Porovnani Platona a Artistotela

MASARYKOVA UNIVERZITA V  BRNĚ
Fakulta sociálních studií
Katedra politologie


Vacková Barbora (UČO 239297)
Politologie
bakalářské (kombinované) studium
imatrikulační ročník 2007

Aristotelovo a Platónovo pojetí státu
Dějiny politických idejí (732)
Seminární práce


V Brně 9.12.2007


OBSAH
1. Úvod 3
2. Platón (428/7-347 př. n. l.) 3
3. Aristoteles (384-322 př. n. l.) 3
4. Stát 4
4.1 Stát podle Platóna 4
4.2 Stát podle Aristotela 4
5. Obyvatelé státu 4
5.1 Obyvatelé ve státě podle Platóna 5
5.2 Obyvatelé ve státě podle Aristotela 5
6. Formy vlády ve státě 6
6.1 Formy vlády ve státě podle Platóna 6
6.2 Formy vlády státě podle Aristotela 7
7. Závěr 7
Seznam použité literatury 7

1. Úvod
Platón a Aristoteles patří bezesporu mezi nejznámější filosofy vůbec. Z jejich myšlenek často vycházeli pozdější myslitelé a některé z nich jsou rozebírány do dnes. Je zajímavé, že ačkoli se jednalo o učitele a jeho žáka, Aristoteles se stal v podstatě prvním velkým kritikem platonismu.
Ve své seminární práci se pokusím objasnit a porovnat jejich názory na ideální stát, na obyvatele státu a formy vlády ve státě. Na začátku uvádím hlavní názorové rozdíly obou filosofů, které jsou často až protichůdné. V další části pak jejich myšlenky podrobněji rozebírám.
Vycházela především z Platónovy Ústavy a Aristotelovy Politiky a rovněž jsem použila internetové zdroje, které jsem ale zkonfrontovala s tištěnými materiály, zejména při psaní zestručněných životopisů Platóna a Aristotela. .
2. Platón (428/7-347 př. n. l.)
Platón se narodil kolem roku 427 př. n. l. v athénské aristokratické rodině. Žil v době, kdy Athény prohrály nad Spartou v Peloponéské válce. Již v mládí byl ovlivněn protidemokratickými myšlenkami a byla to právě athénská demokracie, která mu zasadila největší ránu-odsoudila k smrti jeho učitele Sokrata. Po této události opustil Athény a odešel do Megary. Na cestách nějakou dobu pobýval mimo jiné v Egyptě a v řeckých koloniích, v Itálii a na Sicílii1. Po návratu do Athén založil roku 387 př.n.l. tzv. Platónskou Akadémii2.
Přestože přednášel svou filozofii především ústně, je také autorem asi 36 spisů. Většinou jsou psané formou dialogů, kde jako hlavní postava vystupuje Sokrates. Platónova díla neměla být pouze vyjádřením jeho myšlenek, cílem bylo přimět čtenáře k vlastním filozofickým úvahám.
Nejrozsáhlejším dílem je „Ústava“. Tvoří ji 10 knih a zahrnuje všechny oblasti jeho filozofie.
3. Aristoteles (384-322 př. n. l.)
Aristoteles se narodil ve Stageiře roku 384 př. n. l. v rodině královského lékaře. V  v sedmnácti letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akadémie, ve které zůstal až do Platonovy smrti. V roce 343 př. n. l. byl Aristoteles povolán na královský dvůr Filipa Makedonského, kde se ujal výchovy králova syna, prince Alexandra3. Po nástupu Alexandra na trůn se vrátil zpět do Athén, kde založil svou vlastní filozofickou školu Lykeion (Lyceum). Po Alexandrově smrti, Aristoteles, na kterého bylo pohlíženo jako na příznivce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu, raději opustil město a odešel na poloostrov Chalkida. Tam o několik měsíců později zemřel.
Aristoteles je tvůrcem velkého množství spisů, věnujících se nejrůznějším odvětvím. Z politologického hlediska je nevýznamnějším spisem „Politika“, která je tvořena osmi knihami.
