Dobití Alžírska

5. července 1830, kdy francouzské vojsko pod vedením maršála Louise de Ghaisnes hrabětě de Bourmount dobylo Alžír, začala stálá francouzská přítomnost v severní Africe. Tato vojenská expedice vyslaná Karlem X. k potření námořního pirátství vedeného z alžírských břehů se postupem času změnila v okupaci a v 80. letech v integraci Alžíru k Francii jako kolonie.
Od 70. let 19. století přicházelo do Alžírska stále více francouzských kolonistů, kteří zcela ovládli úřady všech stupňů, školství, průmysl, obchod a z části i zemědělskou produkci z pozice většinových vlastníků půdy. V Alžírsku zcela převládl francouzský civilizační vliv. Avšak přísná segregace obou etnik ve všech oblastech vedla k odcizení, jež bylo prohloubeno demografickou explozí arabsko-berberského obyvatelstva, které bylo tudíž mladé, vinou vysoké nezaměstnanosti neukotvené a radikální. Miliardové investice z Francie nestačily vytvářet dostatek pracovních míst, nerovnováha v zemědělství vedla k hladu a nemocem, dětská úmrtnost kolem 15 % byla alarmující.
Na počátku války, v roce 1954, žilo v Alžírsku 9 milionů domorodých obyvatel – v roce 1906 4,5 milionů; a pouhých milion kolónů – v roce 1921 825 000 begin_of_the_skype_highlighting 1921 825 000 end_of_the_skype_highlighting. Prognózy o strmém vzrůstu domácího obyvatelstva se plnily rok od roku, počet nemuslimů ale téměř nevzrůstal –Fakt, že populace Alžíru dosáhla roku 1995 26,5 milionů obyvatel, ukázal neudržitelnost privilegovaného postavení kolónů.

Po první světové válce se začaly organizovat skupiny s různou mírou politických požadavků. Společným znakem byl nacionalismus, který jako nejsilnější pojítko a opora jak vedoucích špiček tak širokých mas měl vést ke změně koloniálního režimu. Mezi nejvýznamnější patřily: Hnutí ulemů (neboli Asociace duchovních), které založil náboženský myslitel ben Bádís. Podporovalo myšlenku arabského nacionalismu a sdružovalo hlavně muslimské intelektuály. Členové alžírských samospráv založili Federaci volených, ale tato pragmatická skupina působila pouze v letech 1927 – 1945. Charismatický nacionalista Messali Hadž založil koncem roku 1925 organizaci Severoafrická hvězda, z níž vzešla později Alžírská lidová strana, jež se později přetransformovala v radikální Hnutí za vítězství demokratických svobod (MLTD). Roku 1920 vznikla alžírská sekce Francouzské komunistické strany, jež se v roce 1936 osamostatnila v Alžírskou komunistickou stranu. Kvůli nejasné koncepci o spolupráci s ostatními se komunisté drželi stranou i v prvních letech války. Roku 1943 vypracovala skupina kolem Fermata Abbáse Manifest alžírského lidu, v němž požadovali autonomii, ústavu a federativní svazky s Francií. O rok později se tato skupina přeměnila v organizaci Přátelé manifestu a svobody, která rozvinula rozsáhlou propagační činnost. Později se transformovala v politickou stranu Demokratická unie alžírského manifestu (UDMA).
8. května 1945 propukly během oslav konce 2. světové války nepokoje, při nichž francouzská policie a armáda podporována tanky, letadly a válečnými loděmi usmrtila od 1200 do 4500 Alžířanů. Sami Alžířané uvádějí přehnané číslo 45 000 padlých. Evropanů padlo 102. Takto radikální zásah proti za svobodu manifestujícím masám oddálil sice konflikt o 10 let, ale téměř vyloučil diplomatická jednání o alžírském sebeurčení.
Na podzim 1947 vstoupil v platnost tzv. Organický statut Alžírska. Alžířané se stali francouzskými občany, arabštině se začalo vyučovat na všech školách a bylo vytvořeno Alžírské shromáždění, které ale mohlo rozhodovat pouze ve finančních a správních otázkách. Kolóni v něm měli stejně poslanců, ačkoliv jich byla pouhá devítina. V zemi vládl fakticky stále generální guvernér. Již v roce 1947 se v rámci MTLD ustavila Speciální organizace OS. Zaměřila se na přepady bank a jiných francouzských institucí. Její přísně konspirativní charakter bránil zpočátku jejímu zničení policií. V březnu 1950 byla ale odhalena a předáci ben Bulaje a Ben Bella byli zatčeni. Radikálové z OS založili na jaře 1954 Revoluční výbor jednoty a akce (CRUA), který byl v říjnu 1954 přejmenován na Frontu národního osvobození (FLN). Hlavními vůdci se stali: Muhammad Búdijáf, Rabáh Bítat, Bekasím Krím, Larbí Mladí, Murad Dídúš, Husajn Ajt Ahmad a Ahmed Ben Bella, autor hesla „Alžírsko Alžířanům“. Přívrženci Messalino Hadže, tzv. messalisté odmítali účast k odboji, neboť neměli důvěru k vedení FLN.
