Keltská civilizace

KELTSKÁ CIVILIZACE

POČÁTEK KELTSKÉHO NÁRODA
Keltové, neboli Galové, je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů. Jejich pravlast je v Podunají.
Zformovali se mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge, o čemž se občas polemizuje) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 7. a 5. stoletím př. n. l. (doba halštatská). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes žijí v západní Evropě jejich potomci.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů, z archeologických nálezů (mnoho z nich bylo nalezeno i na našem území) a psaných textů.

Římští kronikáři rozdělovali Kelty na tři větší seskupení.
1. Galie předalpská, která přejala módu nošení tógy. Ti byli Římany ovládnuti v 2. století př. n. l.
2. Galie zaalpská, zahrnující jih Francie a Španělsko. Tuto část ovládli Římané roku 117 př. n. l.
3. Galie vlasatá, tu ovládl Gaius Iulius Caesar v 1. století př. n. l.. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

V keltských dějinách jsou nejdůležitější dvě období. Doba Halštatská (začátek posledního tisíciletí př. n. l.) a doba Laténská (druhá polovina posledního tisíciletí př. n. l.)

Doba Halštatská
Tuto kulturu halštatských Keltů šířili bojovní pastýři, kteří hledali pastviny pro svá stáda. O významu této kultury svědčí desetitisíce mohyl zjištěných v některých oblastech. Nacházely se kolem opevněných sídel.
V hrobech byly hliněné či kovové nádoby, podle majetnosti zesnulého. Nejbohatší jedinci měli v hrobech i jantarové, korálové nebo skleněné ozdoby. Lišily se podle nebožtíkova pohlaví: muži i ženy měli na pažích bronzové kruhy, ale jen ženy měly bronzové jehlice, jimiž si spínaly roucha či upevňovaly účes, který byl pravděpodobně značně složitý.
V dolech se našly různé předměty, jako pochodně, dřevěné žlaby, žebříky, koše, kamenné špičáky nasazené na jelení paroží. Byly tam i hliněné nádoby ozdobené symboly - slunce či labuť - které navazovaly na tradice doby neolitické a bronzové. Některé nádoby byly ozdobeny bájnými zvířaty, což svědčí o stále větším vlivu orientu na keltskou civilizaci.
Halštatský lid pochází pravděpodobně ze střední Evropy. Tento lid pronikl dokonce až do Velké Británie. Usadili se i ve Francii podél Loiry nebo v Lotrinsku.
Halštatští pastýři žili jinak než zemědělci. V jejich víře hrálo důležitou roli slunce. Nebyli spjati s půdou, ale se stády.

Doba Laténská
Během druhé poloviny posledního tisíciletí př. n. l. došlo ke zvýšení počtu železných zbraní, které se staly rozmanitější. Mohyly byly nahrazeny kostrovými hroby. Nejokázalejší hroby byly hroby vojevůdců. Ti se dávali pohřbít třeba i se svým válečným vozem. Největší proměna však byla hospodářská a v důsledku toho i společenská.
Chov dobytka ustoupil obdělávání půdy. Začal se používat i pluh. Vznik rolnictva měl vliv i na náboženství. V této obě se zrodily první chrámy.

KMENY
Keltských kmenů je velmi mnoho, minimálně kolem šedesáti. Lišily se od sebe etnickým složením, zvyky a místy i náboženství. To vše bylo zapříčiněno velikou rozlohou keltského území.

Bójové
Bójové jsou slavný keltský kmen, který sídlil na několika místech Evropy, a i na našem území. Bójové nebyli největším keltským kmenem, ale předpokládá se, že byli velmi udatní bojovníci, a proto se jejich jméno někdy překládá jako strašní.
Jejich pravlast se rozkládala na území dnešní Francie a rovněž se usuzuje, že založili na severu Itálie město Bologna. Počátkem 2. století př. n. l. se Bójové po prohrách s římskými legiemi uchýlili ze severní Itálie do střední Evropy. Kde všude sídlili není vůbec jisté, ale jedná se snad o území jižního Německa, Čech, ale také Maďarska a Slovenska. Z archeologických nálezů je prokázáno, že na území dnešního bavorského města Pasov stála mohutná pevnost zvaná Boiodurum, neboli pevnost Bójů. Rozsáhlé území v Panonii (dnešní Maďarsko), ztratili Bójové po katastrofální porážce od Dáků. Antičtí autoři psali o této události jako o Boium Desertum - Bójská poušť.

