Starověký Egypt

Vznik Egypta

Historie Egypta začala pravděpodobně již v paleolitu, ovšem tato teorie je dosud pouhou hypotézou.
V dávných dobách mělo údoli Nilu docela jinou tvář než dnes - řeka totiž zaplavovala téměř celé území. Klima bylo samozřejmě vlhčí a až k deltě Nilu se táhla obrovská bažina. Podnebí se začalo měnit koncem paeolitu, kdy se také koryto Nilu zúžilo do své dnešní podoby. Postupná přeměna okolní krajiny v poušť sebou přinesla osídlování úrodných Nilských břehů. V neolitu, tzn. asi 10.000 let př.n.l., byly již známy dva kmeny. První z nich pocházel ze střední Afriky, druhý ze Středomoří, ze samého srdce Asie. K oběma těmto kmenům musíme ještě přičíst kmen třetí, pocházející z bájné Atlantidy, který prý sídlil v údolí Nilu nad Libyí. Postupem času se tak vytvořily dvě kultury. Na severu země, v deltě Nilu, kde také vyrostlo první město Merinda, se usadila první z nich, druhá se pak rozvíjela na jihu a jejím hlavním městem se stala Tasa. Egyptský národ se již tehdy rozdělil do dvou říší. I když byly kmeny později sjednoceny, zůstaly stopy bývalého rozdělení patrné.

Vznik civilizace, budou později Egypťané nazývat časem boha, je spojen s obdobím vlády krále Osirise.
Tato pozemská říše nejvyššího z egyptských bohů je pro nás zachycena ve spisech s názvem Text pyramid. Osiris podle legendy oba egyptské kmeny spojil, ale toto sjednocení nemělo dlouhého trvání. Pokud bychom měli hovořit o prvním skutečném sjednocením Egypta, musíme se vrátit do roku 3200 př.n.l.

Sjednocení Horního a Dolního Egypta:
Tato epocha začíná vládou krále Narmera, v němž někteří spatřují mytického krále Meneda, kterému vděčí obě říše za sjednocení. K vládě se tak dostává první z 31 dynastií, jež se střídaly na egyptském trůně až do roku 332 př.n.l., kdy říše podlehla Alexandru Velikému. V jedné staré listině se o Narmerovi píše, že stíná jednu hlavu za druhou... nešetří nic a nikoho. Tak je vyobzazeno královo strašné počínání na známé Narmerově stéle, 74 centimetrů vysoké břidlicové desce, která pochází asi z roku 3100 př.n.l.
Na stéle, která je ve skutečnosti okrasnou deskou, můžete na jedné straně vidět faraona, jak drží za vlasy nepřítele ležícího na zemi. V druhé ruce má kyj a na hlavě konickou korunu Horního Egypta. Na druhé straně desky je zobrazen s dolnoegyptskou korunou, obklopen spoustou mrtvých nepřátel s uťatými hlavami.
Koruny, symboly panovníka byly tři, bílá pro sever, čecená sybolizovala jich a dvojitá, která vznikla spojením obou, představovala sjednocenou říši.

Stará říše:
Stará říše, jejíž počátek sahá asi do roku 3200 př.n.l, je také známa pod jménem Impérium Memfisu a je považována za nejvelkolepjejší historickou epochu egyptské civilizace. Hlavním městem se po Abydosu atal Memfis.
Během tohoto raného období egyptských dějin byly vytvořeny první světské a náboženské zákony, základy umění a písma. Prvním velkým faraonem byl Džoser, zakladatel třetí dynastie. Jemu je také věnována první monumentální kamená stavba, pyramidy v Sakkaře. Byl to také on, kdo jmenoval prvního ministra, jenž mu měl pomáhat se správou země. Džoser kromě toho podnikl mnohé válečné výpravy přes katarakt do Núbie a Sinaje.
Následující (čtvrtá) dynastie - vstupuje na trůn král Snofrevem. Za jeho vlády dostaly pyramidy nový architektonický prvek - hladkou omítku na povrchu. Tento požadavek, co se architektonických ozdob týče, byl ještě překonán třemi jinými faraony z téže dynastie (Cheopsem, Chefrenem, Mykerinem ), kteří dali vybudovat slavný komplex v Gíze. O jejich životě toho víme, bohužel velmi málo, je doloženo jen několik Cheopsových válečných tažení do Simaje.
Pátá dynastie začíná v Heliopolisu a je proto také nazývána heliopolitánskou epochou. První tři faraonové prý pocházeli ze spojení žen kněze boha Ra. Od té doby se všem faraonům říká synové boha Ra.
V této epoše vznikly všechny texty nalezené v pyramidách a konala se četná polní tažení do Asie a Libye. Z poslední dynastie staré říše je nejdůležitější osobností Phiops II. Na trůn nastoupil jako šestiletý a vládl devadesátčtyři let, což je nejdelší doba vlády egyptského panovníka. Konec šesté dynastie s sebou přinesl také rozpad centrální moci, která přešla do rukou knížat jednotlivých žup. Díky jejich vzájemné spolupráci byla v té době byla faraonova moc výrazně oslabena.
Tím začíná první mezidobí, pohnutá a temná doba, během níž se Egypt otřásal pod nápory anarchismu a sociálních převratů. Zmíněny časový úsek začal nástupem sedmé dynastie asi v roce 2180 př.n.l. a trval do počátku jedenácté dynastie, jejíž nástup se datuje do období kolem roku 2130 př.n.l.

Střední říše:
Období Střední říše začalo kolem roku 2060 př.n.l. s koncem jedenácté dynastie. Faraon Montu - Hotep I. získal za pomoci střední vrstvy znovu moc v Dolním Egyptě. Jeho následníci, faraonové Montu - Hotep II. a Montu - Hotep III., posílili rozvoj obchodu, vytvořily obchodní cestu k Rudému moři a nastolili opět expanzivní politiku vůči Núbii. Kolem roku 2000 př.n.l. na trůn nastoupila dvanáctá dynastie, nejznámější a nejrosáhlejší v celých egyptských dějinách. Jejím prvním panovníkem byl Amon - Emhat I., který prosadil kult boha Amuna a prohlásil jej za nejvyšší božstvo.
Za vlády tohoto panovníka, jenž byl mimo jiné i skvělým správcem a hospodářem, zažil Egypt dobu největšího rozkvětu. V oblasti zahraniční politiky se Amon - Emhatovi podařilo rozšířit hranice Egypta až do samého srdce Nůbie, postupně pronikl až ke Korosku a bojoval proti lybijskému obyvatelstvu. Jeho nástupcem byl syn Sesostris I., který se kromě jiného stal i majitelem dolů na zlato u Uadi - Al - laki. Aby zajistil své dynastii následovnictví, přiměl nejstaršího syna k účasti na vládě a všichni jeho nástupci se v budoucnosti řídili tímto příkladem. Po jeho následovnících, Amon - Emhatovi II. a Sesostrisovi II., se dochovalo jen málo. Je známo, že navázali kontakty s Fénicií a odvodnili okolí Faymu, kde Amon - Emhat III. postavil rozsáhlou rezidenci, Řeky později nazvanou Labyrint.
Jeho následník Sesostris III., byl jedním z nejvýznamějších panovníků, které Egypt kdy měl. Za jeho vlády dosáhla velkého rozkvětu kultura, hlavně díky vzniku děl Kniha dvou cest a Učení Amon - Emhata.
Dvanáctá dynastie uzavřela periodu Střední říše. S jejím koncem začalo nejtemnější období plné nejistot tzv. druhé mezidobí. Toto období je poznamenáno vpádem cizích semitských národů z východní části delty.
Dobytí a osvobození území dokončil roku 1622 př.n.l. Ahmosis, který pronásledoval nepřátele až do jižní Palestiny. Tento faraon byl také zakladatelem osmnácté dynastie a za své vlády sjednotil Egypt.

