Mumifikace, balzámování

Mumifikace, balzamování
Starí egyptané verili, že smrtí cloveka život nekoncí. Naopak. Verili, že smrt je pouze prechod do jiného sveta. Pro posmrtný život však muselo být telo zemrelého náležite pripraveno. Proces mumfikace a balzamování používali v Egypte již pred 5000 lety.
Aby mohl mrtvý žít vecne, muselo být jeho telo zcela neporušené i po smrti. Nebožtík (jeho duše Ka) musel dostat majetek, který ho mel zajistit v posmrtném živote. Tomu se ríkalo pohrební výbava.
Telo vojáka, který padl v bitve nemuselo být nijak pripraveno. Jeho duše prešla do Západní zeme sama, telo nemuselo být dokonce ani celé. Voják si vysloužil vecný život bitvou za Egypt.
Mumifikace byl zpusob, jak zachovat telo mrtvého po dlouhou dobu v neporušeném stavu. Mumifikace je vlastne umelé vysušování tela, aby se zabránilo jeho prirozenému rozkladu. Mrtvá tela se mela puvodne potírat jen pryskyricí a olejem. Postupem casu se ale balzamování tel zdokonalovalo a stávalo se stále složitejsím procesem, jak pripravit zemrelého na vecný život.
Balzamování bylo jen pro ty nejbohatší vrstvy, protože bylo velmi nákladné. Ostatní se museli spokojit s laciným pohrbem do poušte, do žhavého písku. I písek dokonale zakonzervoval jejich tela.
V Egypte byli dokonce vysoce kvalifikovaní odborníci, kterí se na balzamování tel specializovali - balzamovaci. Balzamovaci byla zvláštní spolecnost lidí, nikoliv však vyvrhelu. Lidé jim príliš neduverovali - mladé ženy a dívky byly svereny do jejich rukou až po nekolika dnech, když jejich krása povadla. To proto, aby jejich tela nebyla zneužita.
Technika mumifikace a balzamování
Balzamování tela mrtvého cloveka byl složitý proces, který mel prísná pravidla a trval 70 dní. O úspešnosti mumifikace se mužeme presvedcit pohledem na nekteré mumie faraonu z dávných dob, které jsou i pres své stárí dokonale zachovalé. Jakým zpusobem se provádela mumifikace tel tech nejbohatších hodnostáru?
Balzamovaci nejdríve vytáhli nosními dírkami mozek zemrelého nebo jeho cást, zbytek zakonzervovali a rozpustili rozpouštecími látkami (hydroxid sodný). Tuto cinnost provádel nejzkušenejší balzamovac pomocí dlouhého železného hácku. Mozek mohl být odstranen také ocnicemi nebo vytažen zadní cástí hlavy.
Ostrým kameným nožem otevreli na boku telo a vyjmuli všechny vnitrnosti krome srdce a ledvin. Vnitrnosti uložili do alabastrových nádob, které k tomu sloužili - tzv. kanopy. Ty byly vysušovány a uloženy spolu s telem v hrobce. Kanopy byly ctyri: játra, žaludek, streva a plíce.
Brišní dutinu vymyli palmovým vínem, bylinným roztokem a naplnili vonnými látkami. Srdce peclive obalili do jemných obinadel, mohli na nej také položit posvátného brouka, kterým byl skarabeus. Nyní následovalo nasolování, vysušování a omývání. Telo zašili a celé uložili presne na 70 dní do natronu. Natron není nic jiného, než hydroxid sodný (soda) a má takovou sílu, že z tela zustanou jen kosti a kuže.
Delší dobu než 70 dní nebylo dovoleno balzamovat. Po uplynutí této doby celé telo znovu omyli. Za vune kadidla, odríkávání kouzelných modliteb a magických formulí knez boha Anubise peclive zavinoval telo do bílého plátna narezaného na úzké pruhy. Obvazy mohly být prokládány magickými amulety, zlatem, stríbrem nebo symboly, které mely mrtvého chránit v Západní zemi. Plátno mohlo být až stovky metru dlouhé. V nejstarších dobách byly koncetiny obvazovány zvlášt, v pozdejší ére Egypta bylo již mrtvé telo zavinuto najednou, nebožtík mel na hrudi skrížené ruce.
Nyní bylo telo pripraveno pro pohreb. Nebožtík byl vrácen rodine, uložen do drevené schránky ve tvaru postavy a neprodišne uzavren. Schránka s telem byla uložena v hrobce tím zpusobem, že byla oprena o stenu. I hrobka byla neprodišne uzavrena.