Slavná epocha udatných válečníků na území střední Evropy tímto skončila, odešli na území francouzské Galie, kde se nakonec usadili na území kmene Hadeů.
Po tomto kmenu obdržely Čechy název Boiohemum, latinsky Bohemia. Na našem území sídlili v laténské době.
ZPŮSOB ŽIVOTA
V keltské společnosti tvoří rodiny kmeny a ty pak dále tvoří kmenové svazy. Keltové byli hlavně rolníci, chovali krávy, ovce, slepice…
Keltové milovali lov. Pomáhal jim zbavit se škodné zvěře, zajišťoval zdroj potravy, ale především to byl i oblíbený druh zábavy. Při lovu používali oštěpy s dlouhou rukojetí, luky a šípy s kovovým hrotem a praky. V keltských nalezištích archeologové vykopali i hrací kostky, což svědčí o tom, že se věnovali i mírumilovnější zábavě než je lov.

Antičtí spisovatelé někdy Kelty líčí jako lidi vyšší postavy a světlejšího typu. To ale poněkud menším a tmavším jižanům jen připadalo. Podle antropologických výzkumů se soudí, že Keltové nebyli rasově vyhranění a vypadali v podstatě jako současní Středoevropané.

Oděv
Keltští muži nosili knírek, barvili si, tužili a sčesávali si vlasy dozadu. Keltové nosili barevné oblečení. Na rozdíl od jejich současníků Římanů, nosili Keltové na svou dbu neobvyklé kalhoty. Tuto vymoženost pravděpodobně okoukali od sousedních Skytů(Skytové jsou příslušníci kočovných kmenů íránského původu, obývající ve starověku značnou část východní Evropy). Tyto kalhoty měly nejrůznější střihy a keltsky se nazývaly braca. Podle toho římští autoři keltské muže nazývali bracatové.
Důležitá součást oděvu byl, již od halštatské doby nezměněný, plášť. Ten byl nutností kvůli tamějšímu počasí. Na hrudi byl plášť sepnutý sponou a v pase přepásaný opaskem. Většinou byl plášť vlněný nebo tkaný z pestrých látek, pruhovaný nebo třeba i kostkovaný. Ženy nosily kostkované sukně, které byly bohatě zdobeny sponami. Důležitým doplňkem u žen byly i šperky – náhrdelníky ze skla a jantaru, závěsky, náramky. Bohatší ženy nosily zlatý nákrčník (torgues), jakým se zdobili i hrdinní válečníci. Ženy se i líčily, používaly přírodní barvy a rty, obočí, oči i tváře. Jak ženy tak i muži nosili náušnice.
Hodně používaný materiál byla třeba kůže. Z té se vyráběly hlavně pláště na zimní období a opasky, na které se zavěšovaly meče. Z kůže se šila také obuv. Dalšími obuvnickým materiálem bylo i plátno a dřevo. Nosily se různé typy bot, od řemínkových sandálů k bytelným botám nad kotníky.

Lékařství
Kletští doktoři používali někdy docela drastické metody. Navrtávali pacientům lebku, aby tolik netlačila na mozek.
Věřili také, že voda má léčivou moc. Už dlouho před Římany začali využívat léčivé prameny. Voda těchto pramenů pravděpodobně při některých chorobách pomáhala, ale Keltové věřili, že ve skutečnosti je léčí bohyně Sulis. Od Římanů okoukali, že člověk napsal své problémy na tenký olověný plíšek, svinul ho a vhodil do léčivé vody. Když někdo neuměl psát, nemusel si s tím dělat starosti. Jednoduše vyrobil maličký model churavé části a vhodil ho do vody. V lázních Keltové pili léčivou vodu a koupali se v ní. Pokud voda na nezabírala, nabízeli jim své služby různí doktoři.

Keltové se živili obděláváním půdy a pastvinářstvím. V severních částech Evropy kde bylo špatné podnebí pro pěstování obilí, se více rozvíjel chov dobytka. V Anglii byl počet volů měřítkem bohatství. Ovce se tu chovaly hlavně pro vlnu, jejich maso se nejedlo, protože ho dlouho pokládali za nezdravé. Kromě zvěřiny se jedlo především maso vepřové.
Velmi se rozšířil chov koní, zdroj bohatství a pýchy. Zvlášť proslulým keltským plemenem byli trevirové.