V noci na 1. listopad 1954 provedli členové FLN desítky útoků na armádní a policejní objekty, mosty, veřejné budovy. Cílem se stali i loajální alžírští úředníci. Touto akcí začala alžírská válka. Francouzský premiér Pierre Mendes-France povolal výsadkáře a jednotky s těžkými zbraněmi. Povstalci disponovali pouze lehkými zbraněmi, a proto nemohli a ani nechtěli měřit své síly s francouzskou armádou v otevřeném boji. V hornatém Kabylsku se cvičili v čistě přepadových akcích. Pozice Francie jako přední velmoci se stávala neudržitelnou: vojenská porážka v Indočíně a ztráty politické moci v Maroku a Tunisku ukázaly hranice francouzských možností a síly v měnícím se světě. Jenže vláda a většina obyvatel Francie si neuměla představit, že by se Alžírsko odtrhlo. Byla to přece integrální součást Francie.
Nový generální guvernér Jacquese Soustella byl pověřen provést hospodářské a správní reformy. Měl převést co nejvíce pravomocí na domácí arabské úředníky. Tento vstřícný postoj nemohl uspět u povstalců, jejichž jediným cílem bylo úplné osvobození z koloniálního područí.
14. května 1955 se v Káhiře sešly špičky povstaleckých frakcí a dohodly se na plné integraci do FLN v čele s Ben Bellou. Národní osvobozenecká armáda ALN se tak stala mnohem akceschopnější a úspěšnější. V noci na 20. srpna 1955 zaútočili vzbouřenci na Francouze. Tento masakr si vyžádal 123 mrtvých. Odveta byla nemilosrdná. Podle Soustella bylo zabito 1273 povstalců, podle FLN 12 000. Po této události nepřipadlo diplomatické řešení krize v úvahu. Řešit situaci v Alžírsku znemožňovalo ustavičné střídání vlád ve Francii, jehož příčinou bylo právě Alžírsko. Socialisté chtěli ukončit francouzskou angažovanost, důstojníci a pravice byli proti ústupkům vůči povstalcům. 7. října zasáhla policie proti rekrutům v Rounu, kteří odmítli jet bojovat do Maroka a Alžírska.
Volby do Národního shromáždění v lednu 1955 vynesly na první místo komunisty (nepřijati do vlády), druzí zůstali socialisté, kteří také získali premiérské křeslo pro Guy Molleta (vystřídal pravicového radikála Edgara Faureho). Miller nahradil Soustella liberálním generálem Georgesem Catrouxem. Úkolem bylo nalézt kompromisní řešení jednáním s FNL. Proti se postavili „ultra“ z řad kolónů, a tak vystřídal Catrouxe Robert Lacosta. Boj nabíral na intenzitě. Francouzské sbory v Alžírsku se rozrostly na 500 000 mužů. „Černé nohy“ (pieds noirs) – jak byli osadníci domorodci nazýváni – prosazovali pokračování ve válce.
V srpnu 1956 se sešli velitelé a političtí vůdci FLN ve Vádí Summán v Kabylsku. Chyběli Mustafa ben Bulaje a Murád Didúš, kteří padli. Byla rozpracována struktura FNL a ANL, vytvořena Národní rada alžírské revoluce (CNRA) a Koordinační výbor (R. Abban, B. Krím, B. Chedda, B. M´Hidi, S. Dahlak). Z budoucí správy země byli vyloučeni umírnění exulanti a další.
V říjnu 1956 se francouzské armádě zdařil únos letadla FNL s jejími hlavními představiteli (A. B. Bella, R. Bitat, Ajt Ahmad, M. Chidir, M. Budijáf).
Válka eskalovala. V listopadu 1956 se Francie po boku Velké Británie a Izraele zapletla do Suezské krize. Tento politický, ne však vojenský, nezdar ukázal jak je Francie zranitelná. Počátkem roku 1957 sice vybojoval velitel 10. výsadkové divize generál Jasques Massu vítězství v bitvě o Alžír, ale francouzská i světová veřejnost byla válkou již znechucena. Rezoluce OSN z února 1957 vyzývala k mírovému řešení krize.
