Karel IV.

NERADOSTNÉ DĚTSTVÍ
Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze ve městě o páté hodině ranní. Byl prvorozeným synem, následníkem trůnu v rodu Lucemburků, kteří se vyšvihli mezi evropské královské rodiny. Rodiče Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Pokřtěn byl 30. května v basilice sv. Víta, dostal jméno Václav, po hlavním českém zemském patronu a Přemyslovci a po velkém dědovi. Podle předků, měl malý princ naději zdědit vynikající vlastnosti, byť pro panovníka značně protichůdné. Po Lucemburcích, otci Janovi a císařskému dědu Jindřichovi VII., mohl mít diplomatický talent, schopnosti improvizace, odvahu, neobyčejnou pružnost bez přílišných morálních zábran, pohyblivost hraničící až s neschopností setrvat delší dobu na jednom místě, ale i oslnivého rytířského ducha, jehož podivnými květy evropského věhlasu Lucemburkové byli. V královské linii rodu Přemyslovců se jim v tomto ohledu mohl rovnat praděd Přemysl Otakar II. Po dědu Václavu II. mohl dostat do vínku zcela jiné vlastnosti. Byl to první skutečný intelektuál na českém trůně, s širokými zájmy právnicko-teologickými, přitom však byl nepochybně i velkým státníkem a pečlivým hospodářem. Matka Eliška z toho zdědila jen citovou vznětlivost a zálibu ve vladaření, aniž však měla k tomu pro svou přímočarost a vášnivou výbušnost patřičné předpoklady. O babičce z matčiny strany, Gutě Habsburské, toho moc nevíme. Zato babička z otcovy strany, Markéta Brabantská, mohla zprostředkovat - vedle později Karlem tak ceněného příbuzenství s císařem Karlem Velikým - tradice kultury bruselského vévodského dvora s jeho zálibami v nádheře a výtvarném umění. Po Přemyslovcích hrozilo malému Václavovi nebezpečí plynoucí z celkového vyčerpání rodu, zřetelně se projevující u Václava II. a patrně i u Elišky. Byla zde však naděje, že může být převáženo přílivem mladé svěží lucemburské krve.
V srpnu roku 1316 odjel král Jan do říše, kde ho bylo třeba v boji za věc římského krále Ludvíka Bavora, jehož byl spojencem, a vlády se ujala Eliška za pomoci Petra z Aspeltu. Tehdy čtyřměsíční Václav byl odvezen z Prahy na královský hrad Křivoklát a svěřen do péče Jana Viléma Zajíce z Valdeka, představitele druhé nejmocnější šlechtické skupiny. Proč, to nevíme. Na hradě zůstal až do března 1317. Zřejmě to bylo opatření bezpečnostního důvodu, aby se malého následníka nemohla zmocnit skupina pana Jindřicha z Lipé, Křivoklát se zdál bezpečnější než pražský palác.
V době kdy se malý Václav vrátil do Prahy, složil Petr z Aspeltu svůj správcovský úřad, neboť jej povolaly zpět záležitosti říšské politiky a přenechal vládu plně v rukou Elišky. Za pár měsíců na pokraji občanské války se Eliška 20. června roku 1317 uchýlila s Václavem a staršími sestrami Markétou a Jitkou na pevný hrad Loket, do ochrany Viléma Zajíce. Sem přijel také narychlo přivolaný Jan a 18. listopadu 1317 se s královnou vrátil do Prahy. Děti zde patrně zůstaly.
Rozhořivší odboj se nepodařilo zastavit a Janovi nezbylo než se odvolávat v Chebu pravomoci Ludvíka Bavora. Královna se opět uchýlila na Loket, kde je navštívil i římský král. Tehdy poprvé spatřil dvouletého Václava, sotva asi tušil, že se oba ještě střetnou a že se chlapec stane jeho nástupcem.
23. dubna zprostředkoval Ludvík Bavor mezi Janem a českou šlechtou v Domažlicích mír. V té době se zřejmě královna vrátila do Prahy, i když tam řádil hladomor.
V létě tohoto roku přijeli do Prahy Janovy dvě sestry, asi čtrnáctiletá Marie a o něco mladší Beatrice. Měly se stát první velkou sňatkovou kombinací svého bratra. Ještě téhož léta byla na Zbraslavi Beatrice oddána v zastoupení s uherským králem Karelem Robertem z Anjou (1308-1342) a vypravena do Uher za svým ženichem, zemřela však záhy po předčasném porodu. Starší Marie na Eliščině dvoře.
22. listopadu 1318 se Elišce narodil druhorozený syn, pokřtěn byl v basilice sv. Víta, dostal jméno Otakar, ale 20. dubna 1320 zemřel.
Rok 1319 byl pro Václava nešťastným, stal se předmětem politického boje, když vypuklo mezi otcem a matkou nepřátelství.
V polovině února 1319 náhle přijíždí na hrad Loket, kam se královna s dětmi uchýlila. Vydal rozkaz, aby mu byl hrad vydán. Eliška byla odvezena na Mělník a tam internována, malý Václav byl na Lokti uvězněn. V internaci na Lokti a od konce roku na Křivoklátě pobýval malý princ do konce jara 1323, tedy do svých 7 let. 12. 2. 1322 se Elišce narodil třetí syn, jemuž bylo na památku dáno jméno Jan Jindřich.
Jaro a léto 1322 bylo opět dobou velkých Janových sňatkových plánů. 21. 2. 1322 se účastnil v Remeši korunovace francouzského krále Karla IV. Sličného a pojal záměr oženit svou sestru Marii s novým panovníkem. 21. 9. byla v champagnském Provins slavena svatba. Mít sestru francouzskou královnu, to byl první velký takt Janovy rodové politiky. Marie se záhy stane Václavovi cennou oporou za jeho pobytu ve Francii.
V létě 1322 odešly z Čech i jeho obě starší sestry, devítiletá Markéta a sedmiletá Jitka. Markétu provdali za dolnobavorského vévodu Jindřicha, Jitku zasnoubili míšenskému markraběti Fridrichovi. Ale sňatek se nekonal, otec ji ještě několikrát zasnoubil- nakonec se stala chotí francouzského následníka trůnu Jana. Léto 1322 bylo posledním obdobím pohody mezi Janem a Eliškou, poznamenaným i posledních jejich dvojčat- Anny, později provdanou za Otu Rakouského, a Elišky (po roce zemřela)- narozených 27. 3. 1323. Sblížení netrvalo dlouho, vystřídal je definitivní rozvrat vzájemných vztahů. Královna Eliška poté utekla s Janem Jindřichem ze země do Landshutu k dceři Markétě a v bavorské Koubě porodila zmíněná dvojčata.

NA PAŘÍŽSKÉM DVOŘE
4. 4. 1323 byl princ Václav povolán za otcem do Paříže, k tetě Marii, budoucí francouzské královně. Byly to zřejmě důvody politické. Král Jan, stále častěji pobývající mimo hranice českého státu, se obával, že ani synovo internování na některém královských hradů jej nemusí ochránit před tím, že by chlapec mohl být případného odboje proti němu povolán králem. V druhé řadě přicházel v úvahu důvod oficiálně uváděný kronikáři. Chlapec dovršil sedm let a potřeboval řádnou výchovu, ale ta v Čechách po rozpadu královského dvora nebyla možná. Bylo v tradicích lucemburského rodu, že tím nejvhodnějším mohl být jen dvůr pařížský. Byl zde však třetí pádný důvod. Sedmiletý chlapec odjížděl do Francie totiž jako ženich! Sňatek sjednal Jan Lucemburský, patrně počátkem roku 1323. Vyhlédnutou nevěstou byla Markéta, běžně nazývaná Blanka, dcera Karla z Valois, z jeho třetího manželství. Václavova svatba s Blankou (asi stejně starou) se konala 15. 5. 1323, záhy po princově příjezdu do Paříže. Obě sezdané děti se sotva mohli dorozumět, neboť Václav mluvil asi jen česky a německy. Blanka zase sotva mohla mluvit jinak než francouzsky. Naučit se tomuto jazyku bylo prvním úkolem, který na Václava na tetině dvoře čekal. V den Václavovy svatby byla slavnostně v Paříži korunována jeho teta.
Českému princi byl záhy po příjezdu přidělen k pobytu královský hrad Saint-Germain-en-Laye u Paříže. Jeho výchovou byl pověřen klerik Jan z Viviers, označovaný v jednom textu dokonce za doktora (dekretů či teologie). Ten také dostával prostředky na vedení princovy domácnost, a to nemalé částky. Otec Jan zřejmě při své zadluženosti, na synovo vydržování nijak nepřispíval.
Je pravděpodobné, že ve svatební den, neděli Svatodušních svátků, byl Václav biřmován, přičemž po svém kmotru, jímž byl sám francouzský král Karel IV., dostal jméno Karel. Své nové jméno pak Karel používal po celý život. Později se jméno Karel stalo i symbolem jeho politického programu.