Přesto ale u Keltů převládalo obdělávání půdy. Keltové pěstovali obilí. Aby jim nenavlhlo a neshnilo, stavěli Keltové obilnice na nožičkách nebo ho dávali do děr v zemi. Do jam na obilí se někdy házeli obětovaní psi nebo kočky. Tak jim obilí mělo zůstat čerstvé až do zpracovávání.
Mouka se mela tak, že se obilí vysypalo na velký plochý kámen a pak se drtilo dalším kamenem. Výroba 1 kilogramu mouky trvala asi 90 minut, takže to nebyla zrovna nejlehčí práce. Někde kolem posledních dvou století př. n. l. byl vynalezen otočný mlýnek a pak výroba 1 kilogramu zabrala pouhých deset minut.
Pšenice byla určena zámožné vrstvě, kdežto oves, žito, ječmen a proso byli určeny chudému lidu.
Na počátku doby laténské se v Galii objevila vinná réva, zprvu na stráních Burgundska. Potom se rozšířila po celé zemi.

KULTURA
V keltském světě se velké oblibě těšili básníci. Stejně jako v dnešní době populární zpěváci byli dobře placeni. Ale stát se keltským básníkem nebylo jednoduché. Na svou dráhu se takový básník musel připravovat 12 let. Učili se mluvnici a sáhodlouhé básně, v prvních šesti letech se jich prý museli naučit 80, za další tři roky potom 95, a než skončili s dvanáctiletým studiem, uměli takových zbásněných příběhů 350.
Básníci putovali s kovovým modelem stromové větvičky, na kterém visely zvonečky. Básník tím cinkal když projížděl kolem nějaké osady nebo když vstupoval do slavnostní síně. Podle větvičky se poznalo, jakou měl básník kvalifikaci. Bronzovou nosili průměrní básníci, stříbrnou dobří básníci a zlatou ti nejlepší.
Básníci chodili v plášti pošitém ptačím peřím.
Někteří básníci chtěli za své vystoupení moc peněz, a tak v roce 574 n. l. je chtěl irský král Aed Mac Ainmirech všechny z Irska vykázat. Ale několik mocných lidí se za ně přimluvilo, takže mohli v Irsku zůstat, ale už nikdy nepožadovali moc vysoké honoráře.

Součástí irských slavností byla i dramatická představení, se kterými jsou spjaty i pověsti o hrdinech.
Velmi málo toho ale víme o jejich hudbě. Když Keltové opěvovali činy svých hrdinů nebo když se v hodině boje uváděli do stavu nezbytného vytržení, tančili a zpívali. Tanec a hudba doprovázeli každý společenský projev. Při těchto příležitostech používali polnice. Při náboženských příležitostech používali trubky. Tyto trubky se nazývaly lury a byly ulity z bronzu a zdobily je obvyklé prvky. Kromě této trubky a několika dalších malých dechových nástrojů měli Keltové i nástroje strunné. Keltské melodie měly vyjadřovat city.

S výjimkou jižního Švédska a francouzsko-italských Alp, kde byly na stěny malovány a ryty výjevy ze života, se téměř všude setkáváme jen s tajemnými znaky. To bylo umění prvních usedle žijících lidí. Keltské umění se začalo vyvíjet s prvními imigracemi (2. tisíciletí př. n. l.). V době bronzové bylo keltské figurativní průměrné, ničím nevynikalo. Z této doby se dochovaly dobré předměty z kovu nebo z pálené hlíny.
V 1. tisíciletí př. n. l. zaujali keltští hutníci vedoucí postavení ve světě. Podle hutnického střediska Hallstattu byla nazvána celá jedna etapa keltských dějin. V této době se Keltové inspirovali uměním Etrusků, Iberů, Řeků a stepního lidu.
V druhé polovině posledního století př. n. l. vystřídala kulturu halštatskou kultura laténská. Tato kultura znamenala jak vrchol tak i pád keltského národu. Rozvíjela se práce se dřevem a kamením.

