Vznik Francie

Po rozdělení franské říše roku 843 se vytvořila Západofranská říše, které vládl Karel Holý (843-877). Té se brzy začalo říkat Francie. Francie byla na rozdíl od Franské říše území vnitřně jednotnější a spojené i společným jazykem, francouzštinou, kterou byla napsána také Verdunská smlouva.
Verdunská smlouva r. 843 sice rozdělila Franckou říši na tři samostatné říše, ale spory mezi Karlovci pokračovaly dále. Boje o jednotlivá území, zvláště po vymření Lothartovy větvě Lotharingii, se znovu rozhořely. Ze severu podnikali své loupeživé výpady dánští vikingové. Západofrancká říše se zmítala v bojích. Karel Holý, aby si zajistil věčnost a oddanost svých vazalů, uzákonil dědičnost lén. Výsadu, která se však zakrátko obrátila proti jeho nástupcům. Dědiční lenní pánové vytvořili privilegovanou – urozenou vrstvu – šlechtu. Dědičná držba lén jim dávala pocit nezávislosti, někteří z nich ovládali území větší, než spravoval přímo král. Začalo období středověké roztříštěnosti, kterému slabí králové z dynastie západních Karlovců nebyli schopni čelit. Francie ztratila Akvitánii, Bretaňsko, Burgunsko, Provence.

V roce 987 poslední potomek rodu Karlovců umírá, francouzská šlechta zvolila na královský trůn pařížského vévodu Huga, zvaného Kapet (= pláštík), z rodu Robertovců. Smrt Ludvíka V. a nástup Hugo Kapeta jsou považovány za vznik Francie. [ Dynastie Kapetovců v přímé linii vládla Francii až do roku 1328. ]

Když se v 10. století blížil podle křesťanského kalendáře konec tisíciletí, vypukla v Evropě doslova horečka. Poměry v církvi nebyly tehdy uspokojivé, protože preláti se více než o své ovečky starali o hmotné statky. Tak z obavy před věčným zatracením během očekávaného konce světa došlo k pokusům o reformu církve zevnitř. Ve Francii tak vznikly nové církevní řády jako premonstráti a cisterciáci a po celé zemi vyrůstaly kláštery jako houby po dešti. Když však konec světa nenastal, situace se vrátila zpět do svých kolejí a na další razantní reformaci si musela Evropa a s ní i Francie počkat až do 16. stol.

Ani tak ale náboženské spory ve Francii neutichly. Ve 12. století se na jihu Francie usadila početná komunita tzv. katarů, jinak také bogomilů či bulharů, neboli příslušníků náboženské sekty natolik odlišné od učení Ježíše Krista, že bývá považována za vlastní církev. Kataři v jižní Francii dostali podle města Albi, které se stalo centrem jejich území, název albigenští. Římskokatolická církev se však na katary dívala s odporem a tohoto nepřátelství dokázali chytře využít francouzští feudálové, kteří zatoužili po bohatství albigenských. Uspořádali proto křížovou výpravu Francouzů proti Francouzům, při které tekly ulicemi albigenských měst doslova potoky krve, až nezůstal na západě Evropě jediný katar.
V této době nebyla situace ve Francii nikterak růžová. Král musel tvrdě bojovat se svou šlechtou o podíl na vládě a nakonec prohrál. Jeho moc zůstala omezena na úzký pruh země okolo Paříže, který se dodnes nazývá Île-de-France, čili "francouzský ostrov".
Od poloviny 9. století začali Francii napadat Normané. Jejich nájezdy však nesměřovaly jen proti pobřežním oblastem, ale také (za pomoci řek) proti oblastem ve vnitrozemí. Nyní se však projevila špatná politika králů, kteří již měli jen slabou moc na to, aby nájezdům odolávali. Již tak špatnou situaci ještě zhoršovaly snahy o odtržení okrajových oblastí a také prohraný zápas s Východofranskou říší o Lotrinsko. (Již v této době tedy začínají spory o toto území, které se (později společně s Alsaskem) stane oblastí, kde dochází k časté změně státní příslušnosti.) Roku 911 byla mezi Francií a Normany uzavřena dohoda, podle níž Normané dostali území při severním pobřeží Francie za slib lenní věrnosti. Toto území se později začalo nazývat Normandie.

V r. 990 na koncilu v Puy se zrodila myšlenka Božího míru (Pax dei) – aktivního odporu proti válce. Zorganizovala se mírová liga, která měla chránit chudáky, kláštery a kostely proti šlechtické zvůli. Vytvářeli se milice, jež měly trestat ty, kteří Boží mír porušili. Tento pokus byl však nerealizovatelný, proto ho nahradilo Boží příměří (Treuga dei) – zákaz bojů v určité dny v týdnu (např. v dny, kdy trpěl Ježíš Kristus – od čtvrtka do pondělního rána, nebo ve výročí svatých či patronů země apod.). Za porušení příměří byly stanoveny přísné církevní tresty – interdikt (zákaz výkonu církevních obřadů v určité oblasti) a klatba (vyloučení osoby z církevní obce).

Církev pocházela i vlastní vnitřní očistou. Z benediktýnského kláštera Cluny, ležícího v Burgundsku, vzešlo hnutí , které prosazovalo obrodu církve a kladlo důraz především na mravní čistotu. Vytvořilo pevná pravidla klášterního života tzv. řeholi, kterou byli povinni mniši dodržovat, jednou ze zásad byl i celibát. Klášter řídil opat a ten byl podřízen přímo papeži. Po vzoru clunyjského kláštera vznikla ve Francii řada klášterů, v jejichž čele stáli převorové podřízeni opatovi v Cluny. Začala se vytvářet svobodná a nezávislá církev

Oporou v boji proti šlechtické anarchii byla králi města. Města – střediska řemesel a obchodu, potřebovala ke svému rozvoji klid, mír a jistotu. To jim poskytoval silný král, proto města podporovala krále a ten zas naopak podporoval jejich rozvoj udělováním četných výsad.

V průběhu 11. století přibyl Francii další soupeř – anglický král Vilém Dobyvatel. Tento spor pak vyvrcholil ve 12. století v dlouholetou válku, jež bývá někdy označována jako první stoletá válka (1337 – 1453).