VYBRANÁ ENCYKLOPEDICKÁ HESLA

Cenová revoluce
Proces nárůstu cen zboží v Evropě od šedesátých let 16. století do třicátých let 17. století, který nastal po objevení Ameriky, odkud se dovážely drahé kovy těžené s nižšími výrobními náklady. Použití značného množství zlata a stříbra na ražbu nových mincí vedlo v Evropě k poklesu hodnoty peněz (především znehodnocení stříbrného oběživa). Obchod reagoval na C. zvyšováním cen, které předstihlo zvyšování mezd. C. měla negativní dopad především na námezdní dělníky a šlechtu odkázanou na peněžní rentu. Dovoz drahých kovů nestačil na pokrytí evropských potřeb, např. Španělsko kvůli obrovským výdajům na řadu válečných konfliktů a pasivní obchodní bilanci nakonec několikrát vyhlásilo státní bankrot. Proces C. byl provázen všeobecným vzestupem evropské populace v 16. století, zatímco v Novém světě došlo v důsledku těžké práce v dolech a zpracování a přepravy rud k rapidnímu poklesu počtu domorodého obyvatelstva, takže záhy museli být na těžkou práci dováženi otroci z Afriky. C. přiměla část šlechty hledat nové zdroje zisků, čímž přispěla k rozvoji kapitalistické výroby. FS

Colbertismus
Colbertismus (popř. kolbertismus) představuje zvláštní variantu merkantilismu, nazvanou podle francouzského státníka Jeana-Baptista Colberta markýze de Seignelay (1619-1683) a uplatňovanou za vlády Ludvíka XIV. Colbert prosadil státní podporu rozvoje průmyslu vyrábějícího pro vývoz, zahraničního obchodu (selektivní protekcionismus) a námořní dopravy (budování přístavů, skladišť), vedl systematickou koloniální politiku, reformoval vnitřní a finanční správu. Byl považován za vlastního tvůrce francouzské námořní a koloniální moci. Dosáhl zvýšení státních příjmů, jež však byly promrhány v neustálých válkách a v důsledku obrovských výdajů na královský dvůr ve Versailles. FS

Kolonialismus
Kolonialismus je systém hospodářské expanze, během níž si vyspělé státy politicky podřídily či přímo obsadily málo vyvinuté země s cílem ekonomické exploatace a posílení a zabezpečení mocenských pozic (námořní a obchodní základny apod.). Pomineme-li starověké období, rozvinul se K. především po zeměpisných objevech v 15. století. Největšího rozkvětu dosáhl v 19. století. Kolonie byly využívány jako odbytiště pro výrobky mateřských zemí (např. britské textilní zboží v Indii), zdroj nerostných surovin (cenová revoluce), zemědělských a živočišných produktů (např. produkce cukrové třtiny na španělské Kubě, bavlny v britských severoamerických osadách či dobytkářství v nizozemském Kapsku), levné pracovní síly (např. prodej černých otroků), místo pro kolonizaci vlastním obyvatelstvem (např. Francouzi v Kanadě apod.). K získávání a udržování velkých koloniálních říší bylo potřeba silného válečného a obchodního loďstva a dostatek kapitálu. Nejrozsáhlejší koloniální říše vybudovaly Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Velká Británie, Francie, Německo, USA ad. Ve 20. století proběhla po obou světových válkách rozsáhlá dekolonizace, během níž kolonie nabývaly svobodu, současně se rozvíjel též neokolonialismus, kdy se vyspělé průmyslové státy snažily upevnit svůj politický a hospodářský vliv v bývalých koloniích. FS

Anglická banka (Bank of England)
Anglická banka byla založena v Londýně roku 1694 jako soukromá banka, podle návrhu skotského finančníka Williama Patersona (1658-1719) za účelem půjčit státu 1,2 milionu liber sterl. za právo korporace k provozování bankovních obchodů a vydávání bankovek (od 1697 pro celé království). Označována za první moderní kreditní banku. Největší krizi zažila za válek s revoluční Francií v roce 1797. V roce 1844 obdržela statut britské centrální (cedulové) banky a správce státního dluhu, přičemž byla rozdělena na cedulové oddělení (issue department) a bankovní oddělení (banking department). Především v 19. století realizovala půjčky řadě evropských mocnostem. V roce 1946 byla zestátněna přeměněním akcií vlastníků na státní obligace. FS

Manufaktury
Manufaktury představovaly výrobny založené na ruční řemeslné technice a na dělbě práce. Jejich předstupněm bylo prosté soustředění většího počtu řemeslníků do jedné výrobny bez vzájemné dělby práce. V tzv. heterogenní manufaktuře vyráběli dělníci jednotlivé součásti, jež pak kompletovali, přičemž se mohlo jednat o řemeslníky různých nebo stejných oborů. V tzv. organické manufaktuře probíhala dělba práce podle jednotlivých výrobních kroků. V Evropě vznikaly M. od 14. století, ve velkém převažovaly ve výrobě v 17. a 18. století především v hornictví, kovodělné výrobě, zpracování železa a textilnictví. Textilní výroba se stala klasickým manufakturním odvětvím. V českých zemích vznikaly od konce 17. století (např. textilní manufaktury v Oseku, Plánici, Litvínově, Liberci). Na M. navázala během industrializace strojová velkovýroba (průmyslová revoluce, „Věk oceli“). FS

Zákon o plavbě
Zákon o plavbě, též Navigační akta, Navigation Act – představuje důležité opatření přijaté anglickým parlamentem v roce 1651. Zakazoval zahraničním plavidlům obchodovat s anglickými koloniemi. Zboží ze zámoří a kolonií se na Britské ostrovy smělo dovážet pouze na anglických lodích nebo na plavidlech patřících kolonistům, pokud jejich posádku tvořili alespoň ze tří čtvrtin Angličané. Evropské výrobky se směly do Anglie dovážet pouze na lodích země původu zboží. Z. byl namířen především proti nizozemským obchodníkům. V druhé polovině padesátých let 17. století byla zákonná ustanovení nepatrně zmírněna, ale v letech 1660 a 1664 byl Z. opět zpřísněn tak, že do anglických osad se smělo evropské zboží dovážet výhradně z Anglie a na anglických lodích. Od roku 1696 nesměli angličtí osadníci zasílat své zboží do Irska či do Skotska, nýbrž pouze do Anglie. Od druhé poloviny 18. století byl Z. postupně zmírňován, což vyústilo v jeho zrušení v roce 1849. FS

Velká francouzská revoluce
Velká francouzská revoluce z let 1789-1799 představuje zásadní revoluční společenskou a ekonomickou změnu v evropských dějinách. Dlouhodobé napětí mezi ochromenou výkonností francouzské absolutní monarchie a třetím stavem (měšťanstvo, inteligence), usilujícím o sociální a politickou emancipaci, přerostlo ve státní krizi. Přežilá stavovská struktura společnosti, jejíž základní rysy pocházely ze středověku, zdegenerovala v systém výsad, kdy šlechta a duchovenstvo požívaly privilegií bez odpovídající práce, nepodléhaly zdanění a přitom vlastnily nejvíce půdy. V. svrhla absolutismus, zrušila stavovské zřízení, feudální práva a privilegia, vyhlásila lidská a občanská práva, dala většině rolníků půdu, završila proces formování jednotného francouzského národa, položila základ demokratickému zřízení, čímž uvolnila cestu k zavedení kapitalismu. V. je považována za „klasickou“ buržoazní revoluci. FS

Kontinentální systém
V roce 1806 podepsal francouzský císař Napoleon I. Bonaparte v Berlíně dekrety o kontinentální blokádě Velké Británie. Vzhledem k tomu, že britské námořnictvo neomezeně ovládalo oceány a Napoleon nebyl schopen provést vylodění na Britských ostrovech, přistoupil k hospodářské válce, která měla uzavřít evropský kontinent britskému obchodu. Zpočátku se britský obchod se zavedením blokády vyrovnával obtížně, ale brzy byla evropská odbytiště nahrazena zámořskými trhy. Problémy tak vznikly spíše kontinentálnímu průmyslu. Poškozovány byly evropské země, což vedlo k rozsáhlému podloudnictví. Na druhou stranu dal K. impuls pro rozvoj některých odvětví, např. cukrovarnictví z řepy. Nutnost potírat pašeráctví přiměla Napoleona stupňovat expanzivní politiku, ačkoliv se mu nepodařilo sjednotit kontinent proti Británii, takže K. neuspěl. FS

