Dáreisos

Dáreirovo tažení proti Skythům (okolo 513 př. n. l.)

Dáreiros (522 - 486 př. n. l.), za jehož vlády dosáhla perská říše svého největšího územního rozmachu, uskutečnil po reorganizaci vnitřní správy říše výpravu proti zadunajským Skythům. Důvodem tohoto tažení byla snaha Peršanů zabezpečit se před vpády Skythů, které považovali za hrozbu pro severní, černomořské a kaspické hranice své říše a v Dáreirově rozhodování jistě hrály svou roli i celkově expanzivní tendence, které jeho vládu charakterizovaly. Možná si král dělal zálusk i na transylvánské nerostné bohatství a chtěl si zajistit pozemní cestu k Dunaji, po níž by se daly kovy dopravovat. Také mohl mít zájem o obilí z úrodných plání jižního Ruska a mohlo jej napadnout, že by Řekům mohl přetnout cestu k němu. Tažení perského krále proti Skythům popisuje podrobně otec dějepisu Hérodotos.

Peršané se připravovali na válečnou výpravu jako obvykle. Dáreiros rozeslal do všech oblastí, které ovládal, posly s příkazy kdo má poslat pěchotu, kdo loďstvo a další jednotky. Podobné rozkazy dostala i řecká města na západním pobřeží Malé Asie, která byla nedávno předtím nucena uznat svou závislost na perském králi. Dáreiros jim nařídil, aby mu poslala lodě a aby se zúčastnila válečného tažení. Podle plánu se měla vojska vydat z Malé Asie do Thrákie, pak překročit Dunaj a zaútočit na vlastní území skythských kmenů. Nejspíše roku 513 př. n. l. se vydalo pěší a jízdní vojsko ze Sús do Malé Asie a v černomořských úžinách se k ní připojilo loďstvo maloasijských Řeků. Do sféry perského vlivu patřily tehdy také velké ostrovy při západním pobřeží Malé Asie: Samos, Chios a Lesbos.

Když byla shromážděna vojska i loďstvo a dokončeny všechny přípravy k válečnému tažení, zamířil král do města Calchedonu. Toto město se rozkládalo na břehu průlivu u místa, kde se na králův příkaz urychleně dokončovala stavba plovoucího lodního mostu na západ přes Bosporskou úžinu, aby měla početná perská armáda usnadněnu cestu do Evropy. Zde Dáreiros nasedl na loď a proplul průlivem do Černého moře. Podle Hérodotova svědectví byl most stavěn pod vedením Mandrokla, Řeka z ostrova Samu. Dáreiros byl s jeho prací spokojen a štědře jej obdaroval. Zároveň nařídil postavit na břehu průlivu dva sloupy z bílého mramoru a vytesat na jednom sloupu persky a na druhém řecky jména všech podřízených kmenů a národů, které se účastnily tohoto tažení. Dáreirovo loďstvo a vojsko bylo na svou dobu obrovské.

Brzy poté se vojsko začalo přepravovat a králova pěchota a jízda přecházely most a vstupovaly na evropský břeh průlivu. Všechna pobřežní řecká města projevila Dáreirovi poslušnost. Zdálo se jim, že je zcela beznadějné pokoušet se o odpor proti jeho vojskům. Mezi těmi, kdo se podřídili, byl i Athéňan Miltiadés, vládce na thráckém poloostrově Chersonésu a budoucí hrdina od Marathónu. Tak jako ostatní Řekové měl se svými loděmi plout podél západního pobřeží Černého moře k ústí Dunaje. Potom měli Řekové zamířit proti proudu řeky, proplout její deltou a postavit most podobný mostu přes Bospor pro Dáreirova pěší vojska, aby mohla přejít na levý břeh Dunaje do skythských stepí.

Perská vojska v čele s Dáreirem směřovala přes Thrákii na sever k Dunaji. Po nějaké době dostihli řeky Tearu a zde se utábořili. Dáreirovi se místo zalíbilo a když nadešel čas opustit tábor a vydat se na další pochod, byl u postaven na břehu Tearu sloup s nápisem: Sem v čele vojska přišel Dáreiros, nejkrásnější a nejstatečnější ze všech lidí, syn Hystaspa, panovník Peršanů a celé pevniny.

