Vznik a vývoj člověka v pravěku

Geologicky nejstarší dosud známé fosilní zbytky primátů, kteří už jednoznačně patří k vývojové linii lidí (čel.Hominidae )pocházejí z vrstev svrchního miocénu. V absolutním datování to znamená stáří 13-14 milionů let. Byli to už poměrně dobře diferencovaní hominidi. Nejstarší známý hominid byl objeven v Africe na lokalitě Fort Ternan v jihozápadní Keni. Prapředek dostal jméno Ramapithecus Wickeri. Vegetarián - sběrač, nevysoký, metrový lidoop. Sběrem plodů a semen počala ramapitékova ruka nabývat na obratnosti. Jinak řečeno,
zdá se, že ramapitékové se už uměli pohybovat po zadních končetinách nasvědčují, že vývoj pokročilejších forem himinidů probíhal souběžně ve velkém zeměpisném prostoru. Pro zpřesnění časové řady uveďme, že vůbec nejstarší nálezy primátů (např. v egyptském Fajúmu) odborníci řadí až do období před 45 milióny let, tedy do starších třetihor.
Dryopitecíni různých typů byly už vyspělejšími primáty (25-20 miliónů let), patrně přímými předky dnešních lidoopů a nepřímo lidí, přičemž Proconsul byl africkou formou dryopitéka. Ramapitékové žili o několik miliónů let později.

RAMAPITHECUS VELKÝ
Životní prostředí ramapitheců tvořily pralesní komplexy v záplavové oblasti velkých řek, poskytující dostatek semen trav, kořínky a oddénky. Je pravděpodobné, že používali nástrojů a to zřejmě s větší systematičností než dnešní šimpanzi. I když tento náš prapředek předčil svojí inteligencí lidoopy, nedokázal nástroje ještě vyrábět, nebyl schopen opravdových myšlenkových pochodů.
V severní Tanzánii je Olduvai Gorge nejdůležitější naleziště fosilních hominidů. Z nejstarší vrstvy Olduvai Gorge pocházejí zbytky prvního hominida, kterého lze už nepochybně nazvat člověkem. Je to Homo habilis. S fosíliemi Homo habilis byly nalezeny i primitivní kamenné nástroje. Další pokročilejší stupeň ve vývoji člověka představuje komplex forem shrnovaných do druhů Homo erectus. Pozůstatky Homo erectus pocházejí z Jávy, Číny, Evropy a Afriky. To dokládá, že vývoj člověka probíhal na geograficky rozsáhlé základně. Homo erectus přinášel mozek schopný i složitějších myšlenkových pochodů, ruce už byly schopny vyrábět a zdokonalovat kamenné nástroje, predispozice pro sociální život, pro život v tlupách. Dochovaný kosterní materiál dokládá, že postava i chůze se u Homo erectus už v principu nelišila od dnešního člověka. Homo erectus tak byl předposledním článkem v řetězci na jehož konci stojí druh známý jako Homo sapiens, k němuž patří i dnešní člověk. Tento druh člověka se odlišoval a odlišuje od svých předchůdců dalším zvětšováním velikosti mozku, stavbou lebky, jež se stávala méně zaúhlenou, dále se zdokonalující stavbou ruky i nohy a samozřejmě i vyspělostí svého myšlení, které se nejzřetelněji začalo projevovat v jejich kultuře, jejiž stopy po sobě tito naši předkové zanechali. Nejpůvodnější formy druhu Homo sapiens ovšem byli svým vzhledem dosti vzdáleny současnému typu lidí. Byli to robustní, hrubě stavění lidé s ještě dosti ustupujícím čelem, mohutnými čelistmi a téměř nevyznačenou bradou. Objevili se na zemi poprvé ve středním pleistocenu v době před 250 tisíci lety, tedy v období druhé meziledové doby. Tuto evolučně nejpůvodnější známou formu druhu Homo sapiens reprezentují dobře známé nálezy více nebo méně úplných lebek. Vědecké pojmenování této formy pak je Homo sapiens steinheimensis (podle místa nálezu v Německu). Někdy se v literatuře setkáváme s pojmenováním Antene andertálec. Homo sapiens steinheimensis byl nepochybně přímým předchůdcem jedné ze snad nejznámějších forem pravěkých lidí, takzvaně neandrtálců. Pojmenování neandrtálec i vědecké pojmenování Homo sapiens neanderthalensis se zrodilo na základě známého nálezu pozůstatků pravěkého člověka k němuž došlo v roce 1856 v Neanderthalu u Dusseldorfu v Německu. Dosavadní nálezy ukazují, že neandrtálci žili nejen v Evropě, ale i na Blízkém východě, ve Střední Asii a v severní Africe. Neandrtálci vykazují pro další rozvoj moderního člověka charakteristické čili ryze sapientní znaky. Nejnápadnější se tato skutečnost projevuje na velikosti lebeční kapacity, která je v rozmezí hodnot vymezených pro současného člověka. Studium neandrtálců prokázalo, že lze vytyčit dvě skupiny lišící se stavbou lebky i postkraniálního skeletu. První z nich jsou takzvaní časní neandrtálci neboli Homo sapiens aniensis. Druhou skupinou jsou takzvaní klasičtí čili extrémní neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis). Homo sapiens neanderthalensis má zřejmou evoluční souvislost s časově následnými lidskými populacemi, které se již přibližují formě Homo sapiens sapiens, k nimž patří i současný člověk. Klasický neandrtálec reprezentuje poslední vývojovou větev člověka, která v Evropě vymřela s ústupem poslední doby ledové a pod tlakem méně specializovaných populací člověka, představovaných časnými zástupci formy Homo sapiens sapiens, mezi oběma těmito vývojovými liniemi člověka mohlo dojít i ke vzájemnému míšení. Homo sapiens sapiens představuje dosavadní vrchol vývoje druhu Homo sapiens sapiens na naší planetě. Tuto formu, či přesněji řečeno poddruh, označujeme jako takzvaného moderního člověka. Nálezy pravěkých lidí moderního typu pocházejí nejen z Evropy, ale i z Afriky, Asie, Austrálie a posléze i z Ameriky. Se vznikem, či evoluční diferenciací poddruhu Homo sapiens sapiens tak fykogeneticky či historický vývoj druhu Homo sapiens zatím končí. Od poslední doby ledové, kdy se tato forma objevila, můžeme sledovat již jen rozvoj lidského intelektu a rozvoj kultury, které vyústily v dnešní civilizaci.

Čerpáno z knihy: Pravěký člověk od V.Mazáka a Z.Buriana
Velký obrazový atlas od J.Jelínka