Vliv 1. a 2. Světové války na vývoj ženské emancipace v Československu

Vliv 1. a 2. Světové války na vývoj ženské emancipace v Československu
Feministické zázemí v Česku před válečným obdobím
Od raného středověku do doby první republiky neměly ženy na Českém území skoro žádnou lidskou hodnotu, nebyly právně svéprávné, o jejich práci nebyl zájem a nikoho nezajímaly jejich potřeby. Společenské postavení ženy bylo naprosto závislé na postavení muže, se kterým měla žena příbuzenský vztah. Ženy byly vždy jen manželkami, milenkami, matkami a babičkami a ve společnosti jako takové měly minimální vliv a vždy byly vnímány jen jako „ozdoba“ pro muže. Byly nuceny vykonávat těžkou práci v domácnosti, neměly skoro žádný přístup ke vzdělání a jejich jediná náplň života byla plodit děti a být dobrá manželka. To se však mělo změnit.
S příchodem první světové války už ženská emancipace začínala, avšak válka ji měla daleko více pomoci. V té době sice již existoval ideál, že žena by jako členka domácnosti měla být vzdělaná, jediná možnost jak se vzdělávat bylo Ženské gymnázium v Praze Minerva, vzdělávání se doma (na což většinou nebyl čas), či vzdělávání se v klášteře. Zde je vidět, že i když lidé začali být otevřenější ke vzdělaným ženám, získat vzdělání bylo stále nesmírně těžké.
V roce 1897 se začaly otevírat jisté fakulty filosofické univerzity Karlovy ženám a v roce 1900 byla v Čechách ženám poprvé přístupna lékařská fakulta. V roce 1905 na našem území již (či snad teprve?) 5 ženských lékařek. Věnovaly se tématům, které mužští lékaři opomíjeli, jako je problematika šněrovaček či detaily porodu. Díky svému povolání měly přístup k mnoha ženám a snažily se je nabádat k čtení a vzdělávání se. (Poznámka k tématu: jednou z prvních žen, které vystudovaly víše zmíněnou lékařskou fakultu, byla má prababička. S dalšími asi 10 dívkami byla první, kdo se na nově otevřenou fakultu zapsal a vystudoval ji.)
Velký rozvoj v pohledu na feministické hnutí přinesl ze svých cest Vojtěch Náprstek a jeho manželka. Spolu se podíleli na rozvoji feministického hnutí na českém území, založili takzvaný Americký klub dam, který existuje dodnes a je místem kde ženy přednášejí své poznatky či mohou navštěvovat přednášky vybraných intelektuálů. Náprstkův feminismus se od klasického tehdejšího českého feminismu lišil, zatímco český feminismus měl za cíl ženu osvobodit, aby se mohla stát dobrým členem národa a mohla pomoci národu k osvobození, Náprstkův feminismus byl pojatý více světově.

