Sparta

Rozhodující význam v dějinách starověkého Řecka měly Athény a Sparta.

Typickým politickým a sociálním útvarem starověkého Řecka byla polis, čili nezávislý městský stát. Polis vznikaly během 8.st.př.n.l na počátku tzv. archaického období, které trvalo od roku 800 do roku 500 př.n.l. Tento vývoj ukončil dlouhá staletí zaostalosti a chudoby, která v Řecku nastala po zhroucení Mykénské civilizace. V tzv. klasickém období, mezi lety 500 až 338 provedli radikální změny v politickém systému, které umožnili obyvatelstvu podílet se na spolurozhodování a správě obce. Avšak Řecko nikdy nedospělo k politické jednotě. Silnější státy získávaly výhody na úkor těch slabších, hegemonie byla vždy založená na různých spolcích, ale nikdy netrvala moc dlouho a brzy se objevila zase jiná.
Charakter krajiny napomohl vzniku mnoha malých států. Řecko se vyznačovalo mnoha menšími údolími, obklopenými horami.

demokratické Athény

Athény se rozkládají na poloostrově Attika, který zabírá přibližně 2600 čtverečních kilometrů. Leží v nejvýchodnější části Řecka. Na nejjižnějším výběžku můžeme najít mys Sunion, jenž jí dal její původní jméno Akte, značící pevninskou paži čnící do moře. Horská pásma rozdělují Attiku na tři planiny- Pedia ( na níž leží Athény), centrální Mesogenia a Thriasijská planina.

Attický lid byl organizován podle příbuzenských kategorií převzatých z ranných období. Tyto skupiny se skládaly z rodin- oikos, rodů- genos, bratrstev- frátrií a kmenů. Oikos neboli rodina byla základní jednotkou. Oikos byla v podstatě jakousi domácností, skládající se z blízkých příbuzných a jistého počtu na nich závislých osob a otroků. Byl základní jednotkou rodu, genos, který tvořila skupina rodin. Později se rod stával důležitější než rodina, Rody byly především výsadou aristokracie, která je ovládala. Od 8 st. př. n.l se nejvýznamnějšími stávají frátrie, což je seskupení asi 30 rodů.
Athéňané se prohlašovali za původní obyvatelstvo. O svém mýtickém králi Erechtheovi tvrdili, že jeho matkou byla Gaia (Země) a tvrdili, že se ho ujala bohyně moudrosti Athéna, podle níž také dostaly Athény své jméno. Na strmém kopci Akropolis se dnes návštěvníkům ukazuje olivovník, který tam údajně na památku zasadila sama bohyně.

Podle legendárního podání vládli v Athénách zprvu králové, nejslavnější z nic Théseus, prý sjednotil Attiku. K tomuto tzv. synoikismu došlo kolem roku 800 př.n.l. Krále brzy vystřídala vláda aristokratů, kteří se v Attice nazývali eupatridové, což znamená ti, kdo pocházejí z urozených otců. Z nich se každoročně volili nejvyšší úředníci, tzv. archonti. Z nichž 3 byli hlavní, a to archón éponymos, který měl na starosti soudnictví, archón basileus starající se o náboženské záležitosti, uctívání bohů a nejvyšší vojenský velitel, archón polemartchos. Později se volilo dalších šest zákonodárců neboli thesmothétů. Bývalí archonti tvořili aristokratickou radu areopag, kteří zasedali na pahorku zasvěceném bohu Areovi. Tato rada měla na starosti např. volení nových úředníků, rozhodovali u soudů nebo měli dohled na zachování a dodržování zákonů.

