Pohřební rituály na území dnešní ČR

Staré pohřební rituály
Pohřební rituály provází lidstvo už od pradávna. Někteří historikové dokonce tvrdí, že pohřbívání mrtvých je jedním z mezníků dob, který lidstvo udělal lidstvem a definitivně oddělil od zvířat. Pravdou je, že některé události z dávné historie, i moderní doby svědčí proti tomuto tvrzení, ale člověk už je jednou člověkem, a bestiální činy, nebo chcete-li zvěrstva se nám promíjí. V každém případě je pohřbívání cosi, co se vyskytuje v každé civilizaci, a stala se z něj spojka mezi lidstvem podobně jako oslavy narození, manželství apod.
Pohřbívání zmřelých je obecně bráno jako jakýsi projev úcty nebožtíkovi. Také je tu jednoduchá rovnice: čím větší úcta a prostředky = okázalejší pohřeb. Pohřbíváme, protože se to prostě dělá. Mimoto si dovolím morbidní poznámku: Kam taky s nimi,že? Existuje velice reálná hypotéza, že původně naši prapředci začali pohřbívat proto, že nechtěli nechávat těla zemřelých mezi živými. Snad nemusím dodávat, že už tihle "lidé" se obávali čehokoli, co může taková nezbedná mrtvola způsobit. No uznejte, že i my s našimi poznatky moderní doby sedíc u ohně a přikusujíc mamutí maso bychom nesnesli vedle nebožtíka. Je pravda, že nás obklopuje především etický blok, ale vsadím všechno, co mám, že takový patolog by to taky nevydržel, a zemřelého by v nejbližší jámě pochoval. Asi už zabíhám někam, kam přesně jsem se dostat nechtěla, a to do svých sarkastických pseudovtipů, takže bych se radši pustila do příkladů pohřbívání v starých dobách.
Jako téma jsem si zvolila:
Pohřební rituály na území ČR
Řeč je samosebou o Slovanech na území ČR, kteří zde podle Kosmy našli prázdné pláně, a usídlili se zde. Původně jak je všem známo to byli pohané. Pohanští pohané s pohanskými zvyky, pohanskými rituály, pohanskými svatostánky a pohanskými manželkami. Byli to přesně ti samí pohané, z jejichž kultury čerpají mágové a hermetici, kteří však nejsou schyzofrenní neurotici, ale velice vzdělaní a osvícení lidé (ne, nepatřím do nějaké sekty, kde piju kočičí krev).
Slované, kteří se usídlili na území dnešního Česka těla mrtvých spalovali, a popel sypali do uren, které se pohřbívaly do jamek. Nazýváme to žárový způsob. Dalo by se říct, že to byla taková starověká kremace i s pohřbem. Nevíme jak dlouho předtím takto dodržovali tradici, ale víme, že cca 100 let od jejich příchodu přešli k tzv. hiátu. Hiát se mezi archeology musí těšit vysoké popularitě, protože je to způsob, kdy neprobíhá pohřeb jako takový, tudíž nejsou archeologicky doložitelná. Při takovém způsobu je popel nebožtíka rozprášen. A v první polovině 19. století hiát postupně mizel a objevují se kosterní pozůstatky pohřbených. A kdo se při dějepise neflákal, tak ví, že změněný způsob pohřbívání je spojený se změnou víry díky dvěma pánům ze Soluně, pro které český kníže dal poslat.
Co se týče prožívání pozůstalých, tak máme jen málo informací, které by se spíš daly nazvat doměnkami. Pohřebiště se jen výjmečně nacházely v relativní blízkosti od lidských sídel kolem 300 metrů, a tady se vědci domnívají, že se tam tehdy musela nacházet nějaká přírodní bariéra. Takže i tehdy měli lidé potřebu jasně oddělit mrtvé od živých. Zrekonstruovat některé rituály okolo pohřbů se podařilo jen díky kusým informacím z kronik. Tak například velmi pravděpodobné je, že během doby, než byl nebožtík pohřben zůstávali pozůstalí v blízkosti jeho těla, aniž by šli spát. Tento zvyk se dá doložit jak v jihoslovanských pověstech, tak i obecně v tradicích pravoslavné církve. Tady je tradice, že mrtvý se nesmí pohřbít dřív, jak do tří dnů od úmrtí, aby jeho duše stihla opustit tělo a odejít k soudu. Během té doby u jeho těla bdí buď dříve jeden z příbuzných, anebo později církevní hodnostář. Dále tu máme kardinální hostiny na počest zemřelého spojené s konzumací abnormálního množství alkoholu (mám takový dojem, že tenhle milý zvyk se dodnes drží). Vzhledem k tomu, že v okolí mohyl se nacházely rozbité předměty, jako zbraně, nádoby apod., se dá usoudit, že věci patřící nebožtíkovi se úmyslně rozbíjely. Nejspíš proto, aby odešel on, a všechno s ním. Dejme tomu, že se chtěli zbavit jeho přítomnosti setrvávající v jeho věcech, což má svoji logiku. Také bylo ve zvyku ne zrovna asertivně dávat najevo svůj žal z ochodu zemřelého. Hlavně ženy (zase z nás dělají emotivní hysterky) si údajně trhaly vlasy, oblečení, škrábaly si uslzené tváře. Ale při velkém žalu, který každý z nás nejspíš zažil taky člověku nic jiného ani nezbývá. Také se přinášely obětní zvířata. Není jasné, zda samotnému zemřelému, nebo spíš bohům. Dále pozůstalí nosili k mohylám zvířecí napodobeniny ze dřeva, nebo třeba víno a chléb, a údajně prý i ženské vlasy (které si zřejmě dámy v záchvatu žalu a frustrace ochotně vytrhaly).
