Ropa

Ropa

Ropa je hnědá až černá olejovitá kapalina lehčí než voda. Těží se na souši i z mořského dna. Je směsí nejrůznějších uhlovodíků, a to alkanů, cykloalkanů a arenů, dalšími složkami bývají cykloalkankarboxylové kyseliny (tzv. naftenové kyseliny) a některé sirné a dusíkaté sloučeniny. Neobsahuje však ani alkeny ani alkiny. Složení uhlovodíků silně kolísá podle naleziště. Vysoký obsah síry vyvolává potíže při dalším zpracování některých frakcích ropy např. při reformování benzínu, protože způsobuje otravu použitých katalyzátorů.

Největší naleziště ropy jsou v oblasti Blízkého a Středního východu, v okolí Kaspického moře, na Sibiři, Sahaře, v Guinejském zálivu, v Indonésii, ve Venezuele, ve Střední a Severní Americe a v Severním moři. Hlavním producentem ropy je Saudská Arábie a Rusko. Mezi další státy těžící velké množství ropy patří USA, Irák, Irán, Kuvajt, Venezuela, Nigérie, Čína, Libye, Kanada, Mexiko, Indonésie a Velká Británie.

S ohledem na mimořádný význam ropy jako chemické suroviny, jako zdroje pohonných látek do nejrůznějších druhů spalovacích motorů, i na skutečnost, že se její zásoby postupně vyčerpávají, stala se ropa i účinným nástrojem politickým. Důkazem toho je vznik sdružení zemí vyvážející ropu zvané OPEC, snaží se o regulaci těžby i cen ropy. Členy tohoto sdružení jsou především rozvojové země.

Původ ropy není dodnes přesně vysvětlen, nicméně je téměř jisté, že vznikala rozkladem rostlinných a živočišných zbytků za nepřístupu vzduchu a působením vysokých tlaků a teplot pod zemským povrchem. Tento děj trval několik stovek miliónů let. Je zajímavé, že ropa v podzemí migruje a že se nalézá jen výjimečně v těch místech, kde původně vznikla.

Zpracování ropy se provádí v rafinériích, a to především kontinuálně frakční destilací. Jednotlivé uhlíkové frakce takto získané na destilačních kolonách můžeme rozdělit takto: uhlovodíkové plyny (uhlovodíky C3 a C4), frakce benzínová (uhlovodíky o bodu varu asi do 200°C), frakce petrolejová (uhlovodíky o bodu varu asi 220 – 275°C) a plynový olej (uhlovodíky o bodu varu asi 200 – 400°C). Destilační zbytek se nazývá mazut.

Uhlovodíkových plynů se užívá především k vytápění, jako paliva do vařičů a jako petrochemické suroviny. Nejcennější frakcí z hlediska jejího použití jako paliva do pístových zážehových motorů je frakce benzínová. Benzín má však i rozsáhlé použití jako rozpouštědlo. Petrolejové frakce se užívá do menších topných zařízení a jako palivo pro turbínové motory. Protože je benzínu, s ohledem na celosvětový motorismus, zapotřebí stále větší množství, byly vypracovány chemické postupy, jak převádět petrolejovou frakci v benzín. Děje se to katalytickým krakováním, tj. zahříváním směsi výševroucích uhlovodíků petrolejové frakce v nepřítomnosti kyslíku za teplot kolem 500°C v přítomnosti Al2O3 a SiO2. Vzniklý benzín se označuje jako krakový. Při tepelném krakování, tj. bez použití katalyzátorů, vznikají velká množství nízkých alkenů, především ethylenu a propylenu, které se používají v chemickém průmyslu jako velice důležité sloučeniny pro další syntézy organických sloučenin. Plynový olej neboli motorová nafta slouží jako palivo pro pístové vznětové (Dieselovy) motory, nebo se též krakuje. Destilační zbytek, mazut, se užívá k topení nebo se z něho získávají vakuovou destilací další vysokovroucí uhlovodíkové frakce užívané jako maziva (motorové oleje).