iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.
Vytištěno ze serveru www.iReferaty.cz
Hudba a divadlo v době antiky
Zařazeno: iReferaty.cz >
Referáty
> Dějepis
> Hudba a divadlo v době antiky
Titulek: Hudba a divadlo v době antiky
Datum vložení: 11.6.2008
squareVClanku:
id='square-ir'
id='square-ir'
Antické kultury
Ačkoli se v době antiky vyskytovaly i jiné civilizace, jako například Etruskové, zaměřím se hlavně na hudbu a její prolínání s divadlem v Řecku a Římě. Na rozdíl od znalostí z jiných druhů umění se z hudby bohužel příliš informací nedochovalo. Získávat je můžeme hlavně z několika dochovaných skladeb (Seikilova píseň, Apollonovy hymny,..), filozofických spisů, napomocná je také etnomuzikologie, hudební histografie nebo například psychologie či sociologie. Větší znalosti nám také přinesl velký výzkum, který se rozmohl po 2. světové válce.
Řecko
Málokteří hudebníci měli v této době takové nadaní jako staří Řekové,v jejich hudbě můžeme objevit vliv cizích prvků, hlavně pak z Egypta, Sýrie, … . Hudba hrála v životě Řeků významnou roli společně s tancem, gymnastikou, zpěvem a divadlem. Byla též těsně spjata s poezií. Samotní pythágorejci považovali hudbu za velkou mravní sílu. Byli přesvědčeni až o magickém působení hudebních elementů na lidské duševno. Hudba i divadlo vznikali ze začátku hlavně na základě mýtů a nejrůznějších rituálů. Název músiké byl odvozen od Apollonových Múz. Vynález hudby je připisován právě bohu Apollonovi. Zatímco v bohu Dionysovi vidí zosobnění naturalistické, živelné hudby a v bohu Panovi ztělesnění tvorby lidové. Nejstarší hudební formou byly zpěvy. Zpívali jak muži, tak ženy. Pěly se písně k oslavě bohů, při významných rodinných událostech (svatbách, pohřbech), při práci, při naboženských obřadech, …Společně s hudbou se vyvíjela dramatická poezie. Básníci byli často zároveň i skladatelé. Objevila se hrdinská epika, zpívali ji hlavně potulní pěvci, Aiodové. Nejznámějším básníkem z 9. st. př. n. l. byl Homér. Taktéž se hojně pěstoval zpěv za doprovodu kithary (kitharódie), s nímž je spjat Terpandros z Lesbu (2. čtvrtina 7. st. př. n. l.), byl básníkem a působil ve Spartě, čerpal právě z děl Homéra. Upravil hudební nástroj lyra, ze čtyřstrunné na sedmistrunnou.
Vznikaly skladby čistě instrumentální, ty byly většinou sólové, převažovaly nástroje aulos a kithara. Dále skladby instrumentální i vokální, sólové (monodie) nebo sborové (choros) . Již v 6. st. př. n. l. začali zakládat hudební školy a spolky, ty byly převážně sborové. V tomto století nastává rozkvět hudby v souvislosti se vznikem lyrické poezie, ta je úzce spojena se zpěvem a instrumentální hudbou. Z autorů lyrické poezie jsou nejznámější Alkaios, básnířka Sapfó z Lesbu a Anakreón. Zpívají se kultovní oslavné písně, které jsou označovány jako hymny. Jiný druh sborové hudby byl dithyrambos1, doprovázený vždy hrou na píšťalu. Z dithyrambů se vyvinulo drama. Hudba se začala prolínat s divadlem. Na rozdíl od zpěváků herci byli vždy muži, pro obměnu svých rolí využívali masek a kostýmů (chitónů) a podpadků (koturnů). Na scéně pěli písně či melodramaticky přednášeli, doprovázel je sbor, který měl svou specifickou funkci, mezery byly vyplňovány samotným tancem nebo hudbou. Vznikl mimos, propojení zpěvu s pohybem. Probíhají oslavy boha Dionýsa, které se nazývají Dionýsie, rozlišujeme velké a malé, velké probíhají ve městech, v březnu a trvají pět dní, malé se uskutečňují na vesnicích, v prosinci a jsou kratší. Při velkých Dionýsiích probíhá první den, jehož název je komnos, soutěž v dithyrambech, druhý den soutěž v komediích a třetí až pátý den soutěž v tragédiích (3 tragédie + 1 satyrské drama). V 5. st. př. n. l. dochází v dramatu k obrovskému rozvoji hudební virtuozity. Objevuje se mimořádná volnost melodická i rytmická, nové umění střídalo tóniny, dává široké pole působnosti virtuozitě ve zpěvu, doprovodu i přednesu. Stále si ale ponechává základní rysy: přesný rytmus a jednohlas.