Ekonomické důsledky revoluce 1848-1849
Revoluce 1848-1849 představuje nejrozsáhlejší a nejúspěšnější vlnu politických revolucí, která kdy v Evropě proběhla. V řadě evropských zemích bojovaly liberální a demokratické politické síly proti nedemokratické absolutistické autokracii „příživnických knížat“. Revolucionáři bojovali za odstranění feudálních přežitků ve společnosti a hospodářství, za liberalizaci politického života (přijetí ústav), národní jednotu či nezávislost (tzv. jaro národů) a za lepší sociální poměry. Liberální buržoazie usilovala o podíl na politické moci, který by odpovídal jejímu vzrůstajícímu vlivu na dynamický hospodářský rozmach (buržoazní revoluce), zatímco dělníci vystoupili se svými sociálními požadavky samostatně. Liberální buržoazie donutila předrevoluční režimy k politickým ústupkům, ale později se zalekla vzrůstající politizace mas, takže se podílela se na obnovení „klidu a pořádku“ mocenskými prostředky. Revoluční vlna oslabila monarchistický absolutismus, otevřela cestu volnému rozvoji kapitalismu a přinesla buržoazii vzrůstající podíl na moci. FS

Imperialismus
Imperialismus je označení pro politicko-ekonomický směr, kdy se silná mocnost snaží ovlivňovat, vykořisťovat, dostat do závislosti a přímo či nepřímo ovládat obyvatelstvo cizí země. Volí k tomu různé politické, ekonomické, kulturní a ideologické prostředky. Poprvé v historii byl pojem I. použit pro ovládnutí odbytových a kapitálových trhů a pro expanzní politiku evropských velmocí, Japonska a USA v období od poslední třetiny 19. století do první světové války. Cílem „imperialistické politiky“ bylo vytvoření koloniálních říší nebo zájmových oblastí v málo rozvinutých částech světa. Rozdělení Země, převážně na úkor barevného obyvatelstva v Evropě a USA, podporovaly a ospravedlňovaly pseudovědecké teze (např. sociální darwinismus). Kritika I. vzešla od britských a amerických politiků a filozofů (např. Fabiánská společnost). Na britského ekonoma J. A. Hobsona navázal německý teoretik austromarxismu R. Hilferding a především ruský filozof V. I. Lenin, jenž ve svém díle „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ definoval marxistické chápání hlavních ekonomických rysů imperialismu. (Komunismus) FS

Chartismus
Chartismus bylo první masově organizované dělnické hnutí. Vznikl po roce 1836 v hospodářsky nejvyspělejší zemi na světě - Velké Británii. Název byl odvozen od programové Charty lidu („People´s Charter“) z roku 1839, ve které signatáři požadovali zavedení všeobecného volebního práva, tajné hlasování, odstranění všech politických výhod pramenících z majetku, zákonodárství odstraňující hospodářské a politické vykořisťování a zbavování práv, snížení daní, zvýšení mezd, zkrácení pracovní doby. V roce 1839 došlo ke krvavým srážkám mezi chartisty a vládní mocí (mj. povstání v Birminghamu). V roce 1840 vznikla první masová dělnická strana – Národní chartistické sdružení. Straně chyběla jednota a jasná koncepce, takže se brzy rozštěpila na reformisty a levici. Po roce 1848 přišli chartisté o masovou základnu a brzy i o veškerý politický vliv na dělnictvo. FS

První světová válka
První světová válka probíhala v letech 1914-18 mezi Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko, Bulharsko) a Dohodou (Francie, Rusko, Velká Británie, Japonsko, Itálie, od 1917 USA ad.). Střetly se v ní nejprůmyslovější státy světa, což umožnilo nasadit miliony vojáků a obrovské množství výzbroje a výstroje. Poprvé v dějinách byly státy nuceny zavést válečné hospodářství a metodicky válčit zbraněmi „hospodářské“ války, jako např. blokády, embarga, drancování okupovaných území. P. se změnila v zákopovou (poziční), jelikož se žádné straně nepodařilo dosáhnout významnějšího průlomu, ale při pokusech o prolomení linie pomocí dělostřelectva, jedovatého plynu a tanků přišly statisíce vojáků o život. Během námořní války zahájilo Německo neomezenou ponorkovou válku, neboť v důsledku spojenecké blokády mělo velké problémy se zásobováním. To vedlo mj. k rozvoji chemické výroby (syntetická výroba kyseliny dusičné, umělý kaučuk apod.) či rozsáhlému sběru šrotu. Zároveň došlo ke snížení životní úrovně pracujících, úpadku zemědělské výroby, zásobovací krizi. Dohoda postupně dosáhla vojensko-materiální a technické převahy. Válka skončila porážkou Ústředních mocností. P. způsobila obrovské lidské (9 milionů mrtvých) a materiální škody, které si později vyžádaly obrovské částky na rekonstrukci. P. vedla k rozpadu obrovských říší a zániku monarchií, definitivně odstranila zbytky hospodářského liberalismu 19. století. Mapa evropského kontinentu se změnila k nepoznání a primát Evropy ve světě oslabil rozmach USA a Japonska. FS

Válečné hospodářství
Válečné hospodářství bylo poprvé ve velkém měřítku zavedeno za první světové války a „klasické“ podoby doznalo za druhé světové války v Německu a USA. Ve válčících zemích došlo k mobilizaci veškerého národního hospodářství, celé výroby a spotřeby, všech ekonomických zdrojů a rezerv země pro potřeby vedení války. Vzhledem k mohutným ztrátám a opotřebování bojové techniky bylo nutné zajistit její plynulé obnovování. To si vyžádalo centrálně plánované řízení, vyšší koncentraci a monopolizaci podnikání, dále změny ve výrobě, odvětvové, investiční, surovinové, zahraničně obchodní struktuře (řízený nákup surovin a jejich distribuce podle stupně důležitosti pro válečnou výrobu), změny v rozmístnění pracovních sil a podniků. Stát výrazně reguloval hospodářství pomocí státního kapitálu a direktiv, reglementoval mzdy, nájmy a ceny. Odvětví pracující pro civilní potřeby byla omezována, odchod milionů mužů na frontu se odrazil na mimořádně vysoké zaměstnanosti žen. Válečné výdaje byly kryty vnitřními a zahraničními půjčkami, daněmi a inflační emisí papírových peněz. FS

Dekolonizace
Dekolonizace označuje rozpad koloniální moci evropských zemí, osamostatnění bývalých kolonií a překonávání následků kolonialismu. Po druhé světové válce došlo k mocenskému úpadku a poklesu prestiže řady koloniálních mocností, posílení sebevědomí a vůle k emancipaci obyvatel kolonií, stejně jako k narůstajícímu odporu veřejného mínění v evropských zemích ke kolonialismu a tlaku USA a SSSR ve prospěch dekolonizace. V Asii, Africe a Latinské Americe se koloniální vlády zhroutily pod náporem národně osvobozeneckých hnutí. Na řadě míst se rozhořely krvavé války (např. korejská válka, vietnamská válka, alžírská válka). V jiných případech byly bývalé kolonie integrovány do státu nebo jim byla dobrovolně přiznána samostatnost, přičemž byla upřednostněna ekonomická spolupráce před nákladnou a zastaralou přímou nadvládou. Nové státy tzv. třetího světa se vyznačovaly nízkým počtem obyvatelstva, zaostalými formami zemědělství a řemesel, hospodářskou slabostí, zvláště nedostatkem kapitálu, vzdělaných odborníků a nedostatečně vyvinutou infrastrukturou. V řadě států se k moci dostaly vojenské diktatury, docházelo k revolucím, převratům, náboženským střetům a válkám o hranice. Napětí vyplývalo z rozdílů mezi městem a vesnicí či z etnických, náboženských a jazykových rozporů. Většina zemí třetího světa zůstala dodavateli surovin jako v koloniální době. Vážným problémem zůstávají zadlužení, přírodní katastrofy, AIDS a války. Řada bývalých kolonií nezvládla všechny důsledky nabytí samostatnosti a do 21. století vstoupila pod tíhou bídy a beznaděje. FS

