Olovo

Olovo

Vlastnosti

Relativní atomová hmotnost: 207,2 amu
Atomové číslo: 82
Hustota: 11,34 g/cm3
Tvrdost: 1,5
Teplota tání: 327,5° C
Teplota varu: 1749° C

Olovo je nízkotavitelný, měkký, velmi těžký, toxický kov, používaný člověkem již od starověku. Je poměrně špatným vodičem elektrického proudu. Je velmi odolné vůči korozi ale může se velmi pozvolna rozpouštět v měkké vodě. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství: Pb+2 a Pb+4. Za normálních podmínek je olovo odolné a neomezeně stálé vůči atmosférickým vlivům. Dobře se rozpouští především v kyselině dusičné, koncentrovaná kyselina sírová jej naopak pasivuje a olovo s ní nereaguje.

Výskyt a výroba
Olovo je v zemské kůře zastoupeno poměrně řídce, přesto je však jeho obsah větší, než by bylo možno očekávat podle jeho umístění v periodické tabulce prvků. Důvodem pro tento fakt je to, že izotopy olova jsou konečným produktem radioaktivních uranových a thoriových rozpadových řad a obsah olova se v zemské kůře postupně zvyšuje. V mořské vodě činí jeho koncentrace pouze 0,03 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom olova přibližně 10 milionů atomů vodíku.
Elementární olovo se v přírodě vyskytuje pouze vzácně. Nejběžnějším minerálem a zároveň olověnou rudou je sulfid olovnatý, galenit PbS. Dalšími méně běžnými minerály olova jsou cerusit, uhličitan olovnatý PbCO3 a anglesit, síran olovnatý PbSO4. Dále se olovo často vyskytuje jako doprovodný prvek v rudách zinku a stříbra. Při získávání olova z rudy je obvykle hornina jemně namleta a flotací oddělena složka s vysokým zastoupením kovu. Následuje pražení rudy, které převede přítomné sulfidy olova na oxidy.
2PbS + 3O2 → 2PbO + 2SO2
Kovové olovo se pak z praženého koncentrátu rud získává běžnou žárovou redukcí elementárním uhlíkem (obvykle koks).
PbO + C → Pb + CO

Využití olova a jeho slitiny
V poslední době se projevuje snaha o co největší omezení využívání olova a jeho slitin pro výrobu předmětů praktického použití a to vzhledem k jeho prokázané toxicitě. Avšak ještě v první polovině 20. století bylo olovo velmi běžným kovem.
Jedním z největších zpracovatelů olova je do současné doby průmysl, vyrábějící elektrické akumulátory. Olovo také velmi účinně pohlcuje rentgenové záření a gama paprsky a slouží proto jako ochrana na pracovištích, kde se s tímto vysoce energetickým elektromagnetickým zářením pracuje. Přídavky olova do skla zvyšují značně jeho index lomu a olovnaté sklo je prakticky výhradní surovinou pro výrobu skleněných lustrů i řady dekorativních skleněných předmětů (vázy, popelníky, těžítka…).
2.3 Zdravotní rizika
Olovo patří zcela jasně mezi toxické prvky. Toxicita olova je zvláště významná pro dětský organismus. Trvalá expozice dětského organizmu i nízkými dávkami olova je příčinou zpomalení duševního vývoje a nepříznivých změn v chování.
V současné době je díky používání olova v rozvodu pitné vody, širokému použití olova při výrobě barev, rozsáhlému použití olova jako aditiva v benzínu a díky jeho ostatnímu využití v průmyslu všudypřítomným kontaminantem prostředí. Olovo se po vniknutí do organismu ukládá hlavně v kostech a v určitém množství se nachází v krvi. Ale vstupem České republiky do EU se dočkáme celé řady nutných změn v oblasti elektronického průmyslu. Na základě legislativy EU - WEEE se omezuje používání olovnaté pájky pouze do 1. července 2006. Od tohoto data většina výrobců elektroniky musí začít používat tzv. bezolovnaté pájení. Po razantním snížení olova v nátěrových hmotách, instalatérství a pohonných hmotách je elektronika dalším odvětvím, která přichází na řadu. Vyloučení olova z procesů výroby spotřební, ale i průmyslové a telekomunikační elektroniky pozitivně přispěje ke zlepšení životního prostředí.