vikingové

Vikingové
Vikingové patřili mezi germánské kmeny které se rozšířily skoro po celém světě. Slovo Viking je pravděpodobně odvozeno od vík=záliv, říkali si tak obyvatelé tří severských zemí – dnešního Dánska, Norska a Švédska.V západní Evropě jim spíše přezdívali Normané a ve východní zase Varjagové.
Vikingové byli nejen obávanými a nelítostnými válečníky, ale zároveň zručnými řemeslníky, šikovnými obchodníky a především pravými mistry ve stavbě lodí a v ovládání lodní plachty. Dodnes zůstává záhadou, jak mohla tak malá skupinka lidí ve své době tak výrazně ovlivnit dějiny.
Zabydleli se v Rusku, kde vytvořili první panovnický rod - rod Rurikovců. Po ruských řekách dopluli na východ až do Turecka a arabských končin.Osídlili také část Francie konkrétně poloostrov Normandie odkud roku 1066 podnikli úspěšnou invazi do Británie, osídlili Irsko a jiné ostrovy a poloostrovy. Jejich válečné výpravy děsily Franky, Byzantince, Afričany i jiné země a národnosti žijící především u Středozemního moře.
Po mořských vlnách dosáhli na západě břehů Islandu, Grónska, které nazvali Grenwald "Zelená Země" a amerického kontinentu. Nový svět tak pro sebe objevili již pět set let před Kryštofem Kolumbem. Neshody s místním obyvatelstvem - indiány a také vzdálenost od domova jim zabránily v trvalejším osídlení.
Obchodovat i plenit mohli Vikingové mnohem blíž svých severských domovů, než ve skutečnosti činili. Těžko říct, co určovalo jejich fascinaci pro volání dálek a posedlost dobrodružstvím. Jisté však je, že ve svých kolonizačních a dobyvatelských výpravách pokračovali po více než dvě století. K tomu, aby tak mohli činit, museli být dobře organizovaní a velmi sebevědomí.
Vikingové bojovali účinně a disciplinovaně vzhledem k vzájemným přátelským vztahům mezi členy posádky. Tyto vzájemné rodinné nebo sousedské vazby byly rozhodně výraznější než u většiny jejich protivníků. Značná pohyblivost a moment překvapení jim často při střetu dovolily vyrovnat početní převahu nepřítele. Útočili v klínovité formaci, na jejímž hrotu byli nejlepší bojovníci.
Vikingové byli známí až legendární obratností v ovládání zbraní. Dovedli velmi dobře bojovat oběma rukama, často si předávali zbraň z jedné ruky do druhé, aby nepřítele zmátli. Někteří byli tak silní, že dokázali kopím probodnout štít i s nepřítelem, jiní zase tak bystří, že v letu chytili nepřátelský oštěp a hodili jej zpět. Štíty používali v obraně i v útoku jako zbraň. Nejdříve úderem štítu vyrazili nepříteli zbraň z ruky a pak ho hranou štítu srazili k zemi. Jiným známým vikingským trikem bylo nechat nepřítele zabodnout zbraň do svého štítu, pak jej i se zbraní, kterou pevně držel, srazit k zemi a okrajem štítu ho dorazit ranou do krku. V boji zblízka se snažili nejprve rozpůlit jedinou ranou sekery protivníkův štít a druhou ranou jej zabít. K tomu vyvinuli vhodný typ sekery, jejímž ostřím při ráně vedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůru jejím bodcem rozpárali hruď nebo krk. Při boji s mečem raději bodali nepřítele do ramen, loktů či kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívali postavení ve dvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jediný způsob, jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by je chránila a umožnila jim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, že se snažili štítovou zeď rozbít oštěpy, házenými zdálky, a tím donutit protivníka k boji muže proti muži.
Ačkoliv si Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodné je zachovávat v bitvě soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě „obyčejných“ válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteří u protivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, že jakmile začnou útočit, nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly se berserkr náhle oddělil od formace, strhal ze sebe brnění (a někdy i oblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat, pak rozbil svůj štít aby bylo jasné, že se nehodlá krýt a chce zabít co nejvíc nepřátel. Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku na nepřítele. Často se mu podařilo prolomit nepřátelskou obranu a dostat se hluboko do nepřátelské formace, než byl sám zabit.
Vikingové byli národem, který žil především pro válku. Bojovníka, který padl v boji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry do Valhaly, kde se jedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud nenastane konec světa. Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekala mrazivá, nevlídná říše bohyně podsvětí Hel. Proto se Vikingové neobávali smrti v boji, naopak boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedy raději vyráželi do boje či na loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřeli doma v posteli.
Vikingské ságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních, lehkých, rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.
Nálezy zbytků lodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního města totiž znamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že lodě Vikingů pro dálkové plavby dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvaceti metrů. Jejich základem se stala veslice, jež však byla svými rozměry mnohem větší a navíc opatřena kýlem a plachtou. Některé součásti lodí byly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, což potvrdily i další nálezy v Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minulého století. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.
Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné. Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.
Moři, kormidlu a lodní plachtě nebyli Vikingové oddáni jen za svého života, lodě je totiž následovaly i do míst jejich posledního odpočinku. V řadě případů skutečně až pod zem, kde byly k mrtvým přidávány spolu s řadou dalších osobních cenností, jindy byly hroby alespoň na povrchu vyzdobeny velkými kmeny tak, aby jejich půdorys připomínal obrys vikingské lodi.
Největším uznáním umění starých Vikingů - vyzyvatelů obzoru a vládců lodní plachty - je ovšem skutečnost, že i nynější generace mořeplavců nacházejí stále mnoho prvků, které se od svých pradávných kolegů i dnes mohou učit.
Co se vikinské kultury týče, jejím nejznámějším prvkem je runové písmo zvláštní tím, že se tesalo do kamene. Nepoužívalo se však běžně, mělo spíše jakousi obřadní funkci. Používalo se například k zapsání čarodějných formulí, byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známy i runami psané balady skaldů (severští potulní písničkáři). Křesťanství se na sever dostalo až v 11. století, do té doby vyznávali Vikingové svůj vlastní pantheon bohů, z nichž nejdůležitější je bůh Ódin, pán severských bohů, dále záludný polobůh Loki a také mocný Thor, známý svým hromovým kladivem.
O jejich uměleckých sklonech a řemeslné zručnosti vyprávějí bohaté nálezy zlatých, stříbrných a bronzových šperků a kovových a dřevěných předmětů denní potřeby, zdobených k rafinované dokonalosti dovedeným germánským zvířecím ornamentem. O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečně přesvědčuje poezie skaldů a orální mytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu.
Vikinskými výpravami Skandinávci nesmírně rozšířili svůj obzor, viděli cizí kulturu i přepych a jejich styk s křesťanskými zeměmi nezůstal bez odezvy v jejich mysli a v duchovním i politickém směřování k historicky pokročilejší civilizaci.


použitá literatura:
Helena Kadečková: Dějiny Islandu
Donald Featherstone: Válečníci a války ve starověku a středověku
stránky věnované historii vikingů http://vikingove.mysteria.cz