Průmyslová revoluce
Průmyslová revoluce označuje přechod od agrární předkapitalistické k průmyslové společnosti díky řadě technologických, ekonomických a společenských změn. Tento národohospodářský proces se projevil budováním moderního strojního velkoprůmyslu, rychlým rozvojem techniky, růstem měst, vytvářením velkých průmyslových středisek, vytlačováním nebo nahrazováním malovýroby strojovou velkovýrobou, růstem intenzity práce, ale i nezaměstnanosti. Během P. se zaváděly pracovní stroje k mechanizaci textilního průmyslu (revoluce v bavlnářství). Vynález parního stroje, hydraulického lisu či kovového soustruhu se suportem přispěly k rozmachu strojírenství a kovoobráběcího průmyslu i hutnictví železa (“Věk oceli“), které se díky koksu a dalším vynálezům zbavilo závislosti na dřevu a vodním spádu. Budovaly se železnice, rozšiřovala a zkvalitňovala silniční síť, bylo zavedeno široké používání uhlí jako topiva ve městech. Obyvatelstvo se začalo stěhovat z venkova do průmyslových center, byla odstraněna masová chudoba, současně však došlo k narušení dosavadních společenských hodnot a vzniku moderního proletariátu. P. neprobíhala ve všech zemích ve stejné době a se stejnou intenzitou. Ve Velké Británii se jednalo o období od poslední třetiny 18. století do první třetiny 19. století, ve většině evropských (Francie, Belgie, Německo ad.) a mimoevropských (USA, Japonsko) zemí se tento proces dovršil na konci 19. století a počátku 20. století. Jedna z dalších možných periodizací stanovila vedle této tzv. první P., revoluci železniční (1840-1890), poté druhou P. (přelom 19. a 20. století) a třetí P. zahájenou vědeckotechnickou revolucí (od druhé světové války). FS

„Věk oceli“
Revoluční charakter mělo v 18. století zavedení tavby železné rudy s použitím koksu, což ji zbavilo závislosti na dřevěném uhlí. Další přelom nastal v druhé polovině 19. století, kdy byly vynalezeny nové způsoby výroby oceli: Bessemerův, Martinův a Thomasův. Nové postupy umožnily zkujňování hojně se vyskytující kyselých fosforečných rud, což vedlo k epochálnímu zvýšení a zlevnění produkce surového železa, běžné i nástrojové oceli a litiny, které se mohly využít ve všech odvětvích. Přelom 19. a 20. století je proto považován za počátek V. Ocel a litina nahradily ve stavebnictví dřevo, byly využívány pro stavby továrních hal, mrakodrapů, mostů, železnic, lodí či zbraní. Světová výroba oceli se zvýšila z 0,5 milionu tun v roce 1870 na 76 milionů tun v roce 1913. Před první světovou válkou patřily k největším výrobcům oceli USA, Německo a Velká Británie. FS

Obilní zákony
Obilní zákony byly vydávány ve Velké Británii v 18. a na počátku 19. století s cílem kontroly dovozu a vývozu zásobování obilím a výše jeho ceny. Po válkách s revoluční a napoleonskou Francií schválil parlament roku 1815 zákon dovolující bezcelní dovoz obilí z ciziny pouze v případě, že cena domácího obilí dosáhne 80 šilinků za quarter (tj. 290 litrů), což vedlo k růstu cen chleba. Opatření brzdilo hospodářský rozvoj, neboť z něj profitovala úzká skupina velkostatkářů, zatímco sociálně slabší vrstvy strádaly vysokou cenou jedné ze základních potravin. Narůstající bídu chudiny se vláda snažila zmírnit roku 1828 snížením cel, ale na konci třicátých let 19. století se v důsledku hospodářské krize a několika špatných žní stav zásadně zhoršil. To vedlo továrníka Richarda Cobdena (1804-1865) v roce 1839 k založení Ligy proti obilním zákonům. Liga svolávala masová shromáždění, posílala petice vládě a parlamentu, tiskla časopis a propagační materiály a lobovala mezi poslanci. Vláda zrušila cla v roce 1846, ponechala pouze minimální clo ve výši jednoho šilinku za quarter. Odvolání O. demonstrovalo prosazení zásad svobodného obchodu a liberální politické ekonomie. Regulace znovu nabyla na významu v roce 1902, kdy bylo zavedeno minimální clo na obilí a mouku, a v roce 1932, kdy britskou pšenici chránily předpisy kvůli vzrůstajícímu dovozu ze zahraničí. FS

Říjnová revoluce
Říjnová revoluce v Rusku proběhla v roce 1917 během první světové války. Navazovala na tzv. únorovou revoluci (23. 2./8. 3. 1917), která zrušila monarchii a do čela státu postavila prozatímní vládu, reprezentující především liberální inteligenci a menševiky (sociální demokraty), jež se snažila vybudovat parlamentní republiku. Značný vliv získal petrohradský Sovět dělníků a vojáků (tzv. dvojvládí). Prozatímní vláda pokračovala ve vedení války, neodhodlala vyhovět volání po ekonomických reformách (především agrární reformě), nebyla schopna zajistit zásobování a odmítala řešit národnostní otázku. Tím poskytla široký prostor pro agitaci bolševiků (komunistů), kteří za vedení V. I. Lenina (1870-1924) uskutečnili 25. 10./7. 11. 1917 v Petrohradě státní převrat (tzv. Ř.). Bolševici se chopili moci, zřídili totalitní sovětský stát, znárodnili průmysl, banky a půdu. Proti revoluci intervenovaly zahraniční mocnosti a povstali její odpůrci, čímž vypukla občanská válka. Bolševici během ní zavedli válečný komunismus a později byli donuceni k nové ekonomické politice (NEP). FS

Perestrojka
Sovětský model řízení hospodářství se ocitl počátkem osmdesátých let 20. století v zásadní krizi. Čtyřicet procent rozpočtových výdajů pohltilo zbrojení, jednostranná orientace na těžký průmysl vedla k nedostatečnému rozvoji lehkého průmyslu, přebyrokratizovaný a neefektivní „příkazní“ systém nedokázal držet krok s vědecko-technickým rozvojem vyspělých kapitalistických států, bezohledná exploatace přírodních zdrojů vyústila v řadu ekologických katastrof. Zkorumpované komunistické špičky, praktikující protekci a klientelismus, již nebyly schopné krizi čelit, proto sáhly pouze k personálním opatřením a roku 1985 zvolily do čela komunistické strany „umírněného“ komunistu A. S. Gorbačova (*1931). Ten se pokusil tzv. perestrojkou (nebo-li přestavbou) dosáhnout v druhé polovině 80. let 20. století uvolnění mezinárodního napětí, které mělo vést ke snížení vojenských výdajů, prostřednictvím mobilizace technologických zdrojů zvýšit výrobu a liberalizací a glasností (nebo-li otevřeností) oživit společnost. Naivně věřil v ideje socialismu a další „rozvoj“ sovětského člověka. Bylo ovšem nemožné reformovat nedemokratický policejně-vojenský totalitní systém, který byl udržován strachem a násilím. Gorbačovova hospodářská politika, usilující o modernizaci průmyslu, ztroskotala, avšak poskytla komunistickým pohlavárům v bankovnictví a průmyslu nevídanou autonomii bez příslušné kontroly, což vedlo k chaotickému rozvoji ekonomiky a vzniku značného prostoru k působení kriminálních struktur. Sociálně-ekonomická situace se nadále zhoršovala, v roce 1989 byl dokonce zaveden přídělový systém na cukr. Nikdo nepředpokládal tak prudký průběh rozkladu sovětské ekonomiky. Gorbačov se soustředil na vnitropolitické problémy a na zajištění ekonomické pomoci Západu a nestaral se o socialistické země, kde sílilo opoziční hnutí. Jeho pasivita umožnila v roce 1989 relativně poklidný rozpad východního bloku. P. neuspěla, definitivně zničila základy, na kterých stálo plánované hospodářství. Krize kulminovala hospodářským kolapsem, zánikem komunistického režimu a rozpadem SSSR v roce 1991. FS