Později v helénistickém období se hudba dále obohacuje na úkor textu, postupně směřuje k větší virtuozitě. Ona virtuozita je provozovaná zejména v aulétice, což je sólová hra na aulos. Díky tomu začal být aulos upřednostňován před kitharou. Hudební produkce se stává zdrojem výdělku, zlepšuje se vybavení nástrojů. Hudba je postupně čím dál více internacionální. Následek je bohužel úbytek pravé tvořivosti, nahrazuje ji učenost.
Řekové neznali vícehlas i nástroje hrály vždy unisono. Jejich tónová soustava byla uspořádána sestupně, skládala se z pěti tónů a dvou půltónů. Notové písmo pro zpěv se lišilo od notového písma pro nástroje. K označení tónů sloužila řecká písmena. Noty se dělili do skupin po třech, byly to triady.
Co se týče hudební vědy, vyskytovalo se hned několik stanovisek. Skupina kánovníků (6. st. př. n. l. ), v jejímž čele stál Pythagoras, uvedla první hudebněteoretickou koncepci a to, že intervaly se zakládají na poměrech délek různě dlouhých strun. Skupina harmoniků (4. st. př. n. l.), vedena Aristotelem, si zakládá spíše na sluchovém vjemu, intervaly se zakládají na reálně slyšitelném poměru mezi zvuky. Oba názory později sloučili systematikové (3. st. n. l.), utvořili jednotný systém hudební teorie.
Řím
Římská hudba vycházela z etruské a později pak z řecké. Hudba u Římanů se v mnoha ohledech lišila, stejně jako divadlo, které od Řeků také přejali. Například jejich poezie nebyla doprovázena nástroji, hudba i divadlo obecně sloužili hlavně pro pobavení a pro vojenské účely. Nevycházeli tolik z náboženských tradic a mýtů. Důležité bylo spíš společenské hledisko a jakási politická popularita. Umělci byli najímáni a na rozdíl od řeckých nebyli váženi, naopak se jimi opovrhovalo. Většina cizozemských hudebníků byli otroci. Herci byli buď otroci, cizozemci nebo propuštěnci. Herci nepoužívali masky. Značné rozdíly byly také v řeckém a římském divadelním prostoru,např. řecký je jednoduchý se sloupy, římský zdobený nikami a pilastry, řecká divadlení plocha má kruhový nebo obdelníkový tvar, římská polokruhový,řecké divadlo je nižší a hlubší, římské vysoké a mělké, atd..
Hlavními nástroji byl aulos a lyra, ve vojenství pak trubka a polnice. Z počátku se zpívaly hlavně písně folklorní, týkaly se běžného života. Pak to byly popěvky při triumfálních pochodech a písně utrhačné. Vedle mimosu se objevuje panthomimos (4. st. př. n. l.), etruští tanečníci předvádí magické tance za doprovodu píšťaly. Provozoval se při hrách na odvrácení moru. V dramatech se střídaly mluvené části se zpívanými, v tragédiích pak vystupoval sbor. Vzniká typický žánr pro Řím, fraška. Je to typ improvizovaného divadla. Počátky císařství se vyznačují zavedením domácích a veřejných koncertů, při nichž zpěváci za doprovodu lyry, kithary či loutny přednášeli básně. Díky tomu a také díky panthomimě se pomalu rozpadá tragedie. Ačkoliv její úryvky jsou přeneseny právě na tyto koncerty. I přes rostoucí zájem o hudbu se herci ani hudebníci netěšili větší vážnosti.
