Římské impérium

Starověký Řím je označení civilizace vzešlé z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově v osmém století př. n. l. Obecně tímto pojmem nazýváme území ovládané Římem v období zhruba od šestého století př. n. l. až do pátého resp. šestého století n. l. Státní forma Říma se v průběhu staletí změnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozšířila univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše (imperium sine fine - "říše bez hranic"). Ohraničit dobu existence antického Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem případně transformací v pozdější byzantskou říší.

V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se rozprostírala moc Říma do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj k rozšíření klasické kultury, umění a obchodu do všech těchto zemí. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později.

Řím neměl vliv pouze na území jím bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jeho kontrolu. Ve východní polovině impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římsko-katolické církvi zůstala latina od dob druhého vatikánského koncilu jazykem, ve kterém jsou vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích.

Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.

Napsal blord10