Válečný komunismus
Válečným komunismem označil V. I. Lenin (1870-1924) sovětskou hospodářskou politiku zavedenou v letech 1918-1921 pod tlakem občanské války, intervence a hospodářského rozvratu. Bolševici (komunisté) se uchýlili k mimořádným opatřením a zavedli diktaturu proletariátu, která měla především zajistit zásobování Rudé armády a měst. Přinesla úplné zestátnění průmyslu, zákaz soukromého obchodování, centralizaci státní moci a řízení hospodářské výroby, systematické rekvírování sklizní pod nátlakem milic, tvořených dělníky a venkovskou chudinou, a zavedení všeobecné pracovní povinnosti. Válečné výdaje byly kryty nadměrnou inflací, což vedlo k obnově výměnného obchodu se zbožím. Na ochranu dělníků byly zavedeny spotřební knížky a výplata mezd v naturáliích. Opatření probíhala v ovzduší teroru (zřízení politické policie), což mělo katastrofální následky v podobě vzrůstajícího odporu dělníků a rolníků. Bolševici proto roku 1921 dočasně ustoupili od totalitních metod, část opatření válečného komunismu zrušili a zavedli novou ekonomickou politiku. FS

Nová ekonomická politika
Nová ekonomická politika (z ruského Novaja ekonomičeskaja politika, NEP) označovala dílčí přechodné období sovětské hospodářské a vnitřní politiky. Prosadil ji v březnu 1921 V. I. Lenin (1870-1924) během pokračující občanské války a intervence poté, co válečný komunismus selhal především v zajišťování zemědělských produktů. Místo povinného odvodu zemědělských produktů byly zavedeny pevně stanovené naturální daně, částečně bylo obnoveno tržní hospodářství s relativně volným vnitřním obchodem a osobní vlastnictví, malé průmyslové podniky a půda mohly být pronajímány, naturální mzdy byly nahrazovány peněžními, bylo možné přijímat zahraniční investice. Opatření záhy přinesla zotavení v zemědělství a průmyslu, přispěla k vítězství bolševiků v občanské válce a nad intervenčními vojsky. N. ovšem nedokázala zajistit modernizaci a industrializaci v takové míře a tempu, jaké požadovalo Stalinovo vedení. Byla zrušena v roce 1928 a nahrazena násilnou centralizací, kolektivizací a mohutnou industrializací, upřednostňující rozvoj těžkého průmyslu ve třicátých letech 20. století. FS

Kolektivizace sovětského zemědělství
Nástupce V. I. Lenina, J. V. Stalin (1879-1953), se rozhodl vybudovat ve velmi krátké době mohutný industrializovaný stát s moderně vyzbrojenou armádou. Zavrhl novou ekonomickou politiku a roku 1929 nemilosrdně vnutil zemi tzv. druhou revoluci včetně krkolomné industrializace. Ta závisela na kolektivizaci zemědělství, neboť vybudování řady průmyslových a těžařských komplexů, elektráren apod. vyžadovalo obrovské náklady na zahraniční techniku a zařízení. Financování zahraniční pomoci v takovém měřítku předpokládalo odpovídající zvýšení sovětského vývozu, především obilí. Kolektivizace, během níž byla veškerá půda zestátněna, měla zcela odstranit volný trh. Kontrolu nad zemědělstvím převzal stát prostřednictvím příkazového plánování. Půda byla přidělována kolchozům (zemědělská družstva) a sovchozům (státní statky). Milionům rolníků byla K. vnucena násilím. Majetní rolníci (tzv. kulaci) byli prohlášeni za nepřátele režimu, vysídleni z domovů a přišli o všechen majetek. Často byly celé rodiny deportovány na Sibiř a do Střední Asie, popř. uvězněny v pracovních táborech. Jako důsledek neobyčejného propadu zemědělské výroby přišly v letech 1932-1933 hladomory. K., uskutečněná Stalinovým vedením, představovala největší agrární revoluci, jíž padlo za oběť více než polovina samostatných hospodářství, a v rámci „likvidace kulaků“ a hladomorů zahynulo kolem 8-11 milionů lidí. SSSR dokázal vybudovat moderní průmysl, avšak za cenu nesmírného utrpení rolníků. FS

Velká hospodářská krize
Velká hospodářská krize (popř. velká deprese) je obecně rozšířené označení světové hospodářské krize v letech 1929-1933. Po první světové válce se řada vyspělých zemí musela vyrovnávat s obrovskými škodami a splácet rozsáhlé dluhy u amerických bank. Vyrovnání dluhů ovšem ztěžoval výrazný protekcionismus USA a fakt, že mnohé agrární země začaly budovat vlastní průmysl. V USA se „nezdravě“ nahromadily mezinárodní platební prostředky. Rozkvět americké ekonomiky kromě toho doprovázela řada negativních jevů. Došlo k oslabení těžařství (pokles cen surovin) a textilního průmyslu, zemědělství postihla krize z nadprodukce, zvyšovala se nezaměstnanost a rozmohly se burzovní spekulace. Vzniklá nerovnováha na mezinárodním finančním trhu spolu s nadproporcionálním zvyšováním úvěrů v USA vedla k náhlému a silnému poklesu hodnoty akcií na Newyorské burze v září 1929 („krach na Wall Streetu“ popř. „velká panika“), který přerostl v krach amerického bankovnictví. Lidé začali vybírat úspory a mnohé banky musely být uzavřeny. Nastala panika, hodnota majetků se zhroutila, mnozí investoři prodávali cenný majetek za nejnižší možné ceny, aby získali hotové peníze. Postupně se zavíralo stále více továren, banky začaly inkasovat půjčky, takže řada investorů a obchodů zbankrotovala. Průmyslová výroba v USA se v letech 1929-1932 snížila o 54%. Zhroucení v USA ovlivnilo ekonomiky dalších průmyslových států a kolonií (světová hospodářská recese) mj. také proto, že americké banky reagovaly na vzniklou situaci stažením svého podílu na mezinárodních půjčkách (např. peníze půjčené Německu na průmyslový rozvoj). Došlo k podvázání mezinárodní výměny zboží, zhroucení světového obchodu a poklesu výroby spotřebního zboží. Během V. nebyli rolníci schopni prodat zemědělské produkty, v průmyslu a obchodu se nedostávalo úvěrů, což vedlo k mnoha krachům, propouštění dělníků a nedostatku finančních prostředků na státní podpory v nezaměstnanosti. Např. v Německu dosáhl počet nezaměstnaných šesti milionů a ve Velké Británii tří milionů. Sociální otřesy doprovázející V. napomohly ke vzniku fašistických diktatur. Po selhání klasických deflačních prostředků na zastavení V. sáhly vlády po dalších způsobech. Docházelo k manipulacím cel a měn, uzavírání dvoustranných hospodářských dohod, podpůrným nákupům neprodejných surovin, poskytování úvěrů pro podniky, byla zavedena kontrola deviz, cen a mezd. V USA (nový úděl) a Německu se zaměřili na vytváření veřejných pracovních míst, ve Velké Británii a Francii na zvyšování státního podílu na podnicích či jejich socializaci. V roce 1933 se podařilo dosáhnout ozdravění národních ekonomik, úplné ozdravění znemožnily snahy fašistických diktatur o hospodářskou soběstačnost a mezinárodní napětí, které vyústilo v druhou světovou válku. FS

