Politologie, úvaha. "Je politika špatnou záležitostí, proč?"

Je politika špatnou záležitostí? Proč?
„politika a) správa věcí veřejných, oblast obecných státních záležitostí, umění řídit stát. (...) Nástrojem k prosazování politických cílů je politická moc, o jejíž získání usilují subjekty politiky nenásilnými prostředky; b) péče o záležitosti určitého oboru (úvěrová politika, mzdová politika); c) přeneseně hanlivě chytračení, intrikování, vychytralost“. Tolik Velký slovník naučný Encyklopedie Diderot, 1999.
Jak je vidět, i poměrně seriózní tiskovina určená širokému okruhu čtenářů, jako je Diderotův slovník, považuje za důležité zmínit za cé) negativní konotace spjaté s politikou. Konotace, které nám rád potvrdí každý správný český hospodský diskutér. A že mají tyhle naše disputace tradici: Každý kdo se jich kdy třeba i jen pasivně zúčastnil, jistě zná onen rezolutní závěr: „politika je svinstvo“. Nabízí se tedy otázka: Je opravdu politika špatnou záležitostí?
A je to názor všeobecně rozšířený? Mohlo by se jednat jen o další moudrost typu „bez práce nejsou koláče“? (mimochodem, také by se dalo diskutovat...) A co regionálně: co takhle například Britové, bylo by jim blízké něco jako „dirty politics“?
Předně je třeba říci, že nám zde nejde o jakési těžce filosofické hledání pravdy. Co je špatné a co dobré je otázka sama o sobě opravdu zapeklitá. Proto je třeba v této souvislosti vydat se jinými směry: co vlastně běžně slýchaná fráze myslí tou opovrhovanou politikou?
Mohlo by se zdát, že úvahy tímto směrem jsou jen dosti nuceným rozmělňováním známých banalit. Dobrá, jistě se jedná o tisíckrát, lidově či akademicky, semleté téma, nicméně: zde někde se skrývá pravá podstata velké části mechanizmů ovlivňujících náš život. V dobách, kdy účast ve volbách, „jediném okamžiku kdy je člověk opravdu svobodný“, dosahuje závratných čtyřiceti procent, je načase ptát se na politiku. Na co taky jiného?
A jaká je tedy politika? Špatná? Povoláme Niccolló Machiavelliho. Může být někdo povolanější na ne příliš idealistický přístup k řešení problémů? Jestli ano, měl by to být někdo, kdo svým příjmením také vstoupil do běžné terminologie. Tedy: „Pane Machiavelli, v naší době, ráda se považuje za jaksi vyvinutější, než prožíváte vy, používáme vaše jméno tam, kde chceme popsat uvažování mocného jedince pragmaticky a bezohledně.“ Uvedeme zde s laskavým dovolením jako odpověď titána zla a veškeré špatnosti politiky citáty z jeho Vladaře, „skromného dílka“, ve kterém „si troufá posuzovat a vznášet soudy o záležitostech vladařských“. Napřed ony proslulé části, které jeho dílo pravděpodobně učinily nesmrtelným:
„U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž úspěchů dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku.“(Machiavelli, Vladař, I. Železný 1995). A ještě větší hit: „Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal.“ (Machiavelli, Vladař, I. Železný 1995).
Pěkné. Zamyslíme-li se nad takovými radami, musíme uznat, že politika nebude nic pro člověka čestnosti chtivého a dobrými úmysly obtíženého. Ale: Je pak docela překvapení, jestliže se rozhodneme toto satanské orákulum přečíst. Čtenář zjistí, že Machiavelli také radí ve své příručce: „Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách.“ (Machiavelli, Vladař, I. Železný 1995). Celý Machiavelliho Vladař je útlá knížka a nelze než doporučit její přečtení. Čtenář s povědomím, že „machiavelismus“ je pěkně ošklivá nadávka, bude překvapen moudrými a mírnými Machiavelliho názory. Daly by se vyslovit jisté obavy, kdyby se starý pán najednou ocitl uprostřed, dejme tomu České Sněmovny, jestli by nebyl ihned elegantně ubit a ušlapán moderními metodami svých moderních kolegů.
