Gladiátoři

Gladiátor byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři-profesionálové.
Historie zápasů
Ačkoliv se za vynálezce gladiátorských zápasů obecně považují Římané, ti je ale ve skutečnosti převzali od Etrusků. Ovšem ani oni nebyli vynálezci této zábavy – prapůvod můžeme hledat až u starých Řeků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře, bude se vracet na zem a strašit. Tomu se dalo zamezit jedině smrtí někoho jiného. Zprvu se zabíjeli zcela neviní lidé, později ale přišli na lepší nápad – vzali dva zajatce (otroky, zločince) a nechali je bojovat nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal obětí. A aby ty zápasy byly ještě zajímavější, gladiátoři se začali učit na speciálních gladiátorských školách.
V pozdějších dobách pokud Říman nechtěl pořádat při pohřbu gladiátorský zápas, byl k tomu donucen, jinak by nemohl pohřeb ani provést.
• 264 př. n. l. – Říman Brutus Pera měl na svém pohřbu hned 22 soubojů
• 200 př. n. l. – na pohřbu konzula Marca Valeria Laevina se střetlo 50 gladiátorů
• 183 př. n. l. – po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů
• 174 př. n. l. – Flaminius uspořádal svému otci pohřeb, který trval tři dny a bojovalo na něm celkem 74 gladiátorů
Pak už přestaly být zápasy jen záležitostí pohřbu. Lidé si je tak oblíbili, že se začaly konat jen tak, pro zábavu. Toho zneužívali i politikové, kteří dlouhotrvajícími hrami odvraceli pozornost lidu od vojenských neúspěchů. Proti rozšiřování her se z císařů stavěli jen Tiberius a Marcus Aurelius. Ostatní je podporovali, proto se délka trvání her neustále prodlužovala – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve 4. století se bojovalo přes 175 dní v roce. Za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní, a při oslavě Traianova vítězství nad Dáky trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.
• okolo 100 př. n. l. – pro gladiátorské zápasy se začínají stavět speciální arény
• 105 př. n. l. – konsulové Gaius Marius a Publius Rufus pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severni hranici říše
• asi 80 n. l. – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře Nerona
• 73–71 př. n. l. – Spartakovo povstání, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou).
Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachos vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal.
[editovat] Jak se člověk mohl stát gladiátorem
Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky , kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1.století po kristu, představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé. I synové bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství, dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.
Pozdrav gladiátorů
"Ave caeser, mori turi te salutant" – Dobrý den císaři, jdoucí na smrt tě zdraví. Volali zdravili tak gladiátoři císaře? Ne! Ve skutečnosti se to stalo jen jednou a to ještě nebyli praví gladiátoři. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili. Ten svým strážím přikázal aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.
Smrt gladiátorů
Obecně se má za to, že gladiátoři bojovali až do úplné smrti. To ale platilo pouze v počátcích zápasů, kdy bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci (zvaní noxii), zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti noxiům. Pokud přežili několik let, jejich pánové je zpravidla propouštěli a z gladiátorů se stali značně oblíbení svobodní lidé
Ženy gladiátorky
S přibývající pestrostí her v průběhu času vystupovaly v arénách stále častěji i gladiátorky. Římané nazývali tyto ozbrojené ženy podle bojovného ženského kmene řecké mytologie amazonkami.Gladiátorky se mohly směle srovnávat se svými mužskými kolegy v povolání, pokud jde o odvahu, šikovnost a vytrvalost. Zápasy Amazonek sice nebyly v římských arénách pravidlem, nepředstavovaly však žádnou raritu. Víme to na základě dobových zobrazení, především ale z dochovaných protestů a posměšků rozhněvaných mužů, kteří se nemohli smířit s těmito, pro ně pohoršlivými, představeními. Teprve v roce 200 po Kristu zakázal císař Septimius Severus jednou pro vždy vystupování žen v aréně. Během jeho vlády se boje Amazonek rozšířily do té míry, že dokonce ani tento hrubý vojenský císař tomu už nemohl déle přihlížet.