Louny aneb jejich dějiny

Za to, že o počátcích Loun víme tak málo, mohou sami jejich středověcí obyvatelé. V roce 1325 totiž Jan Lucemburský musel městu některé výsady potvrdit, protože "naši milí měšťané lounští svá privilegia lehkomyslně ztratili". Z dostupných pramenů můžeme rekonstruovat přibližně tento proces. Ve 12. století - a možná i dříve - existovala při brodu přes Ohři, u dnešního kostela sv. Petra, osada Luna, kde panovníci poskytli určitý majetek klášteru v Kladrubech. Počátkem 13. století vystupuje na několika listinách zejména se vztahem k oseckému klášteru jako svědek Jan z Loun. Není zcela jasné, v jakém právním vztahu ke vsi Luně byl. Část literatury ho považuje za předka rodu Žirotínů. Kronikář Dalimil totiž píše, že Přemysl Otakar II. odňal Louny právě tomuto rodu a odškodnil ho krajinou kolem dnešního Panenského Týnce. Někdy v polovině 13. století nebo krátce po ní dochází k založení města takzvaně na zeleném drnu, východně od původní osady. Datum 1253, které uvádí většina vlastivědné literatury, nemá historické opodstatnění. Uvedl ho ve svém spisu o Hájkově kronice v 18. století piarista Gelasius Dobner s odkazem na ústní sdělení jiného mnicha; žádná taková listina však není známa ani z opisu.

Přemyslovci nezaložili město, které převzalo název staré vsi, na jeho dnešním místě náhodou. Louny se nalézaly na dvou dopravních tepnách. První z nich byla Ohře, po níž se dopravovalo zejména dříví. Zemská cesta z Prahy, která se za Louny větvila do hlavních směrů na Lipsko a Norimberk, pak byla druhou komunikací. Přibližně dvoumílová vzdálenost, která Louny dělila od dalších královských měst - Mostu, Žatce a Slaného, svědčí o plánovité kolonizační politice Přemyslovců.

Je nanejvýš pravděpodobné, že vlastní založení města bylo dílem lokátora a kolonistů ze Saska. Svědčí pro to několik skutečností. Od založení až do 16. století se Louny řídily magdeburským městským právem, jehož nejvyšší instancí v Čechách byly Litoměřice. Většina nejstarších jmen lounského patriciátu byla německá. Charakteristický je i název České ulice, který máme doložený už ve 14. století; její poloha vypovídá o tom, že němečtí zakladatelé města obsadili se svými domy rynk. Ve 14. století se však lounský patriciát postupně bohemizoval a na prahu husitských válek už byly Louny české.

Městskou správu vykonávaly dva dvanáctičlenné sbory; konšelé a starší obecní. Tím se mohli konšelé ve funkci purkmistra střídat vždy po měsíci. Jejich funkční období bylo roční; za vysoký poplatek je jmenoval královský podkomoří s tím, že podle nařízení Jana Lucemburského z roku 1337 se musela vždy nejméně polovina sboru obměnit. Později se však tato směrnice přestala dodržovat. Bezpečnostní agendu měl na starosti rychtář. Tento úřad byl v letech 1321 - 1463 dědičně v rukou rodiny Bérů.

Rozlohou 10,5 hektaru uvnitř hradeb patřily Louny k nejmenším ze třiceti dvou královských měst. Stará osada Luna při založení města nezanikla; přirozeným vývojem se z ní stalo Žatecké předměstí, nazývané také Velké nebo Horní. Mělo větší rozlohu než samotné vnitřní město. Jak houževnatě se v Lounech udržovalo povědomí o počátcích města dokazuje skutečnost, že ještě počátkem 17. století se oblast kolem sv. Petra nazývala Staré město. Zda Pražské (Malé, Dolní) předměstí kolem pozdějšího kostelíka Matky Boží vzniklo zároveň s městem nelze bezpečně doložit. Chybí podrobný archeologický průzkum. Nález výrobního objektu z poloviny 13. století v prostoru jatek však naznačuje širší řemeslnické zázemí v okolí města už v době jeho založení.

Ve městě byly dva kláštery. U Pražské brány ležel dominikánský, který byl založen zároveň s městem. Byl v něm kostel Panny Marie a kaple sv. Barbory. Druhý klášter pro magdalenitky založil před rokem 1331 lounský rychtář Fricek Bér na třetím a zároveň nejmenším předměstí Benátkách, které leželo za řekou před Dobroměřicemi.