Tak to bychom měli špatnost politiky dle Machiavelliho: po bližším ohledání zjistíme, že politika je zde jistě velmi praktická záležitost, avšak vladař, takto třeba velmi mírný, zbožný a dobrotivý člověk, nemá na vybranou a některé na první pohled drsné kroky budou mít dlouhodobě vysloveně lidumilné následky.
Jaká je tedy politika? Špatná nebo dobrá? Na tomto místě je načase prohlásit, že otázka, zda politika, vymezme ji v tomto okamžiku jako profesionální činnost, je špatná či dobrá, je prostě irelevantní. Opusťme zjednodušující pohled a ponechme dělení špatné / dobré, černé / bílé na historicích. Každý konkrétní případ bude překvapivě složitý a svým rozsahem pravděpodobně lehce překročí samotný rozsah této práce. Na otázku z nadpisu budeme muset jít trochu jiným způsobem.
Naši pozornost obraťme třeba směrem geografickým: zeptáme se cizojazyčného výkladového slovníku... Longmanův rodinný slovník nám objasní výraz politics jako „1a umění nebo vědu o vládě, b politickou vědu, 2a politické záležitosti; speciálně soutěžení mezi zájmovými skupinami ve vládě, b politiku jako profesi, 3 něčí politické sympatie, 4 celkovou soustavu vztahů mezi lidskou bytostí a společností“ (Longman family dictionary, Aventinum 1991, překlad R.D.).
A vida. Pro vědečtější účely by možná bylo pěkné porovnat více zdrojů, vezměme však pro naše účely jako příznačné, že Longmanův slovník prostě negativní asociace nezná. Jistě, angličtina má zde proti češtině jistou sémantickou výhodu(?): další dva výrazy, které v češtině prostě házíme do jednoho pytle: Generálnější „polity“ jako způsob politického organizování a „policy“ konkrétních kroků při výkonu „politics“. V Longmanovi najdeme kromě těchto výrazů ještě nějaká ta přídavná jména spojená s politikou, ale nic o „zlé politice“. Zvláštní. A to je všeobecně známo, jak by mohl potvrdit William Shakespeare ze svých nepříliš dobrých zkušeností, že „politics“ jakožto pikle proti králi (Bůh jej chraň) je v dobové angličtině pěkně nestydatý výraz. Zdá se, že dnes už není. Někam se nám ta nečistost vytratila. Vytratila se ne z jazyka, ale z povědomí. Lidé britští někde během čtyř století poztráceli ten automatický vztah mezi výkonem státních záležitostí a něčím, za co by se slušný člověk měl stydět. Je to vůbec možné? Může dobrý Angličan z Yorku, automechanik a čtenář Sun, uvažovat o místním poslanci jinak než Novák Karel, který čte Blesk a je už dvacet let automechanikem v ČSAO?
Dovolíme si zde tvrdit, že ano. A obratně se vyhneme jakémukoli hodnocení (je-li vůbec možné), jestli je jeden postoj lepší než ten druhý. Otázka z úvodu možná bude svázaná s nějakým politickým prostředím více, než by to na první pohled mohlo vypadat. Dáme zde příklad, možná nepříliš obratný, neodbytně se však vnucuje jako určitá obdoba problému jaký se zde snažíme probrat. Příklad se bude týkat vyprávění vtipů o policajtech. Známé, že? Kdo nezná vtipy „...a jak přijde policajt k řezníkovi a povídá...“ Jestli se někdy laskavý čtenář pokoušel takový vtip vyprávět Angličanovi, ví o čem je řeč. Ale kdo to nezkusil, je to tak: v Británii neznají hloupé policajty jako kategorii. Jistěže se v životě potkali s natvrdlým policejním úředníkem, ale to se stává, ne? Hloupých lidí je na světě dost, ne? A tak Angličan nepochopí a bude zbytečně dumat nad podstatou našeho vtipu a na světě bude další důkaz o „velmi zvláštním humoru“, který je domovem v té Czech Republic. Bylo by lákavé popisovat další žertovná nedorozumění, ale ponechme toto pole antropologům a sociologům.
My chceme vědět: mohla by být politika špatnou záležitostí jen v Česku? Tato úvaha je psána česky a otázka je položena česky: Je politika špatnou záležitostí? Možná by bylo dobře, kdybychom se pokusili přímo formulovat: Pokud je otázka položena takto a pokud na ni máme odpovědět z pohledu českého člověka na konci dvacátého století, pak ano, politika je špatnou záležitostí.
