Chalífát

Chalífát

Chalífát znamená vládu chalífy, hlavy islámu. Původně to byla nejen náboženská instituce, ale i státní útvar zahrnující prakticky veškerá území ovládaná muslimy. Vznikl 9. června 632, když se Abú Bakr stal prvním chalífou. Zanikl 10. února 1258 dobytím Bagdádu mongolskými vojsky. Tato duchovní instituce byla obnovena 9. června 1261 v Egyptě a zrušena 3. března 1924 v Turecku po té, co dynastie Osmanů, na kterou mezi tím funkce chalífy přešla, ztratila svou politickou moc.

Již v den smrti proroka Mohameda 8. června 632 se jeho blízcí spolupracovníci Umar ibn al-Chattáb, Abú Ubajda a Abú Bakr rozhodli rázným vystoupením zabránit hrozícímu rozpadu muslimské obce. Umar využil zmatku který vznikl po prorokově smrti mezi medínskými kmeny při dohadování o jeho nástupci a holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimů. Většina obce se k němu přidala a odpůrci byli nuceni se podřídit. Následují den 9. června 632 přijal Abú Bakr oficiální hold. Tím byla také stanovena základní pravidla pro nástupnictví ve funkci chalífy. Funkce se stala volenou, s omezením na příslušníky kmene Kurajšovců. Následující volby provádělo již jen několik význačných jedinců, kteří se obvykle řídili přáním předchůdce. Tak mohly vzniknout dynastie Umajjovců a Abbásovců. Hold věřících ztvrzující volbu se stal pouhou formalitou.

Už první volba chalífy nesla v sobě známky budoucího rozkolu v muslimské obci. Další uchazeč Alí ibn Abí Tálib, prorokův bratranec a manžel jeho dcery Fátimy, byl zcela pominut. Později sice Abú Bakra jako chalífu uznal, svých nároků se však nikdy nevzdal. V dalších letech to vedlo k rozkolu uvnitř muslimské obce a jejímu rozpadu na sunnitskou a šíitskou část.

V polovině 8. století, kdy dosáhl svého největšího územního rozmachu sahal chalífát od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku a blízký východ až k řece Indu. Hned v prvních letech své existence dokázal zcela dobýt Sásánovskou říši v Persii a Byzantskou říši připravil o většinu jejích území v Africe a Asii.

Zvětšující se rozsah území která chalífát dobyl a okupoval si vyžádal také rozsáhlé organizační změny ve správě státu. Zahájil je chalífa Umar ibn al-Chattáb roku 638 při své cestě do Sýrie. Na okupovaných územích byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. Muslimové se v této době nesnažili obrátit místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována. Cílem bylo naopak vytvořit z muslimů vládnoucí vrstvu obyvatelstva. V této době také začala postupná arabská kolonizace těchto území. Protože kočovníci uvyklí životu ve stepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Do samosprávy místních obyvatel muslimové prakticky nezasahovali. Stejně tak převzali i byzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Muslimové sami měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát a muslimy kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad. Ten je rozděloval podle pevně stanoveného seznamu mezi muslimy kteří na ně měli nárok. Snaha chalífy zdůraznit výlučnost islámu vedla k vypovězení židů a křesťanů z Arabského poloostrova a k zavedení nového kalendáře, hidžry.

Vláda Umajjovců (661 - 750)

Mu‘ávija I. (661 - 680)
Jazíd I. (680 - 683)
Mu‘ávija II. (683)
Marván I. (683 - 685)
Abdulmalik (685 - 705)
al-Valíd I. (705 - 715)
Sulajmán (715 - 717)
Umar II. (717 - 720)
Jazíd II. (720 - 724)
Hišám (724 - 743)
al-Valíd II. (743 - 744)
Jazíd III. (744)
Ibráhím (chalífa) (744)
Marván II. (744 - 750)
Abdurrahmán I. (756 - 788)
Hišám I. (788 - 796)
al-Hakam I. (796 - 822)
Abdurrahmán II. (822 - 852)
Muhammad I. (852 - 886)
al-Mundhir (886 - 888)
Abdulláh (888 - 912)
Abdurrahmán III. (912 - 961)
al-Hakam II. (961 - 976)
Hišám II. (976 - 1009 a 1010 - 1013)
Muhammad II. al-Mahdí (1009)
Sulajmán (1009 - 1010 a 1013 - 1016)
Abdurrahmán IV. (1018)
Abdurrahmán V. (1023)
Muhammad III. (1023 - 1025)
Hišám III. (1027 - 1031)


Vláda Abbásovců (750 - 1258)

Abú-l-Abbás Abdulláh as-Saffáh (750-754)
al-Mansúr (754-775)
al-Mahdí (775-785)
Músá al-Hádí (785-786)
Hárún ar-Rašíd (786-809)
al-Amín (809-813)
al-Ma'mún (813-833)
al-Mu'tasim (833-842)
al-Váthik (842-847)
al-Mutavakkil (847-861)
al-Muntasir (861-862)
al-Musta'ín (862-866)
al-Mu'tazz (866-869)
al-Muhtadí (869-870)
al-Mu'tamid (870-892)
al-Mu'tadid (892-902)
al-Muktafí (902-908)
al-Muktadir (908-932)
al-Káhir (932-934)
ar-Rádí (934-940)
al-Muttakí (940-944)
al-Mustakfí (944-946)
al-Mutí' (946-974)
at-Tá'i' (974-991)
al-Kádir (991-1031)
al-Ká'im (1031-1075)
al-Muktadí (1075-1094)
al-Mustazhir (1094-1118)
al-Mustaršid (1118-1135)
ar-Rášid (1135-1136)
al-Muktafí (1136-1160)
al-Mustandžid (1160-1170)
al-Mustadí' (1170-1180)
an-Násir (1180-1225)
az-Záhir (1225-1226)
al-Mustansir (1226-1242)
al-Musta'sim (1242-1258)