Na mrtvé se ale i u našich prapředků nezapomínalo. Po obřadu, který končil pohřební hostinou (vlastně se toho ni moc nezměnilo za těch 1000 let) se i nadále nebožtík připomínal na vzpomínkových slavnostech, nebo při oslavách svátku mrtvých.
Nebo se také mohlo přihodit, že nebožtík nebyl tak ochotně připomínán. Mohlo se to stát v případě, že okolnosti jeho smrti, nebo i života se mohly ztotožnit s nějakou pověrou. Například se lidé báli, že z nebožáka, kterého zabil vlk se stane lykantrop, nebo jinak nemocní lidé byli považováni za úpíry.
(Nutno dodat, že lékařská věda zkoumala zemřelé označené za upíry, a našla u všech stejný shluk nemocí a odchylek, který souhrnně pojmenovala "upíří syndrom". Člověk dnes trpící touto nemocí není k rozpoznání od ostatních, ale splňuje vše, za co by byl v dobách dávno minulých považován za krvelačnou potvoru. Například kůže citlivá na slunce, světloplachost, obrácený režim, abnormálně pevné zuby a nehty, ustupující dásně, pobledlost, světlé modré oči, alergie na česnek a podobné maličkosti, kterých bychom si dnesk skoro ani nevšimli.)
Takže lidé museli nebezpečnou mrtvolu zabezpečit. Nejčastěji svazovali končetiny, sypali hlínu do úst, usekávali hlavu, a kladli do hrobu tělo na břicho. Domnívali se, že upír je jednoduchý tvor, takže až se probere, a bude se chtít dostat ven, tak bude hrabat a hrabat stále hlouběji do země. Ale stejně se pokaždé pokládal na hrob velký balvan. Koneckoncům před takovým upírem si člověk nemohl být nikdy jistý. Proto také lidé ještě před pohřbem prováděli rituály jako je vynesení zemřelého z domu nohama napřed. To z důvodu, aby se nemohl vrátit, což jsem po pravdě nepochopila, jak tohle tomu může zabránit. Něbo se také ve zdi udělal jiný otvor, kterým se nebožtík vynesl ven. Tohle je zase podložené na tom, že neživý, vlkodlak, či upír není zrovna inteligent, a do domu se může vrátit jen stejnou cestou jakou dům opustil.
Vůbec všechny pověry týkající se neživých se vztahují na dům. Dům byl koneckoncům téměř to jediné, co člověk má. Člověk nemohl jít do hotelu, nebo se přestěhovat vedle. Nebo o půlnoci zazvonit u kamarádky, že nemá kde bydlet. Dům byl útočištěm a skrýší. Pro nás dům plní funkci skrýše akorát tak před deštěm a sousedovic psem. Strach se pohyboval trochu v jiných sférách. Samozřejmě, že se všichni bojíme o svůj zadek (to koneckonců i virus, co způsobuje genitální bradavice se snaží si zachránit pomyslný zadek), ale pro ně - když nějaká nečistá síla ohrozila dům, tak to byl konec. Mohla ohrozit i celé sídliště. Jediné, co ohrožuje naše sídliště je střevní chřipka a daňové přiznání. Ono se to všechno odvíjí od způsobu žití. Naši prapředci žili pospolu. Pospolu pracovali, pospolu se radovali, pospolu jedli, pospolu truchlili...v některých kulturách dokonce pospolu i souložili. Ale hlavně pospolu se báli. Báli se těch samých věcí. Protože pohroma jednoho znamenala pohroma všech. Naše společnost se rozrostla jako kobylky a není možné, abchom sdíleli myšlenky a pocity jako v raném středověku. Jediné ale zůstalo po desítky generací stejné, a tím je žal. Žal, který máme všichi při ztrátě někoho blízkého. Na spoustě vesnic na Moravě se ještě stále drží smuteční hostiny. I když sama nevim, jestli je to lidskou touhou pomnít zemřelého, nebo lidskou touhou se kde to jen jde pořádně naž*at. Možná obojí. V Rusku musíte zemřelého pomnít opravdu hodně. Čím víc, tím líp. Ještě že v Rusku nežiju, protože pokaždé, když mě zemře někdo blízký, tak skoro týden vůbec nejím. Ale v podstatě se na tom moc nezměnilo. Nevíme sice přesně jak smrt chápali tehdejší obyvatelé Čech, ale 100% víme, že je to muselo hluboce zasahovat. V podstatě je jedno kam si mysleli, že odchází nebožtík. Jestli je v nebesích, ve stromě, nebo ho unesli mimozemšťané. Je jedno kam jde, důležité je (stejně jako pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví, a doby ve které kdo žil), že odchází od nás. Je jedno, kde bude. Důležité je, že už nebude s námi. Tady se asi projevuje lidské sobectví. Lidé nechápou proč jim odchází jejich blízcí. Stejně jako kojenec nechápe proč mu berou kyblík s lopatičkou. A začne brečet, protože on bez toho kyblíčku nemůže existovat. Frustrované děcko ječí, že mu někdo sebral hračku. A nevysvětlíte mu, že si s ním bude hrát někdo jiný, nebo že se kyblík rozbil. Dítě absolutně nezajímají řeči o rozbitém kyblíčku. Je mu jedno co s tím plastovým kýblem je. Jediné co ho zajímá je samotná ABSENCE blbé hračky, kterou už prostě nemá.

Takže co se pohřbívání týče, tak lidé všude na světě pohřbívají do země, hrobek, nebo spalují. Já a můj cynismus si myslíme, že je pravda, že pohřbívání bylo jednou z hranic, kterou jsme jako lidstvo museli překročit, abyhom mohli v budoucnu kolonizovat a vysávat planetu, a říkat něco o kultuře.