NÁBOŽENSTVÍ
Druidové
Druidové byli keltští kněží. Byli vzdělaní, řídili náboženský život, znali léčivou moc bylin, věnovali se astronomii a působili také jako jasnovidci. Zákony sice vyhlašovali králové, radili jim při tom ale hlavně druidové. Fungovali také jako soudci a prosazovali zákony. Poštvat proti sobě druida se nevyplácelo. Používali i písmo, ale ne při předávání tajných nauk – ty se budoucí kněží museli naučit nazpaměť. Některé římské prameny uvádějí, že na druida
se studovalo až 20 let. Keltové z Galie (dnešní Francie) posílali své druidy do škol v Británii. Druidové britských kmenů byli tedy zřejmě nejlepší. Druidové byli velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům ve městě Carnutu, které se nachází na území dnešní Francie. Druidi byli natolik vážení, že pouhým vstupem na bojiště mohli ukončit probíhající bitvu. Navíc když někdo neuposlechl jeho rozkazu, druid mu zakázal účast na obětních obřadech, což byl pro Kelta jeden z nejhorších trestů. Když druid chtěl, aby mu pomohl nějaký duch, porazil býka a nechal ho stáhnout z kůže. Pak si lehl na lože z větví jeřábu a zabalil se do té býčí kůže, krvavou stranou k sobě. Ve spánku měl sny, ve kterých nacházel odpovědi na své otázky nebo řešení problémů svého lidu.
Když v 5. století n. l. vstoupili do světa Keltů křesťané, byl s druidy konec.

Uctívaní bohové, předměty a rostliny
Keltové měli bohy všude – v stromech, v potomcích, nebo i v kamenech. Věřili v přírodní medicínu a v posvátnou rostlinu jmelí, která jim měla přinášet úspěch a štěstí. Druidové ho snímali z větví zlatým srpem do bělostné roušky a jmelí se nikdy nesmělo dotknout země. Jako posvátná zvířata uctívali jelena, koně a prasata. Keltové věřili, že prasata (zejména prasnice) sou velice moudrá zvířata. Podle Keltů mělo smysl naslouchat,co prase říká.
Později po střetu se středomořskými kulturami Říma a Řecka přejali také jejich systém bohů. Nejvyšším bohem v jejich systému byl Taranis. Mezi další významné bohy patřil Lug, Cernunnos a Epona.

Taranis – Bůh jemuž byly obětovány lidské oběti. Na jeho počest byli lidé upalováni v dřevěných žlabech. Byl to bůh chránící bojovníky. Vládl hromem a bleskem a mohl patrně posílat i krupobití ničící úrodu. Původně to byl bůh počasí, kterému byly přiděleny další funkce. Až doposud bylo objeveno asi jen 6 oltářů zasvěcených Taranisovi, ale zato jsou rozptýleny od Anglie až po Jugoslávii.
Lug – Byl to skutečně celokeltský bůh, protože je po něm pojmenováno mnoho měst jako Laon a Loudon ve Francii, Leden v Nizozemsku nebo Lucca v Itálii. Město Lugudun (dnešní Lyon) se stal hlavním městem Galie.
Cernunnos – Je to bůh, který v probouzí v lidech a zvířatech reprodukční síly. Je to bůh života, úrodnosti, růstu, pohybu, obchodu… Byl to také pán jelenů a býval vyobrazován s jeleními parohy.
Epona – Pod její ochranou byla všechna jízdní a tažná zvířata, všichni jezdci, vozkové a každý, kdo byl kolem těchto zvířat činný. Pro Římany to byla především bohyně koní.

Keltové také věřili že vše živé se skládá ze čtyř živlů. Bohům těchto živlů museli samozřejmě i obětovávat, nejlépe lidské oběti. Když ted obětovali bohuvoy, museli oběť utopit, když bohu vzduchu, oběť uškrtili a tak dále.

Oběti
Bohové byli ztělesněním sil, jako je síla plodnosti, nebeských těles, živlů. Lidé brzy pocítili potřebu navázat s těmito mocnostmi styk, spoutat je nebo si je pokud možno příznivě naklonit. Na rozdíl od magie a zaklínání se u oběti uplatňoval emocionální moment. Odevzdání něčeho, co bylo dávajícímu milé a drahé, zvláště když to bylo dáváno dobrovolně, mělo bohy dojmout. Smrtelníci doufali, že si takto bohy nakloní.
Jako oběti se používaly šperky, vhazované do řek či tůní, jídlo, zvířata, ale vyskytovaly se i lidské oběti.