V roce 1324 měl poprvé možnost poznat papeže a jeho dvůr. Královna Marie se pro vysoký stupeň těhotenství návštěvy nezúčastnila a zůstala v Bourges. V jeho blízkosti také 26. 3. předčasně porodila a spolu s dítětem zemřela. Pro mladého Karla to byla ztráta bolestná. A navíc o rok později ztratil i svého tchána Karla z Valois. Po tetině smrti žil nějaký čas na královském dvoře. Od podzimu 1324 jej nacházíme opět na hradě Saint-Germain-en-Laye v péči jiného z dvorských kaplanů " Hueta de Vivariis", snad bratra či jiného příbuzného Jana z Viviers. Francouzský král Karel IV. Sličný, i když se znovu oženil, zachovával svému jmenovci nadále přízeň. Od května 1325sídlil kralevic po celou dobu jeho vlády přímo na královském dvoře.
Roku 1328 nastoupila na francouzský trůn synem Karla z Valois FilipemVI. (1328-1337), nevlastním Blančiným bratrem, pobožná kapitolská linie, rod Valois. Otec Jan a syn Karel se 29. 5. 1328 zúčastnili velkolepé Filipovy korunovace v Remeši. Kde pobýval mladý Karel v letech 1328-1330 nám není známo. Musel však mít nějaký miniaturní dvůr, protože 14. 9. 1328 dostal od papeže svolení mít cestovní oltář. Ve Francii zůstal zřejmě do jara 1330, kdy se mladý Karel s Blankou odebrali do Lucemburska.

VZDĚLÁNÍ MLADÉHO PRINCE
Jakého vzdělání se mu dostalo do sedmi let, o tom bohužel nevíme nic určitého.
Svěřen dozoru kaplanů na hradech, kde pobýval, se patrně naučil číst, nejpravděpodobněji v jazyce českém i německém. Do sedmi let si zcela jistě osvojil ty základy křesťanské nauky, které byly předpokladem křtu, jímž se stával každý člověk členem církve a bez něhož nemohl dosáhnout spasení.
K základům křesťanské nauky patřilo poučení o hlavních hříších a ctnostech, které byly vštěpovány už dětem. Můžeme tedy předpokládat, že i našemu kralevici se dostávalo příležitostných poučení, zejména asi v sedmeru hlavních hříchů (pýcha, lakomství, smilnost, závist, nestřídmost, hněv a duchovní lenost) a snad i o čtveru " hříchů do nebe volajících", protože mezi nimi byl jeden zvlášť důležitý pro příštího panovníka (utiskování chudých lidí, vdov a sirotků), stejně jako o tzv. hříších cizích, jimiž byli pokoušeni zejména ti, jimž byla svěřena do rukou vládní moc (nabádání k hříšní činnosti či její přikazování, ale i tolerance a netrestání hříchů poddaných !). Abstraktní nauka o ctnostech, která byla pravidelnou součástí všech poučení pro panovníky, byla naplňována konkrétním obsahem, tím, že se předváděla na příkladech, jak byly obsaženy v příbězích života Krista- člověka, jeho matky Marie a svatých i světic. jak zdařilá a působivá byla tato kázání v hradních prostorách, však nevíme. Jistě mohl vyslechnout i příběhy ze života světců a světic, při nichž se kazatelé mohli opírat o velkou sbírku Legenda aurea (Zlatá legenda) z poloviny 13. století, přeloženou částečně do češtiny a němčiny, k níž byly připojovány legendy o životě domácích patronů. Svět legend znamenal pro středověkého člověka něco docela jiného než znamená pro dnešního, i věřícího čtenáře. Není vyloučeno, že v dětských zážitcích a poslechu vypravování z legendárního světa byl už základ pozdějšího Karlova živého vztahu k tomuto útvaru.
Sedmiletý pobyt ve Francii znamenal převratnou změnu v Karlově vzdělání a výchově. Pod vedením kleriků z Viviers si osvojil nejenom četní a psaní, ale i znalost jazyka hlavně latinského a francouzského. Karel sám vzpomíná na četbu mariánských hodinek, kterou si oblíbil. Z toho lze soudit, že oba duchovní vedli Karla především k četbě breviáře. Breviář byl vedle misálu nejdůležitější knihou církve. Breviář otevíral laickému čtenáři zejména obrovské bohatství úchvatné náboženské poezie židovské (žalmy) i křesťanské (kantika, hymny). Byl vstupní branou do hlubších citových poloh náboženského života. O zájmech mladého prince svědčí Karlův styk s fícampským opatem Pierem de Rosiéres, profesorem teologie a autorem řady spisů, pocházejícím ze šlechtické rodiny v Limoges. Jak píše Karel ve svém životopise, uchvátil jej svým kázáním před královským dvorem na Popeleční středu 1328. Sblížil se s ním a on jej, zahrnoval velikou láskou a otcovskou přízní a častokrát poučoval ze " svatého Písma". Piere de Rosiéres nabyl Karlovým vychovatelem, jak se někdy tvrdívá. Takovouto úlohu svěřovaly královské rodiny lidem níže postaveným. V roce, kdy jej Karel poznal, se Piere de Rosieres stal biskupem v Arrasu, nato arcibiskupem v Sens a po několika měsících arcibiskupem v Rouenu. To mu ovšem nebránilo, aby nesetrvával na královském dvoře i tam se setkával s mladým Karlem. Tento učený a současně světem zběhlý muž, který se jednou stane papežem Klimentem VI., měl patrně intelektuálně na dospívajícího kralevice největší vliv. Zalíbení v četbě breviáře přivedlo Karla k prvnímu stupni teologického studia. V této zálibě setrval po celý život, jak svědčí jeho vynikající znalost Písma. Z komentářů písma si oblíbil zejména alegorické výklady, o čemž svědčí i jeho vlastní homiletické pokusy. Naproti tomu ostatní části teologie, teologie fundamentální a dogmatika, mu zůstali zcela cizí, méně snad teologie morální. Toto vše ovšem znamenalo znalosti alespoň, elementární, z tzv. sedmera svobodných umění, a to alespoň z gramatiky, rétoriky a logiky. Opat Piere jej snad poučil o některých zásadách církevního práva. Pevné základy vzdělání nutno tudíž klást právě do obloh francouzského pobytu a při nesmírné píli a nepochybném talentu Karlově není jejich osvojení nic nepravděpodobného. Piere de Rosiéres, s největší pravděpodobností seznámil Karla s universitním prostředím. Patrně jej bral s sebou na některé z disputací a z univerzitních slavností. Uvedená forma styku s vysokým učením byla věcí výjimečnost a Karel mu vděčil za to, že poznal důležitost univerzit, jak o tom svědčí jeho pozdější živý vztah k nim.

PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ KRÁLE
Z toho co bylo doposud řečeno, by bylo mylné vyvozovat, že u mladého Karla se zcela zanedbávala běžná výchova " princovská". Běžnou průpravou byl návyk různých způsobů lovu, výcvik k rytířskému klání i k boji. Nechyběla ani společenská výchova, výcvik v tanci, dvorském mravu a konverzaci.
Víme, že mladý Karel okouzloval i touto formou vystupování a že dvoření ženám mu nečinilo žádné potíže. Dále předpokládáme, že byl zasvěcován i do jakési etiky vladaření, vykreslující ideální typ křesťanského panovníka a jeho povinností. První povinností byla církvi daná teorií " vlády z Boží milosti". Další povinností panovníka byla ochrana jeho státu před útočníkem (funkce vrchního velitele) a dohled dodržováním " míru a spravedlnosti uvnitř země" (funkce nejvyššího soudce), která plynula z hlavních uvedených křesťanských ctností.
Alfou a omegou středověkého panování byla péče o rozšíření rodové moci, zahraniční politika byla v podstatě totožná s politikou rodovou. Hlavním nástrojem rodové politiky byla vedle výbojů politika sňatková. V této oblasti se ovšem panovníci neobešli bez papeže, který jim mohl udílet různé dispenze. Dohoda " trůnu a oltáře", v pozdním středověku druhá základní zásada všeho vladaření, vyrůstala ze společných zájmů a nedoporučovalo se ji používat.