Války a meziválečné období
Tak jako ve většině jiných zemí, obě dvě světové války znamenaly pro emancipační hnutí velký skok. V česku tomu nebylo jinak. Kvůli tomu, že muži odjeli na frontu, ženy musely zastávat dříve práce „pouze pro muže“. S rostoucím vzděláním ženského obyvatelstva, se ženy postupně z dělnických prací, které bylo kvůli válce potřeba, dostávaly do vyšších postů, jako jsou lékařky, právničky etc. Postoj žen se změnil k lepšímu, i když měl ke skutečnému ideálu stále daleko.
Ustanovení, že ženy jsou bytosti, které jsou si s muži rovny, přišlo až ve Washingtonské deklaraci, vydané 18. října 1918 v Paříži. V této deklaraci je výslovně napsáno, že ženy i muži, jenž jsou občany Československé republiky, jsou si rovni na politické, kulturní a sociální sféře. Autorství deklarace je připisováno presidentu Československé republiky, Tomáši Garrigue Masarykovi, o kterém je známo, že zastával feministické ideály.
Volební právo pro ženy následuje zhruba dva roky po vydání Washingtonské deklarace. V roce 1919 bylo z ústavě zakotveno, že české ženy mají právo volit. Tato ústavní listina byla vydána roku 1920. O prosazení volebního práva pro ženy se nejvíce zasadila Božena Viková Kunětická, která po parlamentních volbách v roce 1920 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění za národní demokraty a Alice Masaryková, zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže. Československo se stalo jednou z prvních deseti zemí na světě, které umožnily ženám volit.
Situace se zase obrátila k horšímu, jakmile se na konci první světové války muži vrátili z fronty. Dožadovali se zpátky svých míst a většina je i dostala, avšak pocit, že jsou schopné něco tvořit, vzdělávat se a pracovat, a že mnohdy jsou v tom i lepší než muži, od první světové války zůstal zakořeněný v mysli ženských intelektuálek. Ženy se rozdělily na skupiny: intelektuální feministky, intelektuální pacifistky (tyto dva směry šly často ruku v ruce, avšak většinou ženy bojovaly hlavně za jeden směr, nejednaje se o žurnalistky, které komentovaly vše, co se jim dostalo pod ruku) a jaksi „pragmaticky“ založenější, které se v ženské emancipaci neangažovaly.
Meziválečné období, jakkoliv bylo dlouhé, nezaznamenalo u nás v Československu větší pokroky v emancipačním hnutí. Oproti například Anglii, ve které se formovaly ženská hnutí na podporu antikoncepce a potratu (který však byl ve většině zemí schválen až ve zhruba 60. letech), u nás byly takové akce minimální.
Většina feministických akcí co se v meziválečném období a za druhé světové války v Československu udály, byly zásluhou české feministky a intelektuálky Františky Plamínkové. Za nejdůležitější feministickou organizaci v Československu bych nazvala Ženskou národní radu. V roce 1922 byla založena již výše zmíněnou Františkou Plamínkovou. Cílem tohoto spolku bylo faktické zrovnoprávnění s muži, jak v zaměstnání, tak i v normálním životě. Plamínková si vzala příklad v USA, Ženská národní rada se dá považovat jenom za českou verzi International Council of Women. S tou také Ženská národní rada hodně spolupracovala. Pořádaly se přednášky o feministických tématech, diskuze se známými českými osobnostmi, bylo upozorňování na utlačování žen v dennodenním životě. Ve 20. letech se podařilo zavést zrušení celibátu pro veřejné zaměstnankyně a detabuizace rozvodu. Rozvod byl sice na českém území legální už od vydání občanského zákoníku v roce 1811, byl však omezen hodně podmínkami (např. katolíci se nemohli nechat rozvést vůbec, to se mění až roce 1911 a jelikož většina českého obyvatelstva byla náboženstvím katolíci, rozvod jim nebyl skoro vůbec přístupný). I kdyby se žena v 19. století nechala rozvést, pravděpodobně by umřela hlady, jelikož práce (kromě prostituce apod.) nebyla v té době ženám přístupná. Jakmile však byl rozvod katolických sňatků legální a ženy měly možnost sebeuplatnění, rozluka manželství začala býti volně přístupná, ačkoliv byla stále obestřena jakousi mlhou společenského opovržení.
Další známou osobností, která působila v Ženské národní radě, byla feministka, intelektuálka a blízká přítelkyně Františky Plamínkové, Milada Horáková.
První ženský časopis byl vydaný až v roce 1945, pod jménem Rada žen. Dnes ho známe jako časopis Vlasta.
Nejhorší časy moderní doby pro československou ženskou emancipaci nastaly s příchodem druhé světové války. Jelikož kvůli dopadům Mnichovské dohody (dojednána 29. září 1938 v Mnichově) se Československo následně stalo protektorátem Německa. Na české občany bylo shlíženo a bylo jimi opovrhováno, ti kteří přežili, přežili hlavně proto, že mlčeli, poslouchali rozkazy a měli štěstí. Na vyvíjení emancipačních snah nebyl čas ani podmínky, když se ani s českými muži nezacházelo jako s lidmi, k čemu by byla snaha osvobodit české ženy? Většina feministických intelektuálek a intelektuálů byla popravena (například výše zmíněná Františka Plamínková), nebyl tedy nikdo, kdo by tyto snahy vedl a organizoval. Ženská národní rada byla rozpuštěna. Všichni se snažili jen přežít.
Avšak ve státech, které nebyly pod ničí nadvládou, byla situace naprosto opačná. Uveďme si jako příklad třeba USA a Velkou Británii. Kvůli odchodu mužů do boje, se znovu uvolnilo neuvěřitelné množství pracovních míst pro ženy. Jelikož ženy byly již zvyklé takto pracovat od minulé války, celý proces probíhal daleko přirozeněji a plynuleji. Protože byly tyto státy svobodné, mohlo se v nich diskutovat o válečných a intelektuálních tématech. Pro občany nebylo omezené vzdělání, mohli tedy spolu debatovati. Začala se velmi rozvíjet vlna pacifismu, která neodmyslitelně souvisela s mírem pro všechny lidi, tudíž i pro ženy.
I toto je jeden z důvodů, proč jsou některé státy k feminismu otevřenější než my. V Čechách nemá feminismus dostatečnou historii a zázemí.


ZDROJE:
http://www.historyofwomen.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ka_Plam%C3%ADnkov%C3%A1
http://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Kr%C3%A1snohorsk%C3%A1
http://cs.wikipedia.org/wiki/Washingtonsk%C3%A1_deklarace
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEena_Vikov%C3%A1-Kun%C4%9Btick%C3%A1
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_Masarykov%C3%A1
SZOPOVÁ, Eva. Dvě české političky-novinářky: Božena Viková-Kunětická a Františka Plamínková: (Two Czech Female Politicians and Journalists: Božena Viková-Kunětická and Františka Plamínková). Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra mediálních studií a žurnalistiky. Vedoucí práce PhDr. Pavel VEČEŘA, Ph.D.
MALÝ, Karel a Florian SIVÁK. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r.1918. Komenského 236,252 25 Jinočany: Nakladatelství a vydavatelství H&H, 1992. ISBN 80-85467-61-5.