Fašismus
Fašismus představoval pravicové, protiparlamentní, antidemokratické a nacionalistické hnutí, které usilovalo o nastolení totalitního státu jedné strany. Původně se používal k označení režimu diktátora B. Mussoliniho v Itálii, později tak byla nazývána i další pravicová nacionalistická hnutí vzniklá za silných sociálních otřesů po první světové válce. K nejzhoubnějším patřil německý nacimus (nacionální socialismus), jehož dominující myšlenkou byl antisemitismus a rasismus. Kromě toho požadoval bezpodmínečné podřízení jednotlivce „společnosti“ a kázal charismatickou „víru ve vůdce“, vychvaloval „frontový zážitek“ kamarádství. Stal se shromaždištěm nespokojených, které zklamala parlamentní demokracie a kteří podporovali požadavky nacistů na hospodářskou soběstačnost, expanzivní zahraniční politiku, osvobození z mírových podmínek nadiktovaných po porážce v první světové válce a odvrácení bolševického nebezpečí.
Italský fašismus a německý nacismus se svými protimarxistickými hesly a vyhroceným nacionalismem staly příkladem pro mnoho evropských zemí (Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Španělsko ad.). V těchto diktaturách byly masy získávány odkazem na velkou národní minulost, oportunistickými programy a šikovnou propagandou. Charakteristickým znakem diktatury byla závislá publicistika, manipulované volby, vyřazení opozice, brutální potlačování jakéhokoli odporu, rezignace na právní stát „ve prospěch lidu“ a opovrhování individualismem.
Na rozdíl od komunistických režimů nedošlo ve fašistických diktaturách k sociální revoluci, znárodnění průmyslu a půdy (s výjimkou „nepřátel“ režimu či Židů) apod. V Itálii byl budován syndikalisticko-korporativně-totalitní systém na základě zákona o kolektivních pracovních vztazích. Vznikaly fašisty řízené syndikáty, později sloučené ve státní korporace (spojení zaměstnanců, zaměstnavatelů, zástupců státu a fašistické strany), které uskutečnily plánování výroby ve státním zájmu. V nacistickém Německu byly pro dosažení hospodářské soběstačnosti přijaty zákony na podporu zemědělství, na odstranění nezaměstnanosti vznikly programy obnovy (stavba dálnic), byla zavedena povinná pracovní služba a došlo k mohutnému zbrojení. Stát financoval podpory na vytváření pracovních míst a zbrojení prostřednictvím nárůstem vnitřního dluhu. Během druhé světové války přešli nacisté k zásadám válečného hospodářství. FS

Meidži
Meidži označuje politické a hospodářské reformy (buržoazní revoluci) v Japonsku v období 1868-1912/1914, během nichž se ze zaostalé země stala světová velmoc. Název pochází ze symbolického označení doby panování císaře Mucuhita (1852-1912, vládl od 1868) „Meidži tennó“ (tj. osvícená vláda). Nejdříve došlo k obnově moci císaře (odtud „restaurace Meidži“), politicko-administrativnímu sjednocení země, zrušení feudálních lén a výsad, zřízení prefektur, zavedení všeobecné branné povinnosti a povinné školní docházky, zrušení zákazu cestování do ciziny, podpoře studií v zahraničí a povolání cizích odborníků. Pozemková reforma odstranila monopol šlechty na vlastnictví půdy a vedla ke vzniku vrstvy ekonomicky silných rolníků. Stát poskytl širokou podporu průmyslu, financoval vznik řady podniků, které později levně prodal soukromníkům. Byl reformován bankovní systém podle amerického vzoru, zaveden moderní poštovní systém, telegrafní linky, železniční síť a podporován rozvoj lodní dopravy. Došlo k mohutnému rozvoji starých firem. K nejmocnějším moderním monopolům patřily společnosti Micubiši, Micui, Sumimoto, Furukawa ad. Byl zaveden systém ochranných opatření, většinu daní musel platit zemědělský sektor. Industrializace se nejdříve odrazila v textilním průmyslu (hedvábnictví), od devadesátých let 19. století se rozvíjel především těžký průmysl a doprava. Velkou roli hrál dovoz strojů, strojního zařízení, průmyslových výrobků a technologií z vyspělých evropských zemí a USA. Industrializaci napomohl i značný demografický nárůst z 26 milionů v roce 1867 na 52 milionů v roce 1913. Nedostatek surovin se odrazil na nárůstu expanzivních tendencí. V politické oblasti postupně vznikl podle pruského vzoru ústavní systém, ústava byla vyhlášena roku 1889. Výjimečnou pozici si udržel císař, armáda a předáci vojensko-byrokratických klik (skupina politiků tzv. genró). Zároveň vzniklo početné dělnictvo a politické strany. Postavení velmoci bylo demonstrováno vítězstvím ve válce s Ruskem (1904-1905), ziskem území v Číně, anexí Koreje a účastí v první světové válce po boku vítězné Dohody. FS

Nový úděl
Nový úděl (angl. New Deal) označuje hospodářské a sociální reformy, jimiž se americký prezident F. D. Roosevelt (1882-1945) snažil překonat následky Velké hospodářské krize. Po svém nástupu v roce 1933 vyhlásil Roosevelt stav národní nouze a zahájil rozsáhlé reformy, ve kterých upustil od liberální hospodářské politiky a zlatého standardu a preferoval hospodářství konjunkturálně řízeného státem a centrální bankou. Nejdříve se soustředil na zmírnění bídy a ozdravění ekonomiky. Po uzavření bank byly otevřeny pouze „zdravé“, napojené na tzv. Federální systém rezerv. Došlo k devalvaci dolaru a zákazu tezaurování a vývozu zlata a valut, byly schváleny zákony umožňující oddlužení farmářů a majitelů domů. K zásadním reformám patřila zemědělská reforma, která hodlala snížit výrobu hlavních výrobků (bavlna, tabák) výplatou prémií. V rámci vytváření pracovních míst byly zadávány veřejné stavby, především byl realizován projekt Tennessee Valley Authority (TVA) na výstavbu vodních elektráren, průmyslových a zavodňovacích zařízení, regulaci řek, zalesňování. Stát se pokusil v rámci obnovy průmyslu omezovat produkci, vyzýval k uzavírání cenových dohod a stanovení maximální pracovní doby a minimální mzdy a hodlal dělníkům zajistit organizační svobodu, svobodu vyjednávání a právo na stávku. Byla zakázána práce dětí a zavedena řada pojištění (v nezaměstnanosti, invalidní, důchodové a pozůstalých), podporována výstavba bytů. Stát vedl též inflační měnovou politiku a dynamickou politiku v zahraničním obchodu. N. uspěl pouze částečně, nicméně vytvořil předpoklady pro rozvoj USA v moderní sociální stát. FS

Rada vzájemné hospodářské pomoci
Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla v letech 1949-1991 mezinárodní hospodářskou organizací socialistických zemí se sídlem v Moskvě. Byla založena poté, co Sovětský svaz a jeho satelity odmítly přistoupit k Marshallově plánu, díky němuž se rychle obnovovalo poválečné hospodářství západních zemí. Členy R. se v roce 1949 staly SSSR, Polsko, Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a Albánie (do 1961). V roce 1950 přistoupila NDR, 1962 Mongolsko, 1972 Kuba a 1978 Vietnam. Úzce spolupracovala i Jugoslávie. R. se snažila o hospodářskou spolupráci v duchu mezinárodní dělby práce, koordinaci při sestavování hospodářských plánů a vědecko-technického výzkumu, rozvoj vzájemného obchodu či o vzájemnou pomoc v zásobování surovinami. Byla vytvořena společná měna tzv. převoditelný rubl a založena Mezinárodní banka hospodářské spolupráce. R. své cíle vesměs nesplnila, neboť Moskva vnutila satelitním státům centrální plánování, preferenci těžkého průmyslu a kolektivizaci zemědělství, navíc ovlivňovala jejich hospodářství podle vlastních zájmů. Např. v roce 1965 přiměla východoněmecký režim akceptovat obchodní smlouvu, která snižovala sovětské dodávky a zvyšovala východoněmecký vývoz do SSSR do té míry, že ochromila možnosti exportu na jiné trhy. Vzhledem k obrovským výdajům socialistických zemí na zbrojení nebylo možné investovat do spotřebního průmyslu a vývoje nové techniky. Životní úroveň průměrného obyvatele členských zemí R. byla hluboko pod úrovní v západní Evropě a severní Americe. V sedmdesátých letech 20. století se jednoznačně projevila zaostalost ekonomik členů R., kteří se zadlužovali u západních států. Plánovitě řízené socialistické hospodářství nebylo schopno držet krok s rozvojem vyspělých kapitalistických států. Zaostávání se projevilo především v oblasti moderních technologií, elektroniky, automatizace, telekomunikací ap. Po rozpadu východního bloku v letech 1989-1990 došlo v roce 1990 k přechodu k zúčtování vzájemného obchodu ve volně směnitelných měnách. Vzhledem k opuštění plánovitě řízeného hospodářství většinou členů byla v roce 1991 R. v Budapešti rozpuštěno. FS