ITALSKÉ ZKUŠENOSTI
Někdy na jaře 1330 se mladý Karel s Blankou, mohli sytit novými dojmy a věcmi dosud nepoznanými, vkročil král Jan na podzim tohoto roku na osudnou křižovatku lucemburské rodové politiky. 16. 9. 1330 oženil druhorozeného syna Jana Jindřicha s dcerou někdejšího českého krále, vévody korutanského a hraběte tyrolského Jindřicha- Markétou. Vzápětí na to český panovník vkročil do Itálie. V Tridentu ho zastihla zpráva, že 28. 9. 1330 zemřela v Praze ve věku 39 let královna Eliška. 8. 11. 1330 přijal král vládu nad městem Brescii. Koncem ledna 1331 došla do Lucemburska spěšná zpráva, aby se mladý Karel bez prodlení vydal do Itálie. Na cestě se ho v Pavii pokusili otrávit, obětí otravy se stalo několik Karlových předních dvorských úředníků. 15. dubna 1331 dorazil se svým průvodem do střediska otcovy moci - Parmy. 2. června 1331 jeho otec Parmu opouští a Karla tam ponechal o samotě. Ovšem ani teď nezůstalo veškeré rozhodování pouze na jeho osobě. Král svěřil " vládu nad tím vším a ochranu jeho osoby " panu Ludvíkovi hraběti savojskému, který byl tchánem Assa Viscontiho, vladaře milánského. Na jaře roku 1332 první potíže, začala se formovat protilucemburská liga. Prvním plodem této koalice bylo povstání, 15. června 1332. Lucemburská posádka byla obklíčena a izolována. Ludvík Karla opustil a zanechal jej tak v těžkém povstání. Naléhavě žádal o pomoc svého otce krále Jana. Český král se podzim roku 1332 vydal do Francie, 10. listopadu 1332 se uskutečnilo první velké Janovo jednání- první jednání tohoto druhu českého panovníka vůbec-s papežem Janem XXII. V době, kdy Jan začal formovat pomocný sbor ve Francii, nastávaly v Karlově vládě v Itálii horké chvíle. V říjnu 1332 ozbrojenci najatými rody Este, Visconti, Gonzagu a Scala podnikali útok na Mondenu, ale neuspěli, pokusili se alespoň dobýt blízkou tvrz San Felice. Posádka se dohodla s obléhateli, že do měsíce složí zbraně, nedostane-li se jim podpory. Kralevici však podařilo sehnat prostředky na vyzbrojení, nečekali na posily od papeže, uskutečnil 25. listopadu 1332 svou první skutečnou bitvu. 1. 12. 1332 se opět vrátil do Parmy. Na začátku roku 1333 se vydává do Toskánska, 26. 2. 1333 se opět vrací do Parmy, kde se setkává s otcem.
16. 6. 1333 odjíždí do Luccy, tam za ním také přijel král Jan. Karlovým úkolem bylo svou autoritou spoluvládce urovnání rozepří ve městě. Novými statuty z 8. 8. 1333 se pokusil upravit poměr samosprávných městských orgánů ke královské signorii. Jde o první zákonodárné dílo spjaté s Karlovým jménem, které odhaluje jeho vyvinutý smysl pro psané právo a normotvorné úsilí. Kolem 15. 8. 1333 odjíždí opět do Parmy, tato cesta předznamenala odjezd do Itálie. 24. 8. 1333 se mladý princ rozloučil s otcem a opustil Parmu, netušící, že se do ní už nevrátí.
Karlova cesta vedla nejprve do Verony a odtud přes Trident do Meruna, ke dvoru Jindřicha Korutanského. Tam dorazil někdy v září 1333. Po schůzce se zástupci českých šlechticů o dojednání nové smlouvy o placení Janových dluhů, se rozhodl k okamžitému návratu do Čech. Smlouva byla zpečetěna 6. 10. 1333. Poté se Karel přes Landshut (kde se zdržel několik dní u své sestry Markéty) rozjel do Čech. 30. 10. 1333 stanul před branami Prahy.

PRVNÍ LÉTA SAMOSTATNÉHO VLADAŘENÍ
Od otce neměl žádné pověření k vládě a sotva mohl očekávat, že král vyvine v tomto směru nějakou iniciativu. V lednu 1334 navštívilo Jana v Lucembursku poselstvo české šlechty a dožadovalo se vyřešený i této otázky. Od této doby se Karel objevuje s titulem markraběcím a od počátku roku 1334 se zachovala i jeho pečeť se šachovanou moravskou orlicí. (První markraběcí listina s markraběcí jezdeckou pečetí nese datum 25. 1. 1334). Na jaře téhož roku začala obnova královského paláce na Pražském hradě. 12. června 1334 přivítal v Purkrabském domě Blanku z Valois, kterou naposledy viděl před několika lety. Z vášnivých objetí prvních měsíců nového setkání vzešlo první dítě jejich manželství- dcera Markéta (24. 5. 1335). Jan z Dražic srozumitelně Karlovi objasňoval podstatu přemyslovské státní ideologie, s dějinami země i dějinami biskupského kostela, jehož kultový poklad především musel vzbudit princovu pozornost. Svatovítský poklad se kromě korunovačních klenotů honosil vedle ramene sv. Víta především ostatky sv. Václava, sv. Ludmily. Mladý princ nezanedbával ani zahraničně- politické otázky, a to v oblasti, která nebyla středem zájmu jeho otce. Karel projevil zvláštní smysl pro úpravu vztahů k východním sousedům " východní politika ", která zůstala trvalou osou jeho zahraniční politiky i později. V prosinci 1334 se oženil král Jan s Beatricí, dcerou Ludvíka, vévody z Bourbonu. Počátkem roku 1335 se jeho otec těžce zranil při turnaji v Paříži. 2. února doprovází sestru Annu na svatbu s Otou Rakouským ve Znojmě. 30. 7. 1335 příjezd Jana do Prahy znamená zahájení konfliktů mezi otcem a synem a zvrat mocenské situace v Karlův neprospěch. 24. 8. 1335 se Karel zúčastnil jednání o polské otázce v Trenčíně, zúčastnil se jen jako následník, aniž by do jednání nějak zasahoval. Koncem září 1335 vpadl do Mustenberska, ležící jako klín mezi Čechami, Vratislavem a Kladskem a donutil vévodu Bolka, aby uznal lenní závislost na České koruně. Napětí mezi otcem a synem, jež patrně vzrostla po příjezdu královny Beatrice do Prahy počátkem roku 1336 vyvrcholilo prvním Karlovým odjezdem ze země, navenek zdůvodnitelným zásahem v Tyrolech. Byl pověřen poručnickou vládou a zároveň se pokusit, opřen o česko-uherský spolek, vyrvat Habsburkům Korutany. V únoru vzplála válka proti Habsburkům. V květnu 1336 přistoupil na příměří. V prosinci 1336 došlo k jednání s otcem k následnému usmíření a návratu do Čech. 28. 1. 1337 odjíždí s otcem na křížové tažení do Litvy. Výprava netrvala dlouho a její výsledek byl nevalný. V chmurné náladě se oba Lucemburkové vraceli do Prahy. Záhy mezi nimi vypukl nový konflikt, podrobnosti bouřlivého výstupu neznáme. V dubnu 1337 odešel k bratrovi do Tyrol. V červenci 1337 opouští Čechy Jan Lucemburský, který po oslepnutí pravého oka viděl i na druhé stále hůře. Země se tak opět ocitla bez krále.