Výdaje na válku těžce dopadly na francouzský rozpočet. Ačkoli rostly všechny západoevropské ekonomiky včetně francouzské, byla suma 200 mld. franků pro rok 1956 a 400 mld. franků pro 1957 příliš vysoká.
Po 22 měsících padla Guy Molletova vláda. Národní shromáždění odmítlo její návrh na nové zdanění zisků a dividend. Nová vláda Maurice Bourgès-Maunoryho od června 1957 byla již bez odpůrců Lacostovy politiky v Alžírsku.
V listopadu 1957 se rozpoutala vládní krize s novou silou. Široká koalice pod vedením pravicového radikála Felixe Gaillarda d’Aimeho padla v dubnu 1958. Radikálové ze všech stran, část generality i veřejnosti si přáli vládu silného jednotlivce. Rámcový zákon z počátku roku 1958 nic nevyřešil a poté, co 8. února 1958 francouzské letectvo bombardovalo pohraniční tuniské město Sakeját Sidé Jusúf, dostala se francouzská politika do agónie.
13. května potvrdilo Národní shromáždění Sierra Pflimlina novým premiérem, ale téhož dne demonstrovali svůj odpor proti nové vládě francouzští důstojníci v Alžírsku seskupení ve Výbor veřejné bezpečnosti pod vedením generála J. Massua (J. Soustelle, Raoul Salan, Leon Delbecque, Sid Cara ad.) Přímočarost gaullistů a ultra ovládla veřejné mínění, a tak Massuovi výsadkáři ovládli 24. května Korsiku a hrozili, že se výsadkem zmocní Paříže.
29. května prezident Coty podmínil jmenování de Gaulla premiérem souhlasem parlamentu, který tak učinil 1. června, 2. června poskytl vládě zvláštní plné moci a souhlasil s revizí ústavy s jejím následným souhlasem v referendu. 3. června se Národní shromáždění rozpustilo. Nová ústava byla přijata v referendu 28. září velkou většinou – prezident volený na 7 let získal nové pravomoci, zvýšily se kompetence vlády a byl opětovně zřízen Senát.
3. října 1958 byly vyhlášeny tzv. Constantinovy návrhy, jež měly přerozdělit investice do alžírského hospodářství. Toto se nerealizovalo pro odpor jak povstalců tak kolónů.
V říjnu 1958 nabídl de Gaulle GPRA (Prozatímní vláda Alžírské republiky) jednání o budoucnosti země, ale byl odmítnut. De Gaulle nechtěl odejít z Alžírska hned, neboť tamní zářijové referendum souhlasilo s ústavními změnami, jež se týkaly celého Francouzského impéria (proti byla pouze Francouzská Guinea, jež se tímto aktem plně osamostatnila). De Gaulle zkusil FNL porazit. Nový vrchní generál Marice Challa a jeho totální válka s internačními tábory a nuceným přesídlováním však selhala. 21. prosince 1958 byl de Gaulle zvolen hlasy volebního kolegia prvním prezidentem V. republiky, čímž ve svých rukou soustředil rozhodující moc.
Volby z listopadu 1958 vyhrála gaullistická UNR (Unie pro novou republiku) s 188 mandáty. Díky volební geometrii – hlavně kvůli rozvržení volebních okresů získali po druhém kole voleb téměř stejné silní komunisté pouhých 10 mandátů, čímž byli vyšachováni z politiky.
16. září 1959 de Gaulle poprvé veřejně připustil možnost práva Alžířanů na samostatnost. Uvědomil si, že ani jeho více jak roční působení ve funkcích premiéra a prezidenta nevedla v Alžírsku k výsledku.
Nespokojenost krajní pravice a kolónů s novou politikou vůči povstalcům vyústila v tzv. týden barikád 24. ledna – 1. února 1960 – tedy protivládním pučem v Alžíru. Kolóni pod vedením Pierra Lagaillarde a Josepha Ortize se střetli nejprve s četníky a nakonec s parašutisty. De Gaulle vystoupil 29. ledna v televizním projevu v generálské uniformě vyzívaje lid a armádu k respektování zákonů a vlády. Lagaillarde se 1. února vzdal, mnozí další byli převeleni či penzionováni (Salan, Charles, Jouhad). Od 4. února vládl prezident pomocí dekretů, k čemuž ho zmocnilo Národní shromáždění.
