Volby

Předmět: Občanská výchova
Téma: Volby 2006
Osnova:
1. Úvod – volby v ČR
2. Volby a volební systém – „Ústava ČR“
3. Volební kampaň 2006
4. Volby, jejich průběh, výsledky celkově a dílčí
5. Zhodnocení povolební situace
6. Závěr
7. Literatura, podklady

Akt, při kterém jsou voleni členové některých státních orgánů, zejména zastupitelských sborů. V současné době se používá zpravidla buď systém poměrného zastoupení, nebo většinový systém. V systému poměrného zastoupení obdrží každá kandidátní listina takový počet mandátů, který je zhruba proporciální k jejímu podílu na počtu odevzdaných hlasů. V systému většinovém vítězí kandidát, který dostal v příslušném volebním obvodu nejvíce hlasů (může být požadována i absolutní většina). Volby jsou v zastupitelské demokracii významným mechanismem. Občané delegují svého zástupce a předávají mu některé své pravomoce, vybírají jej při hlasování (vhazují volební lístek se jménem kandidáta do urny, nebo na příslušném stroji označí jméno svého kandidáta). Vítěz voleb, většinou jím je zvolená nadpoloviční většina, získá právo rozhodovat o zásadních věcech dotýkajících se všech obyvatel.Volit je samozřejmě možné i do řady nestátních organizací.Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let a není zbaven svéprávnosti. Právo být volen má každý občan starší 21 let s volebním právem.Podrobnosti stanovuje volební zákon. Ten nemá rigiditu ústavního zákona a je ho tedy možné měnit skoro jako běžný zákon. Jedinou odlišností v zákonodárném procesu je podmínky, že s ním musí souhlasit obě komory Parlamentu. V případě volebního zákona tak Poslanecká sněmovna nemůže přehlasovat zamítavé stanovisko Senátu. I přesto jsou změny volebního zákona časté.

Druhy voleb
Demokratické volby, včetně voleb v Česku jsou většinou:
· přímé - občané volí přímo, nikoliv přes prostředníky
· nepřímé - volba je zprostředkována přes tzv. elektory (sbor volitelů), prostřednictvím státního orgánu ap. (mohou mít dva, tři i více stupňů)
· rovné - každý občan má stejný počet hlasů
· tajné - nikdo se nemůže dovědět kdo jak volil (s nepatrnými omezeními)
všeobecné - volit může každý, jen s malými omezeními

Ústava České republiky
Volební systémy většinové
V rámci volebního obvodu získává vítěz všechny mandáty, které jsou obvodu přiděleny - v drtivé většině jde o jednomandátový volební obvod. Ve vícemandátovém pak vítězí ten určitý počet nejlepších.
výhody:
1. redukuje fragmentaci stran
2. pomáhá utvoření bipartismu (tj.dvoustranickému modelu) + bipolaritě
3. napomáhá ke vzniku Catch all parties = umírněný neideologický program
4. napomáhá k utvoření většinové, akceschopné, stabilní vlády
5. vede k politice reálných slibůvláda tvořena pouze 1 stranou
6. stabilní, jasně viditelná opozice („stínová vláda“)
7. pravidelná alternace
8. personalizace volby (kvalitní osobnosti)
9. pevná vazba poslance na daný obvod
10. jednoduchost
11. vylikvidování extrémistických stran

nevýhody:
1. deformuje volební výsledky (neodpovídá mínění voličů ve volbách)
2. znevýhodňuje menší strany - vylučuje 3. a další strany (pokud nejsou regionálně zakotvené)
3. vylučuje minority, diskriminace žen
4. vysoké procento propadlých hlasů
5. necitlivost vůči výkyvům ve společnosti
6. psychologický tlak na voliče (musí hlasovat strategicky, aby nedošlo k propadnutí jeho hlasu)
7. gerrymandering - manipulace s hranicemi volebních obvodů s cílem zvýhodnit kandidáta
8. může vyhrát i strana s menším počtem reálných hlasů
9. ignoruje vzrůst extrémních nálad ve společnosti - když se extrémy prosadí i v něm, je pozdě