4. Stát
Pokud hovoříme o státě máme jak u Platóna, tak u Aristotela na mysli městský řecký stát- Polis.
Na rozdíl od idealistického a utopického Platóna, který popisuje stát ideální a neuskutečnitelný, se Aristoteles zaměřuje na stát reálný. Podle Platóna bude stát spravedlivý, bude-li řízen filosofy. Aristoteles je toho názoru, že k existenci dobrého státu je třeba vytvořit zákony, které by vedly člověka ke ctnosti.
4.1 Stát podle Platóna
Podmínkou existence spravedlivého státu, je podle Platóna poznání objektivně existující pravdy. Opravdu spravedlivý stát může být uskutečněn jen tehdy, budou-li v čele stát filozofové, protože jedině ti jsou schopni skutečného – rozumového – poznání (Hloušek, Kopeček 2007). Láska k poznání je základním předpokladem spravedlivého vládce. Tato láska k poznání u Platóna znamená lásku k poznávání idejí. Ideje4 jsou podle Platóna základem všeho a ve všech věcech se odrážejí. Věci které nás obklopují jsou pak jen jejich nedokonalými kopiemi. Ideje jsou hierarchicky uspořádány, přičemž nejvýše stojí idea dobra.
4.2 Stát podle Aristotela
Stát byl podle Aristotela vytvořen člověkem a člověku by měl také sloužit. Hlavní funkcí státu je zajistit obecné blaho a dobrý život všem občanům státu. Ten spočívá především v uskutečňování ctností5. Pokud se lidé stanou ctnostnými, stanou se i platnými členy politického společenství. K tomu aby se lidé stali ctnostnými jsou zapotřebí vytvořit dobré zákony, které by byly rozumné a měly donucovací moc.(Aristoteles 1996).
5. Obyvatelé státu
„Platón i Aristoteles byli přesvědčeni, že obec - tedy stát - je zcela přirozeným organismem, v němž lidé spojují své různé vlohy k prospěchu svému i svých spoluobčanů, tj. k prospěchu celé obce.“ (Mráz 1999).
Jenže zatímco podle Platóna není stát nic jiného, než jedinec ve velkém, Aristoteles naopak zdůrazňuje samostatnost každého občana.
Oba filosofové se rozcházejí i v názorech na rodinu a majetek. Rodina u Platóna nehraje téměř žádnou roli, dokonce může příčinou „nepřekonatelné svornosti“ stejně tak, jako soukromý majetek. Aristoteles zase pokládal rodinu za velmi důležité společenství a viděl v ní základ státu.
5.1 Obyvatelé ve státě podle Platóna
Stát je podle Platóna budován na stejném principu jako člověk a stejně tak jako se lidská duše skládá ze tří částí, tvoří stát tři třídy obyvatel. Každý je pak ke svému povolání předurčen tím, jaká složka v jeho duši převládá. Pokud v člověku převládá žádostivost, stane se výrobcem6, vznětlivý člověk se stane strážcem a člověk, ve kterém převládá rozumná složka se má stát vládcem. Vládcové a strážci7 by měli být zbaveni majetku a neměli by mít ani rodinu. Ženy a děti jsou společné, stejně jako je společný majetek.
K rozdělení do výše uvedených tříd dochází již během výchovy dítěte. Každému dítěti, bez ohledu na jeho původ, poskytne stát stejnou možnost na vzdělání. Všichni jsou školeni v hudbě, gymnastice, matematice a dialektice, učí se odolávat svodům a zvykat si na bolest. V průběhu výuky probíhají zkoušky, podle kterých jsou postupně zařazováni do jednotlivých tříd. (Platón 1993)
Za povšimnutí stojí to, že podle Platóna mohou ženy patřit mezi vládce a strážce stejně tak jako muži, pokud se jim dostane vzdělání a uvolní se z domácích povinností a starostí o děti.
Podle Platóna je člověk zdravý, pokud je jeho duševní složka s tělesnou v rovnováze. Stejně tak stát je ideální, pokud všechny tři třídy žijí ve vzájemné harmonii a každý se věnuje jen té činnosti, ke které byl předurčen.