Vojsko se dalo na pochod k Dunaji, k místu, kde měli Řekové postavit ve stanovenou dobu most. Přesto, že je řeka překvapila svou šíří a hloubkou, čímž se velmi odlišovala od malých říček v jejich vlasti, které v létě často vysychaly, postavili most včas. Dáreirova vojska přešla bez překážek na levý břeh. Nyní se před nimi rozprostíraly nekonečné skythské stepi.

Dáreira očekávalo střetnutí s hrozným a bojovným protivníkem. Skythové byli stateční a obratní bojovníci, měli výtečné střelce a skvělé jezdce. Na svých vytrvalých stepních koních mohli rychle překonávat i velké vzdálenosti a neočekávaně a prudce útočit na nepřítele. Zbabělost pokládali Skythové za největší hanbu. Jen ten, kdo zvítězil nad nepřítelem, mohl dostat na každoročním shromáždění skythských bojovníků číši vína z rukou vládce. Ti, kteří nedosáhli úspěchu v boji, museli sedět stranou, a to považovali Skythové za největší poníženi. Podobně jako perský král Kýros, který byl roku 530 př. n. l. poražen a zabit v boji s kočovnými Massagety, obývajícími oblasti mezi Kaspickým a Aralským mořem, i Dáreiros se měl přesvědčit, že boj s kočovnými kmeny není nikterak snadný.

Když Peršané přešli přes Dunaj, nespatřili však ani jediného skythského bojovníka, step kolkolem byla pustá. V Dáreirově vojsku byl Řek Koes, který pocházel z Mytilény na ostrově Lesbu. Jako obyvatel ostrova byl jistě ve styku s řeckými koloniemi na Černém moři a i sám pobýval ve Skythii a znal Skythy i jejich válečné zvyky. Řekl králi, že se chystá vtrhnout do země, kde nenajde ani obdělaná pole, ani obydlená města a že je v této zemi čekají útrapy. Radil králi, aby důkladně promyslel zpáteční cestu ze stepí a dobře zabezpečil most přes Dunaj. Dáreirovi se tato rada zdála rozumná. Sezval velitele řeckých oddílů a poručil jim, aby střežili most. Přitom jim odevzdal řemínek, na němž bylo šedesát uzlů a řekl jim, aby počínaje dnem, kdy odtáhne proti Skythům, rozvázali na řemínku každý den jeden uzel. Jestliže mine počet dní vyznačených uzly a král se nevrátí, měli odplout do vlasti. Do té doby měli střežit most.

Jednotlivé skythské kmeny se spojily k obraně. Na poradě skythských vůdců bylo rozhodnuto, že se s králem neutkají v otevřeném boji, ale že budou ustupovat a lákat nepřítele hlouběji do země. Aby tento plán mohli uskutečnit, rozdělili se Skythové na dva velké oddíly. První z nich, pod vedením Skopasia, k němuž se připojily i kmeny Sarmatů, se měl zdržovat daleko od nepřítele a zaútočit na Peršany, až se budou vysíleni strádáním vracet zpět. Druhý velký oddíl pod vedením Idanthyrsa a Taxakia měl ustupovat v před Peršany a držet je od sebe na vzdálenost jednodenního pochodu. Povozy se skythskými ženami a dětmi i stáda skotu byly daleko vpředu. Skythové si ponechali u sebe jen tolik skotu, kolik ho potřebovali k obživě. Idanthyrsovi a Taxakiovi vojáci zasypávali cestou všechny studně a prameny, zapalovali step, ničili rostlinstvo.

Dáreirovo vojsko zahájilo tažení směrem na východ od Dunaje. Třetího dne se na obzoru objevili skythští jezdci a rychle se přibližovali. Král neprodleně vyslal svou jízdu proti nim. K velké bitvě však nedošlo. Jakmile se objevil nepřítel, Skythové se obrátili a ujížděli zpět, perská jízda se je snažila pronásledovat. Celé perské vojsko se dalo znovu na pochod vpřed. Den po dni pochodovali stepí zpustošenou požárem. Dostali se až do země Búdínů, kde našli opuštěná hradiště a pustošili je. Skythové se už neobjevovali a čím dále královo vojsko postupovalo, tím byla krajina pustší.

