Globalizace

Globalizace nejen spojuje, ale i rozděluje; rozděluje, právě když spojuje - příčiny rozdělování zeměkoule jsou stejné jako ty, které podporují její sjednocování. Vedle rozvíjejícího planetárního obchodu, financí, podnikání a informačního toku se dává do pohybu proces „lokalizace, připoutávání k určitému místu. Být v globalizovaném světě omezen místem je znakem sociální degradace.

Je docela dobře možné, že poslední čtvrtina tohoto století vejde do historie jako Velká válka za nezávislost na prostoru. Zaměstnanci se rekrutují z obyvatel dané lokality, a nesou-li břímě starostí o rodinu, domácnost apod., nemohou - li firmu, pokud se přestěhuje jinam, bez problémů následovat.

Ve světě po válce s prostorem se stala nejmocnějším a nejžádanějším stratifikačním faktorem mobilita. Ona je materiálem, která přebudovává nové a stále větší část pokrývající sociální, politické, ekonomické a kulturní hierarchie.

Protiklad „blízko – daleko“ má jeden důležitý rozměr a to rozměr vedoucí od jistoty k nejistotě, od sebedůvěry k váhavosti. Být „daleko“ znamená být v nějaké nepříjemné situaci - což vyžaduje učit se cizím pravidlům, bez nichž je možno se jinde obejít. V představě "blízkosti" nám postačují bezbolestně osvojené návyky, a jelikož jde o návyky a znamená cosi lehkého, co nevyžaduje žádnou námahu. To, co známe jako „lokální komunitu“, uvádí v život právě tato opozice mezi „zde“ a „tam“, „blízko“ a „daleko“.

Oddělení pohybu informací od pohybu jejich nositelů znamená že, pohyb informací nabírá na rychlosti mnohem větším tempem než cestování osob.
Levná komunikace znamená rychlé přelévání, přehlušování či vytlačování získaných informací stejně jako rychlý přísun novinek. Prostor se začal „zpracovávat, koncentrovat, organizovat a normalizovat“, a především se emancipoval od přirozených omezení lidského těla. Smršťování prostoru ruší tok času. Obyvatelé žijí v trvalé přítomnosti. Tito lidé jsou věčně zaneprázdněni a ustavičně „nemají čas“.

Díky nové „netělesnosti“ moci zejména ve finanční podobě se držitelé moci dostávají do opravdu exteritoriální situace. Ve fyzikálním světě si budují své přísně střežené domovy a úřady, sami exteritoriální, zbavení obtěžování nevítaných sousedů a odříznutí od toho, čemu lze říkat lokální komunita, nedostupní pro kohokoli, kdo je na rozdíl od nich k této komunitě vázán.

Městské teritorium se stává bitevním polem nepřetržité války o prostor.
Příčiny „odumírání“ národního státu se plně nechápou, nelze ho přesně předpovědět. V dnešním světě chybějí jasné kontrolní páky, tyto chyby případně a pronikavě zachytil Kenneth Jowitt v názvu knihy Nový světový neřád. Po celou moderní éru jsme si postupně zvykali na představu, že řád znamená „mít kontrolu“. Dnes nikdo nemá kontrolu, a není jasné, jak by taková kontrola mohla za daných okolností vypadat.

Dnes pod módním pojem globalizace se vytváří nepříjemný dojem, že „se nám věci vymykají z rukou“. V nejhlubším významu tlumočeném ideou globalizace se odráží neurčitost a neuspořádanost světové situace. Globalizace je jen jiné jméno pro Jowittův „nový světový neřád“. Tento rys, již zjevně nahradila, totiž od ideje „univerzalizace“, která byla kdysi neodmyslitelnou součástí moderního diskursu o globálních záležitostech, dnes se však již neuplatňuje. Vytváření řádu v univerzálním, vskutku globálním měřítku.

„Globální politika“ - pokud měla zahraniční politika svrchovaných států nějaký globální horizont - se týkala především dodržování principu plné a nezpochybňované svrchované vlády každého státu nad svým územím, odstraňování těch několika "bílých míst", které ještě zbývaly na mapě světa, a odrážení nebezpečí nejednoznačnosti, jež povstávalo z příležitostně se překrývajících suverenit nebo z nevyřešených územních nároků.