Nová říše:
Vznik Nové říše spadá do doby kolem roku 1580 př.n.l. a přináší sebou triumf egyptské vlády nad celým, do té doby neznámým světem. Přímí potomci Ahmosise, Thutmosis I. a II., se věnovali hlavně válečným a dobyvatelským tažením. Zcela jinak se ale chovala královna Hatšepsovet, která se po odstranění svého synovce Thutmosise III. prohlásila za panovnici. Vládla celých 22 let, nosila falešné vousy a mužské šaty. Za období její vlády se nekonalo příliš mnoho válečných tažení, ale rozvíjelo se především uméní. Hatšepsovet nechala vybudovat architektonické veledílo, komplex hrobek DR el - Bhari. Po smrti královny se trůnu opět zmocnil její synovec Thutmosis III. a nechal jméno své tety ze všech budov odstranit. Vládl 34 let, které patří do nejkrásnějších dějin Egypta. Po 33 válečných výpravách do Asie si konečně podrobil Mitanii. Jeho vítezství jsou dosud slavná - Egypt díky nim získal pod svou nadvládu Krétu, Kypr a Kyklady. V roce 1372 př.n.l. se dostal na trůn Egypťan Amenophis IV., jenž vztoupil do dějin nejen jako básník, ale i jako kacířský král. Ze strachu z kněžích, kteří uctívali boha Amuna dal zavřít všechny chrámy a kněze vyhnal. Sám opustil Théby a založil nové hlavní město nazvané Achet - Aton Amarna ( Země světla slunečního kotouče ), dnešní Tell el - Amaena. Nakonec si faraon změnil i jméno z Ahmen - Hotep, což znamená Aton je uspokojen na Akhen - Aton , tedy sloužící Atonovi.
Duchovní rozpoložení, které inicioval, však sám nepřežil.
Poté se koruna stěhovala na hlavu mladičkého Tutanchaton, který se také nechal přemluvit krásnou Nofrete, ženou a sestrou Echnatona, aby se vrátil do Théb. Na významu opět získal Amunův kult, a proto si faraon změnil své jméno na Tutanchamon. Tento král, který zemřel za velmi podivných okolností ve svých osmnácti letech vstoupil do dějin díky Howardu Carterovi, jenž v roce 1922 objevil jeho nádherný hrob. Zatímco Egypt stále více podléhal anarchii, přešla moc do rukou vojska Horemheb, Ramzes I., Sethos I., který znovu začal rozvíjet expanzivní politiku do oblasti Orientu, a konečně Ramzes velký, jenž vynaložil všechny své síly k porážce chetitského vojska. S Chetity se střetl u Quadaše ve velké bitvě, která neměla vítěze ani poražené. Za 67 let své vlády našel faraon zálibu v kolosálních stavbách, na nichž se snažil demonstrovat svou moc. Po smrti jej na trůn vysřídal jeho syn a s jeho nástupem začal pomalý, ale nezadržitelný úpadek Egypta. Vnitřní anarchie a vpád indoevropských kmenů na konci druhého tisíciletí do Lybie, Asie a celého Středomoří narušil už tak velmi nestabilní rovnováhu v zemi.
Třetí mezidobí začíná v roce 1085 př.n.l. s nástupem dvacátéprvní dynastie, která si za své hlavní město zvolila Tanis.
Následující dynastie spatřovala moc především v rukou lybijských a později etiopských králů. Hlavním městem se stala Napara v Súdánu. V této době začíná sajsko - perská perioda.
V roce 524 př.n.l. za vlády dvacátésedmé dynastie dobyli Peršané pod vedením krále Kambyse poprvé Egypt. Roku 332 př.n.l. si Egypťané přizvali na pomoc Alexandra Velikého, který je dodnes považován za osvoboditele. V Luxoru byl věštbou prohlášen za syna boha Ra. Alexandr založil nové město, Alexandrii, kde také roku 323 př.n.l. zemřel a je zde pochován.
Roku 595 n.l. po smrti Theodosia se Egypt stal součástí východní říše.


Sociální uspořádání Starého Egypta:

Faraon:
Formou vlády ve starém Egyptě byla vždy absolutní monarchie, v jejímž čele stál král, faraon.
Byl považován za žijícího boha a byl předurčen k tomu, aby po zdánlivé smrti stanul po boku ostatních bohů.
Faraon nesl jméno Syn Slunce a vládl veškerou náboženskou, politickou i vojenskou silou Egypta. Po jeho boku stál vezír, který byl hlavou exekutivy.

Správní a sociální systém:
Egyptský lid byl rozdělen do tříd. Nejuznávanější vrstvu tvořili kněží, jimž byly svěřeny do péče chrámy. Kněží byli bohatí a vlivní lidé, kteří nemuseli platit daně a žili z příjmu, jenž jim plynul z chrámů.
Další vrstvou byli šlechtici, jimž příslušelo náboženské a politické vedení žup, k nim patřili i písaři a zaměstnanci královské administrativy.
Nejméně váženou třidou byl obyčejný lid, zabývající se převážně řemesly a rolnictvím.

Zemědělství:
Jako země žijící převážně ze zemědělství, se v Egyptě již odedávna pěstovalo ovoce, velké fazole, čočka a především obilí a proso. Všechny tyto plodiny se také ve velkém vyvážely. Jak je možno posoudit z vyobrazení zemědělských prací v jednotlivých epochách, byly tehdejší pracovní nástroje téměř stejné jako ty v dnešní době.

Průmysl a obchod:
Egypťané měli také značné zkušenosti v oblasti průmyslu a obchodu. Nejrůznější předměty objevené v hrobkách dokazují jejich zručnost při zpracování zlata, stříbra a mědi i neuvěřitelnou preciznost při broušení drahokamů. Na vrcholu svých schopností pak stanuli výrobci šperků.
Z nejrůznějších materiálů vyráběli Egypťané vzácné látky, keramické výrobky, sklo a glazury. Mince jako platidlo v této době ještš neexistovaly, zboží jednoduše vyměňovali podle toho, jak se kupci dohodli.

Věda:
Podle učení kněží byli původně všechny vědecké principy dány člověku Thotem, bohem Měsíce. Jemu také Egypt vděčí za své společenské uspořádání.
Také astronomie byla ve starém Egyptě vysoce rozvinutá. Od nejranějších dob zavedli Egypťané díky pozorování nebeských těles astronomický rok v délce dvanácti měsíců, z nichž každý měl po třiceti dnech. Rok byl pak rozdělen do tří zemědělských období ( záplavy, setba a sklizeň ) po čtyřech měsících. K těmto 360 dnům v roce se připojovalo ještě pět dalších, tzv. epagomenů, na které připadaly nejdůležitější svátky.
Lékařství bylo v nejstarším období často spojováno a magií. Egypští lékaři dokonale znali léčivé účinky některých rostlin, ovšem v anatomii příliš zběhlí nebyli, i když přicházeli s lidským tělem velmi často do styku při balzamování. Důvody musíme spatřovat především v egyptském náboženství - staří Egypťané totiž věřili, že po smrti se každé tělo stane svatým.