Nebylo zde žádné obyvatelstvo, na jehož účet by se mohla armáda živit, žádné vesnice, města, statky ani pole. Taktika spálené země začínala působit: perská armáda začala trpět nedostatkem potravin a pociťovala únavu po neustálých pochodech. Nepřítele však nebylo možno dostihnout. Konečně Dáreiros dorazil k velké stepní řece (Hérodotos ji nazývá Oares) a utábořil se na jejím břehu. Zde se rozhodl vybudovat pevnost. Ta však nebyla dobudována a zbytky nedostavěného opevnění čněly na břehu řeky ještě dlouho. Král totiž dostal nové zprávy, které jej přinutily změnit plány. Skythové jej ze severu obešli a pohybovali se nyní ve stepích, kterými jeho vojsko již prošlo. Dáreiros opustil stanoviště a vracel se s celým vojskem rychlým pochodem zpět na západ. Konečně narazil na dva velké oddíly Skythů. Opakovala se ale již známá historie. Dáreirova vojska zamířila proti kočovníkům, ale ti ihned ustoupili. Peršané se za nimi hnali, ale nemohli je dostihnout, Skythové se jako dříve drželi stále vpředu ve vzdálenosti jednodenního pochodu.

Čas plynul a perské vojsko nevědělo, kdy jeho putování skončí. Skythové se obrátili na západ a Dáreiros je pronásledoval až na území Melanchlainů, Androfagů a Neúrů a pak zpátky do skythské země. Když stíhání nebralo konce, poslal král k Idanthyrsovi posla. Král skythskému vůdci vzkazoval, ať se mu postaví v otevřeném boji a nebo, pokud uznává, že je slabší, ať ustane v útěku a začne s ním vyjednávat jako se svým králem. Idanthyrsos odpověděl, že nikdy neprchal ze strachu a ani nyní tak nečiní, že však Skythové nemají města ani pole, jejichž zpustošení by se museli obávat a proto nemusejí spěchat, aby se s Peršany utkali v boji.

Skythové prý poslali Dáreirovi zvláštní dary: ptáka, myš, žábu a pět šípů. Dáreiros byl toho názoru, že se mu Skythové vzdávají i se zemí a vodou a vykládal to tak, že myš přebývá v zemi a živí se týmiž plody jako člověk, žába žije ve vodě a pták se nejvíce podobá koni, šípy mu pak odevzdávají, jako by mu odevzdávali svou vlastní sílu. Králův rádce Gobryas, kterého všichni pokládali za velmi moudrého muže, smysl daru vysvětloval takto: "Jestliže vy, Peršané, nevzletíte k nebi jako ptáci, nebo se neukryjete v zemi jako myši, nebo jestliže nenaskáčete do močálů jako žáby, nevrátíte se zpět a zahynete těmito šípy."

Dáreirovu vojsku se dařilo stále hůře. Nyní změnili Skythové taktiku: pokaždé, když se jednotlivé perské oddíly vypravily, aby získaly potraviny, Skythové je napadali. Často se utkávali v boji s perskou jízdou, často ji obrátili na útěk a pronásledovali až k samému ležení. Pak se obraceli a znovu unikali do své stepi. Podobná přepadení často prováděli pod rouškou noci. Občas ponechávali poblíž Peršanů menší stáda skotu, aby v nich znovu vzbudili liché naděje, aby je dále zdržovali ve své zemi a tak je ještě více oslabili. Královi vojáci, vysílení hladem, pokaždé, když jim padly do rukou takové almužny, jásali, jako kdyby dosáhli velkého vítězství. Jejich síly se však nezadržitelně tenčily.

Konečně nadešla chvíle, kterou si Dáreiros tak přál. V bezprostřední blízkosti jeho tábora se začala řadit v bojové šiky skythská pěchota i jízda. Zdálo se, že nadešel čas k rozhodující bitvě. V té chvíli proběhl řadami Skythů zajíc. Nomádi porušili své šiky a s velkým křikem a halasem se vrhli za zajícem. Král byl uveden do rozpaků nepokojem v řadách nepřítele a tázal se kolemstojících, co je toho příčinou. Když mu řekli, že tím vším je vinen zajíc, prý se zamyslel a řekl, že se na ně tito lidé dívají s úplným opovržením a situace je nyní taková, že je třeba se vážně zabývat otázkou, jak zabezpečit návrat do vlasti.

Gobryas plně souhlasil s Dáreirem a radil zapálit v táboře hranice až se setmí a se všemi bojovníky, kteří budou schopni pohybu, uniknout k Dunaji, dokud Skythové nezničili most přes řeku. Král jednal podle této rady. Hranice byly zapáleny. Nemocným a raněným bylo řečeno, že král odjede z tábora s vybranou částí vojska, aby v noci přepadl Skythy. V táboře byli ponecháni také všichni osli a mezci. Ti měli svým křikem vyvolat v nepříteli dojem, že se v perském táboře nic nezměnilo. Zatím Dáreiros spěšně postupoval k Dunaji.