Druhá světová válka
Druhá světová válka probíhala v letech 1939-1945 mezi koalicí fašistických států (Německo, Itálie, Japonsko ad.) a Spojenci (Velká Británie, Francie, Kanada, od roku 1941 SSSR, USA ad.). Jednalo se o největší pozemní, leteckou, námořní a současně i nejkrvavější válku v lidských dějinách, do zbraně bylo povoláno 110 milionů lidí. Válku rozpoutal A. Hitler (1889-1945) v roce 1939 útokem na Polsko. Němci měli početní i technickou převahu, jejich ekonomika se od roku 1934 soustavně připravovala na válku, proto mj. slavili úspěchy s taktikou „bleskové války“. Postupně obsadili Dánsko, Norsko, státy Beneluxu, Francie a balkánské státy. Na okupovaných územích rozpoutali policejní teror, uplatňovali opatření proti Židům, zavedli totální pracovní nasazení a přídělový systém potravin i spotřebního zboží. Německo těžilo i z neutrality SSSR, s kterým si v roce 1939 rozdělilo Polsko.
Po počátečních úspěších ztroskotala německá vojenská mašinérie v bitvě o Británii a především ve válce se Sovětským svazem (tzv. Velká vlastenecká válka), neboť vedla válku na několika frontách, nebyla schopna čelit ekonomické převaze a obrovskému lidskému potenciálu. SSSR se přeměnil ve vojenský tábor, mobilizoval všechny rezervy, ze západních oblastí byl evakuován zbrojní průmysl, do výroby byli mobilizováni všichni muži a ženy (podíl žen v průmyslu v roce 1942 tvořil 53% a mládeže do 18 let 15%). Sovětskému hospodářství výrazně pomohli i západní Spojenci. Za celou válku Sověti dovezli např. 12% letadel a 10% tanků. Už v listopadu 1942 se sovětské ekonomice podařilo odstranit německou převahu ve zbraních a vojenské technice. Němci reagovali v roce 1943 vyhlášením „totální války“, přechodem k zásadám válečného hospodářství (mj. výrazná koncentrace hospodářství). Německá ekonomika trpěla nedostatkem surovin (především pohonných hmot), bombardováním průmyslových a dopravních center, postupem Spojenců, hnutím odporu ad.
V roce 1941 Japonsko obsadilo Indočínu, Thajsko a zaútočilo na USA, čímž se do války zapojila hospodářsky nejsilnější stát na světě. Americká materiální a výrobní základna umožnila vybudovat obrovskou vojenskou sílu, jíž nebylo Japonsko schopno dlouhodobě čelit. Američané např. v období 1914-1943 dosáhli osminásobného nárůstu zbrojní výroby. USA se zapojily i do války proti Německu a Itálii operacemi v Africe a otevřením druhé fronty v západní Evropě.
Během D. přišlo o život 27 milionů vojáků a 25 milionů civilistů. O rozsahu materiálních škod svědčí např. fakt, že na území SSSR bylo zničeno a spáleno 1 710 měst a osad, více než 70 000 vesnic a více než 6 milionů budov. Z D. vzešly jako vítězové nové dvě supervelmoci, USA a SSSR. Zároveň došlo k rozdělení Evropy na západní a východní. FS

Německý hospodářský zázrak
Jako německý hospodářský zázrak je označována rychlá hospodářská obnova a rozvoj Spolkové republiky Německo po druhé světové válce v padesátých letech 20. století. V roce 1945 bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón. Američané nesouhlasili s pokračováním zásad válečného hospodářství (centrálně řízené hospodářství) a během studené války podpořili z obav ze sovětské expanze vznik Spolkové republiky Německo a program liberalizace hospodářství spolkového ministra Ludwiga Erharda (1897-1977). Nejdříve byla provedena měnová reforma, po níž Erhard zahájil ekonomickou reformu. Došlo k uvolnění hospodářské soutěže a cen rozhodným omezením dosavadního „řízeného hospodářství“. V obchodech se najednou objevil dostatek zboží a černý trh zanikl. Měnová reforma postihla střadatele, neboť znehodnotila úspory v poměru 100:6,5, zato zvýhodnila majitele nemovitostí a jiných věcných hodnot. Opatření se negativně odrazila na růstu cen, inflaci a narůstající nezaměstnanosti po odbourání falešné plné zaměstnanosti. Erhard se opřel o nejsilnější politickou stranu - křesťanské-demokraty (CDU) a prosadil budování základů tzv. sociálního tržního hospodářství, které spojovalo tržní hospodářství se systémem sociální ochrany, podporou plné zaměstnanosti a stabilní hodnoty měny. Druhá nejsilnější strana, sociální demokraté (SPD), inklinovala ke koncepci zestátnění klíčových hospodářských struktur a řízeného hospodářství. Další rozvoj hospodářství a dostatečné úvěry na znovuvýstavbu zajistil Spolkové republice Německo Marshallův plán. V jeho rámci vznikly fondy v markách u bank v německých zemích, které byly použity především na investice v těžkém průmyslu, zemědělství, dopravě, výzkumu, podporu vývozu a bytovou výstavbu. Do roku 1957 obdržely západní zóny a západní Berlín pomoc ve výši 1,7 miliard dolarů, což umožnilo rychlou obnovu a spolu s velkým nasazením vysoce vzdělaného obyvatelstva, využitím významných domácích zdrojů i H. v padesátých letech 20. století. V důsledku korejské války vysoce vzrostl export, hlavně produkce těžkého průmyslu, takže bylo v roce 1950 možné zrušit přídělový systém na potraviny, mohutně podpořit výstavbu (sociálních) bytů ad. Od roku 1952 existoval stálý exportní přebytek. Velkou roli sehrály odbory, které v mzdové politice prosadily tarifní smlouvy podle nárůstu domácího produktu, dále zkracování pracovní doby. Byla také provedena důchodová reforma, vydávány lidové akcie. Na druhou stranu byl N. kritizován, neboť umožnil obnovu předválečných majetkových vztahů, silnou nerovnost v rozdělení majetku a vzývání výhod „konzumní společnosti“. FS

Marshallův plán
Marshallův plán byl program hospodářské pomoci USA evropským zemím po druhé světové válce. Hospodářská nouze v poválečných evropských zemích mohla podle Američanů vést k dalšímu šíření komunismu. Z tohoto důvodu byl připraven plán pomoci, nazvaný podle amerického státního tajemníka (ministra zahraničí) G. C. Marshalla (1880-1959). O jeho zásadách jednala v Paříži v létě 1947 konference většiny západoevropských států Ustanovila Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci, jenž požádal americkou vládu o pomoc. V roce 1948 schválil americký Kongres zákon o zahraniční pomoci, jeho působnost byla limitována červnem 1952 (pro Západní Berlín působil do roku 1957). Účastnické státy vytvořily pro návrhy na rozdělování pomoci v dubnu 1948 Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) se sídlem v Paříži, zatímco projekt byl řízen a spravován z Washingtonu Úřadem pro hospodářskou spolupráci (ECA). Pomoc v celkové hodnotě přibližně 13,5 miliard dolarů byla realizována dary (zemědělské a potravinové přebytky, suroviny), dodávkami průmyslového zboží a přímými finančními půjčkami. Téměř polovinu pomoci obdržely Velká Británie a Francie, dále se programu účastnily Itálie, SRN, Benelux, Řecko, Rakousko, Dánsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko, Norsko, Island, Turecko, Portugalsko a Španělsko. SSSR a jeho satelity odmítly M. a s ním spojené reformy, které by popřely zásady komunistického hospodářství. M. napomohl poválečné obnově, německému hospodářskému zázraku, stabilizaci západní Evropy, prosazení myšlenky západoevropské integrace i bipolárnímu rozdělení světa. FS

