STAROVĚKÝ ŘÍM

Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8 století před naším letopočtem. Tímto pojmem označujeme území ovládané Římany období zhruba od 6 století před naším letopočtem až do 5-6 století našeho letopočtu. Státní forma Říma se měnila z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. V průběhu existence císařství se rozšířila myšlenka jediné a jednotné římské říše - IMPERIUM SINE FINE-(říše bez hranic). V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblastí Černého moře. Římem založená říše posloužila jako nástroj k rozšíření klasické kultury, umění a obchodu do všech podmaněných krajů. Ve východní části imperia došlo k promísení latinské kultury s helenistickými a orientálními elementy. Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. Latina byla tak po staletí jazykem Evropanů a až do nástupu baroka jazykem vzdělanců. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu. Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Vládu ve státě vykonávali dva každoročně volení konzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátních úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovalo FORUM ROMANUM -sloužilo k politickým, náboženským schůzím a setkání. Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek roce 450 před naším letopočtem. Tímto zákonem bylo poprvé zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva. V 5 století před našim letopočtem vedl Řím četné války se svými latinskými sousedy, kteří nakonec v roce 493 před našim letopočtem uznali jeho výsadní postavení, tak s horskými italickými kmeny. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností západního středomoří - s Kartágem - které sledovalo vlastní politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Tyto spory vyústily ve válečný konflikt - v první punskou válku (264-241 před naším letopočtem). Po několika porážkách a zvratech Římané zvítězili a usadili se na Sicílii. Po této porážce požádali Kartáginci o mír. Kartágo se přesto velice rychle postavilo na nohy a vypukla mezi nimi a Římany druhá punská válka. Kartágo opět prohrálo, muselo se vzdát veškerých svých mimoafrických území a vyplatit Římanům ohromné odškodné, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. Bezprostředně po vítězství nad Kartágem se římská politika zaměřila na východ. Byla využita nestabilita ptolemaiovské říše a bylo rozděleno její území v malé Asii. V roce 148 před naším letopočtem byla Makedonie po poslední protiřímské vzpouře proměněna v římskou provincii. Dobytá území byla proměněna v provincii Afriku. Římská vítězství byla velkolepá, uvnitř státu docházelo k pozvolnému rozkladu republikánských hodnot a uspořádání. Republika se v 2 století před našim letopočtem díky svému územnímu rozmachu jakkoliv se to může zdát paradoxní, dostala do vnitropolitické krize, která měla vyústit v období občanských válek a nakonec v zánik dosavadní státní formy. Pouliční boje a vraždy byly na denním pořádku. Římem otřásly povstání (především Spartakovo povstání v letech 73-71 před naším letopočtem). V roce 60 před naším letopočtem bylo uzavřeno neformální spojenectví k prosazování vlastních zájmů nazývané první triumvirát. Gaius Julius Caesar se stal v roce 59 před naším letopočtem konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Do roku 45 před naším letopočtem, získal Caesar vládu nad celým římským státem. Jeho pokus o institucionální zakotvení své samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotním diktátorem padl o březnových idách roku 44 před naším letopočtem za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedené Brutem a Cassiem. Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo. Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn Gaius Octavius se v roce 43 před naším letopočtem spojili a utvořili druhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vztahům. Po vítězství nad republikány si rozdělili vládu nad říší. Octavianus obdržel západní provincii, Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s Caesarovou milenkou Egyptskou královnou Kleopatrou. Vzájemné rozpory ale oba triumviry brzy postavily proti sobě. Roku 31 před naším letopočtem zvítězil Octavianus nad Antoniem v námořní bitvě u Actia. Poté spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena římská republika. V roce 27 před našim letopočtem se Octavianus vzdal na oko veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovu republiky. Fakticky byl však jediným vládcem státu. Senát mu kromě mnoha titulů udělil čestné jméno Augustus (vznešený). Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. Augustova vláda přinesla státu prospěch a blahobyt. Po jeho smrti v roce 14 nastoupil na trůn jeho adoptivní syn Tiberius. Významnou událostí v době Tiberiova panování bylo ukřižování Ježiše Krista v provincii Judea. Po Tiberiovi nastoupil Caligula, který se ukázal být tyranem. Jeho vláda skončila po 3 letech zavražděním. Následoval Claudius, po něm získal vládu Nero. Jeho panování se změnilo v teror, nechal povraždit mnoho členů rodiny a spekuluje se, že dal zapálit i Řím v roce 64. Za jeho vlády došlo k pronásledování křesťanů. Nero nakonec spáchal sebevraždu v roce 68. Toto datum představuje zlom v římských dějinách. Od toho okamžiku málokterý císař pocházel z řad staré římské aristokracie. Následuje období adoptivních císařů, je považováno za vrchol období z hlediska kulturního, hospodářského i mocenského. V polovině 2 století za císaře Antonia Pia dosáhlo impérium vrcholu blahobytu, ale už za vlády Marca Aurelia (161-180) se vyskytly problémy. Začali boje s germánskými a sarmatskými kmeny. Řím zvítězil. Po Marcu Aureliovi nastoupil jeho syn Comodus. Ten byl zavražděn roku 192, když senátoři nebyli schopni snášet jeho tyranii. Následovalo další kolo občanských válek. Rokem 235 začalo neblahé období vlády vojenských císařů známé jako krize třetího století. Nepřetržitá série občanských válek, uzurpací, vzpour a vraždění císařů oslabilo obranu říše a učinila ji tak bezmocnou proti útokům nepřátel. Nestabilita a chaos vytvářeli příznivé podmínky pro šíření křesťanství, které je roku 394 za vlády císaře Theodosiuse oficiálně ustanoveno za jediné státní náboženství. Říše v průběhu 7 století ztratila svůj římský a antický charakter. Hluboké vnitřní i vnější změny vedly k nástupu středověku. Východořímská říše přetrvala do 15 století ve vnitřních strukturách říše došlo po roce 640 k zásadní transformaci, proto nejpozději od tohoto data se dá hovořit o východořímské říši jako o Byzancii.

Čerpáno z knih: Zánik antiky od Jana Buriana
Římské impérium od Jana Buriana