Berbeři

Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky, se sice stali pevnou součástí dobře promazaného soukolí turistického ruchu a obchodu těženého z bohatých historických tradic severoafrického pobřeží, ale jinak se k nim většinová společnost chová spíše odcizeně a macešsky.


BERBEŘI VS.BARBAŘI
Berbeři jsou původními obyvateli severní Afriky. Je to národ, který se vyskytuje od marockého západního pobřeží k egyptské oáze Siwa, od severu Tuniska až po oázy ve střední části Sahary. Berbeři tvoří více než 80% populace v Alžíru a Maroku, 60% obyvatel Tuniska a Libye a 2% obyvatel Egypta. Přibližně 4 milióny těchto lidí žije i v Evropě, zejména ve Francii. Předpokládá se, že na světě žije okolo 54 miliónů Berberů.
Archeologické doklady o jejich existenci sahají do doby 5000-4000 let př.n.l.

zdroj:archiv M. Josephy

Berberské etnikum si své nynější označení nese ještě z doby římské expanze na území severní Afriky. Barbary (barbaroi) byli označováni méně civilizovaní cizinci vně římských hranic, kteří měli sklony k násilnému a nevybíravému získávání sousedního kulturního bohatství. Barbaroi jsou v původním významu svého označení v podstatě cizinci - lidé mluvící nesmyslně (=nesrozumitelně).

Berbeři se, coby etnikum, museli vymezovat vůči mnoha národům, kteří si na jimi obývané (a mimořádně strategické) místo dělaly zálusk.
Ve třetím století př.n.l. vstoupili do boje o hlavní mocenské postavení ve Středomoří Římané, v průběhu tří slavných punských válek strhli fénické Kartágo k zemi a později s sebou vzali i bájnou říši Numidii (sjednocenou v roce 203 př.n.l. králem Masinissou), zemi berberských kočovníků (na dnešním území Alžírska a části Tuniska), když se vmísili do sporů o trůn v numidské královské rodině.
Když bylo později Římany Kartágo znovu zbudováno, římská nadvláda mu znovu přinesla kulturní rozkvět a stalo se hlavním městem římské provincie Africa proconsularis.
V afrických městech se tak čile šířila latina, berberština se pěstovala především na venkově a punsky hovořil i pozdější tvůrce základů západního křesťanství (které do provincie proniklo v prvním stol.n.l), svatý Augustin (354-430), rodák z Numidie.
Ve čtvrtém a pátém století pak ovládaly severní Afriku nepokoje náboženského a protiřímského charakteru. Na pomoc přišel germánský kmen Vandalů, který se posléze zmocnil středomořského pobřeží až k Libyi. Vládnoucí vrstva začala nepokrytě vykořisťovat římsko-berberské obyvatelstvo, což vyústilo ve vleklá berberská povstání a náboženské bouře, které trvaly i v následné době byzantské nadvlády (kdy bylo pobřeží připojeno k Byzanci a vnitrozemí zůstalo Berberům).

zdroj: archiv M. Josephy
Historický předěl vytvořil v 7. století islám, šířený vítězným postupem Arabů rychle postupujích z Arabského poloostrova severním pobřežím Afriky. Místní berberské obyvatelstvo bylo z většiny arabizováno - přejalo arabštinu i islám, ale nejen to, někteří se stali jeho šířiteli v podobě dalších výbojů. Velitelem invazních vojsk, které se v roce 710 vylodilo v křesťanském Španělsku, aby jej po několik století ovlivňovalo islámem, byl Berber Tárik. (Místo, kde se oddíly vylodily je ustálenou zkomoleninou - Gibraltar je ve skutečnosti Džabal Tárik, horou Tárikovou.)
V 11. až 12. století Berbeři pod vedením panovníků dynastie Almoravidů a Almohadovců vytváří mohutnou islámskou říši kontrolující a sjednocující většinu severozápadní Afriky (zejména Maroko) i jižního Španělska (Andalusie). Následný pád dynastie Almohadovců odstaroval ekonomickou soutěž a boj mezi křesťanskými a muslimskými středomořskými přístavy, ve kterém hráli hlavní roli piráti a jejich nevybíravá morálka. Alžírští piráti vládli v podstatě až do roku 1830 Středomoří a severoafrickému pobřeží, kterému se v té době přezdívalo "barbarské", kdy se vlády ujala francouzská armáda a koloniálně okupovala toto území po 132 let.
Role Berberů, původních obyvatel severní Afriky, v její starověké, novověké i moderní historii je výrazná, ačkoliv ne vždy příliš čitelná.

KDO JE DNES BERBEREM?