Když Keltové zemřeli, nepovažovali to za tak strašnou událost. Věřili totiž, že se dostanou na onen svět. Ale tam také mohli zamřít, a potom se zase octli na tomto světě. A tak to šlo pořád dokola. Když tedy někdo zemřel, smáli se, protože věděli, že se zase brzy narodí na onom světě. Ale když se dítě narodilo, tak brečeli, protože to pro ně znamenalo že na onom světě někdo musel zemřít.

Když Keltové postupně opustili své bohy potoků, lesů nebo kamenů, stali se křesťany. Ale i do tohoto náboženství si přinesli hodně ze své víry. Pořád měli bohům podobné bytosti, které vykonávaly ty nejneuvěřitelnější zázraky. Mezi tyto bytosti patřila i Svatá Winifrede (Gwenfrewi).
Winifrede byla neteř sv. Bezna, velšského opata z 6. stolezí. Zamiloval se do ní mladý princ Caradoc ap Alyn. Dívka ale prohlásila, že si ho vzít nemůže. Prince to tak rozlítilo, že vzal meč a usekl jí hlavu. V místě, kam hlava dopadla, vytryskl ze suchého kamene pramen vody. Pak tam přišel strýček Beuno, posadil dívce hlavu zpátky na krk a ona obživla. Na krku jí zůstala jen jizva. Světec prince proklel, pod mladíkem se otevřela zem a pohltila ho.
Dnes se říká, že voda z Winifridiny studánky léčí nemoci a stále ji navštěvují turisté.
Svatá Monessa byla krásná irská pohanská princezna. Jednou vyslechla kázání národního světce sv. Patrika. Velmi se jí líbilo a tak ho poprosila, aby jí obrátil na křesťanství. Řekla, že chce být pokřtěny i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělá. A tak ji Patrik pokřtil…a skutečně to bylo to poslední, co udělala, protože samým nadšením potom zemřela.

Keltský rok a svátky
Keltové měli stejně jako my 4 roční období. Každé z nich předznamenával jeden svátek.
samhain - zimní čtvrtletí, 1. 11.
- listopad, prosinec, leden
imbolc - jarní čtvrtletí, 1. 2.
- únor, březen, duben
beltane - letní čtvrtletí, 1. 5.
- květen, červen, červenec
lughnasadh - podzimí čtvrtletí, 1. 8.
- srpen, září, říjen
Každý z Keltských svátků ohlašuje jedno za čtyř ročních období, která odpovídala vegetačním cyklům odpočinku, klíčení, růstu a zrání.
Těchto obřadů se účastnil téměř veškerý keltský lid. Kromě těchto velkých svátků byly i slavnosti místní, spjaté s danou lokalitou, v kteří sídlilo nějaké božstvo. Svátky zadávaly podnět k různým oslavám, konali se třeba velké trhy a pořádaly se řečnické soutěže, koňské dostihy a dokonce i běžecké závody žen.