Egyptské náboženství:

Egypťané věřili, že bohové jsou všude: nejen na zemi, kde žijí lidé, ale i v onom světě, kterým prochází každou noc bůh Slunce a kam odchazí duše zemřelých. Egyptských bohů bylo mnoho a jejich podoba se měnila. Vytvořili svět a byli zárukou jeho trvání.
Písmo bohů: Právě to vyjadřuje řecké slovo ,,hieroglyf". Po tři tisíce let zapisovali písaři příběhy o božstvech těmito znaky, které prý vynalezl bůch Thovt. Tyto texty nebyly však jen prostým záznamem. Ve starém Egyptě totiž platilo, že vše, co je psáno, je pravda. Proto byly do královskych hrobů ukládány také příběhy o putování do záhrobí, které měly zemřelému pomoci snáze nalézt cestu. Hieroglyfy dlouho zůstavály hádankou, až v XIX. stol. se je podařilo rozlustit zakladetely egyptologie, Francouzi Champollionovi. Jeho zásluhou toho víme mnohem více o neobyčejných staroegyptských božstvech.

Svatá zvířata:
V očích dnešního člověka může mít monoteismus původního egyptského náboženství prvky fetišismu. Přitom ovšem musíme mít na zřeteli, že nesčetná vyzobrazení bohů v egyptském panteonu nejsou ničím jiným než ztvárněním různých rolí, které byly přisuzovány jedinému bohu, že jsou to pouze zástupci, symboli božskosti. V tomto smyslu musíme chápat i oslavné rituály v jednotlivých oblastech Egypta, při nichž bylo oslavováno Slunce, Země, obloha a některá zvířata.
Bohyně Hathor žila v moruši, bohyně Neith, která porodila, aniž by přišla o paneství, Beferum byla zobrazována jako lotosový květ.
Egypští bohové na sebe brali především zvířecí podobu, např. Horus byl sokol, Thot ibis, Bastet kočka, Khnum vydra. Kromě zvířat jako symbolů jednotlivých bohů byla uctívána i další zvířata, která však musela mít přesně stanovený vzhled a vlastnosti.
Jedním z nejvýznamějších příkladů je kult Apida. Zvláštní úcta byla v tomto případě prokazována svatému býku v Memfisu. Aby byl býk uznán za posvátného, musel být obdařen zvláštními znaky, které znali jen kněží. Po smrti Apida byl dodržován dlouhý půst, po jehož skončení se vydali kněží hledat nového býka, který musel mít bílý trojúhelník na čele, skvrnu podobnou orlu na krku a skvrnu ve tvaru srpku měsíce na boku. V Memfisu pak býk žil na pastvinách před chrámem Ptaha, boha stvoření světa, zde přijímal obětiny od svých věřících, kteří sem chodili pro věštby. Až do XIX. dynastie byl každý býk pohřben do vlastního hrobu. Teprve Ramzes II. nechával pochovat býky do hrobu společného, kterému se říkalo serapeum. Na základě přesných údajů dochovaných v Strabonově spisu objevil francouzký archeolog Auguste Mariette roku 1851 v Sakkaře mytické serapeum. Obrovské podzemní prostory s klenutým stropem skrývaly hrobky. V nich stály monolitické sarkofágy z růžové žuly, vápence nebo čediče, které byly až čtyři metry vysoké a vážily kolem sedmi tum. Uvnitř byly uchovány mumie svatých býků.
Staří Egypťané prohlásili za svaté také některé druhy ptáků. V Sakkaře se nachází pohřebiště ibisů, kteří byli mezi ptáky nejposvátnější, dnes ale pomalu vymírají. Jako živé zvíře byl ibis symbolem boha Thota. Mrtví ptáci byli nabalzamováni a uloženi v uzavřených hliněných nádobách.
V Thébách zase byla zvláštní pozornost věnovaná krokodýlům. Toto kultovní zvíře zde žilo ochočené a požívalo velké úcty.
Kočka zasvěcená bohyni Bestet byla symbolem blahodárného slunečního tepla. Její kult byl uctíván především v Dolním Egyptě.

Nesmrtelnost duše:
V nejstarších knihách se můžeme dočíst, že nesmrtelnost duše byla základem víry starých Egypťanů, ať už se jedná o knihu věcí, které jsou ve světě duatu, nebo o modlitby a vzývání, jež zemřelému umožňovaly vztup do říše věčnosti.
Kvůli přijetí duše zemřelého byly stavěny mastaby, pyramidy a hrobky.
Četné nástěné malby s vyobrazením nesmrtelnosti duše a jiných náboženských výjevů byly nalezeny v domech faraonů. Ve všech hrobkách a hrobech najdete obrazy symbolizující posmrtný život. Proto se také těmto stavbám říká domy onoho světa. Také závěsný kříž Ankh byl symbolem budoucího života a jeho tří vlastností: míru, štěstí a spokojenosti.

Bůh RE:
původ: Bůh stvořitel, bůh slunce a slunce samo, pán nebe a vládce
známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. do konce starého Egypta.
synonyma: Ra, Re-Ceprer (vycházející slunce), Re-Atum (zapadající slunce) Amon-Re aj.
Jeden z nejstaršich a nejvyššich egyptskych bohů a zároveň jedno z egyptskych slunečních a tvořivych božstev. Vznik a vývoj jeho postavy a kultu byl velmi složitý, v některých rysech zdůrazňoval předdynastickou minulost Egypta, známou jen velmi útržkovitě. Zprávy o jeho narození se značně liší. Podle některých mýtů stvořil sám sebe z hory, která se vynořila v praoceánu, podle jiných vyrostl jako dítě z lotosového květu. Za jeho rodiče byli nejčastěji považováni bůch země Geb a bohyně nebe Nut.
Re byl obvykle zobrazován jako muž se sokolí hlavou a slunečním diskem lemovaným posvátnou kobrou zv. uraesus. Složitým způsobem byl spojen s bohem podsvětí Usirem a uctiván jako bůh podsvětí: na některých nápisech je uváden jako Re v Usirovi a Usir v Reovi. Podle této představy v sobě spojoval vlastně dvě postavy, neboť ráno vycházel jako slunce na východě a stoupal po obloze a na sklonku dne proměnil Usira, pána západu. V tomto případě byl zachycen jako lidská postava s hlavou berana v doprovodu hadí bohyně Vedžo plující na bárce. Často jej však představoval pouze symbol slunce Reovo oko, tedy kroužek s tečkou uvnitř, který byl týž hieroglyfickým znakem jeho jména. Vedle Usira byl ztotožňován a spojován s řadou dalších zejména slunečních božstev, která si však zachovávala vlastní identitu.
Představa Reova oka a příběhy s ním spojené jsou značně složité, naznačujířadu věcí a zjednodušeně řečeno ve své podstatě dokládají Reovu moc a dokonalost.
Reův kult měl, jak se zdá, své kořeny v Onu (Héliopoli) a získával na významu zhruba od poloviny 3. tisiciletí př.n.l, kdy se panovníci 4. dynastie prohlásili oficiálně za Reovo syny. Jeho kult se udržel prakticky po celou dobu existence starého Egypta (velkého rozmach dosáhl v pozdní době) a přetrvával jestě v křesťanství.
Egypťané ho uctívali se značnym respektem až strachem, neboť prvek posvátné kobry naznačoval jeho schopnost kdykoli přinést lidem zkázu. Na druhé straně však mýty opomíjely jeho tvořivé schopnosti: z jeho slz vznikli lidé a také včely, nekolik kapek krve z jeho penisu dalo život dalsim nižším bohům.
Bohu slunce bylo zasvěceno několik chrámů, např. v Onu (Héliopoli), dále v blízkosti dnešního Abúsíru, Atonův chrám v Achetatonu a také Sluneční chrám v Dér el-Bahrí, který dala postavit královna Hatšepsovet. Řekové jej ztotoznili s bohem slunce Héliem, Římané se Solem.