Území, kde můžete Berbery potkat. zdroj: NG.cz

Geografické a zejména genetické hranice berberského etnika jsou rozostřeny, Berbeři se smísili s četnými národy, které se vystřídaly na severoafrickém pobřeží, nebo se snažili přežívat v rámci uzavřených společenství izolovaných vysoko v afrických horách (Atlas, Dahar).
Významnějším rozpoznavacím znakem je etnicita - pojem, který označuje kulturní zvyky a názory určité skupiny lidí, kteří ji odlišují od ostatních skupin ve společnosti. Zároveň jsou tyto "rozdíly" pro etnikum natolik významné, že je brání zuby nehty, neboť jinak "by to nebyli oni". Nejčastěji jde v etnicitě o odlišnost původu, historie, oblékání, náboženství či zdobení.
Do doby, nežli Berbeři museli v 7 stol. př.n.l čelit masivnímu postupu Arabů severní Afrikou (nejčastěji kulturní asimilací), byly etnické hranice mnohem ostřejší než je tomu dnes.
Ať již však jde o Berbery, jejichž údajné šperky se prodávají na severoafrických tržištích nebo o ty, jenž za bakšiš předvádějí svoje v zemi vyhloubené obydlí, je mnohem přesnějším vymezením berberského etnika jejich zvláštní jazyk a jejich kultura.

BERBERSKÝ JAZYK
Berberština patří k Afroasijským (hamitosemitským) jazykům tvořícím geograficky velmi rozsáhlou jazykovou skupinu, která se rozprostírá od břehů západní Afriky až po Irák a na jihu až po Nigérii, Čad a Etiopii. Tato jazyková rodina nejdříve žila odděleně, tedy jazyky "hamitské" a "semitské", nežli se zjistilo, že mají nápadnou vnitřní příbuznost.
Zároveň tak existují dvě hypotézy o směru jejich územního šíření. Asijská hypotéza a africká.
Berberský jazyk náleží berbersko-lybijské větvi a čítá až 300 dialektů. Odlišuje se od jiných afroasijských jazyků zvláštním slovníkem. Příbuznost Berberů s Libyí, které jsou některými "mytology" považovány za mýtické Azilce, jejichž původ se odvíjí od bájné Atlantidy, vedlo k odvážným lingvistickým spekulacím o prapůvodním jazyku.
Celkově jsou berberské jazyky považovány za archaické a využívají se při srovnávacích studiích afroasijských jazyků. Jejich klasifikace není dnes ještě propracovaná.
Dnes je mluvený (Tamazight) a psaný (Tifinagh) jazyk pro Berberské etnikum nenahraditelný - sjednocuje a předává jejich kulturu.

BERBERSKÁ KULTURA

zdroj: NG.cz
O berberských pohádkách, mýtech a lidové slovesnosti nemáme mnoho záznamů. Rozvoj psaného jazyka Berberů byl potlačen invazí Arabů na Africký kontinent a silou jejich kulturní nadvlády. Když už byl v 10. století přeložen Korán do berberštiny, zničili jej muslimští stážci arabštiny argumentem oficiálního a uznávaného jazyka, kterým je Korán napsán. Dnes, o 11 století později, může Korán v berberských jazycích konečně znovu spatřit světlo světa.
Berbeři tak dodnes zůstávají těmi, kteří "mluví nesrozumitelnou řečí", což ale zároveň neznamená, že by byli "kulturními barbary". Jejich jazyk a lidová slovesnost se rozeznívá kupříkladu společně s typickou hudbou, která doprovází významné společenské události, jako jsou například svatby či pohřby, ale vytvářejí i samostatné koncertní představení.
Z archeologických nálezů máme též k dispozici četné artefakty, které jsou tradičně připisovány Berberům - např. tuarežské šperky. (Tuaregové jsou berberskou větví, která kontrolovala tranzitní obchodní cesty ve střední Sahaře.) Houně zářivých barev (kilim a mergoum) patří mezi oblíbené suvenýry, stejně tak jako primitivní hliněná keramika – Sejnane. Bohužel si nikdy nemůžeme být jisti jejich autenticitou, protože mnohdy jejich "typické" výrobky, které prodávají turistům, jsou spíše jen odpovědí na poptávku turistů a antropologů po po exotice, jinakosti a "domorodosti".
Pro Berbery jsou typická obydlí hluboko v zemi. Nejzajímavější příklady berberské architektury naleznete na jihu Tuniska, zejména v okolí Matmata a Tataouine. Zajímavé ukázky cihlových budov se nacházejí také v Tozeuru a Neftě.
Jedním z důvodů vzniku podzemních obydlí je to, že byla skryta před zraky plenících nájezdníků, ale neméně důležitou roli sehrála skutečnost, že ve zdejších horách panují drsné klimatické podmínky s velkými teplotními výkyvy - v místnostech zakopaných v zemi je však stabilnější teplota. Podzemní místnosti vypadají téměř stejně jako pokoje našich domů. Jsou čistě vybílené a vybavené nábytkem, včetně obrázků na zdech. Místní ženy v Matmatě ochotně pózují před fotoaparáty zvědavých turistů s tím, že za každý snímek dostanou mírný poplatek.
(Zlí jazykové tvrdí, že berberské rodiny ráno přijíždějí autem ze svých poevropštělých bytů v městečku, převlékají se do hábitů a melou obilí pro potěchu turistů. Večer pak odjíždějí autem domů sledovat televizti.)