OPPIDA
Oppidum je latinský název pro město, zde je však užíván jako označení velkých opevněných Keltských sídlišť, která vznikala ve 2. a 1. století př. n. l. Oppida se stala středisky vysoce rozvinuté řemeslné výroby a dálkového obchodu. Byla to i centra správy kmenového území a centra náboženského kultu.
Oppida jsou vybudována na vyvýšených a obtížněji dostupných místech. Tato hradiště často byla chráněna strmými svahy nad údolími s vodním tokem. Podél řek však současně vedly kupecké stezky, které představovaly důležitou podmínku úspěšné existence keltského města.
Hradby oppid jsou mohutné, na šířku mívají až 3 metry. Jsou vyztužené dřevěnými rošty plnými kamení. Čelní zdi byly stavěny nasucho, bez použití malty. Do oppida se vstupovalo takzvanou Klešťovou bránou. Případní útočníci v ní byli jako v kleštích a seshora na ně byly házeny šípy, kopí a kameny obránců. V branách stávaly z pravidla dřevěné věže, někdy až dvoupatrové. Byly hranolovité a měly spodní průjezdy pro vozy, jezdce i chodce. Z ochozů věží byl dobrý rozhled na všechny strany. Tyto věže Keltové prý okoukali od Římanů.
Zástavba oppida mívala městský ráz, vedly tu ulice, na důležitých místech byly ulice i dlážděné. Jelikož oppida byla stavěna na kopcích, byly vyčleněny terasy s řadou různých obydlí a dílen. Nejvýznamnější polohu, na nejvyšším místě hradiště, zaujímala akropole, kde se soustřeďovala moc vladařská a někdy i náboženská. Svatině – nemeton – byla umístěna buď v akropoli, nebo byla postavena mimo hradiště.
Oppida mívala i předhradí, kde sídlili řemeslníci různých profesí, například hutníci železe, kovolitci, kováři. Zpracovával se tu bronz i zlato a razily se mince.
Keltská opevněná města mívala značnou rozlohu, kupříkladu Bibracte ve Francii (poblíž Dijonu), 130 ha, Manching na horním Donaji dokonce 380 ha. U nás je největší oppidum Závist o rozloze 170 ha. Někteří vědci v souvislosti s velikostí uvažují o jakési hierarchii, kdy malá oppida spadala pod svrchovanost velkých center.
Na oppidech trvalo žilo i několik desítek tisíc obyvatel. Důležitou součást tvořili ozbrojenci, stálá stráž. Ta jednak střežila oppidum, jednak za úhradu doprovázela kupecké karavany na cestě k dalšímu opevněnému centru.
Oppida najdeme po celé keltské Evropě, v Čechách jsou to kromě Závisti především Strakonice nad Berounkou, cestu podél Vltavy doprovázela oppida Třísov, Nevězíce a Hrazany. Není ovšem vyloučeno, že oppidum stávalo i v místech města Tábor. U nás se vyskytují i oppida, která mají charakter spíše útočný, strážný a obranný. Taková jsou hlavně z laténské doby, například Albrechtice nebo hradiště Sedlo.

Bibracte
Toto oppidum bylo jedno z nejproslulejších keltských oppid v někdejší Galii, v kraji mezi Loirou a Saonou. Představovalo „hlavní město“ kmene Heduů, Caesarových spojenců v boji proti kmenu Helvetiů na počátku zdejší římské vpádu. Bibracte zásobovalo římské legie potravinami, především obilím, a Caesar tu přezimoval s celým vojskem. Honosilo se dokonalým opevněním.

Závist
Vrch Hradiště v areálu Závist se stal hradištěm už v časech knovízské kultury. Knovízská kultura spadala do závěrečného období bronzové doby a pokrývala značnou část středních Čech. Ale až za doby halštatské nabylo hradiště zcela mimořádnou podobu.

Průzkum tohoto hradiště poskytl mnoho informací z 6. – 5. století př. n. l. Nachází nad soutokem řek Vltava a Berounka. První Keltové se zde usídlili v první polovině 6. století př. n. l. Závist překypovala životem v době od 6. století až do počátku 4. století př. n. l., jedná se tedy o zhruba 170 let. Pak však přišel úpadek a hradiště bylo na čas opuštěno. Po 200 letech přichází na toto místo další skupina keltských osadníků. V období kolem poloviny 2. století př. n. l. byla Závist podruhé od základu vybudována a obyvatelé postupně zdokonalili a
rozšířili oppidum. V letech 91. – 85. př. n. l. zde vypukl veliký požár, který toho hodně poničil. Následovala poslední přestavba, která dokonale přebudovala dosavadní hradby a navíc sjednotila i protější kopec Šanci pod jeden ochranný štít. Oppidum dosáhlo své maximální rozlohy: 170 ha.



OBCHOD

Cesty
Vesnice z počátku žily samy pro sebe. Postupně ale začaly navazovat styk s vnějším světem. Cesty je spojovaly s jinými osadami, ale vedly i k nedaleko ležícím poutním místům v posvátných končinách, jako jsou hory, ostrovy, lesy, prameny nebo i pustá vřesoviště.
Nezávisle na cestách, které vznikly z potřeb místních obyvatel, existovaly už od starověku přirozené hlavní cesty. Ty spojovaly významné evropské oblasti. Tyto cesty sloužily jak kupcům, tak i velkým skupinám, které hledaly novou úrodnou půdu. Samotní Keltové postupovali hlavně cestami spojujícími severní Evropu se Středomořím. Jedna z takovýchto cest vycházela od ústí Labe a vedla Brennerským průsmykem a údolím Adiže na Jadran.
Kupce lákalo významné obchodní centrum ve střední Evropě, a to Solnohradsko. To na počátku posledního tisíciletí př. n. l. převzalo obchod se solí a železem okolo hallstattských dolů.
Cest sloužících k dopravě přibývalo podle toho, jak se rozvíjela společenská struktura, a to zejména v Galii, která si záhy vytvořila jejich pozoruhodnou síť, umožňující vzájemný styk všech krajů. Jejich příznivá poloha vůči jiným oblastem je pokládána za jednu z hlavních příčin rozvoje Galie.