Mladý Karel zatím prožíval podivuhodné dobrodružství. Květen a červen strávil v Aquileji, 4. července se zúčastnil bitvy o město Belluna, v srpnu se zastavil v Benátkách. Jak dlouho se tam zdržel, nevíme, musel se vrátit zpět do Feltre. V říjnu se vydal údolím Innu přes Rakousy zpět na Moravu. V listopadu 1337 stanul na půdě markrabství (v Brně byla i Blanka). Po svém návratu nastoupil dráhu svého mocenského vzestupu, jíž král Jan nebyl schopen čelit. Snažil se zajistit dobré vztahy s východními sousedy, v únoru 1338 dojednal ve Visegrádu svatbu své ani ne tříleté dcery Markéty se synem a dědicem uherského krále Karla Roberta, Ludvíkem. V dubnu povolal Jan Karla do Lucemburska. tam však nedojel, ve Frankfurtu nad Mohanem ho císař povolal k rozhovoru. Mezi Ludvíkem Bavorem a Karlem došlo k závažnému jednání, Karel se zřetelně distancoval od politiky svého otce a v červenci 1338 se vrátil do Čech. Návrat do Čech nepochybně posílil jeho postavení. ve vnitřních záležitostech si vedl značně samostatně, angažuje se i v dalších záležitostech. 8. ledna 1339 založil kolegiální kapitolu Všech svatých na Pražském hradě. Zúčastnil se ve Visegrádu schůzky v záležitostech Polska, poté se setkal se svým otcem v Porýní a oba se potom vrátili do Čech. Karel pak dále pokračoval v jednání s uherským králem v Bratislavě. V září 1339 odjíždí do Francie k vojenské pomoci (zahájena "stoletá válka" mezi Anglií a Francií). Na sklonku roku 1339, tedy v období válečného klidu, tráví čas se svým otcem v Paříži. V lednu 1340 zajíždí s otcem daleko na jih do Motpeltieru. Tamější slavná lékařská fakulta lákala krále Jana, aby se pokusil o nové léčení zraku. Karel se však nechtěl déle zdržet, chtěl se po boku kastilského král Alfose XI. zúčastnit křížové výpravy proti Arabům na Pyrenejském poloostrově. Důvodem proč se takového kroku držel, byla skutečnost, že jeho otec úplně oslepl. Tato tragedie podstatně ovlivnila Janův vztah ke Karlovi, ne ve smyslu otcovské lásky, ale trpce uznávané nutnosti jeho legální spoluvlády. V březnu spolu odjíždí do Avignonu, kde se Karel setkává poprvé v životě důvěrně s papežem. Setkává se zde i se svým někdejším starším přítelem z doby francouzského pobytu Pierem de Rosieresem, nyní už kardinálem. ještě téhož měsíce se s otcem vrátil opět do Paříže. Jan zůstal, Karel se vydal do Dolních Bavor k ovdovělé sestře Markétě, která se dovolávala jeho pomoci proti Ludvíkovi Bavorovi. V dubnu se přes bavorsko vrací do Tyrol, kde se dlouho nezdržel a pokračoval v cestě přes Moravu do Uher. V červnu vypukl převrat v Tyrolích, Karel pobýval tou dobou na Moravě, nechal tam stavět svůj první hrad na vrchu Tepenci u Bělkovic. V červnu se s ozbrojenou družinou ihned vydává do Tyrol. Válčení trvalo do prosince roku 1340, po dobití Gorice, kterého se Karel a jeho bratr Jan Jindřich nedočkali, byli odvoláni otcem, který se na Vánoce vrátil do Prahy. Jan v lednu 1341 odjíždí do Pasova a odtud vyzval oba syny, aby ukončili válku ve Furlandsku a přijeli za ním 21. února do severotyrolského Halle. Na jaře roku 1341 se Karel vrací do Čech. 11. června je na zemském sněmu v Praze jmenován následníkem trůnu, Karel se domáhal toho, aby jeho nové postavení bylo vyjádřeno také náležitým státně- sakrálním aktem- korunovací. Vedle červnového sněmu se záhy stala Praha jevištěm početnější návštěvy říšských knížat i slezských vévodů. Přijeli na svatbu ovdovělé Markéty s polským králem Kazimírem. Ten se v Praze objevil počátkem června, veselku však museli odložit, protože nevěsta náhle onemocněla, takže se Kazimírův pobyt protahoval. 11. července však Markéta zemřela. V listopadu 1341 přichází zpráva z Tyrol o konečném pádu vlády Jana Jindřicha. V prosinci odjíždí Karel do Vídně na jednání s Albrechtem II. V únoru 1342odjíždí Jan z Čech. Jan měl na radu českých pánů přenechat vládu Karlovi a zdržovat se jen ve svých državách. 7. května 1342 byl papežem jeho Kliment VI. zvolen kardinál Piere de Rosieres, otcovský přítel Karlův. Karel zatím plně využil své dohody s otcem. Počátkem roku 1342 obnovil hodnost kancléře markrabství. Protože se převážně zdržoval v Čechách, ustanovil na Moravě hejtmana. Někdy v průběhu roku byl Karel obdařen i dalším potomkem, dcerou Kateřinou.
Počátek roku 1343 byl ve znamení události dalekosáhlého významu : 5. ledna zemřel pražský biskup Jan IV. z Dražic. 14. ledna byl zvolen Arnošt z Pardubic pražským biskupem. Sotva kdo tušil, že nový biskup bude víc jak 20 let skutečným pilířem Karlovi vlády. V únoru zažila Praha návštěvu uherského krále Ludvíka. Důvodem k návštěvě ve dnech 23. -26. února, bylo další upevnění svazků se státem, jemuž Karel věnoval vždy mimořádnou pozornost. Další zemí, jejíž přátelství si chtěl Karel udržet bylo Polsko. někdy na jaře, krátce po Ludvíkově návštěvě se vypravil do Krakova. V říjnu 1343 dochází k novému jednání s Kazinírem ve Vratslavi. Před koncem roku se Karel s Janem Jindřichem rozhodli navázat přímá jednání s Ludvíkem Bavorem. Jednání byla počátkem roku 1344 přerušena, když došel list papeže Klimentem VI., zvoucí Karla do Anignonu, a král Jan naléhal na okamžité zastavení všech rozhovorů na základě nový skutečností. Karel neměl příliš chuti uposlechnout otce, který už tolikrát prokázal svou nespolehlivost, nicméně uvěřil náznakům postů, že tentokrát jde o něco vážného a počátkem února 1344 proto opustil Čechy. Svým zástupcem v zemi ustanovil Jana Jindřicha. Karel měl potřebu jednat s otcem v záležitostech dalšího uspořádání vlády v Čechách, neboť uplynulo smluvené dvouročí. Otec se synem se však nedohodli, do jejich sporů musel zasahovat sám papež. jednání v Avignonu probíhala od začátku března 1344. Jan a Karel zůstávají papežovými hosty do počátku května. Na Karlovu žádost povýšil Kliment pražský biskupský stolec bulou z 30. dubna 1344 na metropolitní arcibiskupství. Počátkem května oba Lucemburkové opustili Avignon. Jan odjel do Lucemburska a Karel do Basileje, kde se zdržel dva měsíce na různých tajných jednáních, a to i s Ludvíkovými důvěrníky. Smluvil sňatek své dvouleté dcery Kateřiny se synem Albrechta II. Rakouského, Rudolfem. 13. -17. září 1344 se Karel zúčastnil schůzky s kurfiřty v Bacharachu na Rýně. Na podzim 1344 se král Jan se synem navrátil do Čech, znamenalo to, že se nepohodli o uspořádání vlády, měl pokračovat systém dvojvládí. Přivítání v Praze bylo okázalé, navazovala na ně celá řada slavností, patřilo mezi ně i předání pallia (odznaku pravomoci, propůjčovaného papežem jen patriarchům a metropolitům) Arnoštu z Pardubic 21. listopadu 1344. Význam slavnosti zvýšilo i to, že se nový arcibiskup s králem a jeho syny odebrali k položení základního kamene katedrály sv. Víta, jež měla nahradit dosavadní basiliku. Na sklonek roku připadly přípravy na Janovu a Karlovu účast na křížové tažení německých rytířů do litevské Žmudi. Výprava, jako všechny předcházející mnoho nepřinesla a obleva v únoru 1345 tažení nadobro přerušila. Výpravu provázelo ochlazení vztahu polského krále k Lucemburkům. Kazimír se pokusil Karla, který se vracel počátkem března přes Kališ ve městě zajmout. Jen díky duchapřítomnosti se Karlovi projet mezi ozbrojenci branou z města a spasit se útěkem do Vratslavi. Dochází k odvetným bojům proti Bolkovi, příbuzenskými svazky s Wittesbachy i Kazimírem dávno nepohodlnému lucemburské politice. Jeho vévodství bylo popleněno, předměstí Svídnice vypáleno, a když se do šarvátky připletl i Ludvík Braniborský, pustil se Karel do obléhání pevného Sprenebergu, klíče k Dolní Lužici. Ludvík získal na svou stranu Kazimíra a počítal i s Ludvíkem Uherským. Jako první zaútočil Kazimír na Ratibořsko, byl však tvrdým protiúderem, který vedl sám Jan odražen a pronásledováni až před Krakov. Útoku uherského krále předešel Karel v září diplomatickým jednáním v Bánské Bystrici. o tento obrat se postaral sám Ludvík Bavor tím, že své spojence místo slibovaného útoku na šumavskou hranici nechal na holičkách. 27. září 1345 byl zavražděn odbojnými sedláky Ludvíkův švagr Vilém. Na zprávu o Vilémově smrti opustil Jan ihned Čechy, neboť šlo o věc, která se týkala i hrabství lucemburského. Ponechal v zemi Karla vybaveného tentokrát poprvé plnými mocemi. V lednu1346 poslal papež nové pozvání obou Lucemburků do Avignonu. S tímto vzkazem přijel v únoru 1346 král Jan do Čech. V březnu 1346 schůzka Karla s Baldninem v Treviru. V dubnu se Jan s Karlem dostali do Avignonu. Na zelený čtvrtek 13. dubna 1346 byl nad Ludvíkem vynesen konečný ortel vyhození z církve, kurfiřti mohli přistoupit k volbě nového římského krále. 