Krvavá Neděle

Dne 30. ledna roku 1972 se v ulicích severoirského Derry konal zakázaný protestní pochod pořádaný Severoirskou asociací pro občanská práva, který následně proslul jako Krvavá neděle.

Pochod měl probíhat v poklidném duchu po celou dobu konání až k radnici, kde měl skončit. Britská vláda však do Derry poslala nespočet vojáků, kteří po městě rozestavěli zátarasy, z nichž jeden bránil průchodu k radnici. Organizátoři tedy rozhodli, že místo k radnici podle některých zpráv až 15 tisícový dav nasměrují k Free Derry Corner. Skupinka místních mladíků se však utrhla od davu a vydala se směrem k radnici, kde následně začali po zátarasu i vojácích házet kameny. V té době ještě vše probíhalo v mezích normálního využití vojenské síly. Armáda proti výtržníkům nasadila slzný plyn, vodní dělo i střelbu gumových projektilů. V záloze ale čekal 1. prapor britského výsadkového pluku. Někdy v té době dorazila do armádního centra ničím nepodložená zpráva, že na místě působí i odstřelovač teroristické skupiny IRA. Členové organizace se sice pochodu účastnili, ale podle očitých svědků ze strany pochodujících, místních obyvatel i novinářů nebyl nikdo ozbrojený. Podle výpovědi dalších svědků se sice na místě pohyboval muž s pistolí, který ale jen nazdařbůh pálil na vojenskou barikádu, čemuž odpovídá i fakt, že žádný z vojáků nebyl zraněn a žádný ani dotyčného střelce nezahlédl. Bohužel ale velení povolilo zásah přemotivovaných a zřejmě i nervózních výsadkářů, které samotní velitelé údajně povzbuzovali k zastřelení co největšího počtu výtržníků. Podle desítek očitých svědků však vojáci stříleli ostrými do neozbrojeného a ve většině případů i prchajícího davu. Bernard McGuigan (41 let) byl střelen do hlavy, poté co směrem k vojákům mával bílým kapesníkem a snažil se pomoci postřelenému Patricku Dohertymu, který byl zasažen, když se snažil odplazit pryč. Doherty měl podle svědectví jednoho z vojáků v držení zbraň. Fotky francouzského novináře i následné testy na přítomnost střelného prachu však dokazovaly pravý opak stejně jako v případě taktéž zastřeleného Hugha Piouse Gilmora. U Geralda Donaghyho byla později nalezena hřebíková bomba, ale při první prohlídce jeho kapes za účelem identifikace nebylo nic nalezeno a ničeho podobného si nevšiml ani vojenský zdravotník, který konstatoval jeho smrt. Gerald (James) McKinney byl zastřelen, když se snažil pomoct Donaghymu. Podle očitých svědků po Donaghyho pádu sám dobrovolně zvedl ruce a vzdal se, následně byl zastřelen. William McKinney (nebyl příbuzný s výše jmenovaným McKinneym) se snažil svému jmenovci pomoci, ale po upuštění úkrytu byl střelen do zad. William Noel Nash byl zabit blízko barikády ve chvíli, kdy poskytoval pomoc raněnému a nikterak neohrožoval vojáky, podobně jako James Joseph Wray, který byl nejprve zraněn a poté z bližší vzdálenosti doražen. Wray podle svědků po prvním výstřelu křičel, že nemůže pohnout nohama. John (Jackie) Duddy, Kevin McElhinney, Michael M. McDaid i Michael G. Kelly byli zastřeleni, přestože prokazatelně žádný z nich neměl v rukou zbraň. Hned tři svědci vypověděli, že zahlédli vojáka, který na Duddyho úmyslně zamířil. McDaid byl zase podle dráhy střely zabit vojákem z Derryských hradeb. Posledním mrtvým se stal John Johnston, který byl postřelen 15 minut před začátkem střelby a svým zraněním o 4 a půl měsíce později podlehl. Dalších 14 lidí bylo během střelby zraněno. Polovině zabitých bylo navíc jen 17 let.



Britská armáda tímto zásahem paradoxně sama přispěla k rozvoji nechvalně známé teroristické organizace IRA. Spousta mladých lidí po incidentu v Derry dobrovolně vstoupila do řad organizace a jako reakce byla vypálena i britská ambasáda v Dublinu. Všichni přítomní s výjimkou vojáků tvrdili, že armáda pálila bezdůvodně a kolem stovky výstřelů padlo až po rozkazu k zastavení palby. Vyšetřováním byl pověřen soudce lord Widgery a jeho následná zpráva dala ve většině případů za pravdu armádě. Jako svědectví posloužila i hřebíková bomba nalezená u Geralda Donaghyho, která však byla evidentně nastrčená britskými vojáky, podobně jako stopy po střelbě na některých obětích. Spousta Irů tak Widgeryho zprávu považovala jen za zametení situace pod koberec. Bývalý major britské armády ve výslužbě a koroner města Derry Hubert O´Neill dokonce přirovnal celou událost k pravé a nefalšované vraždě, přesto však nikdo nebyl potrestán a královna dokonce velitele zásahu vyznamenala.

Celý incident tedy jen a jen potvrdil, že násilí plodí další násilí. Irská situace se po 30. lednu 1972 zhoršila a vliv politicko-vojenských organizací začal stoupat. Přestože od Krvavé neděle uplynulo již 36 let, nacionalistům odmítajícím Severní Irsko jako součást Velké Británie stále slouží jako záminka k nenávisti. Irská nenávist vůči Britům však nepramení jen z této události, své kořeny má hluboko v minulosti, kdy bylo Irsko často napadáno anglickými vojsky a na sklonku vlády královny Alžběty i definitivně dobyto. Právě zde počali dlouhotrvající spory o územní uspořádaní Irska i nepokoje mezi katolíky a protestanty – hlavní příčiny pochodu, který se v roce 1972 konal v Derry…

Pokud si chcete udělat představu o tom, jak to při pochodu i následném masakru vypadalo, dá se doporučit jedině film Paula Greengrasse Krvavá neděle, který celý konflikt ukazuje ze všech stran. Jak z pohledu organizátorů, tak i ze strany mladistvého rebela a armády. Greengrassův realistický styl navíc neskutečný zážitek ještě umocňuje - podobně jako v jeho pozdějších filmech, hlavně v tématicky spřízněném Letu číslo 93, se tedy dočkáme nervózní roztěkané kamery prakticky bez využití stativu, která vtáhne do děje takovým způsobem, že za chvíli nevíte jestli sledujete film nebo záznam skutečné události pořízený na místě.