Po roce 750 př.n.l došlo k oslabení aristokracie. Přispělo k tomu zavedení písma, které převzali od Féničanů. To mělo za následek gramotnost občanů, což vedlo ke zveřejňování psané verze zákonů. Občané se tak mohli dožadovat svých práva na spoluvládě. Druhým faktorem, který oslabil hegemonii aristokracie, byl rozvoj zámořského obchodu. Tak vznikaly nové státy např. ve Středomoří nebo v Černomoří. Třetím prvkem bylo zdokonalení vojenství. Došlo k nasazení hoplitů, težkooděnců. Tím obyčejní občané získali potenciální moc a hlavně sebedůvěru. Asi tak roku 632 př. n.l. se Kylon, příslušník šlechty pokusil útokem na Akropol o politický převrat. Neuspěl a byl zavražděn. Po zhroucení této vzpoury se stoupenci, kteří přežili uchýlili do chrámového azylu, ale byli pobiti Alkmeonovci, kteří si za svůj krutý čin vysloužili vypovězení z Athén.

Reakcí na tyto problémy byly zákony, jejichž sepsáním byl pověřen archont Drakónem. Byly velmi přísné, za většinu zločinů byl navrhován trest smrti. Zdají se být neobyčejně pokrokové, např. jejich rozlišení mezi vraždou a náhodným zabitím bylo velmi důležité. Tím se začíná uplatňovat právo státu zasahovat do případů krevní msty, jenž byla do té doby výhradním právem jednotlivé rodiny. Na druhou stranu Dragonova opatření byla neúměrně tvrdá, např. krádež kapusty se trestala smrtí.

Na Drakontovu zákonodárnou činnost navázal roku 594 před naším letopočtem nejvyšší archont Solón. Solón byl prvním z řeckých státníků, jehož slova a názory můžeme číst v podobě dramatické poezie. Pocházel z aristokratické rodiny, měl velký zájem o sociální problémy, nenáviděl touhu po penězích, nejvyšším archontem byl stanoven roku 593 př.n.l. Solónovy reformy usilovaly o zmírnění rozporů mezi aristokraty a neurozenými. Zrušil a zakázal uzavírání dluhů, při nichž se dávaly do zástavy půda nebo osobní svoboda. Ti, kteří přišli tímto způsobem o svá hospodářství, popřípadě o svobodu, je dostali zpět. Nejchudší občané a bezzemci (thétové) se mohli zúčastňovat zasedání lidového shromáždění. Tím, že postavil bohatství na vyšší místo než rodový původ, vytvořil tím stát, jenž byl v rozporu se starším pojetím vlády šlechty a narušil tím svrchovanou moc eupatridů. Tento druh vlády se nazývá timokracie.
Solón se mimo jiné proslavil také svými básněmi a úvahami o lidském životě a společnosti. Solón bezpochyby patřil k nejumírněnějším politikům, toužícím odčinit nespravedlnost.
Solónovými a Drakonovými reformami byl položen základní kámen demokracie, byla zlomena politická moc aristokracie.

Po jeho smrti nastává krátké období tzv. anarchia. Tato krizová situace proběhla v letech 590- 584 př. n. l , kdy se nepodařilo zvolit nejvyššího archonta. Toho využil vůdce nespokojených rolníků Peisistratos, který se prohlásil samovládcem Athén. V Athénách trvala tato tyranida přibližně od roku 545 do 510 př.n .l. Peisistratovci zajistili rolníkům půdu, jejich náboženský program napomohl ke sjednocení Athén. Ale postupem času se jejich krutý režim stával velmi nepopulárním. Ale tato samovláda definitivně zlikvidovala aristokracii.

Po jeho smrti se k moci dostávají jeho dva synové Hippias a Hipparchos. Avšak jejich vláda se brzy začala hroutit. Tyto problémy především způsobila nepodařena válka proti perskému králi Dareiovi I. Roku 514 př.n.l byl Hipparchos zavražděn. Vražedníky byli Harmodios a Aristogeiton, kteří tento svůj čin zaplatili životem. Sochař Antenor je oba zvěčnil v sousoší a do dějin vešly jako " tyranobijci", kteří ukončili samovládu. Ve skutečnosti to byli Alkmeonovci, kteří stáli v čele hnutí proto tyranidě. Poté, co se jeden příslušník tohoto rod, Kleisthenes, stal roku 525 př.n.l archontem, Hippias tento rod z Athén vypudil. Kleisthenes však přesvědčil spartského krále Kleomena I.- s nímž kdysi Peisistratos uzavřel těsné spojenectví-, aby Hippiase vyhnal, což se mu údajně s delfskou pomocí vydařilo.