22. dubna 1346 na slavnostní veřejné konzistoři za přítomnosti dvanácti kardinálů složil Jan s Karlem přísežné sliby. Bylo to třeba už proto, že část kardinálského kolegia s Karlovou kandidaturou nesouhlasila. Body 1-8 tvořily obsah slavnostní přísahy obou Lucemburků, přičemž král Jan se zavazoval působit na svého syna, aby je dodržel. Body 9-13 obsahovaly zvláštní přísahy Karlovy a dotýkaly se také aktuální situace. Po složení přísežného slibu se mohlo přikročit k akci. 28. dubna vyzval papež kurfiřty, aby opustili Ludvíka Bavora a zvolili nového římského krále, jak k tomu budou vyzváni mohučským arcibiskupem. Papež označil vhodného kandidáta Karla. I tentokrát byl pobyt v Avignonu spojen s udělením dalších milostí pro členy královské rodiny i pro její chráněnce. 9. května 1346 byla vydána listina, v níž se povoluje pražskému arcibiskupství založit v Čechách klášter pro mnichy sloužící bohoslužbu ve slovanském liturgickém jazyce (klášter založen 1347). Před polovinou května Jan a Karel opouští Avignon, Karel odcestoval do Treviru. V listině z 22. května 1346 vydání v tomto městě plně vyhověl požadavkům arcibiskupovým. 20. května se mohučský arcibiskup Gerlad ujal své úlohy a svolal do Rhensu na 11. července kurfiřty k volbě. Karel byl zvolen jednomyslně římským králem. Zatímco Karel vyčkával (s otcem) v Treviru datum korunovace, nečekaný obrat války anglicko-francouzské vážně ohrozil jeho postavení. Lucemburkové se rozhodli vyhovět žádosti o odsunutí korunovace a po boku francouzského krále šli do boje proti Anglii. Do hlavního stanu dorazili 13. srpna. Obě vojska se setkala u vesnice Kresčak. Zde se Angličané 26. srpna 1346 rozhodli podstoupit bitvu. Skončila katastrofální porážkou Francie. V bitvě padl i český král Jan. Otcovou smrtí na bojišti se stal Karel českým králem. Porážka u Kresčaku přinesla Karlovi vedle lehčích zranění i řadu nepříjemností, zdržela jeho korunovaci 27. srpna, a především z něj udělala dědice otcových dluhů. Po vyléčení z lehčích zranění utrpěných v bitvě, odjel Karel do Lucemburska- ujmout se zde správy hrabství. teprve 19. září vypravil aprobační poselstva do Avignonu, které vedl Arnošt z Pardubic. Karel se snažil vyvarovat kroků, pro něž by mohl být obviňován ze zlehčování aprobace, odkládal korunovaci, užíval jen své markraběcí pečeti a nazýval se jen jako " zvolený král ". Arnošt z Pardubic v té době přednesl Karlovým jménem řadu žádostí, byla patrně i žádost o zřízení vysokého učení v Praze. Po zřízení metropole a po souhlasu k založení slovanského kláštera to byl další krok dalekosáhlého významu. Karel se zatím dočkal korunovace. Ne však v tradičních Čechách ani v Kolíně, ale v Bonnu 26. listopadu 1346. V prosinci 1346 zastihujeme Karla opět v Trevíru, kde se dozvídal výsledky avignonských jednání. Byl už také nejvyšší čas vrátit se také do Čech, které opustil před půldruhým rokem. Přestrojen za panoše podstoupil riskantní cestu přes Švábsko, Bavory a Horní Falc a 6. ledna 1347 vkročil do Prahy. Po třech týdnech se vydal na Moravu k jednání s Albrechtem II. Rakouským i uherským králem. V přestrojení za obchodníka jede přes Rakousy a Korutany do Tridentu, tam se objevuje náhle po polovině března, pokouší se o intervence v Tyrolích. V Tridentu koncem dubna Karlovi papežský nuncius Gerald z Magnaku odevzdal aprobační listiny, do jeho rukou podle avignonského závazku složil Karel potřetí přísahy. Nuncius předal i papežovo pozvání k vstupu do Itálie. Dvouměsíční pobyt na italské hranici Karlovi stačil, aby odhadl rizika podniku. To Karla utvrdilo v závěru nepokoušet se o římskou jízdu, ale vrátit se zpět do Čech a teprve odtud zahájit konečný zápas o vládu v říši. Po návratu v srpnu 1337 do Prahy věnoval Karel své úsilí k upevnění své české královské moci, nejen v aktu korunovace, ale i novému zdůraznění korunovačního ceremoniálu. Slavnostní korunovační akt Karla IV. a jeho choti Blanky se uskutečnil 2. září 1347 ještě v románské basilice sv. Víta. Oběma nasadil koruny na hlavu poprvé v českých dějinách pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Sjezd šlechty v Praze nebyl vyvolán jen korunovací, ale byl i součástí válečných příprav na tažení proti Ludvíkovi Bavorovi. V Karlův prospěch zasáhla šťastná náhoda, ozbrojený králův houf dostal ještě na cestě mezi Tachovem a Domažlicemi zprávu, že 11. října zemřel náhle Ludvík Bavor. To změnilo situaci, Karel přestal být proti králem, bylo třeba chopit se příležitosti. S vojskem odjel k Řeznu, město zachovávalo neutrální postoj, takže mu otevřelo své brány. Dlouho se však nezdržel a odtáhl k Norimberku, 31. října se tohoto města zmocnil. Získal tak důležité říšské město a mohl se uchýlit k vyjednávání diplomatickou cestou, v tom mu byl oporou Rudolf Saský. Jednání byla úspěšná, takže se počátkem prosince mohl vypravit do Štrasburku a odtud do Basileje, kde hodlal strávit vánoce. Poté z Basileje odjíždí, spěchá zajistit důležitá města na Rýnu, zejména Špýr, Worms a Mohuč. nedal se zlákat do bojů vzplanuvších v Porýní a rozhodl se vrátit do Čech a vládu v říši ponechal opět v rukou trevírského arcibiskupa Balduina. Koncem února, po krátkém pobytu v Norimberku se Karel objevil v Praze. Jaro a léto roku 1348 byly dobou přímo horečné Karlovy státnické činnosti. 8. března 1348 zakládá Nové Město pražské. 7. dubna byly vydány základní státoprávní listiny a základní listiny pražské univerzity. Tím vyvrcholilo úsilí, jímž byly české země se svým širokým zázemím včleněny do osnovy tradičních investicí kulturní Evropy. Karel se stal zakladatelem tradice císařských fundací, nikdo před ním ani po něm nezaložil tolik univerzit jako on. Po Praze vydal zakládací nebo činnost obnovující listiny ještě devíti univerzitám (Cividale, Arezzo, Perugie, Siena, Pavie, Florencie, Ženeva, Orange a Luccu). Symbolickým aktem uzavírající řadu dokumentů z roku 1348 bylo položení základního kamene k novému hradu Karlštejn 10. června 1348. Květen a červen strávil na Moravě, kdy dohlížel i na úpravy zemského sousedství, až do poloviny září se věnoval dalšímu upevňování vlády v českém království a diplomatickému posilování svého postavení v říši. 27. července dochází ke schůzce v Pasově k urovnání stavu ve městě Norimberk. Cestou do Prahy ho zastihla zpráva: 1. srpna1348 zemřela v Praze jeho choť Blanka z Valois. Skončilo tak první, formálně nejdelší Karlovo manželství, požehnané dvěma dcerami (Markétou a Kateřinou). Nezdar pasovské schůzky přiměl Karla k tažení do Braniborska. 5. září 1348 se Karel rozhodl získat říšský trůn osobním jednáním v Budyšíně. Měl úspěch a Wattinové se podřídili lucemburské hegemonii. O podmínkách, za nichž byla dohoda uzavřena toho příliš nevíme. Po skončení výpravy 7. listopadu, zamířil do Vratslavi, kde jej mohli poprvé přivítat jako svého krále. Svého pobytu hodlal využít i pro úpravy k polskému králi Kazimírovi. Dohodu uzavírá 22. listopadu 1348 v Namyslově, obnovující úmluvu uzavřenou před 7 lety v Praze. na konci prosince odjíždí ze Slezska do říše. Z Vratislavi se Karel IV. vypravil do Wintterberku na ohlášený sněm. Ludvík Bavorský sehnal totiž nového kandidáta na říšský trůn, hraběte Gunthera ze Schwarzburgu. Karel svěřil v Čechách vládu Janu Jindřichovi a na Moravě panu Vilému z Landštejna, aby se na místě vyrovnal s novým sokem (ten byl 30. ledna ve Frankfurtu nad Mohanem hlasy, jimiž disponoval Ludvík, zvolen římským králem). V době Guntherovy volby byl Karel u svého prastrýce v Bonnu a brzy potom 7. února 1349 vjel slavnostně do tehdy největšího německého města Kolína nad Rýnem, místa srazu svých stoupenců. V této vzrušené náladě Karel shromáždil v Kolíně kurfiřty a ti zvláštním nálezem ze 17. února 1349 potvrdili legitimnost jeho vlády. Přípravy k úderu na Gunthera byly dovršeny také novým Karlovým sňatkem. Před polovinou března 1349 se slavila svatba s Annou Falckou v Bacharaku na Rýně. Anna byla dcerou falckraběte Rudolfa, významného Ludvíkova spojence. Takto zabezpečen ze všech stran mohl vyhlášením srazu svých stoupenců do městečka Frankenthalu na počátek května 1349 zahájit válku s Guntherem. Guntherova vojska sevřel ze dvou stran, Guntherovo postavení ztěžovala i těžká choroba. Karlovo vojsko mělo sice jistou převahu, ale ne takovou, která by zajistila drtivé vítězství, vylučující další boje. Karel proto přijal návrh Ludvíka Braniborského a ex-arcibiskupa Jindřicha z Virneburgu k jednání za slib, že nechají Gunthera padnout. výsledkem jednání byl jeden z nejotřesnějších dokladů Karlova machiavelismu, eltvillské smlouvy z 26. května 1349. Tato snůška lživých prohlášení a zjevná zrada těch, kdo mu dopomohli k římskému království, ukazuje v tomto mravním saltu mortale plnou nahotu oné politické činnosti, která se řídí beze zbytku jen zřetelem úspěchu. Na smrt nemocný Gunther se smlouvě nechtěl podřídit, Karel poté odjíždí do Mohuče a zneklidněnému Gerlachovi složil přísahu na evangelium, že dodrží všechny sliby jemu učiněné. 