Bohyně HATHOR:
původ: Bohyně matka, bohyně lásky a nebe
synonyma: Hathýr
Laskavá mateřská Hathor byla jednou z hlavních a současně nejsložitějších egyptských bohyní s mnoha fukcemi a velmi těsným spojením s bohem slunce a oblohou. Egypťané jí zobrazovali téměř výlučně v podobě krávy. Byla považována za matku boha slunce Rea a tedy za matku všech egyptských faraonů. Podle nejstarších pramenů byla také matkou boha Hora, jakmile se však proslavila legenda o Usirovy, začala mít Horovy spíše ochranitelské než mateřské vztahy. Protichůdná tradice Horova ji však jako jeho manželku. V legendě o Reově oku vystupuje do popředí její destruktivní aspekt, jedná se však jen o ojedinělý případ.
V umění je nejčastěji zachycena jako kráva, jak se pase v houštinách papyru, nebo jak kojí krále, její podoba také zdobí hlavice sloupů i pilířů. Někdy má lidskou podobu ženy s korunou na hlavě zdobenou slunečním diskem mezi dvěma kravskými rohy.
Kromě bohyně matky měla řadu jiných fukcí, jako ochránkyně mrtvých a spojována se slunečním bohem Reem, když se sklání k západnímu obrazu. Také byla považována za bohyni lásky a sexuality a všeho, co k lásce patří, tedy i hudby a tance. Jako matka krále nebo kojná krále byla považována za matku faraona a každá princezna se automaticky stávala její kněžnou. K jejím symbolům vedle krávy patřil lev, papyrus a had.

Bůh USIRE:
původ: Chthonický bůh podsvětí, také bůh vegetace a plodnosti.
známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. až do konce starého Egypta.
synonyma: Žádná. Měl však řadu epitet. Řekové mu říkali Osiris.
Usire patřil k nejvyznávanějším a nejuctívanějším bohům starého Egypta. Podle genealogie vytvořené kněžstvem v Onu byl synem boha země Geba a bohyne Nuty. Měl dvě sestry, bohyně Eset ( která byla rovněž jeho manželkou a matkou jeho syna Hora ) a Nebthetu, a bratra Sutecha, jenž se stal jeho úhlavním nepřítelem.
Egypťané jej nejčastěji zobrazovali v lidské podobě v těsně přilhavém rouchu, takže vypadal jako mumie. Měl volné pouze ruce v nichž držel symboly moci, tj, důtky a berlu. Na hlavě měl charakteristickou konickou bílou korunu starého Egypta atef, lemovanou dlouhymi černými pštrosími péry. Někdy byl zachycen též s beraními rohy a často se zeleným obličejem, představoval-li boha vegetace. Egypťané ho uctívali jako protějšek boha slunce REa, s nímž ho ostatně někdy i ztotožňovali. Významný byl i jeho vztah k Egyptskym panovníkům, kteří byli za svého života pokládáni za božské ztělesnění boha Hora, zatímco po smrti se proměnili v Usira.
Jako boha vody, úrodné země a potravy ho Egypťané uctívalí rovněž v podobě pytle plného klíčících semen. Při výročních oslavách, jejichž součástí byla představení a procesí, jej symbolizovaly též figurky s pohyblivými údy, s nimiž ženy pohybovaly tak, aby dokázali bohovu sílu a mužnost.
Legenda o Usirov vypráví, jak závistívý a mstivý Sutech donutil Usira, jemuž nepřál moc a slávu, aby si na hostině lehl do truhli, kterou nechal vyrobit přesně podle rozměrů jeho těla. Jakmile to Usire udělal, zavřel Sutech pevně víko, zatloukl ho hřeby a spustil truhlu do Nilu. Vlny ho odplavily až na břeh libanoského města Byblu, kde uvízl v kořenech stromu, který byl nakonec poražen a jeho kmen použili na výstavbu paláce místního vládce. Bohyně Eset Usirovo tělo marně hledala, až ho konečně po létech nalezla a dovezla domů do Neditu. Když Sutech tělo uviděl, rosekal ho na čtrnáct kusů, které rozházel podél celého Nilu, aby Usire nemohl být řádně pohřben a tím ztratil naději na posmrtný život. Eset však všechny kusy našla a pohřbila je ( na těchto místech později stáli Usirovy chrámy). Nejdřive však s pomocí kouzel jednotlivé části spojila dohromady a na malý okamžik je oživila, takže Usire vstal z mrtvých a oplodnil ji. Po čase pak porodila sina Hora. Bůch mumifikace Anub mrtvé tělo nabalzamoval, a tím mu umožnil vstup do podsvětí. Usire se tam odebral a stal se jeho vládcem. Podle odlišné verze Sutech rozházel kusy Usirovo těla po Egyptě s výjimkou falu, který hodil krokodýlovi. Eset pak musela ztracený falus nahradit modelem, jenž se posléze stal předmětem k uctívání. Alegorií na rozházené kusy těla bylo rozhazování obilných zrn po polích při slavnostech, které se na Usirovu počest pořádaly.
V podsvětní síni obou pravd, přesedal Usire jako vládce podsvětní říše shromáždění čtyřiceti dvou bohů. kteří sledovali obřad vážení srdcí. Vynášel pak rozsudek, na jehož základě mohl zemřelý buď vejít do jeho království a žít tam věčný posmrtný život, nebo se stát obětí Velké požíračky bohyně Amemait.

