Těžba zlata

Těžba zlata včera a dnes

Zlato odjakživa přitahovalo lidi jako magnet, protože jeho lesk je atraktivní a stálý. Na světě je ho ale málo, a tak je cena zlata na trhu hodně vysoká: momentálně stojí přes půl miliónu korun za kilogram. Bylo kvůli němu vyvoláno několik tzv. zlatých horeček, nejznámější propukla na Aljašce. Velmi dobře vede elektrický proud a teplo. Mezi další fyzikální vlastnosti patří extrémní kujnost a tažnost. Ryzí zlato je měkké a proto se mísí s jinými kovy, třeba se stříbrem. Je chemicky velmi odolné, rozpouští se jenom v lučavce královské a v kyanidových iontech. Má poměrně velkou hustotu, 1 tuna zlata se vejde do krychličky ohraně přes 37 cm. Používá se v šperkařství, elektronice, zdravotnictví a bankovnictví. V přírodě se zlato vyskytuje ve formě valounků (anglicky nuggets) nebo plíšků s charakteristickými trojúhelníčkovými výstupky, vzácněji pak ve formě krystalu.

Nejstarší a nejjednodušší způsob těžby zlata je rýžování, při kterém se tento zlatonosný písek přeséval a vybíraly se malé částečky zlata. Je vhodný hlavně pro zlatonosné nánosy řek. V dnešní době jsou však téměř všechna významná rýžoviště vyčerpána a zlato se musí těžit z hornin na obsah zlata velmi chudých.

Těžení se z hornin se v minulosti prováděl tzv. amalgačním způsobem. Rozemletá zlatonosná hornina je kontaktována s kovovou elementární rtutí. Vzniklý amalgán zlata byl po oddělení horniny obvykle prostě zahřívána a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepoužívá a pokud ano, je zlato z amalgámu získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti.

Postup, který se v současnosti používá nejčastěji, se nazývá hydrometalurgický. Proces spočívá v jemném namletí horniny, aby se do kontaktu s loužicím roztokem mohla dostat většina přítomných mikroskopických zlatých zrnek. Namletá hornina se potom louží buď kyselým roztokem s vysokým obsahem chloridových iontů a oxidačním prostředím (např. sycení plynným chlorem nebo přídavky kyseliny dusičné) nebo naopak roztokem alkalických kyanidů za probublávání vzdušným kyslíkem. Z loužicího roztoku se poté zlato získává redukcí, např. průchodem elektrického proudu roztokem – elektrochemicky, kdy se kovové zlato vyloučí na záporné elektrodě – katodě. Redukci je možno provést i chemicky přídavkem vhodného redukčního činidla (např.: kovovým hliníkem).
Hydrometalurgický postup dobývání zlata z rud představuje značně rizikový proces z ekologického hlediska. Nasazení kyanidových roztoků v tunových až statunových šaržích představuje obrovské riziko v případě, že dojde k nepředvídané havárii. Příkladem může být katastrofální zamoření Dunaje kyanidy z rumunského hydrometalurgického provozu v 90. letech minulého století. Výsledkem byla přírodní katastrofa – stovky tun mrtvých ryb a dalších živočichů a porušení životní rovnováhy rozsáhlého území na desítky let.

V současné době se u nás zlato netěží, ale probíhali průzkumy, které zjistili obsah zlata v horninách u Kašperských Hor, Slapské přehrady, Jílové u Prahy a u Roudné. V minulosti se ovšem zlato těžilo a to jednak rýžováním z nánosů řek (např. Otavy) nebo v dolech. Z dobýváním zlata začali už Keltové a vrcholu dosáhla těžba ve středověku, kdy bylo české království jedním z nejvýznamnějších evropských těžařů. Dnes se zlato těží především v jižní Africe, Americe a na Sibiři.