Roku 510 př.n.l byla opět nastolena vláda timokracie ( vláda dána majetkem), zasloužil se o to Kleisthenés a jeho územněsprávní reformy. Rozdělil obyvatelstvo na 139 samosprávných démů. To byly základní správní jednotky. Z démů se vytvořilo podle místa bydliště 10 oblastí, tzv. fýly, každá z nich se skládala ze 3 částí-musela být na území Athén, na pobřeží a ve vnitrozemí Attiky). Fýly měli vlastní samosprávu, evidenci občanů, obranu; úřady byly svěřovány na základě losu. Vedle sněmu byla zřízena rada pěti set, ve které bylo 50 zástupců z každé fýly. Schvalovala návrhy lidového shromáždění. Na ochranu demokracie byl zaveden ostrakismus, střepinový soud. Na ostrakon ( hliněná střepina) mohl každý svobodný občan Athén napsat jméno muže, který ohrožuje bezpečnost státu, usiluje o přebrání moci ap. Podle výsledků hlasování většiny mohl být potrestán desetiletým vypovězením z Athén. Dalším předpokladem demokratického státu byla stejná politická práva pro všechny svobodné občany. Otroci dále zůstali nesvobodní a bezpráví, o jejich osudu rozhodovali otrokáři, hovoří se o tzv. klasické otrokářské demokracii, která dosáhla svého vrcholu za vlády Periklovi.

Perikles byl v letech 443-428 př.n.l v úřadu 1.stratéga, byl stoupenec demokracie, podporoval městský lid, proto se stal nejvýznamnějším athénským politikem. Prosazoval jednotu všech občanů, stejná práva svobodných, udržoval pevnou státní moc. Nejdůležitější složku tvořilo eklesiá, lidové shromáždění, svoláváno 40x ročně, hlasovali a rozhodovali svobodní muži nad 20 let, řešili zde otázky války, míru, spojenectví zásobování, náboženství ap. V době mezi zasedáním lidového shromáždění stát řídila rada pěti set, významnou funkci měl i úřad 10 stratégů, což byli nejvyšší vojenští velitelé.
Perikles prosazoval přímou formu demokracie, všichni athénští občané měli podíl na chodu demokratického státu, chudým byly vypláceny diety, odměny. Diety měly být náhradou za ztracený čas při výkonu státního úřadů nebo účasti na shromáždění. Prostředky na ně se získávaly z práce otroků. Kromě otroků se politického života nesměli účastnit i metoikové. To byli osobně svobodní občané, ale pocházeli z jiných řeckých obcí, usazení v Athénách. Sloužili ve vojsku. Bohatí metoikové museli platit veřejné příspěvky na veřejné účely.

oligarchie ve Spartě

Sparta leží na nejjižnějším cípu Peloponésu. Sparta (Lakedaimon) byla hlavním městem Lakonie. Před rokem 1000 př. n. l přišli Dórové a ovládli původní řecké kmeny Achajů a zmocnili se jejich půdy.Za vůdčí postavy dórské invaze do Lakonie se pokládají Eurysthenes a Prokles. Noví dobyvatelé prohlašovali, že Spartu obdrželi darem od samotného Dia. Od 9 století př.n.l dochází ke sjednocování osad, jež se později staly základem města Sparty. Ta tedy vznikla sjednocením vesnic.

Obyvatelé byli rozděleni na heilóty, nesvobodní, bezpráví původní obyvatelstvo, ze kterých se pod tlakem stali otroci. Perioikové (=bydlící kolem) byli svobodní ale politicky bezpráví, zemědělci, řemeslníci, obchodníci. A Sparťané- privilegovaná, vládnoucí skupina, plnoprávní, vojáci z povolání. Mezi Sparťany existovala rovnost, půda a otroci byli kolektivním vlastnictvím, každý příslušník spartského kmene dostal stejný příděl půdy a otroků. Žili v neustálé pohotovosti ve vojenských táborech, jim byla svěřena výchova dětí.