bohyně ESET:
původ: Bohyně matka
známé období uctívání: Zmiňována již od konce 4. tisíciletí př.n.l. až do poloviny 1. tisíciletí n.l.
synonyma: Isis
Eset byla jednou z nejvýznamějších bohyní egyptského panteonu a spolu s Usirem si získala i značnou popularitu za hranicemi země. Oblíbena byla zejména u Řeků a Římanů, kteří jí přezdívali Mořská hvězda-Strlla Maris (Polárka).
Patřila do skupiny bohů devatera, jehož genealogii vytvořili kněží náboženského centra v Onu. Podle ní byla dcerou bohyně nebe Nuty a boha země Geba, jejími sourozenci byly Sutech, Nebthet a Usire, který se stal i jejím manželem. Egypťané jí přezdívali Největšií z bohů a bohyní nebo Královna nebes a považovali jí za matku egyptských králů. Ztělesňovala tehdejší ideál ženy - půvab a krásu, věrnost, mateřský cit, ale i odvahu a smysl pro spravedlnost. Stejně jako ostatní nejvyšší egyptská božstva měla celou řadu funkcí. Mimo jiné byla také uctívána jako ochránkyně mrtvých (v roli manželky krále podsvětí Usira ) a později jako bohyně kouzel, měsíce nebo hojnosti.
Umělci jí zobrazovali v lidské podobě jako mladou a půvabnou ženu s kravskými rohy a slunečním kotoučem nebo korunou v podobě stylizovaného královského trůnu. Od dob nové říše často držela v ruce symbol života anch nebo ochraný amulet z hematitu známý jako Esetin uzel tejet. Také bývala zachycena v podobě jestřába (celá nebo jen částečně).
V mýtech se zasloužila dvakrát o oživeni Usira, poprvé když ho Sutech hodil do Nilu a podruhé, když ho rozčtvrtili na kusy a rozházeli po celem Egyptě, takže Usire nemohl byt řádně pohřben a tím ztratil naději na posmrtný život. Eset však všechny kusy našla a pohřbila je ( na těchto místech později stáli Usirovy chrámy). Nejdřive však s pomocí kouzel jednotlivé části spojila dohromady a na malý okamžik je oživila, takže Usire vstal z mrtvých a oplodnil ji. Po čase pak porodila sina Hora. Bůh mumifikace Anub mrtvé tělo nabalzamoval, a tím mu umožnil vstup do podsvětí. Eset tajně porodila a vychovala Hora na ostrově Chembis uprostřed papyrových houštin v ústí Nilu. Stejně jako chránila přes nebezpečím Hora, chránila také pozemského krále Egypta jako nárok na trůn proti Sutechovi podporovala ho před soudem bohů i mimo něj. Teprve když byl Hor uznán pravoplatným dědicem a králem Egypta, odebrala se za manželem Usirem do řise mrtvích a stala se její vládkyní.
Její kult zřejmě do jisté míry ovlivnil obraz Panny Marie, která se také říkalo Stella Maris a která byla zobrazována s Kristem v náručí, podobně jako Eset s malým Horem.

bůh HOR:
původ: Bůh nebe, slunce a světla, bůh Egyptského krále a tím i celého světa
známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. až do konce starého Egypta.
synonyma: Harver (Haroéris) - Velký Hor, Harpechrad (Harpokratés) - Malý Hor, Harchentiirtej - Hor vládnoucí oběma očím, Harmentej - Hor obou očí, Harachtej- Hor na horizontu, Haremachet (Harmachis) - Hor v zemi světla,Harsiese (Harsiésis) - Syn Esety, Hóros, Horus.
Hor je jedením z nejstarších, nejvýznamějšich, ale také nejsložitějších bohů egyptského panteonu, doložený již od nejranějšího období egyptských dějin. Geneologie božstev však rozlišuje několik Horů, uctívaných na různých místech a v různých dobách, kteří měli mnohdy rozdílné funkce.
V roli boha slunce a nebe byl Hor nejčasteji zobrazován jako sokol nebo jako muž se sokolí hlavou, často s korunou Dolního a Horního Egypta na hlavě, někdy jako sokol stojící na vrcholu sloupu ze stvolů papyru, jindy v podobě okřídleného slunečního disku, nebo v podobě malého nahého chlapce s prstem v ústech, kterého chová matka ( Harpechrad (Harpokratés) - Malý Hor). Toto vyzobrazní se často objevovalo na amuletech, které měly zajistit ochranu proti lvům, krokodýlům, hadům a jiným nebezpečným zvířatům.
Vedle rozličných jmen a funkcí mu mýty připisovaly také různé rodiče. Někdy uváděly jako jeho matku bohyni Hathor, nejčastěji byl však považován za syna bohyně Esety a boha Usira. Známý je příběh o jeho osmdesátiletém zápase s bohem Sutechem o nadvládu nad světem. Sutech zavraždil Horova otce Usia, Eset však s pomocí kouzel jednotlivé části spojila dohromady a na malý okamžik je oživila, takže Usire vstal z mrtvých a oplodnil ji. Na ostrově Chembidě pak porodila Hora a vychovala jej v papyrových houštinách v deltě Nilu. Když dospěl rozhodl se Hor pomstít smrt svého otce a po dlouhém boji plném zvratů nakonec nad Sutehem zvítězil. Stal se pánem světa a symbolem králů Egypta, kteří byli od té doby považováni za jeho nástupce. Každý panovník proto přijimal vedle svého jména i jméno Hora.
Symbol boje světla s temnotou - oko Horovo, vznikl na základě incidentu Hora se Sutechem, který mu vypíchl obě oči. Eset Horovi zrak vrátila a jeho oči se staly symbolem bezpečnosti království, dokonalosti a ochrany před zlým vlivem Sutecha.

bůh MIN:
původ: Bůh plodnosti. Otec lidí a král bohů.
synonyma: Šmín
Jeden z nejstarších a nejdéle uctívaných bohů. Spojován s plodností a plodivou silou. Byl synem Usira a Esety. Je zobrazován jako mladý štíhlý muž s vysokou dvojitou korunou na hlavě s pštrosími péry a splývající stuhou. Jeho obličej je většinou zachycen z profilu, s levou rukou v níž drží důtky jako symbol královské moci, zdviženou v lokti téměř v pravém úhlu. Ve starším období ho symbolizovaly blesky vystřelující horizontálně ze slunečního kotouče. Jeho posvátným zvířetem byl pravděpodobně Bílý býk, z rostlin locika představující plodivou sílu těla.

bůh SUTECH:
Původ: Bůh chaosu a neštěstí, též bůh bouří, moře a pouště.
známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. až do konce starého Egypta
synonyma: Set, Seteš, Setech, Suty, Setch
Sutech je bohem, který obecně ztělesňuje nepřátelství a násilí, který byl však v jisté době ctěn a respektován. Podle genealogie vytvořené kněžstvem v Onu byl synem boha země Geba a bohyne Nuty. Jeho sourozenci byl bohyně Eset, bůh Usir a bohyně Nebthet, kterou si později vzal za manželku. Byl zorazován buď jako mladý muž v bederní roužce s hlavou blíže neurčeného zvířete se vztyčenýma ušima a dlouhým ohnutým rypákem. Nebo v podobě zvířete se vztyčeným ocasem, které se nepodobá žádnému známému tvoru. Sutechovými zvířaty byli mimo jiné vepř, kanec, hroch (ničivý vodní element), husa, osel, gazela, někdy ho také ztělesňoval krokodýl.
Někdy během 3. tisíciletí př.n.l. za vlády 2. dynastie došlo k porušení obvyklé praxe, podle níž jako tradiční ochránce krále vystupoval bůch Hor a na jeho místo v této funkci postoupil utech. Několik egyptských panovníků jeho kult velmi podporovalo i mnohem později, poté co opět zvítězila původní tradice, např. někteří králové z rodu Ramessovců nebo Thutmose III. z 18. dynastie, který se tituloval jako Sutechův nejmilejší.
Usirovský mýtus poprvé zaznamenaný v textech pyramid popisoval Sutecha jako žárlivého protivníka jeho bratra Usira, kterého zabil, aby se zmocnil vlády nad světem. Osmdesát let vedl boj s Usirovým synem, sokolím bohem Horem. Na Sutechovu stranu se nejprve postavil sám bůh Re. Avšak ostré spory a tahanice skončily vítězstvím Hora, který se stal právoplatným panovníkem Horního a Dolního Egypta.
V jiných mýtech vystupoval jako ochránce boha slunce Rea, když ho bránil před obrovským hadem a Reovo věčným nepřítelem Apopem, který chtěl slunečního boha spolknout.
Kniha mrtvých hovoří o Sutechovi jako o pánu severní oblohy, který ovládá bouřková mračna a hromy.
Sutech byl uctíván také jako mocný a nebezpečný kouzelník a pán magie.