Obchod
V příhodných oblastech se obchod rozvíjel bez větších obtíží. Hůř na tom byly okrajové oblasti, kde kupci museli procházet územím, kde o obchod nestáli nebo se ke kupcům chovali i nepřátelsky. Karavany musely být malá, jen pár kupců s průvodci. Průvodci byli velmi důležití, ale jejich úloha nebyla vždy snadná. Museli navazovat styky a vyjednávat povolení k průchodu.
Sever poskytoval hlavně cín potřebný k výrobě bronzu, rudy, jantar a kožešiny. Z jihu se vyvážely amfory s vínem a s oleji, korály, drobné skleněné zboží, amulety a hliněné výrobky. Víno, zboží nejcennější, se dopravovalo po moři. To ale bylo často nebezpečné. Svědí o tom četné lodi nalezené na mořském dně. Většina zboží se ale dopravovala po souši nebo po řekách. A právě podél těchto měst se zrodila některá města: Toulouse na Garonně, Chalon na Saoně a další.
Zboží se směňovalo na trhu, který býval většinou na náměstích nebo v blízkosti některých zvláště často navštěvovaných míst - křižovatky, posvátné studně apod. Setkávaly se tu všechny kategorie obyvatelstva: rolníci, lodníci, prodavači amuletů, šejdíři i různí pochybní kouzelníci.

Peníze
Díky obchodu, přírodnímu bohatství a zdatnosti obyvatel byla Galie pět století př. n. l. zemí velmi zámožnou, ale peníze se tu objevily až o dvě stě let později. předtím než začali Keltové používat peníze, ke směnám používali železné tyče určité váhy nebo některé typy bronzových seker a náramků.
Na význam peněz Keltové přišli díky stykům s Řeky. Keltské peníze byly zlaté. Jejich
vzorem byla zlatá mince Filipa Makedonského. Z počátku mince jenom napodobovali, ale postupem času si je přizpůsobili podle vlastních představ. Plocha mince bývá přeplněna stylizovanými ozdobami keltského typu: kvítky, znaky v podobě S.
Keltská měna měla dlouhý vývoj. Od původně věrných kopií antických vzorů se mince pobarbaršťovaly podle toho, v jaké společnosti se pohybovala. Ve 2. století př. n. l. byly latinskými nebo řeckými písmeny napsány kmenů. Později se čím dál více setkáváme se jmény osobností.
Poté co na Kelt opadl vliv Řecka a civilizace Blízkého východu (kvůli úpadku egejské civilizace) a co se rozrostla moc Říma s změnil celý trh. Začaly vzkvétat obchody mezi Kelty a Římem.