Ve Spartě byla u moci skupina aristokratů, tato forma vlády se nazývá oligarchie. U moci byli 2 králové, kteří pocházeli z 2 nemocnějších rodů, Agidovců a Eurypontovců, v nichž byl královský úřad dědičný. Moc obou králů byla vojenská; dohlíželi jeden na druhého a občas museli uzavírat kompromisy s ostatními politickými silami ve městě. Těmi byli především vždy na jeden rok určováni eforové, dohlížitelé. Jejich počet byl vždy pět. Ti byli voleni z mužů starších 60 let, dohlíželi na úředníky, výchovu mládeže, kontrolovali státní finance. Na jedné straně měli možnost kontrolovat každodenní život spartského občana, ale na druhou stranu byla jejich moc omezena radou starců, gerůsia. Tata rada vznikla údajně na základě delfské věštírny a skládala se z 28 členů, do této rady náleželi i 2 králové. Byli voleni doživotně z nejvlivnějších rodů a starali se o soudní záležitosti. Rozhodování o válkách a mírů, volbu eforů, schvalování zákonů měl na starosti apellá, občanský sněm, složen ze všech spartských mužů nad 30 let. Sněm se skládal z 9 tisíc homoioi (rovný si navzájem). Tito " rovní si" tvořili spartské vojsko. Mezi nimi víc než v kterémkoli jiném řeckém městě panovala skutečná rovnost před zákonem bez ohledu na majetek či postavení.

Mezi lety 600 až 500 př.n.l vrcholil vývoj agoge, což byl komplex velmi přísných, tvrdých a totalitárních institucí, které Spartu proslavily. Tento systém bývá spojován se zákonodárcem Lykurgem a prý byl převzat od Kréťanů. Vzniká kriptea, neboli všudepřítomná tajná policie. Každý spartský novorozenec musel být prohlédnut radou starců, kteří zavrhli všechna slabá deformovaná děcka a nařídili je svrhnout ze skály. Měli snahu vychovat zdravé a zdatné ženy, proto dívky procházely tvrdými tělesnými cvičeními, musely ovládat hudbu, tanec a zpěv. Chlapci od 7 let žili mimo rodinu, v táboře. Závodili v běhu, hodu diskem, vrhu oštěpem ap. Absolvovali výcvik se zbraněmi, už od dětství museli přivykat tvrdým vojenským podmínkám i tělesným trestům, které je měli vést k poslušnosti a oddanosti Spartě. V žádném jiném státě nebyli chlapci tak totálně odříznuti od svých rodin. Každý z nich byl zařazen do družstva, bua, jež bylo součástí oddílu, ila, kterému velel eiren, mladík podřízený táborovému veliteli. Vzdělání bylo omezeno pouze na znalost čtení, psaní, počítání a znalost státních zákonů. Ve 20 letech byli zařazeni do vojenských oddílů a ve 30 letech se z nich stali plnoprávní občané. Byli připuštěni k účasti ve sněmu, ale i tak se celý jejich život točil kolem vojenských pravidel. Žili, bojovali a pohybovali se výlučně ve společnosti svých druhů. A právě tento kasárenský život z nich učinil nejlepší vojáky Řecka. Je jasné, že nevyhnutelným důsledkem takového způsobu života byl rozvoj zvláštního typu homosexuality. Byl zde uznáván vztah mezi erastes, milovníkem a jeho mladším oblíbencem, eromenos. Role milovníka znamenala ve Spartě velmi výsadní postavení. Navzdory oblibě homosexuality se od Sparťana očekávalo, že okolo 20 musí založit rodinu. Staří mládenci byli vystaveni výsměchu a často byli i podle zákona potrestáni, například zabavením majetku.