bohyně NEBTHET:
původ: Ochraná bohyně mrtvých
Patřila k nejmladší generaci božského devatera. Byla dcerou boha země Geba a bohyně země Nuty, sestrou a rovněž manželkou boha pouště a bouří Sutecha a rovněž mladší sestrou bohyně Eset a boha Usira. Byla převážně zobrazovaná jako žena s korunou ve tvaru hieroglyfického znaku jejího jména, někdy jako dravec, hlídající Usirův katafalk. Podle mýtů svedla svého bratra Usira a měla s ním nemanžeského syna Anupa, uctívaného v podobě šakala jako ochránce mrtvých. Tak se pomstila Sutechovi za to, že ji označoval jako neplodnou. Ve své funkci patronky mrtvých prováděla egyptského krále temnotami podsvětí a prolévala slzy nad jeho smrtí. Doprovázela bohyni Esetu a pomáhala bohyni porodu Mešenetě ( neboť role ochránkyně mrtvých souvisela v egyptském pojetí včetného koloběhu života i smrti zároveň s funkcí ochránkyně živých).

bohyně NUT:
původ:Bohyně nebo, nebe samo.
známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. až do konce starého Egypta
Jedna z největších tvořivých sil egyptské kosmogonie. Podle zmínky v Textech pyramid se spolu s Gebem, bohem země, objevili na zemi jako první dvojice bohů. V božském devateru však se svým bratrem Gebem tvořila třetí generaci a byla tak dcerou boha vzduchu Šova a bohyně vody Tefnuty. Jejími dětmi byli bohové Usire, Sutech, bohyně Nebthet a Eset. Všeobecně však byla považována za bohyni matku a stvořitelku, za rodičku bohů, která dala život všem ostatním božstvům ( včetně boha Rea).
Perzonifikovala nebeskou klenbu oddělující vesmírný řád od prvotní hmoty, jejím tělem putovala každý den sluneční bárka, která večer vcházela do jejích úst a za úsvitu vynořovala z její vulvy. Nutiným symbolem byly hvězdy, které v noci pluly na loďkách pod jejím břichem. Hřmění znamenalo její smích. Umělci ji nejčastěji zobrazovali jako sličnou nahou ženu v širokém předklonu (symbol nebeské klenby), která se špičkami prstů na rukou a na nohou dotýkala země na čtyřech hlavních světových stranách. V této pozici tvoří její tělo oblouk nad ležící postavou Geba, ztělesňukícího zemi, jehož vztyčený penis směřuje vzhůru k Nutě (nebi). Často je s nimi zachycen také bůh vzduchu Šov, který Nutu buď jakoby podpírá nebo odděluje Nut od Geba. Jindy je Nut zobrazena jako žena se supími křídli, která roztahuje nad mrtvými, aby je chránila. Tím je reflektována její pozdější funkce potronky mrtvých přezdívané paní západu nebo vládkyně pohřebišť. V tomto kontextu se praví, že když zemře panovník, Nut jej obejme svými pažemi a on vstupuje do jejího těla, neboť dveře nebeské se mu právě otevírají.

bůh GEB:
původ:Chthonický bůh země
známé období uctívání:Stará říše (asi 2600 př.n.l.) až do konce starého Egypta
synonyma: Seb, Kéb
Geb byl potomkem boha vzduchu Šova a bohyně vody Tefnuty. Jeho sestrou a zároveň manželkou byla bohyně Nut a jejich potomky pak bohové Usire, Sutech, bohyně Nebthet a Eset. Objevuje se na papyrech z období Nové říše, zobrazován je s červenou korunou Dolního Egypta na hlavě, jak leží na zemi s nataženými pažemi, z nichž jedna ukazuje na nebe a druhá na zem. Je-li zachycen společně s bohyní oblohy Nuty, má často ztopořený penis, který míří směrem k ní. Někdy jej doprovázý husa, která ale není jeho posvátným zvířetem, nýbrž hieroglyfickým znakem jeho jména.
Geb je také bohem vegetace, často zobrazeným v zelené barvě a se zelenými výhonky, které raší z jeho postavy. Rovněž ochraňuje lidi před hady a škorpiony. Na druhé straně má i své horší vlastnosti. Dokáže lapit duši zesnulého a uvěznit ji, aby se nedostala do říše mrtvých.
Někdy je také pokládán za soudce v nelítostném zápase Sutecha s Horem. Jako otec Usira vystupuje jako zastánce práva každého legitimního dědice na egyptskou korunu.

bůh ŠOV:
původ: bůh vzduchu a světla
Podle genealogie byl spolu se svou manželkou a sestrou Tefnutou prvním potomkem praboha Atuma a otcem boha Geba a bohyně Nut. Atum ho vydechl nosem, Tefnut vyplivl z úst jako slinu. Podle mýtů Šov od sebe oddělil zemi (Geba) a nebe (Nut) a sám podpíral nebeskou klenbu.
Zobrazován byl nejčastěji v lidské podobě, jak stojí na ležícím Gebovi a nad sebou drží ve zdvižených pažích Nutu. Někdy byl považován za jednu z manifestací oka boha Rea, kterému pomáhal v boji s obrovským hadem Apopem. Byl též ztotožňován se souhvězdím lva a v několika případech zobrazován se lví hlavou, stejně jako jeho sestra a manželka .

bohyně TEFNUT:
původ: Prvotní bohyně vody a vlhkosti
Podle genealogie byla stvořena prabohem Atumem, který ji vyplivl z úst jako slinu. Byla manželkou a sestrou boha vzduchu a světla Šova a matkou boha země Geba a bohyně nebe Nut. Patřila k nejvyšším božstvům devatera a náležel jí titul Matka bohů. Egypští umělci jí zobrazovali v lidské podobě nebo jako ženu se lví hlavou. V podobě lvice vystupovala po boku Šova jako jedna z manifestací oka boha Rea, kterému v podobě kobry pomohla zničit svým plamenným dechem obrovského hada Apopa. Texty pyramid zmiňují, že čisté vody pramenily z její vagíny.

bůh ATUM:
původ: Bůh slunce a stvořitel
známé období uctívání:Stará říše (asi 2600 př.n.l.) až do konce starého Egypta
synonyma: Atum-Re
Atum patří k několika stvárněným egyptského stvořitele. S jiným bohem slunce Reem, s nímž nakonec splynul jako Atum-Re nebo Re-Atum, sdílel město On, kde vystupoval jako pre bůh. Otec všeho a pán všeho. Stvořil sám sebe z pra oceánu a sebeoplodněním stvořil další dvě božstva egyptského vesmíru, boha vzduchu a světla Šova a bohyni vody a vlhkosti Tefnutu.
Atuma Egypťané zobrazovali obvykle v lidské podobě, často s dvojitou korunou symbolizující moc Dolního a Horního Egypta. Představovalo ho několik zvířat včetně býka, lva, hada a ještěrky. Byl rovněž považován za praodce egyptských králů,
jak Atuma tak Atum-Rea symbolizoval posvátný černý byk Merver se slunečním diskem a posvátnou kobrou mezi rohy. Plnil funkci věštce a prostředníka mezi bohem a jeho kněžími v Onu.

