Anarchismus

V běžném jazyce má slovo anarchie negativní význam. Naznačuje chaos a nepořádek, úplné rozvrácení civilizovaného a předvídatelného chování. Anarchie je spojována i s násilím, protože veřejnost si anarchistu představuje spíše jako teroristu. Proti těmto asociacím by se však většina anarchistů ostře ohradila. Anarchisté sice hlásají zrušení zákonů a státní moci, ovšem ve víře, že vznikne přirozenější a spontánnější sociální řád. Jak říkal Proudhon, společnost usiluje o řád v anarchii. Vazba s násilím je též zavádějící. Většina anarchistů násilí považuje za chybné a kontraproduktivní a mnozí se hlásí k idejím Tolstého a Gándhího a shledávají jakoukoli formu násilí za nepřijatelnou z morálního hlediska.
Anarchie znamená doslova bezvládí. Tento termín se používá od Francouzské revoluce, původně ovšem v kritickém či negativním významu. Až když Pierre-Joseph Proudhon ve své knize 'Co je majetek?' (1840) hrdě vyhlásil "Já jsem anarchista", začalo se toto slovo jednoznačně spojovat s pozitivním a systematickým souborem politických idejí. Někdy se počátky těchto idejí hledají až u stoiků a kyniků ve starém Řecku nebo u radikální strany levellerů (diggerů) v anglické občanské válce. První a v jistém smyslu klasický výklad anarchistických principů však podal až William Godwin v práci Otázky politické spravedlnosti (1793), třebaže sám sebe za anarchistu nepovažoval.

V 19. století byl anarchismus významným proudem širokého a sílícího socialistického hnutí. Proudhonovi stoupenci se spojili s Marxem a založili v roce 1864 Mezinárodní dělnické sdružení neboli První internacionálu. Internacionála skončila v roce 1871 kvůli rostoucím rozporům mezi marxisty a anarchisty vedenými Michailem Bakuninem. Ve druhé polovině 19. století usilovali anarchisté o masovou podporu mezi rolnickými bezzemky v Rusku a v jižní Evropě, ovšem více se jim dařilo mezi průmyslovými dělníky. Na počátku 20. století se ve Francii, v Itálii a ve Španělsku z populárního anarchismu stalo skutečné masové hnutí. Před rokem 1914 ovládali anarchisté silnou 'CGT' ve Francii i 'CNT' ve Španělsku, která měla v čase občanské války více než dva milióny členů. Anarchistické hnutí se na počátku 20. století objevilo i v Latinské Americe, zejména v Argentině a v Uruguayi, ideje ovlivnili i mexickou revoluci vedenou Emilianem Zapatou.

Autoritativní vlády a politické represe však postupně podkopaly pozice anarchismu v Evropě i v Latinské Americe. Vítězství generála Franka ve španělské občanské válce znamenalo konec anarchismu jako masového hnutí. 'CNT' byla zakázána a anarchisté i levice obecně byli pronásledováni. Vlivu anarchismu neprospěl ani úspěch Lenina a bolševiků v roce 1917, ani rostoucí prestiž komunismu v rámci socialistického a revolučního hnutí.
Anarchismus zaujímá mezi politickými ideologiemi neobvyklé místo, protože se mu nikdy nepodařilo získat moc, alespoň pokud jde o úroveň státu. Žádná společnost ani země tedy nebyla formována podle anarchistických zásad. to svádí k posuzování anarchismu za méně významnou ideologii ve srovnání s liberalismem, socialismem, konzervatismem či dokonce fašismem, protože tyto ideologie prokázaly svou schopnost vybojovat moc a modelovat společnost. Nejblíže byli anarchisté k moci během občanské války ve španělsku, kdy měli nakrátko v rukou většinu území východního Španělska a zakládali v Katalánsku dělnické a rolnické kolektivy. Anarchisté proto studují historické společnosti, kde se jejich principy promítaly, jako byla města starověkého Řecka nebo středověká Evropa či tradiční rolnické komunity. Anarchisté zdůrazňovali nehierarchický a rovnostářský charakter mnoha tradičních společností (např. v Africe) a podporovali experimenty se životem v komunách, které v malém měřítku probíhaly v západních společnostech.