Ropný šok
Ropný šok označuje náhlý skok v ceně ropy, který měl značné následky na světové hospodářství. Čtvrtá izraelsko-arabská válka v roce 1973 vedla arabské vývozce ropy sdružené v OPEC k využití ropy jako „zbraně“ proti Izraeli a jeho spojencům. Dohodli se na zvýšení ceny ropy o 70 procent, na měsíčním snižování produkce o 5 procent až do evakuace oblastí obsazených Izraelem a na uvalení embarga na jeho spojence. V důsledku této kartelové dohody došlo k prudkému vzestupu ceny ropy, která od října 1973 do ledna 1974 vzrostla na čtyřnásobek, takže 1 barel (159 litrů) stál okolo 11 dolarů. První R. z let 1973-1974 provázely energetická a surovinová krize a pokles průmyslové výroby v nejvyspělejších státech světa (tzv. cyklická hospodářská recese z let 1974-1975). Došlo k zásadním změnám cenových relací, kdy ceny výrobků zpracovatelského průmyslu rostly pomaleji než u paliv a surovin. Pro překonání závislosti na dovozu ropy a plynu přistoupily některé státy k těžbě z mořského dna (Velká Británie, Norsko ad.), hledání všemožných zdrojů úspor energie (např. Japonsko). Státy sdružené v GATT se v rámci 7. kola jednání (tzv. Tokijské) dohodly na snížení cel o 35 procent v průběhu osmi let pro průmyslové a zemědělské výrobky a přijaly nový antidumpingový kodex.
Islámská revoluce v Íránu a irácko-íránská válka vedly ke vzniku druhého R. (1979- 1980), během něhož vzrostla cena ropy na 35 dolarů za barel. Opět nastala hospodářská krize, která nejvíce zasáhla USA, Kanadu, Itálii a Nizozemí. Velmi znepokojující byl účinek tohoto propadu v západní Evropě na počtu nezaměstnaných. V zemích EHS bylo v roce 1978 5,9 milionů nezaměstnaných a v roce 1982 již 10,2 milionů. Prudce narostly sociální výdaje a méně se investovalo. Byla překonána poklesem cen surovin (u ropy až na 11 dolarů za barel), modernizací, racionalizací a automatizací výroby a zbrojením.
Za třetí R. bývá někdy označován také nárůst ceny ropy v souvislosti s válkou v Perském zálivu v roce 1990, kdy se cena za barel ropy vyšplhala na 23 dolarů. FS

Německý celní spolek
Německý celní spolek byl založen v roce 1834 na území politicky a hospodářsky rozdrobeného Německa. Iniciovala ho hospodářsky nejrozvinutější německá země - Prusko, která již v roce 1818 odstranila většinu vnitřních cel (celní jednota). N. byl celní unií Pruska a řady jihoněmeckých a středoněmeckých států (Bavorsko, Sasko, Hannoversko ad.), kde platil jednotný celní sazebník, celní řád a celní tarif. Došlo tedy k odbourání cel na jednotlivé komodity uvnitř spolku, čímž se zlevnila cena výrobku a zrychlila se jeho distribuce. Navíc sloužil jako ochrana vlastního zboží proti zahraniční konkurenci, která podléhala vysokému celnímu tarifu. Spolek byl otevřeným společenstvím, což znamenalo, že k němu mohl přistoupit po splnění určitých podmínek jakýkoliv další německý stát. Dominující velmoc v německé oblasti, Rakousko zůstalo z politických důvodů i kvůli celkové zaostalosti a strukturálním nedostatkům ekonomiky stranou N. Původní zaměření na odstranění ekonomických bariér se změnilo po revoluci 1848-1849, kdy se z N. stal důležitým nástrojem Pruska na cestě k národnímu sjednocení Německa a vytvoření národního trhu. 1871 v podstatě zanikl. FS

Nevolnictví
Nevolnictví označuje socioekonomický systém, který vycházel ze závislosti, poutající nesvobodné zemědělské obyvatelstvo k vrchnosti (pozemkové šlechtě). Nevolník nebyl na rozdíl od otroka pouhou „věcí“, ale bez dovolení vrchnosti nesměl změnit bydliště, povolání, uzavírat manželství apod., čímž se zintenzívnil stupeň jeho připoutání k půdě. Omezení se týkala celé rodiny poddaného. N. je stupeň poddanství, tzn. nevolníci museli za půdu též odvádět feudální rentu, popř. vykonávat robotu. Šlechta obdržela půdu jako léno od panovníka, na svých panstvích získala značně nezávislou a suverénní moc, zemědělské obyvatelstvo upadlo do dědičného poddanství, jehož utužením vzniklo nevolnictví. N. je typické pro období feudalismu, v západní Evropě existovalo v 10.-12. století, zatímco ve střední a východní Evropě až do 19. století.
V českých zemích došlo v důsledku značného úbytku obyvatelstva po třicetileté válce (1618-1648) a poklesu příjmů šlechty k utužení nevolnictví, hovoří se o tzv. druhém nevolnictví. N. bylo zrušeno patentem císaře Josefa II. v roce 1781, poddanství (robota) bylo odstraněno rozhodnutím tzv. kroměřížského sněmu v roce 1848.
Specifické formy nabylo nevolnictví v Rusku, kde se vžila představa, že veškerá půda je carovým majetkem, již postupoval šlechticům a jejich prostřednictvím rolníkům (tzv. mužikům) k užívání. Od konce 16. století se dosud svobodní rolníci nesměli stěhovat. V 17. a 18. století byla nesvoboda mužiků vystupňována v nevolnictví. Nesvoboda nebyla všude stejná, na státních (carských) statcích odváděli mužici naturální nebo peněžní dávky, mohli se stěhovat za prací do měst, věnovat se živnosti či obchodu, zatímco na statcích šlechty museli těžce robotovat (tj. pracovat na panské půdě). Ruské nevolnictví se lišilo od evropského zachováním staršího občinového (mirového) zřízení. Stát využíval občiny fiskálně, tzn. vymáhal daně od celé obce a nikoliv od jednotlivých mužiků. Toto společné ručení občinu upevnilo a dalo jí moc nad jednotlivci. N. bylo v Rusku zrušeno až v roce 1861.
Zrušení se nevolnictví stalo nutným předpokladem pro rozvoj kapitalistických výrobních vztahů a součástí liberálních agrárních reforem. FS

Buržoazní revoluce
Buržoazní revolucí označují někteří historikové v politicko-sociálním smyslu zásadní přeměnu společenských struktur, politické organizace a kulturních hodnot, kdy představitelé buržoazie dosud disponující pouze hospodářskou mocí přebírají i politickou moc. B. často odstranily absolutismus (nejčastější forma pozdně feudálního státu), a zavedly parlamentní režim, který zajistil osobní svobody a politickou rovnost. Marxisté považovali B. (popř. buržoazně-liberální revoluce) za typ sociální revoluce, během nichž docházelo ke kvalitativní změně sociálních struktur a k odstranění vlády feudálů třídou buržoazie, tj. s cílem zajistit přechod od feudalismu ke kapitalismu. Dospěli k jejich rozdělení na raně B. (hegemonem buržoazie), palácové B. (bez účasti lidu a bez hlubokých sociálních důsledků), buržoazně demokratické revoluce (za účasti lidu). Za „klasické“ B. se považují anglická revoluce (1640-1660), severoamerická revoluce (boj amerických osad za nezávislost, 1775-1782), Velká francouzská revoluce (1789-1799), revoluce 1848-1849 a „únorová“ revoluce v Rusku v roce 1917. Např. během anglické revoluce se Stuartovcům nepodařilo prosadit absolutismus jako formu vlády a v důsledku zabavování a rozprodávání půdy královských stoupenců došlo k velkým majetkovým přesunům. Byla odstraněna opatření bránící rozvoji výroby a obchodu, ale svoboda vlastnictví a svoboda zisku zůstaly zachovány. Revoluce uvolnila cestu upevnění systému parlamentní monarchie. Někteří teoretici odmítají pojem B., považují např. Velkou francouzskou revoluci za povstání nekultivovaných mas, vyprovokovaných a manipulovaných egoistickými intelektuály. Jiní autoři pracují s teorií spiknutí, podle níž revoluce plánují a realizují tajné společnosti. FS