14. června 1349 Gunther umírá a Karel tomuto svému podlému odpůrci prokázal ve Frankfurtu poslední poctu. Zápas o římskou korunu byl tedy dobojován, aby ani stín něčeho neobvyklého ve smyslu starodávných řádů neulpěl na jeho vládě, neváhal se Karel dát korunovat podruhé, tentokrát ve městě tomu určenému- v Cáchách. Zde se konala 24. července 1349 korunovace i Anny Falcké. cestou do Čech bez velkých problémů zlomil revoltu v Norimberku a její původce přísně potrestal. Počátkem října 1349 byl už v Domažlicích. Odtud spěchal do Prahy, aby mohl svou ženu dát co nejdříve korunovat. Jeho žena byla již v sedmém měsíci těhotenství, bylo již zapotřebí nového potomstva, protože se počet členů rodiny zmenšil 11. září 1349, kdy zemřela na mor Karlova sestra Jitka, několik dní na to přišla zpráva o úmrtí Karlovy první dcery Markéty, královny uherské, patrně zemřela rovněž na mor. Do Čech se Karel vracel jako vítěz zápasu o říšskou korunu, nyní bylo třeba se věnovat poměrům v českém státě. Po dobu Karlovy nepřítomnosti byl oporou správcovství Jana Jindřicha arcibiskup Arnošt z Pardubic. Intenzivně se věnoval zákonodárnému úsilí, které mělo uvést řád do života pražské provincie především v oboru duchovní správy. 12. listopadu 1349 byla přijata provincionální statuta o 86. článcích, která se opírala o statuta mohučská, ale přihlížela k místním zvláštnostem. Na vánočním sněmu svolaném do Prahy, kde se Karel mohl představit zemské obci jako uznávaný římský král, udělil svému bratrovi slavnostně markrabství moravské v léno. Listiny vydané 26. prosince 1349 potvrzovaly znovu státoprávní postavení markrabství a znovu rekapitulovaly povinnosti markrabat jakožto vazalů českého krále. 4. ledna 1350 uzavřel markrabě zvláštní smlouvu s Karlem, ustanovovala nejen závazek pomoci proti komukoli, zejména pak při opětném získání ztracených území, nýbrž i proti vnitřním odpůrcům revindikace (znovuobnovení) královských majetkových práv. Pražské sněmování bylo poznamenáno radostnou událostí počínajícího roku 1350, 17. ledna se Anně Falcké narodil syn, jenž dostal při křtu jméno Václav. Narození následníka trůnu bylo přijato s velkými nadějemi, neměly však dlouhého trvání (synek zemřel 28. prosince 1351). Před koncem ledna se Karel se strýcem své choti vydal do Budyšíně, aby mohl zasáhnout do vývoje věcí v Braniborech. 16. února 1350 dochází k vyrovnání s Wittlelsbachy ve věci Braniborska v Budyšíně. Ludvík přislíbil vydat říšské klenoty dřív než bylo dojednáno v Budyšíně. Vzácný poklad převzal 12. března1350 v Mnichově olomoucký biskup Jan Volek a někdejší moravský hejtman Vilém z Landštejna. Karlova vítězství v říši bylo tak dovršeno i v rovině královského mýtu, zbývala už jen jízda do Říma a císařská koruna. 21. března 1350 nastalo vítání říšských klenotů v Praze. 24. února obdržel Karel prvně plamenný list od Petrarky. Petrarkův dopis zastihl Karla ještě asi v Praze (zdržel se zde do 29. března 1350, než se vydal na říšský sněm do Norimberku). Vzhledem k básníkovu věhlasu i k tomu, že list měl vlastně povahu veřejného letáku, na něj Karel ihned odpověděl. Přibližně na sklonku června 1350 se v Praze objevil další povzbuzovatel k římskému tažení, sám Cola di Rienzo. Římský tribun se po pádu své vlády uchýlil do pohoří divokých Abruze. Cola se stal žákem vůdce jedné ze sekt, který v duchu vidění Apokalypsy hlásal blížící se pád "tělesné církve". "Andělský papež" měl zahájit éru sv. Ducha a založit na Zemi boží říši a v tom mu měl pomáhat římský císař. Římský tribun byl vybrán, aby jako "předchůdce" získal pro tento úkol Karla. Colovi se podařilo vyžádat audienci u krále a užaslému panovníkovi, aniž prozradil svou totožnost, poslání vyjevit. Karlovi se podařilo zjistit s kým mluví a Cola musel přiznat, kdo je. Vyzýval Karla k tažení do Itálie pod prapory protipapežského odboje, pro Karla byla ovšem nepřijatelná. Věděl, že něco takového si nemůže dovolit žádný panovník, osud Ludvíka Bavora měl ještě v dobré paměti. Karel považoval za účelné někdy na konci července zajistit římského tribunu vazbou na dvoře pražského arcibiskupa, listem o tom informoval papeže. 17. srpna 1350 psal papež do Prahy, aby Karel pod bezpečnou stráží dopravil Colu do Avignonu. Karel s tím však nespěchal.
Veškerá jednání však náhle přerušila těžká choroba, do níž Karel někdy v říjnu 1350 upadl. Ochrnul na všechny čtyři končetiny a jeho osud visel na vlásku. Přestože se jeho stav koncem října o něco zlepšil, vyřadila jej nemoc až do ledna z jakékoli politické činnosti, i když si už mohl občas vyjet mimo Prahu. Zdraví (a s ním i veškerá pohyblivost) se mu úplně vrátilo teprve v srpnu 1351. Co bylo příčinou jeho závažného onemocnění ? Zprávy o otravě vzhledem k popisovaným příznakům nepřicházeli v úvahu. Josef Šusta podle označení nemoci, jehož užil sám Karel v dopise papeži ("discrasia"), usuzoval na prudkou polyartikulátní dnu, jíž panovník i později trpíval. Nejistotu o příčině choroby rozptýlil teprve důkladný antropologický- lékařský rozbor Karlových kosterních pozůstatků, o něž se koncem sedmdesátých let našeho století zasloužil Emanuel Vlček se spolupracovníky. Především potvrdil, že panovník byl člověkem mimořádné tělesné kondice, robustní postavy, vycvičený jako typicky "těžký obrněný rytíř". Jeho kosti nesou stopy po poranění. Stav úplného ochrnutí či částečného ochrnutí byl způsoben zjištěným tupým poraněním krční páteře a pohmožděním krčního úseku míchy. Nelze vyloučit ani poranění hrudní páteře. Poranění levé poloviny krku muselo být způsobeno pádem z koně na tvrdý podklad, a to na hradbu. Ukazuje na to dvojí zlomenina přední části čelisti, zlomení jejích kloubních výběžků a následné zhmoždění krčních obratlů. teprve po vyhojení poškozené míchy se Karlovy vrátila pohyblivost. Zůstala mu však trvalá deformace páteře- přihrbená postava s hlavou předkloněnou dopředu a s úklonem k levé straně, jak dokládají soudobé spisy a vyobrazení. Úraz poznamenal i Karlovu podobu: přední čelist se mu vysunula vzhůru a zkrátila se, zkrátili se i její zubní oblouky, z čehož u něj vznikl hluboký skus. Jak k tomuto zranění, které mohlo mít smrtelné následky, přišel, ani za jakých okolností, nevíme. Pravděpodobně lze do doby Karlovy choroby klást i dokončené základní osnovy velkého zákonodárného díla, jímž měla být dovršena králova zakladatelská činnost z roku 1348. Zákoník tradičně nazývaný MAIESTANS CAROLINA (místo správnějšího Codex Carolinu) sestával z úvodu o 9 článcích a ze 127 rubrik (záhlaví), vztahujících se na ústavněprávní, trestní, procesní a soukromé právo. Zákoník se vztahoval jen na Čechy (částečně i na Horní Lužici) a téměř výlučně na stavy podřízené zemskému soudu, především na šlechtu. Jen okrajově se dotýkal těch, kdo podléhali soudnictví krále a jeho úředníků (vazalové, měšťané, kláštery, židé) a lidí stojících pod pravomocí vrchnosti (poddaných). Nejpodrobnější byla ustanovení ústavněprávní. Dalším významným nařízením bylo vyhlášení nezcizitelnosti 28 měst, 13 hradů a 3 říšských zástav, ležících vesměs v Čechách. U dalších 13 měst a 14 hradů se připouštěla možnost dočasného zastavení. Králi a královně se ukládala povinnost dát se do šesti měsíců od nastoupení trůnu korunovat pražským arcibiskupem. Karlův zákoník samozřejmě nesnese srovnání s kodexy římského práva (ty se v něm promítají jen nepatrně), ale ani s německými právními knihami 14. století. V českém prostředí však představoval velký pokrok.