5.2 Obyvatelé ve státě podle Aristotela
Na rozdíl od Platóna, který na obec pohlížel jako na celek, vyzdvihuje Aristoteles individualitu každého občana8. Základním přirozeným společenstvím mezi lidmi je podle Aristotela domácnost9. Ta plní důležitou funkci, protože rozvíjí charakteristické schopnosti lidí a zajišťuje základní lidské potřeby. Sdružováním domácností vzniká ves a spojením několika vsí je vytvořen stát.
Podle Aristotela existují ve státě tři třídy občanů: Velmi zámožní, velmi chudobní a třetí uprostřed nich. Protože „podle všeobecného mínění nejlepší jest míra a střed, jest zřejmo, že i co se týče majetkových poměrů, nejlepší ze všech je majetek, který zachovává střed.“ (Aristoteles 1998). Základ státu by tedy měla tvořit střední vrstva.
Zajímavý je Aristotelův pohled na otroky, kteří jsou otroky ze své přirozenosti a nenáleží sobě, ale jsou majetkem jiného člověka.
O ženách zas Aristoteles tvrdí, že jsou to bytosti oduševnělé a je možné je vzdělávat, s muži si ale rovny nejsou a v žádném případě by se neměly účastnit politického života.
6. Formy vlády ve státě
Podle Platóna má striktně v čele státu stát filosof, podle Aristotela má vládnout ten, který bude rozhodovat v souladu se zákonem. Aristoteles na rozdíl od Platóna uznává, že existuje více vhodných vlád a ačkoli sám upřednostňuje včele vlády jednotlivce z urozenější vrstvy, přístup občanům z jiných sociálních vrstev neomezuje.
6.1 Formy vlády ve státě podle Platóna
Jak již bylo jednou zmíněno, ideální formou státního zřízení je ta, kde by vládl filosof. Ať už se jedná o vládu jednoho-monarchie nebo o vládu více filosofů-aristokracie.
Platón si uvědomoval, že neexistují opatření, která by dokázala zamezit ve vládě těm, kteří k tomu nebyli předurčeni a vypracoval popis režimních transformací. „Ukazuje, jakým způsobem dojde po narušení stability ideální aristokracie založené na moudrosti a ctnosti k ustavení jiných typů zřízení.“ (Hloušek, Kopeček 2007).
Prvním stupněm degenerace ideální obce je tímokracie-vláda cti. Ta nastává tehdy, pokud vládci zamění touhu po poznání a moudrosti za touhu po uznání a cti. Tím dochází k určité nestabilitě tímokracie.
„V důsledku obecně panující ctižádosti je tento režim rozpolcen mezi svářící se jednotlivce usilujících ve vzájemných konfliktech o to, aby vynikli nad druhými….Tento druh vládců je podle Platóna také nakloněn k tajnému hromadění majetku, jehož význam nakonec v obci převáží nad významem přisuzovaným uznání a cti a dochází k proměně režimu-tímokracie se transformuje do oligarchie.“ (Hloušek, Kopeček 2007).
Oligarchie je zřízení, které „je založeno na odhadu majetku…,ve kterém jsou u vlády boháči, kdežto chudák se v něm na vládě nepodílí.“ (Platón 1993).
Podle Platóna není obec, ve které vládne oligarchie obcí jednou, ale musí se nutně skládat ze dvou, z obce boháčů a z obce chudáků, které jedna druhé neustále strojí úklady. Vyšší vrstvy podporují nižší v rozhazování majetku, „aby sami mohli majetky takovýchto… lidí zakupovat, půjčovat na ně peníze, a tak ještě více bohatnout.“ (Platón 1993).
Svým chováním však způsobují chudobu stále více lidem. Skupina chudých v určité chvíli v tomto neustále vedeném „třídním boji“ zvítězí a nastolí demokracii.