Když se Skythové dozvěděli o spěšném nočním Dáreirově ústupu, začali jej pronásledovat. Usoudili, že směřuje k Dunaji a postupovali stejným směrem. Ustupující Dáreirovo vojsko tvořila převážně pěchota a postupovalo pomaleji, kromě toho znali Peršané celkem špatně cestu ve stepi. Naproti tomu Skythové postupovali nejkratší cestou, a proto se vojska minula a kočovníci dorazili k Dunaji dříve.

Na Dunaji Skythové spatřili řecké lodi. Přestože byly všechny uzly na řemínku již rozvázány, Řekové zůstávali a střežili most. Skythové s nimi vyjednávali a řekli jim, že Dáreiros prchá a žádali je, aby most zničili. Vůdcové řeckých oddílů se sešli k poradě. Dříve se domnívali, že vojenská síla Peršanů je neotřesitelná. Nyní však Skythové vlákali obrovské perské vojsko hluboko do své země, vyčerpali jeho síly a pak je obrátili na útěk. Pod dojmem toho radil Miltiadés rozbořit most a podnítit povstání proti Peršanům na březích Hellespontu a na celém iónském pobřeží Malé Asie. S námitkami vystoupil vládce města Miléta Histiaios, který svou moc přijal z rukou perského krále. Miltiadův návrh byl nakonec zamítnut.

Řekové se však neodvážili otevřeně zamítnout žádost Skythů, aby rozbořili most. Věděli, že Skythové by je v takovém případě donutili násilím, aby splnili jejich žádost nebo by most rozbořili sami. Proto rozbořili část mostu přiléhající ke skythskému břehu do vzdálenosti dostřelu šípu a ujistili Skythy, že rozboří celý most.

Protože se Dáreiros dosud neobjevil, opustili Skythové břeh Dunaje a vypravili se, aby jej vypátrali. Dáreira zachránilo to, že jej Skythové hledali především na těch cestách, kde byly pěkné pastviny pro koně. Byli přesvědčeni, že právě touto cestou se musí dát. Peršané se však vraceli po stopách svého tažení přes vypálenou step. V noci dorazili k Dunaji. Když se ukázalo, že je část mostu rozbořena, nastala ve vojsku, které každou chvíli mohlo očekávat, že se objeví Skythové, panika.

V Dáreirově družině byl prý jeden Egypťan, který měl výjimečně silný hlas. Na králův rozkaz vyšel k řece a zavolal Histiaia. Řekové uslyšeli volání, připluli na lodích ke břehu a rychle most dostavěli. Peršané se uklidnili teprve na pravém, thráckém břehu Dunaje. Odtud dorazil Dáreiros se zbytky svého vojska k Hellespontu a přepravil se do Malé Asie. Milétský tyran Histaios obdržel za svou věrnost území při dolním toku řeky Strýmonu, kde vzniklo město Myrkínos. Po Kýrově debaklu s Massagety bylo Dáreirovo tažení proti Skythům dalším velkým neúspěchem Peršanů. Pověst o jejich neobyčejné vojenské síle byla silně otřesena.

Přestože skythská výprava skončila fiaskem, zůstala v perské moci Thrákie, která se stala další satrapií. Neuspořádaný svět thráckých království se perskou invazí zhroutil. Peršané získali významné pozice na evropské pevnině, kontrolovali černomořské úžiny, severní a východní pobřeží Egejského moře. Nová satrapie zajistila Dáreirovi přímý kontakt s řadou kmenových seskupení severně od Dunaje, pohodlný přístup ke zlatým a stříbrným dolům Pangajského pohoří a vliv na Makedonii na druhé straně hor. Nadto znamenalo jeho ovládnutí Thrákie nebezpečný bod obratu pro Řeky, jelikož perské evropské předmostí otevíralo Dáreirovi přímou pozemní cestu do jejich vlasti a hrozivě tím přiblížilo vypuknutí řecko-perských válek. Řekové teď s nepříjemným perským obrem, jehož výbojnost byla jen nakrátko utlumena, sousedili i na severu a ocitli se hlouběji ve sféře jeho mocenských zájmů. Na druhé straně skythský nezdar řecko-perské války o několik let oddálil. A také v Řecku si Dáreiros o něco později vypil svůj pohár hořkosti...