bůh ANUP:
původ:Bůh pohřebišť, průvodce mrtvých.
známé období uctívání: Asi od 2700 př.n.l. až do konce starého Egypta
Jeho původ je nejasný, avšak podle rozšířených názorů byl synem boha Rea nebo Usira a Nehbety, a chráněncem Esety. Jako bůh mumifikace a pohřebišť měl bůh Anup podobu šakala nebo černého psa. Obvykle ležel nebo se krčil se vztyčenýma ušima a dlouhým svěšeným ohonem. Kolem krku nosil obojek s magickými formulemi. Méně často se objevoval jako muž se šakalí hlavou. Vyobrazení psa pravděpodobně vzniklo na základě pozorování, jak psi nebo šakali vyhrabávají mrtvá těla z mělkých hrobů. Egypťané toužili se tomuto osudu vyhnout. K tomu jim měl napomoci Anup, když se sám manifestoval jako šakal a ochránil je.
Podle Knihy mrtvých stál Anup v podsvětní síni obou pravd vedle vah, na nichž se vážila srdce zemřelých, někdy se mu proto říkalo Ten kdo má nárok na srdce. Měl dohlížet na balzamování králů a dvořanů v domě smrti a pak je ovinout obinadly z jemného plátna. K jeho symbolům náleží berla se zvířecí kůží bez hlavy, z níž kape krev. Při obřadu otevírání úst kněz symbolicky nosil oblek s hlavou šakala.
Hlavní pohřebiště se nalézala na západním břehu Nilu, kde zapadá slunce. Proto se Anupovi říkalo také Pán západních obyvatel, někdy též splýval s dalším bohem pohřebišť Chentiamentim. Podle jiného epiteta byl tím, kdo sídlí na vrcholu, což vyvolávalo představu, že sleduje pohřebišťe z vysoké hory.

bůh AMON:
původ: Nejvyšší bůh stvořitel
známé období uctívání: Asi od 2400 př.n.l. až do konce starého Egypta
synonyma: Amun, Amon Kematef, Amon Kamutef.
Amon byl bohem slunce, pánem nebes a vládcem egyptského světa. Jako člen osmera bohů, byl chápán jako prvotní božstvo v chaosu počátků a tvoření vesmíru. Za manželku měl bohyni Amaunet a představoval zde boha vzduchu.
Egypťané jej nejčastěji zobrazovali jako faraona s modrou pletí a vysokou korunou se dvěma dlouhými pštrosími péry, která symbolizovala jeho nadvládu nad Horním i Dolním Egyptem. Jeho posvátným zvířetem byl většinou beran se zahnutými rohy, který měl někdy po boku lva s beraní hlavou, doprovázela ho také posvátná husa. Byl bohem města Vetu.
Byl považován za božstvo, které je sice skryté, neviditelné, avšak všudypřítomné. Ačkoli ho umělci zachycovali v lidské podobě, ale ostatní božstva ho líčila jako boha neviditelné podoby a záhadného zjevu. Byl také považován za otce každého faraona. Ve Vesetu byl rovněž uctíván jako nesmrtelné hadí božstvo, které má schopnost věčného znovuzrození. Jeho ithyfalická podoba pravděpodobně vznikla z myšlenky, že byl-li vůbec prvním bohem který vznikl, nemohl mít otce a musel tudíž sám oplodnit svou matku. Všeobecně byl považován za boha s velkýmí sexuálními atributy.

bohyně BASTET:
původ: Ochraná bohyně v podobě kočky
Bastet byla pokládána za dceru slunce boha Rea ( někdy za starší dceru Amona) a byla považována za nástroj jeho pomsty, přezdívalo se jí proto hněv v oku boha Rea. Jejím synem byl bůh se lví hlavou Mahes. Texty popisují bitvy uváděly Baatet jako tu, která pozabíjela všechny faraonovy nepřátele. Zprvu ji tedy umělci zobrazovali jako lvici, teprve asi od konce 2. tisíciletí př.n.l. jako ženu s kočičí hlavou, která měla poněkud mírumilovnější povahu. K jejím posvátným zvířatům patřila na prvním místě kočka. Součástí kultu byla i pohřbívání mumifikpovaných kočičích těl, která byla nalezena na několika místech (Pibaste, Bení Hasan). Její jméno je současně hieroglyfem označujícím zapečetěný alabastrový flakon s voňavkou.

bůh BES:
původ: Ochranný bůh střežící především rodící ženy
Egypťané ho považovali za ochranného ducha domácností a krbů, včetně královských. Měl podobu dobromyslného trpaslíka, jehož pitoreskní vzhled měl odhánět zlé démony. Obvykle se účastnil proudů, kde uplatňoval svou funkci ochraného božstva. Objevoval se s lidským obličejem dlouhým plnovousem, tlustým tělem, krátkými pažemi a krátkýma křivýma nohama. Na hlavě měl péřovou korunu a někdy třímal v ruce krátký meč. Nosil také lví kůži s hřívou, ušima a ocasem, ústa měl obvykle široce otevřená a vyplazoval jazyk. Jako bůh plodnosti a porodů často držel v ruce ochraný symbol, kouzelnou smyčku z přehnutého svitku papyru. Někdy byl zorazován jako hudebník s tamburýnou. Někteří badatele se domnívají, že existoval celý rod Besů a považují je za předchůdce Řeckých Silénů a Satirů.

bůh CHNUM:
původ: Chtchonický bůh země.
Uctíván jako bůh plodnosti a jako bůh stvořitel všeho živého. Jeho výtvory vznikaly na hrnčířském kruhu. Je zobrazován v lidské podobě jako nahý mladík s beraními rohy nebo s hlavou berana, často sedící u hrnčířského kruhu. Chnum byl také uctíván jako dárce nilských záplav. Jeho manželkou byla bohyně války Menhet. Postupně získal rovněž další a byl spojován s dalšími bohy (Gebem, Usirem nebo Šovem), někdy jako jejich duše .
bohyně NEIT:
původ: prabohyně, matka bohů.
známé období uctívání: Asi od 2400 př.n.l. až do konce starého Egypta
Podle jednoho z mýtů se vynořila z praoceánu, aby stvořila svět, a plula vodami Nilu až k jeho deltě a tam založila Saji, jedno z nejstarších známých měst. Byla považována za prabohyni, která dala život ostatním bohům ( krokodýlí bůh Sobekovi,Re...). Někdy se jí říkalo nebeská kráva.
V příběhu o osmdesátiletém boji mezi Sutechem a Horem vystupovala jako poradkyně, která se postavila na stranu Hora a navrhla, aby právě jemu byla přisouzena vláda nad světem.
Jejím pradávným symbolem byl štít se skříženými šípy a lukem.