Jako politické hnutí má tři velké nedostatky. Za prvé, jeho cíl, tedy svržení státu a všech forem politické autority, se nezřídka považuje prostě za nerealistický. Novodobé dějiny mnoha částí světa svědčí nepochybně o tom, že ekonomický a sociální rozvoj je obvykle doprovázen posilováním úlohy státu, a nikoli jejím utlumováním či úplným zrušením. Za druhé, při odmítnutí státu a všech forem politické autority odmítali anarchisté i konvenční způsoby a prostředky vyvíjení politického tlaku, jako je zakládání politických stran, kandidování ve volbách či usilování o veřejné funkce. Anarchisté tedy byli nuceni spolehnout se na méně ortodoxní metody, které nejednou vycházely z víry v živelnost mas, a ne v politickou organizaci. Za třetí, anarchismus není jednotným a soudržným souborem politických idejí. Třebaže jsou anarchisté jednotní ve svém odporu vůči státním institucím a vlastně vůči všem orgánům s donucovací pravomocí, k tomuto závěru docházejí z velice různých filosofických hledisek a často se velice fundamentálně neshodují v otázce charakteru anarchické společnosti. V jistém smyslu je anarchismus průnikem dvou diametrálně odlišných politických ideologií - liberalismu a socialismu. I liberálové i socialisté mohou být proti státu, ovšem liberálové to dělají ve jménu svobody jedince a socialisté vystupují pod zástavou sociální solidarity. Někteří anarchisté předpokládají budování plně kolektivizované neboli komunistické společnosti.

Trvalý význam anarchismu je menší v tom, že nedokázal poskytnout ideologický základ pro získání a udržení politické moci, větší v tom, že se postavil proti jiným politickým učením, a tím je obohatil. Anarchisté osvětlili donucovací a destruktivní charakter politické moci a přitom narazili zvyšující se roli státu v jiných ideologiích, jmenovitě v liberalismu, socialismu a konzervatismu. Anarchismus měl ve skutečnosti velký vliv na novodobé politické myšlení. Nová levice vzala pod křídla širokou škálu hnutí, která byla na vrcholu v 60. a 70. letech, mezi nimi hnutí antikoloniální, ekologická, studentská i feministická. Jednotícím tématem bylo osvobození, které se chápalo jako osobní realizace a které schvalovalo aktivistický politický styl založený na masových protestech a přímé akci - a v tom je rovněž cítit vliv anarchismu. Nová pravice také zdůrazňuje význam osobní svobody, ovšem zaručenou pomocí tržní soutěže.

Definujícím rysem anarchismu je jeho odpor vůči státu a jeho výkonným i soudním orgánům. Anarchisté dávají přednost společnosti bez státu, v níž jedinci spravují své záležitosti na základě dobrovolné dohody, bez donucení a bez nátlaku. Tuto preferenci vyjadřovali už dříve i liberální individualisté na jedné straně i komunitární socialisté na straně druhé. Anarchismus má proto duální charakter a lze na něj pohlížet jako na ultraliberalismus i jako na ultrasocialismus. Anarchismu se nedostává jednotících hodnot a principů, které obvykle odlišují jednotlivé ideologie. Anarchisty různých politických tradic však sjednocuje to, proti čemu se staví, tedy stát a všechny formy politické autority, církev a nakonec i konvenční organizace hospodářského života.

I když je hlavním terčem nepřátelství anarchistů stát, stejně kritický vztah mají ke všem dalším formám donucovací autority. Zvláště v 19. století vyjadřovali anarchisté stejně hořkou kritiku, s jakou zahrnovali stát, na adresu církve. To snad vysvětluje skutečnost, proč se anarchismu tak dobře vedlo v zemích se silnými náboženskými tradicemi, kde našel živnou půdu v protiklerikálních náladách.