zdroj: NG.cz
Součástí berberské kultury je i jiné postavení žen než je v arabských zemích zvykem. Berberské ženy tradičně byly a stále jsou mnohem svobodnější než Arabky. Chodí obvykle nezahalené a ve většině případů se vdávají z lásky. Ženy zde mají dosud v manželství hlavní slovo. Na stráni za městem Imilchii, severně od Tiner-hiru, se koná pravidelný trh (mausiin), kde čtrnácti či patnáctileté dívky, silně nalíčené a ověšené stříbrnými šperky, oslovují potenciální ženichy a dohadují svou cenu. Pokud se dohodnou, kolik za ně ženich zaplatí, rodiče uspořádají svatbu.
Tuniští Berbeři se během staletí zcela přizpůsobili arabskému způsobu života a kultuře. V odlehlých oblastech však i dnes přežívají starodávné tradice a zejména typické oblečení. Mnoho žen stále ještě nosí tradiční bakhnoug – šátek a zdobí své tváře tetováním. Muži nosí burnous – vlněné pláště s kapucí.
Staří Berbeři zvláštním způsobem ošetřovali rány. Kůži z okolí rány stáhli k sobě a do těsné blízkosti položili červeného mravence. Jakmile zabořil kusadla do kůže, uštípli mu hlavu a kusadla ponechali v ráně jako svorku, která odpadla, když se rána zacelila.

BERBEŘI, BARBAŘI A SOUČASNOST
Dnes můžete navštívit Berbery například v proslulém městečku Azrou. Leží ve výšce 1200 m v severním podhůří Středního Atlasu. Okolní hory jsou pokryté krásnými cedrovými lesy, ve kterých se prohánějí hejna bezocasých opic makaků. V malých hliněných a kamenných domcích žijí berberští pastevci v dost drsných klimatických podmínkách. Několik měsíců v roce zde leží sníh a i jaro a podzim jsou chladné a deštivé.

zdroj: NG.cz
Ve dnech konání trhů sestupují Berbeři do Azrou, aby prodali své výrobky. Muži v malých hospůdkách popíjejí silný mátový čaj, kterému se pro mírně omamné účinky říká berberská whisky. Alkohol jim islám zakazuje. Ženy s dětmi sedí na ulici a čekají na nákladní auto, které jede do hor pro náklad dřeva a vezme je s sebou.
Dnešní Berbeři, kteří sami sebe nazývají Amazigh - svobodní lidé - a protestují proti nedoceňování jejich kultury, jazyka, identity a role v historii i současnosti. Psanou formou jejich protestu je Berberský manifest.
V Maroku, kde berberské obyvatelstvo tvoří procentuální společenskou majoritu, jsou ve skutečnosti Berbeři stlačováni dominantní arabskou kulturou. Ještě v devadesátých letech 20 stol. odmítala vláda posvětit možnost oficiálního vyučování berberského jazyka, s námitkou, že arabština je jazykem národní identity a jazykem Koránu.
Dnes, soudě podle zpráv, se situace přece jen obrací k lepšímu. Rodiče mohou pro své děti zvolit berberská jména jako Jugurtha, když předtím bývala povolena pouze arabská jména jako Muhammad, Ali, Hassan atd. Berbeři často sledují televizní kanál, který vysílá jejich jazykem (Tamazight) o jejich kultuře.
V Alžírsku, zemi zhruba se stejně početným berberským etnikem jako v Maroku, nabývají etnické konflikty mnohem násilnějších rozměrů a konfrontací (např. říjnová noc v roce 1988). V některých zahraničních komentářích se hovoří i o hrozbě etnického rozdělení země.
Pro "většinové" kultury představuje menší kultura často téměř hrozbu - symbolizuje svobodný, nezkrotitelný a polodivoký živel, který onu většinovou kulturu může zničit. Zájmem o ony menší, mnohdy zanikající kultury, můžeme pomoci nejen jim, ale přispět také rozmanitosti světa, která v dobrém slova smyslu nikdy nemůže být ničivá.