Co se týče nástrojů inovovali jich hned několik, zvýšili počet strun na lyře i kithaře. Východní kulty přinesly cimbalu, krotelu, sistrum...Oblíbené byly harfa a loutna. Pokud jde o hudební teorii, byli Římané závislí na Řecích. Snažili se jejich díla časem studovat a porozumět jim, např. Cicero.
„Vcelku se jeví Římané ve svém vztahu k hudbě spíše konzumenty, než tvůrci hudebních uměleckých prožitků. Nelze jim však upřít talent v jejich organizovanosti, i když zabíhali přitom v upřílišněnosti do výstředností, v nichž jim vzorem byli často i sami císařové.“ (Čestmír Vránek, Slovník antické kultury, Praha, 1974, str. 273)
Hudební nástroje starých Řeků a Římanů
Hudební nástroje používané v době antiky se dají rozdělit do tří skupin. Jsou to strunné, mezi než můžeme zařadit kitharu, lyru, forminx, harfu a barbiton, hrálo se na ně prsty nebo trsátkem (pléktronem) ; dechové, z nichž nejznámější a již nekolikrát zmiňován jest aulos, dále pak sýrinx a varhany; a nástroje bicí jako například cymbály, krotaly, sistra, tympanony… Při divadelních hrách se nejvíce uplatňoval právě aulos, tympanon a strunné nástroje. Hudební nástroje složili i k signálním vojenským účelům, hlavne trubky polnice a rohy.
Použitá literatura:
Encyklopedie Antiky - univ. prof. Dr. L. Svoboda DrSc., Academia, Praha, 1973
Slovník antické kultury - V. Bahník a kol., Svoboda, Praha, 1974
Hudba antických kultur – Miroslav K. Černý, Academia, Praha, 2006
Dějiny hudby - Jaroslav Smolka a kol., TOGGA, Praha, 2001
Dějiny divadla - Oscar G. Brockett, Lidové noviny, Praha, 1999
Antické divadlo – Eva Stehlíková, Karolinum, Praha, 2005
Ačkoli se v době antiky vyskytovaly i jiné civilizace, jako například Etruskové, zaměřím se hlavně na hudbu a její prolínání s divadlem v Řecku a Římě. Na rozdíl od znalostí z jiných druhů umění se z hudby bohužel příliš informací nedochovalo. Získávat je můžeme hlavně z několika dochovaných skladeb (Seikilova píseň, Apollonovy hymny,..), filozofických spisů, napomocná je také etnomuzikologie, hudební histografie nebo například psychologie či sociologie. Větší znalosti nám také přinesl velký výzkum, který se rozmohl po 2. světové válce.
Řecko
Málokteří hudebníci měli v této době takové nadaní jako staří Řekové,v jejich hudbě můžeme objevit vliv cizích prvků, hlavně pak z Egypta, Sýrie, … . Hudba hrála v životě Řeků významnou roli společně s tancem, gymnastikou, zpěvem a divadlem. Byla též těsně spjata s poezií. Samotní pythágorejci považovali hudbu za velkou mravní sílu. Byli přesvědčeni až o magickém působení hudebních elementů na lidské duševno. Hudba i divadlo vznikali ze začátku hlavně na základě mýtů a nejrůznějších rituálů. Název músiké byl odvozen od Apollonových Múz. Vynález hudby je připisován právě bohu Apollonovi. Zatímco v bohu Dionysovi vidí zosobnění naturalistické, živelné hudby a v bohu Panovi ztělesnění tvorby lidové. Nejstarší hudební formou byly zpěvy. Zpívali jak muži, tak ženy. Pěly se písně k oslavě bohů, při významných rodinných událostech (svatbách, pohřbech), při práci, při naboženských obřadech, …Společně s hudbou se vyvíjela dramatická poezie. Básníci byli často zároveň i skladatelé. Objevila se hrdinská epika, zpívali ji hlavně potulní pěvci, Aiodové. Nejznámějším básníkem z 9. st. př. n. l. byl Homér. Taktéž se hojně pěstoval zpěv za doprovodu kithary (kitharódie), s nímž je spjat Terpandros z Lesbu (2. čtvrtina 7. st. př. n. l.), byl básníkem a působil ve Spartě, čerpal právě z děl Homéra. Upravil hudební nástroj lyra, ze čtyřstrunné na sedmistrunnou.