Karlova choroba neznamenala naprosté přerušení jakékoli politické činnosti. Ještě na sklonku roku 1350 byli vysláni do Avignonu, Arnošt z Pardubic a opavský vévoda Mikuláš II., aby zde projednali podrobnosti italského tažení. Karel IV. se od jara 1351 snažil o zabezpečení přístupových cest do Itálie. 1. května 1351 smluvil na schůzce s Albrechtem II. Rakouským v Českých Budějovicích dvanáctiletý mír a v květnu Jan Jindřich uzavřel s vévodou zvláštní smlouvu o vzájemné pomoci v případě vnitřního odboje. Z této nálady vzešel druhý list Petrarcův psaný v Avignonu nebo na básníkově sídle ve Vaucluse v létě 1351. Petrarca, který ještě nedostal do rukou Karlovu odpověď na svůj první dopis, psal, že pochopil různé překážky, které se postavily v cestu. Věci byly ovšem složitější než si básník představoval. Druhý Petrarcův list zastihl panovníka někdy na podzim 1351. Poté co si zajistil dobré vztahy s Habsburky, snažil si udržet dobré vztahy i přízeň u Wittelbachů. Někdy na podzim 1351 vyslali konečně Florenťané do Prahy poselstvo. Po dohodě s papežem vyslovovali souhlas s tažením, jestliže Karel udeří vojenskou pomocí na Viscontie. Papež měl přispět 1000 jezdci. Italská jízda v podobě takovéhoto válečného podniku nebyla ovšem tím, co si Karel přál. Stejně se taková akce nemohla uskutečnit dříve než roku 1352. Diplomatické přípravy Karlova tažení, jejichž klíčovou otázkou byl vztah k Florencii, poznamenala řada problémů. Teprve 14. dubna 1352 byly smlouvy podepsány a 30. dubna ratifikovány představiteli florentské republiky. 27. dubna 1352 byl Goivanni Visconti na veřejné konzistoři slavnostně zproštěn klatby a byl vyhlášen jeho smír papežem ! To velmi zkřížilo Karlovy plány. Především bylo nutné zvážit zda tažení za zdánlivé neutrality papeže nenarazí při prvních potížích na jeho nepřátelství. Karlova koncepce byla jasná, nepodnikat v Itálii nic bez papeže. Myšlenka na italskou jízdu tedy odložil. Florentské poselstvo dorazilo do Prahy už za zcela jiné situace. Byly sice ratifikovány úmluvy, ale skutečné podmínky válečné pomoci mělo stanovit až další jednání v Udine, čímž byl získán odklad. Když padla římská jízda, nemělo pro Karla žádný význam držet v zajetí Colu di Rienzo. Nucený oddech v usilování o císařskou korunu poznamenal druhou polovinu roku 1352. Panovník se v pozdním létě rozhodl odjet z Prahy k delšímu pobytu do Pirny (tehdy součásti českého království) a potom do Vratislavy a věnoval se dalšímu zpevňování některých článků vlády. Roku 1352 se Karel pokoušel dosáhnout zřízení dalšího biskupství v severních Čechách a Budyšíně, ale sešlo z toho z neznámých důvodů, patrně finančních. Roku 1352 uložil Karel duchovenstvu mimořádnou daň k hmotnému zabezpečení pražské university. Práce na Svatovítské katedrále nepřerušila ani smrt stavitele Matyáše z Arrasu (1352), protože huť mohla jistou dobu pracovat sama podle daných plánů na výstavbě chóru.
Italské záležitosti nepřinášely nové změny. 6. prosince 1352 zemřel Kliment VI., jehož italská politika se v poslední době stala vážnou překážkou Karlova postupu. 18. prosince zvolilo kardinálské kolegium na papežský stolec Etiena Auberta, kardinála - biskupa ostijského, který přijal jméno Inocenc VI. (1352-1362). Na rozdíl od svého předchůdce byl prostého původu z Limousinska a přál reformním snahám. Nepatřil však ke skupině kardinálů příznivě nakloněným Lucemburkům. Nový papež sice ujistil Karla svou sympatií, to však mnoho neznamenalo. Počátek roku 1353 znovu poznamenal Karlův osobní život. 2. února zemřela překvapivě jeho mladá choť Anna Falcká. Netrvalo však ani měsíc a Karel byl znovu zadán. Schůzka se uskutečnila počátkem března 1353. Když náhlým úmrtím maličkého Václava zanikla naděje na získání dědictví svídnicko - javorkého, rozhodl se Karel, že nabídne ruku sotva třináctileté Anně sám. Sňatek vzhledem ke společenskému postavení nevěsty ne zcela přiměřený pro nastávajícího císaře je pádným svědectvím toho, že tentokrát měl Karel na mysli jedině zájmy českého království a jim také podřídil volbu. V této době byla dojednána svatba jedenáctileté Karlovy dcery Kateřiny s třináctiletým rakouským následníkem trůnu Rudolfem, byla potom slavena v dubnu v Praze. Po krátkém zdržení v Praze se Karel přes Světlou (Zwetl), kde se znovu sešel s Albrechtem k dojednání pomoci proti Švýcarům, vydal do Budína. Zde 27. května 1353 slavil svůj sňatek s Annou Svídnickou. Při této příležitosti dostal asi nádherný pektorál byzantské práce s ostatky sv. Štěpána, dodnes chovaný ve svatovítském pokladu. Zatímco Anna zůstala v Uhrách, Karel v polovině července 1353 odcestoval do Pasova na schůzku s Wittelbachy. Po návratu z Pasova byla 28. července 1353 Anna Svídnická korunována na českou královnu. V srpnu 1353 se po dlouhé době opět rozhodl pro delší pobyt v říši. Chtěl zde odstranit, zejména v jižní části, překážky, které se stavěly do cesty jeho pochodu do Itálie, a zabezpečit své nedávno získané državy v Horní Falci. Správu království svěřil Janu Jindřichu a pražskému arcibiskupovi. Spolu s králem odcestovala i početná družina. Vedle kancléře Jana ze Středy biskupa litomyšlského, v ní byl i olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi a několik slezských vévodů. Cestovali přes Norimberk do Kostnice a Curychu. Poté Karel zamířil do Mohuče, kde se setkal se svým bratrem Václavem Lucemburským. 21. ledna 1354 jej ve Frankfurtu zastihla zpráva, že ve věku osmašedesáti let zemřel jeho prastrýc Balduín Trevirský. V Balduinovi ztratil Karel výtečného rádce v diplomatických i finančních záležitostech. Musel co nejrychleji zajistit obsazení trevirského stolce lucemburským státníkem. Stalo se tak volbou kapitulního arcijáhna Boemunda, hraběte ze Saarbruckenu. Cestou po říši intenzivně shromažďoval (dokonce někdy tvrdě vymáhal) ostatky, ale i různé cenné předměty, i autického původu. Cesta po říši vyvrcholila 9. února 1354 v Cáchách korunovací Anny Svídnické na římskou královnu. Karel sám se obřadu nezúčastnil, v Metách a Lucemburku jej zdržela úprava poměrů rodového hrabství. Na říšském sněmu v Metách Karel se souhlasem kurfiřtů povýšil Lucembursko na vévodství, udělil je bratrovi v léno a schválil také dědické brabantské úmluvy. Celé jaro 1354 se zdržoval v Alsasku a bedlivě přitom sledoval stav věcí v Itálii. Protože se zdálo, že by Ludvík Braniborský mohl napadnout Karlovy državy ve Falci, přesunul se Karel v červnu 1354 z Porýní do Salzbachu. Zde se na dva měsíce utábořil, odtud zajížděl do Prahy i Řezna. Zájezd do Prahy si vynutila domácí válka mezi Vilémem z Landštejna na jedné straně a Rožmberky a pány z Hradce na straně druhé. Jakmile spor urovnal, začal sbírat vojsko na obranu Horní Falce a na pomoc Habsburkům proti Curychu. 13. srpna 1354 zcela nečekaně změnil cíl své cesty, rozhodl se pro tažení do Itálie. Stáhl se se svým vojskem k Norimberku, místu srazu pro posily přicházející z Čech. Římská jízda byla zahájena 28. září 1354. 