většinový systém může být:
1. jednokolový:
o jednomandátový volební obvod
§ kandiduje větší počet kandidátů za různé strany či nezávislí
§ volba probíhá pouze v 1 kole
§ vítězí kandidát, který dosáhl nejvyššího počtu hlasů ze všech (ne nutně nadpoloviční počet)
o vícemandátový volební obvod (např. Velká Británie – dolní komora)
§ velmi zvýhodňuje první nejsilnější stranu, naopak silně znevýhodňuje III. nejsilnější stranu
§ umožňuje, aby strana, která nemá absolutní většinu hlasů, obdržela většinu křesel v parlamentu
2. dvoukolový:
o narozdíl od jednokolového většinového systému volba probíhá ve dvou kolech
o 1. kolo stejné jako jednokolový VS - jednomandátový obvod, v něm větší počet pokud nekandidátů, pro získání mandátu je nutný nadpoloviční počet hlasů následuje druhé kolo
o 2. kolo - různé modely:
§ vítěz s absolutní většinoudo 2. kola postoupí 2 nejlepší kandidáti
§ postupují všichni kandidáti, kteří dosáhli určitý stanovený počet hlasů (minimálně 2 kandidáti)
§ tento systém není striktně většinový

Rozdíl mezi jednokolovým a dvoukolovým systémem
strategie voličů:
· jednokolový - tlačí voliče ke strategickému hlasování (aby jeho hlas nepropadl)
· dvoukolový - strategické chování až ve 2. kole - při první volbě může volič střílet zcela naslepo, ve 2. kole pak volí toho nejpřijatelnějšího kandidáta
strategie politických stran:
· před 2. kolem je nutné vyjednávat
· trestá antisystémové strany (často „všichni vs. extrémistická strana“)
· vede ke zklidňování politiky, trestá ideologickou politiku, odměňuje pragmatismus
systém alternativního hlasování:
Je velmi málo rozšířený (jen Austrálie, Nauru), podobný jako absolutně většinový systém, pouze jedno kolo prostřednictvím preferenčního hlasování.


S příchodem voleb přichází i prezentování politických stran – předvolební kampaně. V podstatě se jedná o souboj skupin lidí, kteří se perou o to, kdo si na svou stranu získá víc lidí. Strany na kampaních samozřejmě nešetří a zbytečně přeplácí reklamní společnosti svých příbuzných nebo známých. Původ jejich finančních zdrojů ale bývá často zahalen tajemstvím, a ještě k tomu to někteří z nich myslí upřímně.
Součástí každé politické kampaně je i stranický volební program. Tak jako pokaždé, je to i letos snůška obecných slibů jako snížení daní a nezaměstnanosti, zvýšení sociálních dávek nebo zlepšení úrovně zdravotnictví a školství. Všechny volební strany mají vesměs stejný volební program a navzájem se předhánějí, která toho naslibuje víc. Jediná výjimka je Strana Zelených, jejíž obsah volebního programu kromě klasických frází obsahuje i ekologii a ochranu životního prostředí. Donedávna ještě neznámá strana si touto taktikou získala dostatečný počet hlasů pro vstup do poslanecké sněmovny, podle předběžných průzkumů nezávislých agentur by se počet jejích voličů měl pohybovat kolem 10 %. Není ale jisté, jestli za to může volební program, nebo zoufalství občanů, kteří už nevědí, koho by volili.
Další majoritní politické strany – ODS a ČSSD zvolili úplně jinou taktiku. Sociální demokraté vsadili na serióznost, na jistoty a prosperitu a pořádali vyhlídkové túry po Čechách v jejich oranžovém double-deckeru. Na Topolánkův slogan Chci už taky konečně vládnout to ale očividně nestačí, protože občanští demokraté podle průzkumů válcují ty sociální o 5 %. Komunisté se letos moc neukázali, nikde žádný billboard ani transparent, ale stále jsou třetí nejpopulárnější stranou. Zřejmě je jejich komunita dostatečně velká, takže žádnou volební kampaň nepotřebují.
Tak jako z ostatních voleb, i z těchto si hodně lidí dělá srandu. Po českém internetu létají fotomontáže Paroubka a Ratha se slogany Jistoty a prosperita, pro nás, co jsme u koryta, Mám vás taky rath, Komančové jsou naši bratři. Howgh. nebo S marťany a komunisty na věčné časy a podobně. Tyto vtipy a karikatury zajímají řadové občany daleko víc, než vlastní volby, takže bude letos účast na volbách opět nízká, protože ve volební dny budou potencionální voliči sedět u počítače a dělat si z politiky srandu.