ZPŮSOB BOJE
Zbraně
Jejich typickou zbraní byl dlouhý těžký železný meč. Ten nosili v kožených pochvách, které mohly být ozdobeny bronzem a měly rovněž bronzovou výztuž. podle tvaru pochvy se dá určit, v jakém časovém období byla vyrobena. Symbolem pro nejvyšší vojevůdce byly tzv. velitelské mečíky, jejichž rukojeti měly tvar písmene X a symbolizovaly lidskou postavu. Vrchol písmene X byl doplněn kuličkou nebo malou bronzovou hlavičkou.
Další účinnou zbraní byla kopí a oštěpy. Keltské vrhací oštěpy se nazývaly tragula. Mezi bójskými kmeny byly elitní válečníci na koních, což byla zřejmě jejich největší zbraň. Na Britských ostrovech se hojně užívala jízda na dvoukolových vozících, ze kterých byly vrhány oštěpy do řad nepřítele.
Keltové také používaly luky a šípy. Hroty šípů měly různé tvary a velikosti. V boji se
většina Keltů chránila štíty. Chudí bojovníci měly štíty spletené z proutí. Ti bohatší měli štíty z tenkého dřeva potaženého kůží. Středem štítu po celé jeho délce se táhlo dubové žebro, které štít zpevňovalo. V místech, kde měl bojovník za štítem ruku, kterou ho držel, byla z přední strany železná puklice, ta chránila ruku před poraněním způsobeném možným
proražením štítu. Štíty měly dva tvary: kulatý, který byl ale méně častý, a oválný - podlouhlý. Tyto štíty měly délku od 130 do 170 cm. Některé štíty byly potáhnuty vydělanou kůží a pomalovány symboly.
Většina bojovníků šla do boje prostovlasá nebo měla ochranou čapku sešitou z několika vrstev kůže. Ta nejvýznamnější a nejbohatší bojovníci měli přilby z bronzového nebo železného plechu. Kovové přilby byly někdy zdobeny kovovými křidélky nebo kovovými rohy různé délky. Existovaly také přilby podobné přilbám římských vojáků, neboť Římané tvar přileb prý okopírovali od Keltů. Přilby všech typů se používaly i na našem území, svědčí o tom nejrůznější archeologické vykopávky. Tělo bojovníků chránil kožený kabát, někdy pošitý kovovými puklicemi. Kroužková zbroj nebyla sice hojná, ale přesto se používala, jsou o tom doklady i z oppida Závisti.
Keltští válečníci šli do boje odhodláni vstříc svému osudu, nebáli se smrti a pro tyto mnohé jiné vlastnosti, byli často najímáni jako žoldáci pro armády Asijských a Egyptských panovníků. I někteří římští panovníci si považovali jejich udatnosti a mnohdy jim dávali i milost. Galské výboje do okolních zemí byly vždy postrachem. Keltští válečníci se rádi chlubili svojí sbírkou useknutých hlav nepřátel.

Vojsko se skládalo z pěchoty, jízdy (ta byla složena pouze z aristokracie) a z vozů. Na počátku keltské doby byla taktika Keltů prostá, ale časem se zdokonalila. V době své největší slávy, tj. ve 3. století př. n. l., vystřídali Keltové svůj poměrně neuspořádaný boj jinými taktikami, které uplatňovali ve všech válkách se svými sousedy.

Artuš
Legenda o králi Artušovi se zakládá na pravdě. Podle odborníků byl Artuš král skutečný, žil asi v 5. století. Artuš byl synem vládce Uthere Pendragona. Narodil se na hradě Tintagelu, jehož zbytky se dodnes nacházejí v Cornwallu. Jeho jméno je spjato s posledním, marným bojem Britů s Anglosasy.
Podle pověsti se mladému Artušovi podařilo vytáhnout meč zabodnutý v balvanu a díky tomu se stal králem. Historici ale přišli na tom, že když byli dva zájemci o trůn, museli mezi sebou bojovat. Ten co zvítězil, stal se králem. A aby se to utvrdilo, připadl mu meč, který druid položil na nějaký kámen v blízkosti místa zápasu. Z toho kamene si potom budoucí vládce meč vzal. Tedy něco pravdy na Artušově legendě bude.
Artuš založil Kulatý stůl (tím předcházel tomu, aby se některý z rytířů necítil méněcenný), u kterého se vždy jednou za rok scházeli rytíři. Projednávali tam běžné záležitosti, vyprávěli si o svých hrdinských činech. Ale hlavní důvod jejich schůzí bylo hledání grálu. S postavou Artuše je spojeno mnoho dalších jmen.
Merlin byl druid který vychovával Artuše. Měl obrovskou moc. Byl to věštec a čaroděj, který se uchýlil do samoty lesa a jen čas od času se vracel na dvůr krále Artuše, aby tam pronášel své zlověstné věštby. V lesích podlehl kouzlům víly Viviany a zamiloval se do ní. Jinou významnou postavou artušovského cyklu je Lancelot, který byl vychováván vílou Viviantu. Vykonal tisíce dobrých skutků, ale protože byl milencem Artušovy manželky Guenevry, nemohl se účastnit hledání grálu. S touto pověstí je spojen i příběh Tristana a Soldy, vyprávějící a jejich veliké lásce (jak už to tak bývá).

Literatura
- Keltové – J. A. Mauduit
- Děsivé dějiny, Keltští hrdlořezové – Terry Dary
- Keltské mýty – M. J. Greenová
- Keltové v Čechách – Anne Bauerová
- Keltský rok – Caitlín Matthewsová
- Lexikon keltské mytologie – Sylvia a Paul Botheroydovi
- Dějiny českého národa – Lucie Seifertov