První starověké zemědělské civilizace

Koncem 4. tisíciletí př. n. l. vyvrcholil vývoj nejstarších civilizačních center, a to v Mezopotámii mezi Eufratem a Tigridem, v Egyptě v údolí Nilu, v Číně v údolí Žluté řeky, v Indii v údolí řeky Indu a Gangy a v Egejské oblasti na Krétě.
Zavodňování a vznik nových a výnosnějších odrůd plodin umožnilo osídlit v tomto období i jižní části Mezopotámie s nedostatkem vodních srážek. Základem mezopotámského zemědělství se od začátku stalo chrámové hospodářství. Chrám byl hlavním střediskem, kde se produkty zemědělství i řemesel shromažďovaly a odtud se pak znovu rozdělovaly pro potřebu obyvatel, státu a pro obchod. Toto období tvoří přechod mezi samozásobitelskými kulturami a starověkou městskou civilizací.
Stát plnil funkci politickou, vojenskou, hospodářsko-organizační i kulturní. Vládce určoval práva a povinnosti příslušníků jednotlivých společenských vrstev i ostatní zákonitosti. Nejstarší zákoníky potvrzovaly majetkovou a sociální nerovnost a určovaly tresty za nejrůznější provinění (např. Chammurapiho zákoník). S rozvojem hospodářské činnosti a se vznikem státu souvisel vznik písma, nová úloha náboženství a rozvoj kultury.

V průběhu 3. - 2. tisíciletí př. n. l. se vytvořila na Předním východě a v Egejské oblasti celá řada menších i větších státních útvarů. V Egyptě vznikl centralizovaný stát již na konci 4. tisíciletí př. n. l. Mezopotámie zůstala naproti tomu rozdrobena na řadu jižních sumerských a severních akkadských státečků. Teprve ve 2.tisíciletí př. n. l. došlo k vytvoření dvou trvalejších státních útvarů, a to na jihu Babylonie a na severu Asýrie. Syropalestinská oblast zůstala po celé období rozdrobena na řadu menších států, které byly vystaveny trvalému rozpínání sousedních mocnějších říší. V Malé Asii se ve 2. tisíciletí vytvořil mocný stát Chetitů. Na čas se dokonce zmocnil Babylonie a zastavil pronikání Egypta do Sýrie.

Rozkvět hmotné a duchovní kultury říčních civilizací byl založen na rozvoji zemědělské výroby, která postupně přecházela od ručního zpracování půdy motykou k orbě. První orební nářadí vzniklo kolem roku 3000 př. n. l. Nasazovala se tažným zvířatům jha. V Mezopotámii i Egyptě využívala zemědělská výroba velkých řek k zavodňování polí. Zavodňovací systémy byly tvořeny sítí kanálů, hrází a nádrží. Bahenní nános nahrazoval hnojení, přebytečná voda mohla odtékat zpět do řeky. Jinde musel systém naopak vodu zadržovat a vytvářet její zásobu pro období sucha.