Vývoj lodní dopravy v Čechách

Prvními mořeplavci na evropském kontinentě byli Římané, kteří po obsazení Anglie udržovali námořní styk s pobřežím Baltu. Skutečný námořní obchod však začali provozovat Vikingové a od 9. a 10. století i Slované. Obchod s Českými zeměmi však stále probíhal po souši. Nálezy plavidel na českém území tvoří pouze dlabané čluny, které se nijak neliší od pravěkých. Prvním dopravním prostředkem na řekách byl vor, který sloužil pro přepravu různých druhů zboží. Ten měl nevýhodu, že byl použitelný pouze pro přepravu zboží po proudu. Ve 13. století se svobodná plavba po Labi stala součástí práv některých klášterů a především polabských měst. Z Čech se vyváželo víno, obilí a dřevo, zpět se dovážely mořské ryby, sůl, med, sukno a některé kovy. Ve 14. století docházelo k úpravám řečiště pro voroplavbu krále Karla IV. V 16. století byla plavba natolik intenzivní, že dochází k první mezinárodní spolupráci v této oblasti. Plavidla tvořily vory a otevřené i zavřené čluny opatřené plachtami a tažené ze břehu zvířaty či lidmi. Plavba byla významným zdrojem obživy poddaných, pohyb vorařů a lodníků pomáhal překonávat uzavřenost, docházelo k výměně zkušeností, kulturních tradic ale i revolučních myšlenek. Zásadní přelom v lodní dopravě přináší použití parního stroje. První parník byl na Labe spuštěn v Německu roku 1818. Dnes slouží lodní doprava jen jako ryze nákladní odvětví. (Až na ojedinělé vyletní lodě)

Větší lodě jsou poháněny dieselovými motory (poháněné naftou).