Sparakovo povstání

Spartakovo povstání

Spartakus (* 120 př. n. l. - † 70 př. n. l.) byl podle římských historiků otrok a gladiátor, který se stal vůdcem třetího neúspěšného povstání otroků ve starověkém Římě. Spartakus upadl do otroctví zřejmě během bojů proti Římanům, či během služby v římské armádě. Ať byl vzat do otroctví z jakéhokoliv důvodu, jeho další život se odehrával v gladiátorské aréně nedaleko města Capua, kterou vlastnil Říman Lentulus Batiatus. V roce 73 př. n. l. se Spartakus,jeho přítel Crixus a přibližně 70 dalších gladiátorů vzbouřilo. Vyzbrojeni noži a několika ukořistěnými zbraněmi se vydali do kaldery na Vesuvu nedaleko dnešní Neapole. Skupina uprchlíků se začala pohybovat po okolí, rabovat, vypalovat římské statky a osvobozovat další otroky. Počet osvobozených a uprchlých otroků rychle rostl, až dosáhl 120 000 utečenců. V této době bylo otroctví v římské společnosti silně rozšířeno a tak se vzpoura stala brzy velmi vážnou hrozbou pro tehdejší zřízení. Senát na vzpouru zareagoval vysláním vojenské jednotky pod vedením Claudia Glabra o síle přibližně 3 000 mužů.Jeho plán byl usídlit se na jediné cestě dolů uprostřed prudkých srázů hory Vesuv,kde si povstalci založili svůj základní tábor.Ale Spartakus Římany oklamal, když se svými muži upletl žebříky z vinné révy a po nich pak sešplhali dolů.Claudiův tábor potom napadl v nečekanou chvíli. Během útoku byla pobita většina Římanů a s nimi padl i sám Claudius Glabrus. Nepřátelské římské legie zásobily Spartakovo vojsko jídlem a zbraněmi. Jeho skupina teď byla mixem mužů, žen, dětí i starých lidí. Spartakus totiž bral všechny lidi bez ohledu na to jestli to byli muži nebo ženy nebo jaké měli postavení. Jen jedny lidi nebral a to zběhy z římských legií. Věděl totiž, že takoví zbabělci, co jdou radši k nepříteli, by před bitvou couvli jako první.
Na jaře vytáhlo Spartakovo vojsko směrem do Galie, kde by byli svobodní. Vyděšený senát poslal 2 vojevůdce – Lucia Gellia Publicolu a Gnaea Comelia Lentula Floriana -, každého se dvěma legiemi, proti Spartakovi. Jenomže Spartakus a Crixus se nějak nepohodli a rozdělili se. Kmeny, které se odtrhli od Spartaka, byly poraženy Publicolou u Alálie a jejich velitel Crixus byl zabit. Spartakovi byla smrt jeho přítele líto a porazil Lentula i Publicolu. Jeho vojsko pak zamířilo na sever směrem k městu Mutina , kde se ubránilo další římské legii pod vedením Gaia Cassia Longina. Spartakus zamýšlel odejít s celým vojskem do Galie nebo do Hispánie, kde by získali svobodu. Překročil Apeniny a porazil další vojsko pod vedením obou konsulů. Tím si otevřel cestu přes Alpy, ale všichni prahli po pomstě a Spartakus šel s vojskem na jih. Spartakus došel nečekaně a nerušen na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod velením Marca Licinia Crassa, který byl tehdy nejbohatším mužem Říma. V prvních bitkách Crassus zvítězil a doslova Spartaka s jeho muži uzavřel v Bruttiu na jihu Itálie. Po zavraždění Quinta Sertoria povolal senát z Hispánie Pompeia s jeho vojskem a Luculla z Malé Asie, který vedl vojenské tažení proti tehdejšímu největšímu nepříteli Říma- Mithridatu VI. Pontskému, který byl znám hlavně svou touhou po zlatě a rozšíření území. Spartakus plánoval přeplutí na Sicílii,a proto podstoupil velké riziko a to smlouvu s piráty,které podplatil zlatem,které získával po této dlouhé cestě.Piráti ho však zradili.Vzbouřenci však bojovali dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Alálie. Spartakus se pokoušel obklíčení prorazit, ale marně. Obrovská zeď, dlouhá přes celou zátoku a dostatečně vysoká, jim dokonale odřízla únikovou cestu. Mohli si vybrat- buď mohli jít do války a zemřít jako svobodní lidé, nebo se mohli podrobit Římanům a vrátit se do otroctví. Vybrali si válku. Část vzbouřenců germánského a keltského původu se opět oddělila a znovu byla poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi prohrál. Na jejím konci, kdy Římané lámali řady Spartaka, se rozhodl velitel gladiátorů zabít výpadem s několika věrnými Crassa, ale byl raněn do nohy a výpad se nepodařil.Tuto bitvu prohráli a jejich vojsko bylo rozprášeno.Po této bitvě Římané osvobodili přes 3 000 vojáků, kteří byli vězněni otroky.
6 600 zajatých Spartakových bojovníků bylo ukřižováno podél silnice Via Appia z města Capua do Říma, vzdáleného 132 římských mil (asi 200 km). Ukřižovaní nebyli nikdy z kříže sundáni a tak zde bylo možno vidět množství křížů po dlouhá desetiletí jako výstraha potenciálním následovníkům.
Přibližně 5 000 otrokům se povedlo z obklíčení utéci a vydali se na sever, kde byli později zničeni Pompeiem, který se právě vrátil z Hispánie.
Spartakovo tělo nebylo nikdy nalezeno, takže lze spekulovat, zda byl zabit již během bitvy na řece Silarus, či jestli byl společně se svými muži ukřižován, případně zda se mu podařilo uprchnout.