14. října1354 byl Karel v Udince uvítán bratrem patriarchou. Zde se dozvěděl zprávu, kterou mohl považovat za příznivý zásah božské prozřetelnosti, 5. října zemřel v Miláně arcibiskup Giovanni Visconti a moc rodu přešla na jeho tři synovce. Rozdělení otcovského panství na tři díly znamenalo dočasné oslabení rodu. Situace se rázem změnila, Karel nepřicházel už jako válečník, nýbrž jako ten, kdo v severní Itálii zabezpečí mír. V této nové roli začal okamžitě vystupovat, jakmile přes své državy Beluno a Feltre vkročil do Pádské nížiny a zamířil do Montovy. Zde se jako host Gonzagů zdržel téměř dva měsíce (listopad, prosinec 1354). Nijak nepospíchal, do Avignonu vyslal mindenského biskupa Dětřicha z Portic, člena své kanceláře a svého příštího významného diplomata a finančníka. Měl papeži vysvětlit, že se jeho panovník ocitl náhle v Itálii, vyjednat vyslání kardinálů ke korunovaci do Říma. Falckrabě Ruprecht I., jež byl po dobu Karlovy nepřítomnosti generálním vikářem v německé části říše, měl za úkol zajistit důstojný doprovod. Arnošt z Pardubic, měl pro královninu cestu do Itálie vypravit z Čech početnou družinu. Zatímco čekal na zprávy, mistrovsky vyřešil vztah k Viscontiům. Obrátil se na ně ne už jako protivník, ale prostředník, rychle sjednal příměří mezi ligou a nimi a 4. ledna 1355 vtáhl dokonce do Milána. Dílo velké odvahy a dokonalého ovládání situace bylo korunováno úspěchem. 6. ledna 1355 byla v metropolitním chrámu sv. Ambrože uložena na jeho skráně "železná" koruna lombardská. Symbolizoval trvání říšské vlády v severní Itálii a podle tradice mělo její přijetí předcházet císařské korunovaci v Římě. Byla to třetí koruna, jíž se Karel mohl honosit. Nedlouho po milánské korunovaci se vydal přes zasněžené Apeniny, zastavil se v Terenzu a 18. ledna 1355 s velkou slávou vkročil do Pisy. V Pise hodlal počkat na papežského legáta pověřeného korunovací i na ozbrojené oddíly z říše a českého království. Během února začaly přicházet do Pisy první posily. Počet branných sil z českých korunních zemí se odhaduje asi na 1000 jezdců. 8. února 1355 vjela do Pisy i královna Anna, doprovázena pražským arcibiskupem a dostavily se i kontingenty italských spojenců, takže celkový počet vojska vzrostl na 4000 jezdců. Karel rozvinul v Pise skvělý dvůr, který přilákal mnoho významných osobností italského života. 12. března 1355 přijel do Pisy i kardinál - legát Piere de Colombiers. Karel zanechal v Pise jako svého místodržícího augšpurského biskupa Markvarta z Randegu a vytáhl 22. března do Sieny. Zde přenechal neklidné město správě arcibiskupa Arnošta a 28. března 1355 se vydal v doprovodu své ženy a papežského legáta na pochod k Římu. Na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355, když stanul na Monte Mario, měl už Věčné město v dohledu. Podle přísah složených roku 1346 zde však svůj průvod zastavil: směl pobýt v Římě jen jeden den, den korunovace. V přestrojení za poutníka vstoupil do Říma a celý Velký pátek a Bílou sobotu se věnoval návštěvě hlavních římských bazilik. Před rozedněním na Boží hod velikonoční 5. dubna 1355, v den korunovace se vrátil ke svému vojsku. Odtud pak tradiční cestou římských císařů branou Porta Collina poblíž andělského hradu vjel s veškerou nádherou, oděn do purpurového korunovačního pláště, spolu s královnou Annou do Věčného města. V bazilice sv. Petra proběhla císařská korunovace Karla a Anny Svídnické. Ještě před západem slunce se Karel, pamětliv přísahy, kterou dal papeži, zvedl od stolu, odložil purpurový plášť, nasedl na koně a vyjel s mohutným doprovodem starobylou branou Porta Triburtina z Říma do blízkého kláštera San Lorenzo fuori le Mura. Brzy na to opustila Řím s celým doprovodem i císařovna. Do kláštera se s císařskými manželi přijel rozloučit a domluvit si s nimi setkání v Sieně i papežský legát. Mezi četnými listinami, které nesou datum 5. dubna 1355, představovaly pouze dvě skutečný politický akt a ten se týkal českého státu. Šlo o dvě inkorporační listiny pro novou korunní zemi - Českou Falc- zpečetění zlatou bulou. K České koruně se přivtělovalo téměř souvislé území opírající se o 29 měst, městeček a hradů a na západě sahající až do těsné blízkosti říšského města Norimberku. Listina vyhlašovala také soudní autonomii pro obyvatele nové korunní země, v případě nedostatečného chodu spravedlnosti se mohli dovolávat českého krále. Je pravděpodobné, že i ostatní Karlovy listiny nesoucí datum korunovace nebyly vydány v Římě, ale o den později v blízkém městě Tivoli. Zde se Karel zdržel jeden den a pak přes Rieti, Terni, Aqvaspartu, Marciano, Chiusti a Motepulciano dojel 19. dubna do Sieny. V doprovodu Piera de Colombierse odjel potom Karel do Pisy, do jejích bran vjel se značně oslabeným vojskem 6. května 1355. Situace ve městě byla značně napjatá, v noci z 19. na 20. května byl založen požár v části paláce, kde bydlel Karel s císařovnou. Spasil se útěkem jen v lehkém oděvu, po městě se rozšířila zpráva, že požár založil sám císař, aby připravil obec o výzbroj v tomto paláci uskladňovanou, a že chce Pisu zaprodat Florenťanům. Císařovnu se podařilo tajně vyvést z města. Karel se sám postavil do čela vojska, v němž hlavní těžiště leželo na českém doprovodu. Povstání bylo potlačeno a proti vůdcům císař zakročil neobyčejně krutě. Po odchodu z města (24. května) se ještě čtrnáct dnů zdržel v blízké Pientrasantě. V polovině června odsud odjíždí zpět do Norimberku. V tomto svém oblíbeném městě, vzdal znovu hold zakladateli středověkého impéria, jehož jméno nesl a v jehož šlépěje nyní římskou korunovací vstoupil. Stalo se tak založením kostela k poctě Panny Marie a Ježíše Krista, který dodnes pod jménem Frauenkirche poutá svou zvláštní architekturou každého návštěvníka města. Zakládací listiny byly vydány 8. července 1355. Stavba byla svěřena s největší pravděpodobností mladému švábskému architektovi Petrovi Palréřovi, který v Norimberku odvedl své první velké rané dílo jako stavitel i sochař. Záhy na to se stal Karlovým dvorním architektem v Praze. 12. července 1355 se Karel IV. se svou družinou zastavil ke krátkému pobytu v Sulzbachu. 15. července1355 byl staven neobyčejně okázalý vjezd císařských manželů do Prahy. Brzy po příjezdu vzdal panovník hold světici, jejímuž přispění - jak věřil - už potřetí vděčil za život, založením kostela sv. Kateřiny na Novém Městě pražském s konventem mnišek řehole sv. Augustina. Po návratu do českého království došlo na řadu aktů dovršujících císařskou sankcí dosavadní stavbu "zemí Koruny české". Jevištěm těchto aktů se stal sněm svolaný do Prahy na den sv. Václava roku 1355. Zlatou bulou byly potvrzeny nástupnické nároky Jana Jindřicha z roku 1348, přičemž byl text doplněn o velmi významný dodatek. Tím byla nástupnická otázka v případě směny obou lucemburských linií, královské i markraběcí, výslovně vyňata z jakéhokoli rozhodování zemské obce. Zlatou císařskou bulou potvrdil Karel i převtělení Budyšínska, Zhořelecka a slezských vévodství z roku 1348. 6. října 1355 nebyl přijat zákoník Mariestas Carolina. 11. listopadu 1355 přijíždí Karel do Norimb