Platón považoval demokracii za nejvíce vzdálenou ideálnímu státu, protože si v ní každý může dělat co se mu zlíbí a nesnaží se zajistit vládu jen těch nejlepších. Na druhé straně je to ale podle Platóna nejhezčí státní zřízení ze všech. Obsahuje v sobě všechny druhy ústavních zřízení a umožňuje rozkvést nejrůznějším životním stylům. V demokracii nakonec dojde k rozšíření svobody do všech oblastí života. Děti začnou být rovni rodičům, přistěhovalci občanům a zvířata lidem. Tato přemíra svobody pak vede k ustavení tyranidy. „Opravdu nadměrná svoboda se nejraději ze všeho měnívá právě v nadměrné otroctví – ať už se tak děje u jednotlivce nebo u obecního celku….Je tedy přirozené…, že tyranida nevzniká ze žádné jiné ústavy než z demokracie…. (Platón 1993).
Tyranida – vláda násilí, je podle Platóna nejhorší vládou ze všech. Je pravým opakem dokonalé aristokracie.
6.2 Formy vlády státě podle Aristotela
Podle Aristotela je státní zřízení to, co vymezuje totožnost polis a pokud se zřízení změní, změní se také polis.
Aristoteles ve své definici státního zřízení rozlišuje šest typů ústav na základě dvou kritérií10: podle velikosti občanského tělesa (jeden, několik, mnoho) a na základě toho, zda vládci vládnou s ohledem na společný zájem nebo s ohledem na svůj vlastní zájem (Mulgan 1998). Aristotelovy ústavy bychom mohli rozdělit do dvou skupin – na ústavy správné, mající na paměti obecné blaho a na ústavy špatné, které jsou ustaveny jen ve prospěch vládnoucích složek.
Správným státním zřízením, kde vládne jeden vládce, je podle Aristotela království, špatnou vládou jednotlivce je tyranida. Pokud ve státě vládne více než jeden vládce jedná se ve správné ústavě o aristokracii, její špatnou verzí je pak oligarchie. Posledními typy vlády jsou politeiá, vláda většiny s ohledem na společný zájem, „která je v Aristotelově typologii ztotožněna se stabilní vládou střední třídy.“ (Hloušek, Kopeček 2007). Jejím opakem je demokracie, která je vládou chudé většiny.
Také podle Aristotela by v ideálním případě měla vládnout aristokracie. Na rozdíl od utopického Platóna si však Aristoteles uvědomuje reálné podmínky a to, že většina obcí má ústavu demokratickou nebo oligarchickou. Nejlepší reálnou ústavou by tedy byla politéia, která je vyváženým spojením demokracie s oligarchií.
7. Závěr
Jak z výše uvedeného textu vyplívá představy Platóna a Aristotela se lišily v mnoha bodech. Zatímco Platón byl ve svých myšlenkách idealistický, Aristotela bychom mohli označit za politického realistu. Aristotelova obec (stát) byla tvořena pluralitou domácností, Platón pojímal stát jako jednotlivce. Aristoteles také velmi kritizoval Platónův komunismus žen a majetku a zastával názor, že každý občan má právo účastnit se politického života bez ohledu na jeho společenské postavení. Odlišný názor měli oba myslitelé také k postavení žen ve společnosti a zde to byl Platón, který je téměř zrovnoprávnil s muži.
Přes rozdílné názory obou filosofů však musíme uznat, že jejich přínos byl obrovský nejen na poli politické vědy, ale i v jiných vědních oborech.
Seznam použité literatury
ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha: Rezek 1996.
ARISTOTELES. Politika. Praha: OIKOYMENH. 1999.
HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie. Brno: Masarykova Univerzita
HOPKIN, H., Richard. Filozofie pro každého. Praha: IŽ s.r.o. 2000.
MRÁZ, Milan. Dvě výzvy antické filosofie. Akademický bulletin [online]. 1999. Dostupné z:
< http://abicko.avcr.cz/bulletin_txt_show_clanek.php?Cislo=07/1999&Poradi=05>.
MULGAN, Richard. Aristotelova politická teorie. Praha: OIKOYMENH 1998
PLATÓN. Ústava. Praha: Svoboda-Libertas. 1993.
PLATÓN. Zákony. Praha: OIKOYMENH. 1997.
Aristoteles ze Stageiry [online]. 2005. Dostupný z: .