterou uchvátili Poláci. Ostatky sv.Vojtěcha převezl do Prahy. Prvním králem se stal Vratislav 2., který pomohl císaři a zato ho korunoval na krále v roce 1085. Druhý král byl Vladislav 2. v roce 1158. Jejich znak byl lev.