Vznikaly skladby čistě instrumentální, ty byly většinou sólové, převažovaly nástroje aulos a kithara. Dále skladby instrumentální i vokální, sólové (monodie) nebo sborové (choros) . Již v 6. st. př. n. l. začali zakládat hudební školy a spolky, ty byly převážně sborové. V tomto století nastává rozkvět hudby v souvislosti se vznikem lyrické poezie, ta je úzce spojena se zpěvem a instrumentální hudbou. Z autorů lyrické poezie jsou nejznámější Alkaios, básnířka Sapfó z Lesbu a Anakreón. Zpívají se kultovní oslavné písně, které jsou označovány jako hymny. Jiný druh sborové hudby byl dithyrambos1, doprovázený vždy hrou na píšťalu. Z dithyrambů se vyvinulo drama. Hudba se začala prolínat s divadlem. Na rozdíl od zpěváků herci byli vždy muži, pro obměnu svých rolí využívali masek a kostýmů (chitónů) a podpadků (koturnů). Na scéně pěli písně či melodramaticky přednášeli, doprovázel je sbor, který měl svou specifickou funkci, mezery byly vyplňovány samotným tancem nebo hudbou. Vznikl mimos, propojení zpěvu s pohybem. Probíhají oslavy boha Dionýsa, které se nazývají Dionýsie, rozlišujeme velké a malé, velké probíhají ve městech, v březnu a trvají pět dní, malé se uskutečňují na vesnicích, v prosinci a jsou kratší. Při velkých Dionýsiích probíhá první den, jehož název je komnos, soutěž v dithyrambech, druhý den soutěž v komediích a třetí až pátý den soutěž v tragédiích (3 tragédie + 1 satyrské drama). V 5. st. př. n. l. dochází v dramatu k obrovskému rozvoji hudební virtuozity. Objevuje se mimořádná volnost melodická i rytmická, nové umění střídalo tóniny, dává široké pole působnosti virtuozitě ve zpěvu, doprovodu i přednesu. Stále si ale ponechává základní rysy: přesný rytmus a jednohlas.
Později v helénistickém období se hudba dále obohacuje na úkor textu, postupně směřuje k větší virtuozitě. Ona virtuozita je provozovaná zejména v aulétice, což je sólová hra na aulos. Díky tomu začal být aulos upřednostňován před kitharou. Hudební produkce se stává zdrojem výdělku, zlepšuje se vybavení nástrojů. Hudba je postupně čím dál více internacionální. Následek je bohužel úbytek pravé tvořivosti, nahrazuje ji učenost.
Řekové neznali vícehlas i nástroje hrály vždy unisono. Jejich tónová soustava byla uspořádána sestupně, skládala se z pěti tónů a dvou půltónů. Notové písmo pro zpěv se lišilo od notového písma pro nástroje. K označení tónů sloužila řecká písmena. Noty se dělili do skupin po třech, byly to triady.
Co se týče hudební vědy, vyskytovalo se hned několik stanovisek. Skupina kánovníků (6. st. př. n. l. ), v jejímž čele stál Pythagoras, uvedla první hudebněteoretickou koncepci a to, že intervaly se zakládají na poměrech délek různě dlouhých strun. Skupina harmoniků (4. st. př. n. l.), vedena Aristotelem, si zakládá spíše na sluchovém vjemu, intervaly se zakládají na reálně slyšitelném poměru mezi zvuky. Oba názory později sloučili systematikové (3. st. n. l.), utvořili jednotný systém hudební teorie.