Námitky anarchistů proti církvi nám pomohou obecněji osvětlit jejich kritický vztah k autoritě. Idea boha reprezentuje představu vyšší bytosti, která má k dispozici nezpochybnitelnou autoritu. Podle Proudhona, Bakunina a dalších anarchistů se anarchistická politická filosofie musí zakládat na odmítnutí křes»anství, protože jen tak je možné na lidské bytosti pohlížet jako na svobodné a nezávislé. Anarchisté měli navíc podezření, že náboženská a politická autorita obyčejně jednají ruku v ruce. Bakunin prohlásil, že zrušení církve a státu musí být první a nezbytnou podmínkou skutečného osvobození společnosti. Náboženství považují anarchisté za jeden z pilířů státu, protože hlásá ideologii poslušnosti a podřízení se duchovním i pozemským vůdcům. Pozemští vládci se o církev starali, aby ospravedlnila jejich moc.

Náboženství se snaží vnutit jedincům soubor mravních principů a vytvořit kodex přijatelného chování. Náboženská víra vyžaduje konformitu s normami dobra a zla, které definují a kontrolují osoby s církevní autoritou, jako jsou kněží, biskupové a papež. Občan je tak oloupen o autonomii a možnost dělat vlastní morální soudy. O anarchistech lze říci, že hlásají v postatě duchovní koncepci lidské podstaty, jakousi utopickou víru v neomezené možnosti seberozvíjení člověka a v pouta, která sjednocují lidstvo a vlastně i všechny živočichy. Novodobí anarchisté byli často přitahováni takovými náboženstvími, jako je taoismus a zen buddhismus, které nabízejí pohled do lidského nitra a vyjadřují vizi jednotnosti života.

Filosofické kořeny kolektivistického anarchismu jsou spíše v socialismu než v liberalismu. K anarchistickým závěrům lze dospět, když dovedeme ideu socialistického kolektivismu do krajnosti. Kolektivisus je v podstatě víra, že lidé jsou společenskými tvory, jimž je vlastnější společná práce pro obecné blaho než usilování o osobní zájem. Kolektivistický anarchismus zdůrazňuje lidskou schopnost sociální solidarity, že lidé jsou přirozeně společenští, družní a kooperativní. Lidem jsou tedy vlastní takové vztahy, jako je náklonnost, soucit a harmonie. Když lidi spojuje společná lidskost, nepotřebují regulaci či kontrolu ze strany státu. Michail Bakunin napsal, že "sociální solidarita je prvním člověčím zákonem a druhým je svoboda".
Radikální víra v sociální solidaritu vede ke kolektivismu a komunismu. Práce je sociální zkušenost, kdy lidé spolupracují, proto by materiální statky, které vyprodukují, měly být společným vlastnictvím komunity, ne jednoho jedince. V tomto smyslu je vlastnictví krádeží, protože představuje vykořis»ování dělníků, kteří jsou tvůrci materiálních hodnot a bohatství, zaměstnavateli, kteří tento majetek vlastní. Společnost a družní lidé by měli žít v komunách. Soukromé vlastnictví povzbuzuje k sobeckosti, vyvolává konflikty a sociální nesoulad. Nerovnost ve vlastnictví materiálních statků povzbuzuje chamtivost, závist a záš», a živí tudíž i kriminalitu a nepořádek.

Proudhon se domníval, že komunismus může vybudovat jen autoritativní stát, další anarchokomunisté tvrdili, že aby byl skutečný komunismus, stát je třeba zrušit. Errico Malatesta věnoval velkou část svého života anarchistické agitaci a snahám o vyvolání rolnického povstání ve své rodné Itálii. Naopak Kropotkin strávil většinu života jako spisovatel a propagandista a snažil se popsat, jak bude fungovat anarchistická společnost. Říkal, že zákon nebrání zločinnosti, nýbrž jí vyvolává. Jakmile bude odstraněn politický útlak a ekonomická nespravedlnost, zákony na ochranu života a zdraví lidí se stanou prostě zbytečnými. Věznice a tresty jen slouží ke zkažení lidí a podporují další zločinnost. Anarchokomunisté obdivují malé samosprávné komunity, z nichž se má anarchistická společnost skládat.