Paradoxně teprve z roku 1295 máme první zprávu o Lounech jako konstituovaném městě. Tehdy Václav II. potvrdil vznik nadace na opravu mostu přes Ohři. Je to zároveň i první nepřímá zmínka o pobytu panovníka v Lounech, protože vdova Mečka učinila toto nadání v králově přítomnosti. Druhou představuje zpráva o tom, že po smrti posledního Přemyslovce Václava III. rozbil roku 1306 u Loun tábor římský král Albrecht Rakouský, jenž vedl do Čech vojenskou výpravu na podporu královské kandidatury svého syna Rudolfa. Není však známo, zda Albrecht do Loun vstoupil.

Pro lucemburské období máme už k dispozici mnohem více pramenů. Je to zejména díky řadě městských knih, z nichž nejstarší začíná rokem 1347, i mnoha královských privilegií, zachovaných v originálech i opisech. Je však třeba říci, že výsady a práva neudělovali panovníci městům nezištně. Vydání privilegia vyžadovalo na příjemci často nemalé finanční náklady, zejména pokladna Jana Lucemburského zcela často prázdnotou. Hospodářská stabilita měst pak také znamenala prosperitu královské pokladny. Z Janova období lze jmenovat vůbec nejstarší listinu zachovanou v lounském archivu z roku 1317. Král v ní městu odpouští placení berně na šest let s tím, že se z ušetřených peněz mají opravit hradby. Na vydláždění ulic byla určena částka, kterou roku 1335 král Lounským daroval, když jim postoupil právo vybírat od kupců ungelt. Ve 30. letech Jan také podstatně rozšířil pravomoc městského soudu. V téže době, roku 1332, udělil panovník patronátní právo k lounskému farnímu kostelu cisterciáckému klášteru v bavorském Waldsassenu. Je to první zmínka o hlavním městském kostele; v té době byl ještě zasvěcen sv. Kříži. V polovině 14. století byla městská správa v rukou asi dvaceti rodin, které disponovaly největším vlivem a majetkem. Většinou to byly starousedlé německé patricijské rodiny, které se v počeštěném prostředí stále udržovaly určité výsady a byly spojeny příbuzenskými vztahy. V letech 1347 - 1362 se ve městě vyskytovalo 48 druhů řemesel ( o sto let později jen polovina). Více než třetinu z nich tvořila potravinářská, následována řemesly, která pečovala o ošacení a obuv. Textilní výroba byla zanedbatelná.

Před rokem 1349 postihla Louny živelná katastrofa v podobě dvou velkých požárů. Obraz zkázy zapůsobil ještě v roce 1350 na Karla IV. natolik, že městu odpustil na pět let placení berní a pozastavil splátky dluhů všem věřitelům. Jedním z hlavních problémů, s nimiž se města ve 2. polovině 14. století potýkala, bylo objíždění stanovených cest kupeckými výpravami, které se tím chtěly vyhnout placení cla. Poslední Lucemburkové vydali v této záležitosti několik mandátů, jimiž nařizovali koordinovaný postup Kadaně, Žatce, Mostu a Loun. Z časté frekvence těchto příkazů lze usuzovat, že se opatření míjela účinkem. K nejistotě na silnicích pak, zejména za Václava IV., přispívalo rozšířené lapkovství. Karel IV. ještě posílil městskou ekonomiku tím, že Lounům roku 1352 udělil právo vybírat ungelt ze soli v městečkách Slavětíně, Třebenicích a Libochovicích. Neblahé důsledky pro Louny měl ovšem Karlův slib, učiněný míšeňskému markraběti v roce 1317. Pokud by totiž nedal svou dceru Annu jeho nejstaršímu synovi za manželku, měly se právě Louny spolu s Mostem stát míšeňskou zástavou. Ke sňatku pak opravdu nedošlo a v roce 1397 obě města přešla pod míšeňskou správu. Václav si pouze do nich vyhradil volný přístup. Tento stav však netrval dlouho. Už o rok později totiž král povolil Lounům, aby si vystavěly radnici a zároveň stanovil začátek každoročního sedmidenního jarmarku na svátek Narození Panny Marie (8. září). Do té doby probíhaly soudy na rychtě a zasedání městské rady v domě úřadujícího purkmistra. Počátkem 80. let udělil Václav IV. Lounům, stejně jako mnoha dalším městům, soudní pravomoc v celém městském okrsku. V praxi to zřejmě znamenalo, že městský soud převzal i rozhodování v hrdelních sporech, jejichž řešení spadalo do té doby do kompetence podkomořího. Dokladem bohemizace města je i skutečnost, že roku 1403 se v úředních knihách pozvolna začíná objevovat i čeština. V 90. letech 14. století byl lounským farářem proslulý kronikář počátku husitské doby Vavřinec z Březové.