Metody empirického zkoumání

Metody empirického zkoumání

• pozorování,
• dotazníková metoda,
• rozhovor (interview),
• obsahová analýza pedagogických dokumentů,
• kasuistika,
• pedagogický experiment.

Pozorování
Pozorování jako vědecká metoda je cílevědomé, soustavné, plánovité sledování (vnímání) výchovných jevů a procesů, které směřuje k odhalování podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti. Pozorování můžeme provádět ve vyučování, o přestávkách, v mimotřídní a mimoškolní práci, v rodině atd. Předmětem pozorování může být jak jedinec, tak celá skupina.
Předpokladem úspěšného pozorování je jasné stanovení:
• cíle – co potřebuji zjistit, na co se zvláště zaměřím,
• časového průběhu pozorování,
• metodiky pozorování, možností využití techniky,
• způsobu zápisu pozorovaných jevů,
• metodiky zpracování získaných poznatků.
Před započetím pozorování si musí výzkumník přesně stanovit cíl zkoumání a vymezit okruh pedagogické jevů, na které se zaměří. Průběh činností může pozorovatel sledovat bezprostředně (přímé pozorování), nebo ze záznamu (nepřímé pozorování). Při přímém pozorování by však měl průběh pozorovaných činností svou přítomností co nejméně rušit. Pozorování se používá jako základní metoda výzkumu např. při zjišťování klimatu třídy, komunikace ve vyučování nebo spolu s dalšími výzkumnými metodami. Často předchází přípravu pedagogického experimentu a bývá i jeho součástí. Výhodou pedagogického pozorování je, že bezprostředně postihuje skutečnost v její přirozené podobě, zaznamenává přirozený průběh pedagogických procesů a zachycuje prostředí, v němž probíhají.

Metoda dotazníková
Při této metodě se shromažďování dat zakládá na dotazování osob. Je určena pro hromadné získávání údajů a patří mezi nejfrekventovanější metody pedagogických výzkumů.
Osoba, která vyplňuje dotazník, se označuje jako respondent, úkolové jednotky se nazývají položky nebo otázky (pojem položka je širší, může zahrnovat i požadavek nebo výzvu: zaškrtni, označ).
• Vztah tazatele a dotazovaných -.důležité je navodit takovou atmosféru, aby respondent pochopil, že tazatel hledá informace pro společensky hodnotné cíle a byl přesvědčen o užitečnosti informací, které podává. Proto se k dotazníku obvykle připojuje stručné vysvětlení, které respondenta informuje o smyslu a způsobu využití výsledků setření.
• Výběr vzorku - výzkumný pracovník určí velikost vzorku, kterému má být dotazník rozeslán nebo předán, a to buď metodou náhodného výběru, nebo na základě odborné úvahy.
• Sestavování dotazníku - zda strukturovaný, nestrukturovaný nebo kombinovaný. Délka dotazníku závisí na složitosti problému, který chceme zkoumat, ale také na věku a schopnostech respondentů, na jejich časových možnostech (a také na schopnostech tazatele).
• Předvýzkum - by měl prověřit jasnost, jednoznačnost a smysluplnost otázek. Každý tazatel by si měl svůj dotazník vyplnit především sám, a potom ho ještě vyzkoušet na malém vzorku respondentů. Podle získaných poznatků může některé otázky ještě upřesnit, doplnit nebo přeformulovat jejich znění.
• Koncipování dotazníku - zásadní problém při koncipování dotazníku spočívá v tom, jak se nejlépe zeptat, abychom se dověděli skutečně to, co potřebujeme zjistit.
• Zpracování výsledků výzkumu - odpovědi je třeba nejprve kategorizovat a teprve potom se mohou kvantifikovat. Z hlediska objektivace dat získaných dotazníkem je důležité spojovat jeho užití s dalšími metodami, které doplní, prohloubí a zpřesní výsledky (rozhovor, interview, pedagogické pozorování a další). Získané výsledky lze prezentovat formou tabulek, grafů a dále zpracovávat statistickými i dalšími metodami.