Mezi kolektivistickým anarchismem a marxismem existuje řada zřejmých paralel. Obě tato učení považují kapitalismus za třídně vykořis»ovatelský a nespravedlivý systém. Obě dávají přednost kolektivnímu vlastnictví materiálních statků a komunální organizaci společenského života. Obě tvrdí, že plně rozvinutá společnost bude anarchistická, tedy bez státu. Marx vyjádřil tento názor ve známé předpovědi, že stát sám odumře, jakmile budou zrušeny třídní rozdíly. Anarchisté i marxisté zdůrazňují schopnost lidí spravovat své záležitosti bez potřeby politické autority.

Na druhé straně existují mezi těmito filosofiemi velké rozdíly, které se promítly v rozporech, jež vedly až k rozpadu První internacionály v roce 1872. Anarchisté kritizovali marxismus z celé řady důvodů, především se děsili vědeckých aspirací marxismu, zejména historického materialismu. Anarchisté odmítají primární roli ekonomiky a raději se dovolávají utopických nadějí a ideálů mas než jejich materiálních a třídních zájmů. Anarchisté dále kritizovali marxistický názor, že proletariát je revoluční třída. Anarchisté pracovali v dělnickém hnutí, ale jen zřídka pohlíželi na dělnickou třídu jako na jedinou vykořis»ovanou třídu nebo jako na jediného nositele revolučních změn. V návaznosti na Leninovo učení se mnoho marxistů upnulo na ideu avantgardní strany, která bude schopna vést dělnickou třídu k třídnímu uvědomění a k revoluci. Anarchisté naopak věřili v živelné instinkty mas a obávali se, že idea revoluční strany je jednak elitářská a jednak je receptem na diktaturu.

Nejostřejší rozpor mezi marxisty a anarchisty se točí kolem protichůdných koncepcí přechodu od kapitalismu ke komunismu. Marxisté věří v potřebu diktatury proletariátu jako přechodného období mezi proletářskou revolucí a vybudováním rozvinutého komunismu, během něhož se proletariát musí ozbrojit a zorganizovat proti hrozbě kontrarevoluce. Podle marxistické teorie vyjadřuje stát zájmy vládnoucí třídy ve společnosti. Proletářská revoluce svrhne buržoazní stát a vytvoří dočasný proletářský stát, který bude trvat jen tak dlouho, jak dlouho bude trvat třídní antagonismus. Anarchisté však na stát nepohlížejí jen jako na pouhý nástroj třídního panství, nýbrž jej považují za samostatný utlačovatelský subjekt jako takový a nerozlišují mezi buržoazním a proletářským státem. Pravá revoluce vyžaduje podle anarchistů nejen svržení kapitalismu, ale též okamžitou likvidaci všech forem státní moci. Státu nelze umožnit, aby odumíral, je třeba jej zlikvidovat. Anarchisté se domnívají, že to vysvětluje i tragédii Říjnové revoluce. V praxi proletářský stát tvrdohlavě odmítal odumřít a stal se naopak základním kamenem sovětské koncepce socialismu. Když se v roce 1921 na protest proti rostoucím represím vzbouřili anarchističtí vojáci na námořní základně v ruském Kronštadtu, bolševická vláda je zmasakrovala a využila k tomu aparát mladého dělnického státu.

Mnoho anarchistů násilí považuje za principiálně neslučitelné s jejich přesvědčením. Anarchisté přijali principy nenásilí a pacifismu, jež rozpracovali Lev Tolstoj a Mahátma Gándhí, kteří oba vyjadřovali ideje blízké anarchismu. Gándhí vedl kampaň proti rasové diskriminaci. Jeho politika vycházela z ideje nenásilného odporu, která byla ovlivněna právě Tolstým. Anarchisté, kterým se líbili pacifistické principy, se nezřídka vyhýbali politickému aktivismu v masách a raději budovali vzorové komunity, kde se uplatňovaly principy spolupráce a vzájemné úcty. Doufají, že anarchistické ideje se rozšíří nikoli cestou politických kampaní a demonstrací, ale pomocí ostrého kontrastu mezi mírumilovností a spokojeností, která vládne v těchto komunitách, a "tichým zoufalstvím", řečeno slovy Thoreaua, které je typické pro život v konvenční společnosti.