Řím
Římská hudba vycházela z etruské a později pak z řecké. Hudba u Římanů se v mnoha ohledech lišila, stejně jako divadlo, které od Řeků také přejali. Například jejich poezie nebyla doprovázena nástroji, hudba i divadlo obecně sloužili hlavně pro pobavení a pro vojenské účely. Nevycházeli tolik z náboženských tradic a mýtů. Důležité bylo spíš společenské hledisko a jakási politická popularita. Umělci byli najímáni a na rozdíl od řeckých nebyli váženi, naopak se jimi opovrhovalo. Většina cizozemských hudebníků byli otroci. Herci byli buď otroci, cizozemci nebo propuštěnci. Herci nepoužívali masky. Značné rozdíly byly také v řeckém a římském divadelním prostoru,např. řecký je jednoduchý se sloupy, římský zdobený nikami a pilastry, řecká divadlení plocha má kruhový nebo obdelníkový tvar, římská polokruhový,řecké divadlo je nižší a hlubší, římské vysoké a mělké, atd..
Hlavními nástroji byl aulos a lyra, ve vojenství pak trubka a polnice. Z počátku se zpívaly hlavně písně folklorní, týkaly se běžného života. Pak to byly popěvky při triumfálních pochodech a písně utrhačné. Vedle mimosu se objevuje panthomimos (4. st. př. n. l.), etruští tanečníci předvádí magické tance za doprovodu píšťaly. Provozoval se při hrách na odvrácení moru. V dramatech se střídaly mluvené části se zpívanými, v tragédiích pak vystupoval sbor. Vzniká typický žánr pro Řím, fraška. Je to typ improvizovaného divadla. Počátky císařství se vyznačují zavedením domácích a veřejných koncertů, při nichž zpěváci za doprovodu lyry, kithary či loutny přednášeli básně. Díky tomu a také díky panthomimě se pomalu rozpadá tragedie. Ačkoliv její úryvky jsou přeneseny právě na tyto koncerty. I přes rostoucí zájem o hudbu se herci ani hudebníci netěšili větší vážnosti.
Co se týče nástrojů inovovali jich hned několik, zvýšili počet strun na lyře i kithaře. Východní kulty přinesly cimbalu, krotelu, sistrum...Oblíbené byly harfa a loutna. Pokud jde o hudební teorii, byli Římané závislí na Řecích. Snažili se jejich díla časem studovat a porozumět jim, např. Cicero.
„Vcelku se jeví Římané ve svém vztahu k hudbě spíše konzumenty, než tvůrci hudebních uměleckých prožitků. Nelze jim však upřít talent v jejich organizovanosti, i když zabíhali přitom v upřílišněnosti do výstředností, v nichž jim vzorem byli často i sami císařové.“ (Čestmír Vránek, Slovník antické kultury, Praha, 1974, str. 273)
Hudební nástroje starých Řeků a Římanů
Hudební nástroje používané v době antiky se dají rozdělit do tří skupin. Jsou to strunné, mezi než můžeme zařadit kitharu, lyru, forminx, harfu a barbiton, hrálo se na ně prsty nebo trsátkem (pléktronem) ; dechové, z nichž nejznámější a již nekolikrát zmiňován jest aulos, dále pak sýrinx a varhany; a nástroje bicí jako například cymbály, krotaly, sistra, tympanony… Při divadelních hrách se nejvíce uplatňoval právě aulos, tympanon a strunné nástroje. Hudební nástroje složili i k signálním vojenským účelům, hlavne trubky polnice a rohy.
Použitá literatura:
Encyklopedie Antiky - univ. prof. Dr. L. Svoboda DrSc., Academia, Praha, 1973
Slovník antické kultury - V. Bahník a kol., Svoboda, Praha, 1974
Hudba antických kultur – Miroslav K. Černý, Academia, Praha, 2006
Dějiny hudby - Jaroslav Smolka a kol., TOGGA, Praha, 2001
Dějiny divadla - Oscar G. Brockett, Lidové noviny, Praha, 1999
Antické divadlo – Eva Stehlíková, Karolinum, Praha, 2005
Hodnocení: (hodnotilo 90 čtenářů)
Ohodnoť tento referát:
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Nastavení soukromí | Zásady zpracování cookies
© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Nastavení soukromí | Zásady zpracování cookies
© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz