LUCEMBURKOVÉ VE STŘEDNÍ EVROPĚ

Střední Evropa se od počátku 14.století loučila se starobylými dynastiemi ještě z dob jejích počátků – s Arpádovci a Přemyslovci. Na královské trůny nastupují nové dynastie (Anjouovci, Lucemburkové) spjaté s centry a kulturou západní a jihozápadní Evropy. První desetiletí 14.století je také údobím, kdy se v českých zemích dostavuje rozkvět hmotné i duchovní kultury vrcholného středověku, vytvářené po generace od 12.století. Po smrti Václava III., posledního mužského potomka z rodu Přemyslovců, vyvstala závažná otázka-koho dosadit na český trůn. Nový římský král Jindřich VII. chtěl za českého krále prohlásit svého bratra Warlama, ale po složitých jednáních bylo rozhodnuto o sńatku Elišky (dcera Přemyslovce Václava III.) s jediným královým synem, čtrnáctiletým Janem. Tím bylo docíleno sblížení dynastie s českou společností. V roce 1310 dobyl Jan Prahu a byl korunován na krále. Král Jan rozvíjel v celoevropském měřítku nesmírně činorodou a spletitou politiku, spojenou se slavnostmi a turnaji. Mezinárodní postavení Lucemburků i českého státu posiloval Jan též obratnou sňatkovou politikou. Roku 1323 dal na vychování do Florencie svého prvorozeného syna Václava (pozdějšího Karla IV.) a sjednal jeho sňatek s Markétou (Blankou) z Valois, sestrou následníka francouzského trůnu.
Počátkem 30.let se Janovi podařilo rozšířít své panství do severní Itálie. Dlouhou nepřítomností Jana L. v českých zemích se podařilo vyřešit tím, že byl do Čech v říjnu r.1333 povolán sedmnáctiletý mladík Karel, syn Jana L. Poměry byly hrozivé, zem byla zpustošená. Kralevice čekala náročná cesta obnovy panovnické moci a právního stavu. Opíral se o názory rozšířené v prostředí francouzského dvora i o teorie právníků z pařížské univerzity (Sorbony), již sám navštěvoval. Zpoždění českých zemí za Francií činilo přibližně 50-100 let. Z toho důvodu vrcholí středověk na našem území koncem 13.století a v prvních 3/4 14.století, tedy v čase, kdy západoevropské regiony vstoupily do středověku pozdního a v Itálii se již hlásila renesance. Karel brzy získal podporu vysoké šlechty. Zároveň začal pracovat s církevními představiteli. Jeho autorita vzrostla natolik, že měl v českých zemích daleko větší vliv než král Jan, na něhož musel brát stále ohled. Oboustranně dobrý vztah mezi papežem a Karlem otevřel Lucemburkům cestu zpět k římskému trůnu. Své představy o funkci panovnického úřadu se Karel snažil uskutečňovat v praxi, jako spoluvládce Jana Lucemburského. Důsledně se začal rozvíjet až po bitvě u Kreščaku, kde Jan Lucemburský roku 1346 padl. Spojení české koruny s korunou římskou se stalo základním článkem Karlovy koncepce budování českého státu. Bylo těžké rozlišit, kdy vystoupit jako římský panovník a kdy jako český král. Český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav Lucemburské dynastie. K tomu přistupovali i silné motivy rodové i citové. Karel vždy okázale zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce a spětí s dávnou a slavnou minulostí českých zemí. Úctu svatému Václavovi, patronu, zosobnění i symbolu českého státu, projevoval nejslavnější Lucemburk při každé příležitosti. A to tím spíše, že jeho jméno nesl původně on sám. Jedním z nejvýznamnějších prostorů v pražské katedrále svatého Víta je Svatováclavská kaple, zbudovaná kolem Václavova hrobu. Osoba světce se též objevuje na pečetidle pražské univerzity jež Karel IV. založil. Označení ,,svatováclavská koruna“ pro český panovnický diadém, který byl na králův příkaz nákladně přepracován a vyzdoben vzácnými drahokami a perlami, se ujal natrvalo. Souborem listin, datovaných k 7.4.1348 a majících prakticky platnost ústavních zákonů, vtiskl Karel IV.českému státu pevnou podobu a právně je scelil do útvaru, nazvaného ,,země Koruny české“. Patřily sem Království české, Markrabství moravské, slezská knížectví, posléze Horní a Dolní Lužice a od r.1373 též Braniborsko. Pod korunu spadalo i Lucembursko, kde ovšem vládli potomci Jana Lucemburského z druhého manželství. Základem stability českého soustátí byla rovnováha hlasovacích sil, podílejících se na politické moci. Vyrovnaný poměr sil mezi vysokou šlechtou a církví dokázal Karel udržet a navíc učinil součástí vzniklé rovnováhy i města, o jejihž významu nebylo od konce 13.století pochyb. Důraz na Čechy jako na nový politický střed Říše se promítl do Karlovy péče o Prahu, jejíž význam stále stoupal. Význam Prahy umocnilo 7.4.1348 založení vysokého učení, prvního ve střední Evropě. Oblasti Prahy spojil velkolepý kamenný most, vybudovaný přibližně na místě staršího Juditina mostu a zakončený pozoruhodnými branami. Lesk Prahy, v níž podle odhadu žilo 30.000-80.000 obyvatel a která patřila mezi nejlidnatější města tehdejšího křestanstva, zvyšovaly i novostavby četných klášterů a chrámů. Svůj osobní život podřizoval Karel již od časů dospívání politické koncepci a představě dějinného poslání. Po smrti své první manželky Blanky z Valois, již miloval od dětských let, se oženil ještě 3x. Všechny další sňatky (Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská) byly politicky motivovány a přinesly Karlovi upevnění mezinárodních pozic či přímé územní zisky. I jinak dosahoval svých cílů obratnou diplomacií a vojenským akcím se pokud možno vyhýbal, i když v případě nutnosti dokázal použít zbraně. Dědicem české a římské koruny učinil Karel svého prvorozeného syna Václava (1361). Již jako dvouletého jej nechal korunovat českým králem a roku 1376 prosadil jeho volbu římským panovníkem. Druhorozený syn Zikmund(1368) obdržel Braniborsko a třetí syn Jan (1370) Zhořelecko. V závěru života podnikl Karel IV. se synem Václavem cestu do Francie, kde s králem Karlem V. hovořili o rozdělení sfér vlivu v Evropě a o přesídlení papeže z Avignonu do Říma. V rámci těchto plánů měla Zikmundovi i v budoucnu připadnou polská koruna. Poměry se ale vyvinuly jinak a Zikmund zasedl roku 1387 na uherském trůnu. Karel IV. zemřel 29.11.1378 na následky zápalu plic. Mrtvý král byl označen ve shodě se starověkými i středověkými zvyklostmi za ,,Otce vlasti‘‘.(Pater patrie). Karlův syn Václav IV. vládl v letech 1378-1419 a náleží k rozporuplným postavám českých dějin. Historikové mu často vyčítají nezájem o panování, ba přímo lenivost, zálibu v lovu, magii i alkoholismus, podlamující královu nevyrovnanou psychiku. Cholerické sklony a výbuchy hněvu byly charakteristické pro většinu Lucemburků. Záporné hodnocení královské dráhy Václava IV. obvykle pramení z porovnávání s úspěchy Karla IV. Takové výklady jsou ale nepřesné, Václav zasedl na trůn v krajně nevhodné mezinárodní i vnitripolitické situaci. Roku 1380 zasáhla české království silná epidemie moru, který citelně rozrušil rytmus každodenního života a vrhl zemi do těžké ekonomicko-populační deprese. Hluboká společenská krize, v níž se České země ocitly na rozhraní 14. a 15.století ve volání po reformě, čímž se do popředí dostal Jan Hus. Vypukly husitské války. 16.8.1419 zemřel Václav IV. Zikmund, druhorozený syn Karla IV. nikdy nezískal přízeň husitských politiků, jejich nespokojenost jej přinutila opustit Čechy. Cestou do Uherského království ve Znojmě 9.12.1437 zemřel. Po jeho smrti byl na trůn přijat Zikmundův zeť Albrecht Habsburský, jenž brzy zemřel. Na trůn byl dosazen roku 1453 třináctiletý Ladislav Pohrobek. Ten roku 1457 umírá na leukémii a tím bylo ukončeno panování dynastie Lucemburků.