Význam voleb
Volby jsou demokratickým způsobem vytváření státních orgánů. Jejich prostřednictvím přenáší lid svou svrchovanost na zastupitelské sbory, legitimuje je k výkonu ústavně stanovených pravomocí.
Již ze samotného pojmu vyplývá, že smyslem voleb je především výběr alternativ. V soudobé praxi demokratických států, s přihlédnutím k dílčím rozdílům, které vyplývají z konstrukce volebních systémů, jde v zásadě o výběr zprostředkovaný politickými stranami. Voliči vybírají určitou politickou orientaci, jejímž představitelem je politická strana.
V demokratických státech můžeme rozlišovat volby parlamentní, prezidentské, regionální a komunální.
Samotná akt volby neznamená, že lid se zcela vzdává své svrchovanosti. Zůstává jejím nositelem a může uplatňovat svoji moc i přímo (v referendu), resp. v předčasných volbách. Poslanecký mandát bývá obvykle chápán jako svobodný čí volný, tzn. že musí být vykonáván osobně a nezávisle na příkazech voličů či jiných subjektů. V Ústavě ČR najdeme toto pravidlo v čl. 26.

Volby probíhají podle § 27, odst. 3 zákona. Kandidáta na funkci děkana má právo navrhovat každý člen akademické obce. Návrhy se podávají písemně (osobně nebo doporučeným dopisem), podle harmonogramu průběhu voleb.
Návrh na jmenování děkana je přijat, jestliže se pro něj vyslovila nadpoloviční většina všech členů akademického senátu fakulty.
Pokud jsou navrženi více než dva kandidáti, a žádný z nich v prvním kole volby nezíská nadpoloviční většinu hlasů všech členů senátu, tak do druhého kola postupují dva kandidáti z prvního kola s největším počtem hlasů. Při rovnosti hlasů na druhém a dalších místech postupují do druhého kola všichni kandidáti s tímto počtem hlasů. V případě, že ani ve druhém kole nebude zvolen žádný z kandidátů, uskuteční se podle stejného principu třetí kolo. Nezíská-li potřebný počet hlasů žádný z kandidátů, o nichž se ve třetím kole hlasovalo, volby končí.
V takovém případě se do jednoho měsíce uskuteční volba z nově navržených kandidátů. V průběhu voleb může kterýkoli z navržených od své kandidatury odstoupit, a to vždy před zahájením příslušného kola.
Kód Název strany Platnéhlasy
celk. v %
1 Strana zdravého rozumu 24 828 0.46
2 České hnutí za národní jednotu 216 0.00
3 Balbínova poetická strana 6 897 0.12
4 Liberální reformní strana 253 0.00
5 Právo a Spravedlnost 12 756 0.23
6 NEZÁVISLÍ 33 030 0.61
7 Česká pravice 395 0.00
8 Koruna Česká (monarch.strana) 7 293 0.13
9 Občanská demokratická strana 1 892 475 35.38
10 Česká str.sociálně demokrat. 1 728 827 32.32
11 SNK Evropští demokraté 111 724 2.08
12 Unie svobody-Demokratická unie 16 457 0.30
13 Helax-Ostrava se baví 1 375 0.02

Vyhodnocení
Po sečtení hlasů se nejprve určí strany, které získaly více než 5 % a které koalice složené ze dvou (3, 4 a více) stran získaly více než 7 % (9, 11 %) platných hlasů. Poté se zjistí kolik mandátů připadá v daném kraji na volební stranu. Následovně se určí, komu je mandát přidělen, a to podle pořadí na kandidátní listině a podle počtu preferenčních hlasů. Získá-li kandidát více než 10 % pref. hlasů odevzdaných pro jeho politickou stranu v daném kraji, přesouvá se na první místo kandidátky. Jestliže se přesun týká více kandidátů, tvoří se pořadí podle toho, kdo získal více přednostních hlasů.
Pasivní volební právo má každý volič, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl 21 let.