Buržoazie
Buržoazie označuje společenskou vrstvu (specifické sociální prostředí) bohatých lidí dominujících ve společnosti a výrobě v kapitalismu. Marxisté označovali jako B. hlavní třídu éry kapitalismu, která vykořisťuje proletariát, a za poslední antagonistickou třídu v dějinách. Podle rozsahu majetku se B. dělí na velkoburžoazii a maloburžoazii (dnes se používá termín střední třída či vrstva), popř. vysoká, střední a drobná, podle zaměření na průmyslovou, obchodní či finanční. Marxisté pracují i s termíny monopolistická B. (dominuje éře imperialismu), jejíž nejdůležitější složku tvoří finanční oligarchie (výsledek splývání průmyslového a bankovního kapitálu). Pojem buržoa se používá pejorativně (synonymum výrazu měšťák). Termín B. je do značné míry totožný s termínem měšťanstvo, který označuje společenskou skupinu nazývanou též střední stav a zahrnuje řemeslníky, obchodníky, úředníky. Původně se jednalo o obyvatele měst, kteří byli ve středověku svobodnými občany, postupně se politicky uvědomovali a část se přerodila jako majitelé manufaktur, továren, velcí finančníci v buržoazii. Měšťanstvo, popř. již B. se stalo hegemonem buržoazní revoluce. FS

Proletariát
Proletariát původně označoval v antické římské společnosti nemajetné občany (lat. proletarii, chudina). V 18.-19. století se pod pojmem P. vžilo označení nemajetných osob, živících se prací svých rukou (manuálně pracující) v průmyslovém, agrárním sektoru i ve službách. Marxisté považují za P. dělnickou třídu, tj. základní společensko-sociální třídu kapitalistické společnosti, ve které je P. nucen prodávat pracovní sílu a nechat se vykořisťovat buržoazií, což vede k třídnímu boji a k sociální revoluci. V dnešní době označuje P. vesměs pouze plně nekvalifikovanou část dělníků. FS

Komunismus
Komunismus označuje ideologické učení, které v 19. století formulovali němečtí filozofové K. Marx (1818-1883) a F. Engels (1820-1895). Navázali na učení utopického socialismu, které se soustředilo na tzv. „K. rovných“ jako ideální společnost. Marx a Engels předložili projekt komunistické společnosti, ve které si budou všichni rovni a budou pracovat pro společné blaho, neboť výrobní prostředky budou ve společném vlastnictví a zisky spravedlivě rozdělovány podle potřeb. K. se měl stát optimální beztřídní společností, ve které zanikne stát, neboť nikdo nebude vykořisťován. Prvotním zdrojem jejich učení („marxismus“) se stal tzv. Komunistický manifest, vydaný v roce 1848. K. jako ideologii dále rozvíjel vůdce ruských komunistů (bolševiků) V. I. Lenin (1870-1924), který na rozdíl od Marxe počítal s vítězstvím K. v nerozvinutém Rusku, nikoliv v nejrozvinutějších kapitalistických státech (odtud „marxismus-leninismus“).
K. označuje také politické extremistické hnutí usilující o prosazení komunistické ideologie. Původně součástí socialistického hnutí. Ve 20. století se ke K. přihlásily části sociálně demokratických stran, které většinou přijaly i název „komunistické“. Poté se jasně odlišilo komunistické hnutí od socialistického.
Zavedení K. jako politického a společenského systému proběhlo poprvé v Rusku po říjnové revoluci v roce 1917. Sovětský K. je podle názvu ruské komunistické strany též nazýván bolševismem. Aplikace myšlenek K. vedla k zestátnění výrobních prostředků, přičemž jejich „předání lidu“ ve skutečnosti znamenalo předání veškeré politické i hospodářské moci úzké skupině vedoucích představitelů komunistických stran, které se udržovaly u moci totalitárními způsoby. K. se projevil jako nehumánní, netolerantní, krutý a nedynamický totalitní systém, degenerující v uctívání strany a vůdce a v masové vraždění. V Sovětském svazu prosadil Leninův nástupce, J. V. Stalin (1879-1953), kolektivizaci a industrializaci za cenu mnohamilionových obětí, teroru, hladomoru, politických monstrprocesů a otrocké práce. Vznikl i dogmatický výklad marxismu-leninismu v podobě stalinismu, odrážející tzv. kult osobnosti, ve kterém byl vůdce strany prezentován jako geniální stratég, vědec a filozof. Po vítězství SSSR ve válce s nacistickým Německem byl K. po roce 1945 vnucen části Evropy, kterou obsadila Rudá armáda. V Československu byl K. vládnoucí ideologií v letech 1948-1989. K. se prosadil i v Číně a dalších rozvojových zemích. V Číně představoval komunistickou doktrínu maoismus, opírající se o dílo vůdce čínských komunistů Mao Ce-tunga (1893-1976). Maoismus aplikoval marxismus-leninismus s ohledem na zaostalost rozvojových zemí, zdůraznil význam rolnictva v agrárním sektoru, prosazoval rovnoměrný rozvoj lehkého průmyslu, ekonomickou nezávislost a odmítl stalinský model industrializace přednostním budováním těžkého průmyslu. K. se zdiskreditoval sovětskou invazí do Maďarska (1956), Československa (1968), zacházením s disidenty. K. se nepodařilo v SSSR reformovat (perestrojka) a ve většině zemí sovětského bloku byl odstraněn v letech 1989-1990. K. nicméně zůstává vlivným politickým hnutím, komunistický režim se udržel v Číně, severní Koreji, Kubě. FS

Vystěhovalectví
Vystěhovalectví neboli emigrace označuje sociální jev, kdy se obyvatelé trvale nebo dočasně, dobrovolně či donucení přemisťují, mění trvalé bydliště v rámci jednoho státu (vnitrostátní) či několika států (mezistátní). V Evropě se v historicky významné podobě vyskytovalo od 16. století a statisticky je podchyceno od 19. století. V. bylo důsledkem řady okolností, např. hospodářské nouze, nedostatku půdy (Zemědělská revoluce v Anglii), osobní nebo náboženské nesvobody, odchodu za prací z vesnic do měst, náboženského, politického či národnostního pronásledování či naděje na lepší život. V. z českých zemí se týkalo v 17. století protestantů po porážce českého stavovského povstání a následné rekatolizace. Exulanti se usazovali především v Sasku, Polsku a Uhrách. Ze Slovenska nabylo V. masové podoby v 18. století, kdy z chudých oblastí na severu země odcházeli obyvatelé na území Uherského království dobytých zpět na Turcích. Další vlna v 19. století směřovala do Ameriky a vyvrcholila před první světovou válkou. V Irsku odešla v druhé polovině 19. století téměř polovina obyvatelstva v důsledku neúrody brambor a hladomoru do Británie a Ameriky. Ve Velké Británii docházelo ke státem podporovanému V. do kolonií (mj. Kanada, Austrálie, Nový Zéland), v období 1815-1866 se vystěhovalo téměř 1,3 milionů Britů. V. z politických důvodů se zintenzívnilo v 19. století (např. polská, uherská, ruská emigrace). K významnému V. docházelo po převzetí moci fašistickými a komunistickými stranami ve 20. století. Vážné ekonomické problémy způsobené odchodem kvalifikovaných sil vedly např. východoněmecký režim k vybudování Berlínské zdi. V. nezahrnuje přesuny celých národů nebo jejich částí, vnitřní kolonizaci či odsun Němců po druhé světové válce.
V. mířilo z Evropy především do zámoří, z hlediska přijímacích států hovoříme o přistěhovalectví (imigraci). Např. v USA bylo vždy důležitým zdrojem nárůstu počtu obyvatelstva. Např. v období 1870-1910 se přistěhovalo okolo 17 milionů obyvatel. V. se týká i obyvatel kolonií směřujících do metropolí (např. Francie, Británie, Nizozemí). Přistěhovalectví židovských osadníků na území Palestiny dosáhlo vrcholu zvláště v obdobích kolem obou světových válek a po vzniku Izraele. FS

Revoluce v zemědělství
Revoluce v zemědělství označuje řadu změn v obdělávání půdy, proces ústupu od úhorového hospodářství, zcelování a ohrazování pozemků a společensko-sociální změny v Evropě v 18.-19. století. Vedla k modernizaci zemědělství. Proběhla nejdříve v Anglii, kde pozemková šlechta začala od pozdního středověku ustupovat od klasických feudálních dávek a převáděla rolníky do posta