Metoda rozhovoru
Metoda rozhovoru (interview) je založena na přímém dotazování, tedy na verbální komunikaci výzkumného pracovníka s respondentem nebo s více respondenty. Způsoby užití této metody rozlisujeme podle několika kriterií. Podle počtu osob, které se rozhovoru účastní, rozlišujeme rozhovory individuální (výzkumný pracovník pracuje jenom s jednouosobou) a rozhovory skupinové (např. besedy s rodiči o jejich zkušenostech z integrace zdravotně postižených žáků), kdy se účastníci vzájemně inspirují, doplňují, vyjadřují analogické zkušenosti nebo rozdílné názory, z nichž se často dozvíme více, než při rozhovorech individuálních. Získané poznatky je však těžší zpracovat, protože někdy mluví více lidí najednou, skáčou si do řeči apod.
Podle struktury otázek se rozlisuje rozhovor:
• Standardizovaný rozhovor (strukturovaný ) - probíhá podle otázek, jejichž znění a pořadí jsou přesně určeny a alternativy odpovědí jsou předem připraveny (je to vlastně dotazník zadávaný ústní formou). Jeho výsledky jsou snáze zpracovatelné, ale míra poznatků je poměrně nízká.
• Polostandardizovaný rozhovor rovněž nabízí respondentovi alternativní odpovědi, ale výzkumník klade doplňující a upřesňující otázky.
• Nestandardizovaný rozhovor (nestrukturovaný) - probíhá pružněji. I zde si výzkumný pracovník musí připravit základní okruhy otázek, které bude klást, ale jejich obsah, pořadí a formulace závisí na tazateli, který se přitom nemusí přidržovat žádného schématu.
Požadavky vztahující se k efektivitě této metody jsou shodné s metodou dotazníku. Základním požadavkem je formulovat otázky tak, aby ovlivňovaly hypotézu výzkumu - nejde o pouhé sbírání faktů nebo názorů lidí na určité jevy.

Analýza pedagogických dokumentů
Jako pedagogický dokument chápeme materiály vztahující se k výchově a vzdělávání, které jsou zachyceny v psané, tištěné či kreslené podobě nebo jako magnetofonové nebo filmové záznamy či videozáznamy. Mohou to být legislativní dokumenty, vzdělávací programy, inspekční zprávy a záznamy, statistické údaje, finanční zprávy, školní dokumentace, sešity žáků, jejich diktáty, slohová cvičení, kresby, záznamy z třídních výkazů, videokazety o školní i mimoškolní činnosti žáků, magnetofonové záznamy z vyučování, záznamy z třídních schůzek, z jednání rady škol apod. Obdobné materiály si někdy pořizuje sám badatel pro účely výzkumu: zadá žákům slohové práce, vyžádá si vyjádření učitelů či rodičů k určitému pedagogickému problému. Takové dokumenty se nazývají účelové.

Kasuistika
Spočívá v tom, že případ, který je nějakým způsobem pozoruhodný, neobvyklý nebo výjimečný, se důkladně popíše, počínaje stavem, než jsme se s ním setkali (zpravidla anamnézou), a konče stavem současným, kdy zprávu uzavíráme, event. se doplní i prognózou dalšího vývoje. Popisujeme zejména stav dítěte, žáka nebo klienta. Uvádíme jeho reakce, vysvětlujeme terapeutický či pedagogický postup a podáváme svědectví o výsledcích – kladných i záporných.


Metoda experimentální
Ze všech metod nejsložitější, nejkomplexnější a využívá často všech výše uvedených metod. Experimentální metoda se liší v tom, že do probíhajících procesů cílevědomě vnáší změny, v souladu s cíli výzkumu, jeho úkoly a hypotézou. Cílem je ověřit existenci vztahu mezi dvěma třídami jevů. Obecný princip je vždy stejný: měnit jednu veličinu a pozorovat důsledky této změny na chování druhé. Nově vstupující podmínky se nazývají nezávisle proměnné, změněné faktory se nazývají závisle proměnné. Experimentátor sleduje vztah příčiny a účinku. Badatel aktivně zasahuje do vzniku a průběhu sledovaných jevů s cílem ověřit si hypotézy nejen o existujících jevech, ale i o těch, které je třeba nově vytvořit ke zdokonalení pedagogického procesu. Z hlediska podmínek zkoumání, se rozlišuje experiment laboratorní (experimentátor pracuje za přesně vymezených a kontrolovaných podmínek s vyloučením dalších intervenujících proměnných. Provádí se v laboratořích nebo ve zvláštních pracovnách či zařízeních vytvořených pro tento účel). a experiment přirozený (se výzkumná činnost provádí v běžném pedagogickém prostředí v přirozených podmínkách za normální výchovně vzdělávací situace). Oba způsoby zkoumání mohou na sebe v různých etapách výzkumu vzájemně navazovat. Pedagogický experiment se zpravidla organizuje tak, že se na jeho počátku vytvoří rovnocenné experimentální a kontrolní skupiny subjektů. Tyto skupiny by měly být v maximální možné míře shodné ve všech znacích, které budou během experimentu sledovány (např. věk, pohlaví, úroveň motivace, sociální zázemí, prospěch).