Francouzi se pokusili zlomit odpor v Alžírsku pomocí politiky „deracinement“ (vykořenění), kdy bylo obyvatelstvo částečně přesídlováno a internováno na místa pod stálým ozbrojeným dohledem. Na začátku roku 1960 bylo tímto zásahem postiženo až 2 miliony osob. Veřejnost i tisk celého světa vedly nekonečné debaty jak ukončit tento krvavý konflikt. De Gaulle si jako bývalý v terénu činný generál byl vědom, že když ani 800 000 mužů nemá úspěch, je čas z Alžírska odejít. Objevila se fantastická řešení jako přestěhovat bílé obyvatelstvo do Alžíru a k jeho pobřeží o oddělit je od zbytku země neproniknutelnými hranicemi.
V lednu 1961 se ve Francii a Alžírsku uskutečnilo referendum o sebeurčení Alžírska. 70 % arabských voličů se vyslovilo pro samostatnost. 30. března byla zahájena jednání v lázních Evinu o budoucím statusu Alžírska.
Někdejší generálové v Alžírsku se tento záměr pokusili zmařit vojenským pučem.
22. dubna 1961 obsadili výsadkáři a legionáři dle rozkazu generála Challa města Oran a Alžír. 23. dubna se přidal generál Salan a další města a oddíly. Večer byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav. Díky stávce 10 milionů lidí podporujících de Gaulla a věrnosti armády puč ztroskotal. Maurice Chille a André Keller byli zatčeni a odsouzeni, kdežto Raoul Salan a Edmond Jouhad uprchli. De Gaulleův apel v televizním a rozhlasovém přenosu „Francouzsky a Francouzi, pomozte mi“ zapůsobil. To ale nebyl konec. Koncem května 1961 se konstituovala teroristická Organizace tajné armády, kterou tvořili většinou bývalí vycvičení vojáci. Terčem OAS se stal i prezident de Gaulle. Rozhovory s GRPA ale pokračovaly, nejprve v Evinu, poté v Lugrinu a v únoru 1962 v Les Rousses. Všem ve FNL bylo jasné, že nezávislost Alžírska je blízko, a tak vedení FNL, armády a prozatímní vláda začaly soupeřit o moc. Ferhat Abbás byl sesazen z postu prozatímního premiéra, nahradil ho Ben Chedda. Mezi nejvlivnější se dostali též Belkasím Krím a Lachdar Ben Tobbál.
18. března 1962 byly podepsány dohody o zastavení palby. Sahara připadla Alžírsku, Francie získala pronájem námořní základny Mers el-Kebír a pouštní jadernou střelnici. Ztráty Francouzů se odhadují na 20 000 příslušníků armády a ostatních ozbrojených sborů, povstalců na 140 000 mužů. 8. dubna ve Francii a 1. července v Alžírsku rozhodla referenda o nezávislosti Alžírska.
OAS mezitím rozpoutala teror namířený jak proti muslimským úředníkům tak proti francouzským vojákům a policistům. Proti OAS a jejím přívržencům z řad kolónů byly vyslány tisíce vojáků – celé bloky domů v bělošských čtvrtích velkých měst byly systematicky ničeny. Vůdci OAS Edmond Jouhaud byl odsouzen k trestu smrti a Raoul Salan k doživotnímu žaláři. Na konci května 1962 se na zastavení palby dohodly OAS i s FNL.
3. července 1962 vyhlásil slavnostně de Gaulle nezávislost Alžírska. V září téhož roku proběhly v Alžírsku referendum o návrh ústavy a prezidentské volby, v nichž drtivou většinou zvítězil Ahmed Ben Bella. Ten předtím spolu s náčelníkem štábu Huarí Bumedianem odstavil Ben Cheddu. V roce 1965 svrhl Bumedion i Ben Bellu, který byl vězněn až do roku 1979.
Do roku 1963 opustilo Alžírsko, ze strachu o život na 1 380 000 lidí. V Alžírsku zbylo pouhých 30 000 bělochů.
Jednou z největších tragédií této války bylo obětování tisíců profrancouzských alžírských úředníků. FNL označila tito lidi za zrádce a většinu jich poslala na smrt.
Raymond Aron napsal: „Proti národnímu povstání se nelze nikde držet násilím ve jménu liberálních idejí, protože násilí liberalismus vylučuje.“
S odchodem Francouzů, jakoby se vytratila civilizace. Dodnes je Alžírsko zmítáno rebeliemi mnoha druhů.