Pohřbívání a rituální mumifikace:

Lidé věřili, že balzamování a mumifikace mrtvol bylo zvykem bohů. Vznik této tradice je spojován s bohem Horem, synem Eset a Usireho.
Slovo mumie pochází z arabského mumiya nebo mumyai, což znamená asfalt nebo směs ze smůly a myrhy.
Dříve se rozlišovalo mezi přírodními a umělými mumiemi. První z nich byla mrtvá těla, která se dochovala bez zvláštních posmrtných úprav. Také dnes je připisován proslavenému egyptskému balzamování až druhý význam, přičemž hlavní zásluhu na konzervování těl má velmi suché klima Egypta, které znemožňuje ve vzduchu i písku výskyt bakterií. Díky reliéfům a nástěnným malbám v hrobkách dnes víme, jak se pohřby odehrávaly.
Pohřební průvod zahajovala skupina otroků, kteří nesli obětiny a osobní předměty mrtvého. Pokud se jednalo o válečníka, doprovázel jej jeho kůň a výzbroj, byl - li zemědělcem, nesli spolu s ním i jeho nářadí. Pak následovala skupina plaček, které ze sebe vyrážely pronikavý křik, rvaly si vlasy a zpívaly pohřební písně. Následovali ceremoniáři a kněz, potom katafalk ve tvaru sluneční lodi, který táhli na saních býci. Za nimi šla rodina, přátelé a příbuzní zemřelého, všichni byli oblečeni ve smutečních oblecích, bědovali a naříkali. Podél cesty, kudy smuteční průvod procházel, stáli zvědavci. Pokud se hrobka nacházela na opačné straně Nilu, byl celý průvod převezen na vorech. Po přistání na protilehlém břehu opět naložili mumii na káru a jednotlivé skupiny se seřadily do průvodního pořadí. Když průvod konečně dospěl k místu posledního odpočinku mrtvého, byly mumii nejprve předány dary a naposledy se s ní rozloučili příbuzní a přátelé. Potom přišel obřad zvaný otevírání očí a úst, čímž byly mrtvému symbolicky znovu předány smysly, které měl za živa. Poté byl mrtvý uložen do svého hrobu.
Mumifikace.
Tělo mrtvého bylo předáno do rukou specialistů, jejichž prvním úkolem bylo vytažení mozku nosními dírkami pomocí háčků. Potom byla lebka naplněna tekutou směsí asfaltu, která hlavu po vystydnutí vytužila. Následně byly odstraněny oči a nahrazeny glazovanými pupilami. Potom byl velmi ostrým nožem proveden řez do levé poloviny těla, aby mohly být vyjmuty vnitřnosti kromě ledvin, srdce a jater. Ty byly totiž konzervovány horkým asfaltem a spolu s mozkem potom uloženy do čtyř kanop vyrobených podle postavení zemřelého z hlíny, kvarcitu, alabastru, kamene nebo kovu. Tyto vázy byly umístěny do samostatné schránky vedle zemřelého. Každá kanopa měla na víku symbol čtyř záhrobních duchů lidskou, šakalí, dravčí či paviání hlavu.
Potom byl vnitřek břicha a žaludek pečlivě vymyt palmovým vínem, vysušen práškem z aromatických bylin a nakonec naplněn tlučenou myrhou a pilinami z voných dřevin. Takto připravené tělo bylo ponořeno do natronové lázně ( což není nic jiného než karbonát sodný ) a v ní se ponechal sedmdesát dní. Svaly a maso se v roztoku úpně rozpustily a zbyla jen kůže přilepená na kostech. Vlasy mužů byly ostříhány nakrátko, ženám zůstaly vlasy krásně dlouhé. Poté se obvazy napuštěnými z jedné strany pryskyřicí omotávali prsty, jeden po druhém, pak ruka a paže. Totéž bylo učiněno se všemi končetinami. Péče o hlavu byla mnohem náročnější. Pro první vrstvu, která se dotýkala obličeje, byla použita tkanina podobná bavlně. Tělo bylo pokryto různými vrstvami látek, které k sobě byly přilepeny tak dokonale, že by sejmuté obvazy později mohly sloužit jako forma pro odlitek posmrtné masky. Nakonec bylo tělo v celé své délce omotáno obvazy a uloženo do sarkofágu s pažemi zkříženými na prsou nebo položenými podel těla. Mrtvoly faraonů byly zabaleny do plátna nebo uloženy do zlaté schránky, která kopírovala siluletu zemřelého.


Hieroglyfy:

O rozluštění mystického egyptského písma se pokoušeli vědci už odedávna. Roku 1799 velel jistý francouzký poručík jménem Bouchard opevňovacím pracím ve Fort St. Julien, pevnosti vzdálené asi 4 km od města Rosette. Při práci objevili dělníci náhodně kámen, který vešel do dějin archeologie. Jednalo se o tzv. Rosettskou desku, jež umožnila rozluštění hieroglyfů. V průběhu dějin se kámen dostal do vlastnictví Angličanů a stal se jedním z nejcenějších exponátů Britského muzea. Kámen, vlastně tabulka z nejtvrdšího černého bazaltu, má na jedné straně dlouhý text ve třech různých jazycích pod sebou. První z textů byl napsán ve 14 řádcích hieroglyfy, druhý ve 32 řádcích démotickým písmem ( z řeckého slova demos = lid ), které bylo oblíbeno mezi lidem. Proti němu stálo písmo hieratické ( od hieros = svatý), které používali kněží a učenci. Posledním, třetím písmem bylo již známé písmo řecké. Po přeložení textu se zjistilo, že se jedná o kněžský dekret k uctění krále Ptolemaia z Epifanesu, který končí formálním příkazem Nechť je tento dekret, vytesán do tabulky z tvrdého kamene trojím písmem - hieroglifickém, démoickém a řeckém, vytesána ve všech důležitých chrámech v Egyptě. Pocta za rozluštění hieroglyfů připadla dvěma vědcům, Angličanu Thomasu Yangovi a Francouzi Franoisu Champollionovi, kteří se dali do práce téměř současně a snaha obou byla korunována úspěchem.
Přesto je ale nutno přisoudit rozluštění písma spíše Champollionovi. Tam, kde Yangy vedla intujice Champollion uplatňoval vědecké metody. Výsledkem jeho práce je mluvnice a slovník hieroglyfů, který vyšel po jeho smrti v roce 1832.
Jak tehdy toto písmo vlastně vzniklo? Staří Egypťané nazývali psané texty slova bohů. Podle víry přinesl lidem písmo bůh Thot za doby vlády krále Osirise. Písmo si po staletí zachovalo svůj sakrální charakter a někdy mu byly dokonce připisovány magické síly. Ten, kdo ovládal přibližně 700 znaků, z nichž každý představoval jednu hlásku nebo věc, požíval velké úcty. Jména králů a královen byla ozdobena zvláštním okrajem, jemuž se říkalo kartuš.
Papyrus.
Stále zelená rostlina, druh ostřice, která dosahuje výšky 2 - 5 metrů a má na vrcholku květenství okolíku.
Dužina stonku, bílá a houbovitá, se nakrájela na tenké plátky, ty se pak rozválely na stole a po okrajích slepily. Křížem se na první vrstvu položila druhá, navlhčená a potom se vše nechalo uschnout na sluni. List byl nejprve slisován a pak oškrábán, aby byl tenčí. Jednotlivé listy se pak k sobě přilepily a vytvořily dlouhý pruh, který se sroloval a na něj se vedle sebe psaly řádky textu.