V 2.pol. 6století př.n.l vzniká peloponéský spolek, byla to nejmocnější vojenská síla ve starém Řecku, Sparta dosáhla hegemonie, nadvlády.

Po řecko- perských válkách vzniká v Athénách roku 478 př.n.l athénský námořní spolek, který velmi přispěl k rozvoji demokracie. Původně zde byla rovnost všech členů, ale později dochází k růstu násilí a nadřazenosti Athén. Na straně Sparty a peloponéského spolku vzniká nespokojenost a dochází k prvním střetům mezi dvěmi nejmocnějšími městy Řecka- mezi Athénami a Spartou. Roku 445 př.n.l dochází k příměří a vytvoření mírové smlouvy. Ale již roku 431 př.n.l dochází k mocenskému boji mez Athénami a Spartou o nadvládu nad celým Řeckem. Jde o spor mezi zastánci demokracie proto oligarchii. Sparta se opírá o peloponéský spolek, který má silné pozemské vojsko, Athény využívají síly jejich námořního spolku. Podnětem této Peloponéské války se stalo soupeření Athén s Korintem, člen peloponéského spolku. Sparta proto vyhlásila Athénám válku, došlo k pustošení attického venkova. Athény prožívají vnitřní krizi, bojují zde proti sobě stoupenci a odpůrci demokracie. Roku 421 př.n.l končí 1.etapa válka, Spartě byl navržen tzv. Nikiův mír ( podle jednoho z athénských vojevůdců), dochází pouze k dočasnému přerušení bojů. Nepřátelství je brzy obnoveno radikálními demokraty, nejvýznamnějším je Alkibiadés. Athény vypravili válečné loďstvo na Sicílii proti Syrakúsám. Syrakúsy byli spojencem Sparty. Athénské loďstvo bylo zničeno, posádky putovaly do otroctví. I po druhé bylo athénské loďstvo poraženo, protože Spartě finančně pomohli Peršané, takže si mohla dovolit kvalitní lodě. Rozhodující bitva proběhla roku 405 př.n. l. u Aigos potamoi (Kozí říčky) v Héllespondu, opět porážkou Athén. Ty roku 404 př.n.l kapitulovali. Sparta vyhlásila těžké mírové podmínky- Athény musely rozpustit námořní spolek, vydat své lodě a strhnout svá opevnění a hradby. Dochází k hegemonii Sparty, v Athénách je nastolen krutý oligarchický režim, nastává období vlády "30 tyranů". Dochází k pronásledování odpůrců tohoto režimu. Roku 403př.n.l se Athény vzbouřily a dochází k obnově demokratického zřízení. V čele s Athénami vzniká protispartská koalice řeckých měst, členy jsou např. Korint, Théby nebo Argos. Finanční pomoc jim poskytuje Persie. Tak se opět postupně obnovuje opevnění Athén a válečné loďstvo, roku 394 př.n. l dochází k tzv. korintské válce. Sparta poražena athénským admirálem Konónem. Dochází k dalším zdlouhavým bojům, Sparta se opět usmiřuje s Peršany, vzniká mezi nimi dohoda- tzv "královský mír" roku 386 př.n.l. : Persie souhlasí s hegemonií Sparty v Řecku, požaduje aby řecké obce v Malé Asii byly podřízeny Persii.

Hegemonie Sparty je však vnitřně oslabena. Roku 371 př.n.l dochází k bitvě u Leukter mezi Spartou a Thébami, protože Théby nejsou spokojeni se spartskou hegemonii a snaží se o svou vlastní nadvládu v Řecku. Thébám se podařilo svrhnout oligarchii. Thébská moc i přes vítězství nad Spartou klesá. Dochází k celkovému poklesu řeckých polis, oslabení stability. Ve 4 stol.př.n.l dochází k vzestupu sousední Makedonie, která využila rozporů a proniká do Řecka. Končí klasické období řeckých dějin, dochází k hegemonii Makedonie.