Máme k takovému tvrzení dost argumentů starších než jen zkušenost jednoho života. Naše názory jsou historicky podmíněné. Před Bílou horou jsme my tady všichni měli zkušenosti politické na, dejme tomu, průměrné evropské úrovni. Páni dělali tehdejšího druhu politiku, lid politiku nedělal, neb byl negramotný a nevěděl co to je. Nicméně společnost jako celek politiku měla a byla s tímto stavem srozuměna. Hladký vývoj povědomí o politice se ovšem pro obyvatelstvo českých zemí dočkal neobvyklého „drncnutí“. Zatímco Británie „neviděla na své půdě sedm set let ohně nepřátelských ležení…“, jak s oblibou říkal Churchill, Bohemie viděla. Událost, když tato země přišla roku 1620 o místní politickou reprezentaci, můžeme pojmout jako svého druhu politický experiment, který nemá v okolních zemích porovnání. Opět bez aspirací na jakékoli hodnocení a souzení. Jestli jsme úpěli pod habsburským jhem, ponechme Aloisi Jiráskovi. Pravděpodobné je, že rozdíl mezi vládnutím „naším dobrým českým“ a „cizáckým habsburským“ nebude veškerý žádný. Podstatný je na té události politický výsledek. Neměli bychom podceňovat určité „národní politické povědomí.“ Chceme zde říci, že násilná výměna politické reprezentace v českých zemích přišla historicky poměrně pozdě. Jak poznamenáváme výše, společnost jako celek politiku měla a byla s tímto stavem srozuměna. Lid sice politiku nedělal, nejsme však již v nejtemnějším středověku a určité sebepojetí státního útvaru a jeho obyvatel zde již bezpochyby je. (I když na pojmy jako národ a vlast v moderním pojetí si budeme ještě muset počkat). Zkrátka povědomí o „cizím panství“ které „nám“ bylo násilím vnuceno má své historické a celkem praktické příčiny. Prohráli jsme. No řekněte: nezní nám to hezky česky povědomě? A čtyři sta let, ač se nám zdá jako propast věků, nebude zřejmě tak hluboká historie. Nakonec v celkem pravidelných periodách si zdejší obyvatelstvo lekci od „cizích pánů“ zopakovalo, aby pocit oddělenosti od vrchnosti nezastaral.
A tak zbývá se zeptat: kdo se zabývá politikou třeba ve zmíněné Británii? No přece politici. Kdo to je? No to jsou lidé, nezřídka nechutně bohatého původu, kteří na politice nezřídka nemravně bohatnou. Taky bych chtěl takový job.
A kdo se zabývá politikou v Čechách? No přece ONI! A jestliže takový pocit budeme neustále potvrzovat po 400 let, nemůžeme čekat, že nasedne na vlak zároveň s posledním soldátem ruského impéria. A co je nejhorší, sotva bychom mohli začít sami sobě vládnout (což samozřejmě umíme lépe než cizáci) už máme před branami démonickou „únyji“. Pro některé politiky přímo dar z nebes, ale to je téma na jinou úvahu.
Zbývá vlastně již jen uzavřít naši úvahu. Došli jsme k samotnému prameni českého povědomí o politice jako „špatné záležitosti“. Špatné proto, že je to něco, co dělají ONI, oni, kteří jsou cizí a dělají něco s námi, bez nás a proti našim zájmům. Jsou to především záležitosti státní, byrokracie, administrativního řízení státu. To jsou věci špinavé. Je možno si s nimi zadat, jsou z toho nemalé výhody, ale chlubit se tím nikdo nebude, vždyť se spolčuje s NIMI! Každý dobrý Čech vychovaný základní školou a hokejovými přenosy v televizi musí naprosto přesně vědět o čem je zde řeč. Špatná věc tedy ta politika je. V naší zemi, v takových podmínkách jaké zde jsou, s takovou historií, jakou tato země má. Otázkou je pohled do budoucnosti. Na základě zde uvedených úvah se dá říci: Politika, to je tady u nás zatraceně špatná záležitost, ale pro moje děti a vnuky už třeba nebude. Možná, že se z ní stane jenom takový dobře placený job, na který člověk musí mít vzdělání. Ovšem. Jestli nám to ta cizí „únyje“ nepřekazí.