Názory, komentáře
Názor: Objevila se pravá tvář premiéra?
Premiér Paroubek neunesl částečný volební neúspěch a odhalil svou pravou tvář. Včerejší zjitřelá atmosféra dovolila maximálně vygradovat všem emocím. Volby skončily velmi nešťastně, žádná ze stran či potencionálních rozumných koalic nezískala výraznou převahu.
Většina lídrů zachovala chladnou tvář, i předseda komunistů Filip přijal propad hlasů pro jeho stranu bez zvláštních citově zabarvených výrazů. Jediný, kdo vybočil z řady takto decentně jednajících představitelů stran, byl premiér Paroubek. Na novináře přítomné v Lidovém domě se obořil, aby ho ta hovada už konečně nechala na pokoji.
Jedno z hovad by tímto způsobem chtělo poděkovat všem čtenářům, kteří šli k volbám a splnili tak svou občanskou povinnost. Následující dny a týdny ukáží, nakolik rozumně jsme rozhodli. Přeji českému státu hodně štěstí. (Čtenáři s přezdívkou MarBen se omlouvám, že opět uveřejňujeme neobjektivní text.)
Rozhořela se značně účelová debata, z níž se zdá vyplývat, že prezident má povinnost ne-li ústavní, pak jakousi jinou jmenovat předsedou vlády představitele strany, která získá největší počet mandátů ve Sněmovně, a to i pokud tento počet není nadpoloviční. To je zvláštní blud, který je překvapivě velice rozšířený. Prezident má při vybírání osoby, kterou pověří sestavením vlády, jedinou povinnost, totiž vybrat toho, jenž je nejlépe schopen vytvořit vládu, která získá ve Sněmovně při hlasování o důvěře většinu. Proto mu pro tuto práci ústava dává úplnou volnost. Lze předpokládat, že se při tom bude řídit svou zkušeností po zhodnocení povolební situace a po konzultacích zejména s vedoucími představiteli stran zastoupených ve Sněmovně. Zda se mu to povedlo, či nikoli, posoudí Sněmovna hlasováním o důvěře: po druhém neúspěšném pokusu mu ústava tuto funkci odebírá. V případě, že některá strana získá absolutní většinu, není pochyb, že takovou osobou je její lídr. A to i v situaci, kdy některé straně schází jen několik hlasů do majority. Vždy však je důvodem pro tuto volbu předpokládaná schopnost vytvořit vládu, která projde hlasováním o důvěře, nikoli nějaké abstraktní dogma. Prezident Masaryk zavedl úzus, že před jmenováním předsedy vlády požádal o konzultace jako prvního předsedu strany s největším počtem mandátů. První byl ale konzultován, nikoli jmenován! Ostatně to byl občas komunista, tehdy člověk naprosto nepřijatelný. Zda tento precedens dnes platí, či nikoli, se můžeme přít, chceme-li se hádat o počtu čertů, kteří se vejdou na špičku jehly. V žádném případě však z této tradice neplyne, že by prezident musel někoho konkrétního pověřit. Argument, že prezident, když nepověří lídra strany s největším počtem hlasů, se snaží obejít vůli voličů, je nesmyslný. Voliči svou kolektivní vůlí vytvořili Sněmovnu jako celek; a jejich vůli nejlépe vyjádří prezident právě tím, že pověří toho, kdo má největší naději, že vytvoří vládu, které dá většina důvěru. Použití slova "vítěz voleb" pro stranu s největším počtem hlasů je také nesprávné - o vítězi se dá mluvit při absolutní většině, jinak je vítězství stejně relativní jako ta většina. Současná běžná představa, jako by platilo dogma o "vítězi" a jeho podivných "právech", je podle mého soudu poplatná třem nedorozuměním. Předně v anglosaských zemích běžně předpokládají, že některá strana má obyčejně absolutní většinu. Proto ve zkratkových rozhovorech zdůrazňují, že kdo vyhraje, sestavuje vládu. V případech, kdy většina není, rozhoduje hlava státu (respektive v některých případech dosavadní předseda vlády). Nicméně komu se to hodí do krámu a předstírá fascinaci anglosaským světem, slyší jen první stručné sdělení. Dále hraje roli to, že si lidé konzultace pletou s jmenováním. Prvorepubliková tradice ostatně není nutně bezprostředně aplikovatelná, už proto, že současná ústava upravuje tyto prezidentské povinnosti trochu jinak. Konečně zde hraje roli účelová manipulace některých našich politiků, která se v této věci zdá být úspěšnější, než si zaslouží. Apeluji na prezidenta, aby se zachoval podle ústavy a svědomí a nespolupracoval na vytvoření nového úzu, který by za určitých okolností mohl již dnes způsobit zbytečně drahé komplikace a který by ve vážné situaci v budoucnosti mohl mít nebezpečné následky.

Téma „Volby“ pro mě byli velmi naučné a zajímavé. Špatně se však získávalo jádro k tématu.Vím jistě že až půjdu volit budu vědět bližší informace. Já osobně v politice nenacházím zálibu, avšak u tohoto tématu jsem se nejen poučila ale i pobavila. Patřil k úkolům více zábavným.

Seznam použité litratury :
David R. : Politologie, Nakladatelství Olomouc, 2000
Heidler Jan : Volební systémy – teorie a praxe, Lidové noviny Praha, 1990
Klokočka Vladimír : Ústavní zřízení České republiky, Vyšehrad Praha, 1997
Gerloch Aleš, Hřebejk Jiří, Vladimír Zoubek : Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva, Prospektrum Praha, 1999
Internet