V důsledku neomezeného volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se „ekonomika“ postupně stále více vyjímá zpod politické kontroly. Stát má plnit jediný ekonomický úkol, a to zajistit „vyrovnaný rozpočet“. Slabé státy, kvazistáty, lze snadno přimět k (užitečné) roli lokálních policejních okrsků zajišťujících onu trochu pořádku, jíž je třeba k podnikání, u níž však nehrozí, že by byla nějakou faktickou brzdou svobody globálních společností.

Victor Keegan v komentáři k výsledkům nejnovější Zprávy o vývoji lidstva (Human Development Report), vydávané OSN, v níž stojí, že celkové bohatství horních 358 "globálních miliardářů" se rovná souhrnu příjmů 2,3 miliardy nejchudších lidí (45% světové populace), nazval dnešní přeskupování světových zdrojů "novodobou formou lupičství".

Takzvaným "rozvojovým zemím", které představují přibližně 80% světové populace, náleží ve skutečnosti pouze 22% globálního bohatství. To však rozhodně není mez, za kterou již soudobá polarizace pravděpodobně nepůjde, protože podíl globálního příjmu, který dnes připadá na chudé, je ještě menší: v roce 1991 obdrželo 85% světové populace pouze 15% světového příjmu. Není divu, že propastně skrovné 2,3% globálního bohatství, které vlastnilo 20% nejchudších zemí před třiceti lety, od té doby ještě dále klesly na 1,4%.

Globální komunikační síť, jako technologický základ nastávající rovnosti, je spíše než brána využívána jako úzká štěrbina v tlusté zdi. „Jediné, co dnes dělají počítače pro třetí svět, je, že přesněji zaznamenávají jeho úpadek,“ říká Keegan. „Kdyby se (jak zjistil jeden americký kritik) oněch 358 lidí rozhodlo ponechat si každý asi tak pět milionů dolarů, aby se nějak protloukli životem, a zbytek by rozdali, v podstatě by mohli zdvojnásobit roční příjem téměř poloviny lidstva.“

John Kavanagh z Washington Institute of Policy Research říká: „Extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitosti ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejnovější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali kolem zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněji. Na život chudých nemá tato technologie bohužel žádný vliv. Globalizace je vlastně paradox. Zatímco velmi malému množství lidí je ohromně prospěšná, dvě třetiny světové populace žije v chudobě.“

Když někdo oloupí o bohatství celé národy, říká se tomu „rozvoj volného obchodu“, když někdo připraví o živobytí celé rodiny a komunity, říká se tomu „úsporná opatření“ nebo zkrátka „racionalizace“. Nezákonné skutky spáchané na „vrcholu“ je nesmírně těžké oddělit od husté sítě každodenních, „běžných“ firemních transakcí. Defraudanti a daňoví podvodníci mají oproti kapsářům a lupičům nekonečně větší příležitost dosáhnout mimosoudního řešení.

V neposlední řade je zde ona ohromná výhoda, jíž se nová globální elita těší, když se dostane do konfliktu se strážci pořádku: pořádek a řád je lokální, kdežto elita a zákony volného trhu, jichž se drží, jsou translokální. Jestliže ochránci lokálního řádu začnou být příliš vlezlí a dotěrní, je tu pořád ještě možnost odvolat se na globální zákony a změnit lokální koncepty řádu a lokální pravidla hry. A samozřejmě je také možné, jakmile začne hořet lokální půda pod nohama, přesunout se jinam. „Globálnost“ elity znamená mobilitu a mobilita znamená schopnost uniknout a vyhnout se.

Svět se stal jediným sociálním systémem, ve kterém jsme všichni závislí na všech a jsme propojeni nejrůznějšími vazbami. Tyto sociální, politické a ekonomické vazby, které překračují hranice jednotlivých zemí zásadně ovlivňují osud ostatních obyvatel. Žádná společnost na zemi již nežije oddělena od ostatních a i v nejbohatších zemí jsou všichni závislí na zboží vyráběné v zahraničí.

A co říct závěrem? Až příště vstoupíte do obchodu, podívejte se pozorně na škálu výrobků, jež se nám nabízejí. Obrovská rozmanitost zboží, kterou jsme si zvykli považovat za samozřejmé, je výsledkem složitých ekonomických vazeb procházející napříč světem.


Použita Literatura:
• Bauman, Zygmunt: Globalizace. Důsledky pro člověka; Mladá fronta, Praha 1999