Duša a človek

CARL GUSTAV JUNG - DUŠE A ČLOVĚK

Pro někoho možná trochu silná káva, ale pro mně (i když ne vždy na poprvé) velmi podstatné

Přiznání k duši

Je podivuhodnou skutečností, na niž neustále znovu narážíme, že absolutně každý - a to i naprosto nesměrodatný laik - si myslí, že plně rozumí psychologii, jako by psýché byla právě tou oblastí, která se těší všeobecné známosti. Ale každý skutečný znalec lidské duše mě přisvědčí, když řeknu, že duše patří k tomu nejtemnějšímu a nejtajemnějšímu, s čím zkušenost setkává. V této oblasti se člověk nikdy nedoučil.

Psýché denně vytváří skutečnost. Tuto činnost nemohu označit jinak než jako fantazii. Fantazie je zrovna tak jak cit jako myšlenka, je právě tak intuitivní jako vnímající. Fantazie je především tvůrčí činností, která je zdrojem odpovědí na všechny otázky, jež lze zodpovědět. Je matkou všech možností, ve které je jako u všech psychologických protikladů živoucím způsobem spojen také vnitřní a vnější svět.

Fantazie je samočinná aktivita duše, která proráží všude tam, kde ochabuje nebo zcela přestává útlum způsobovaný vědomím, jako je ve spánku

“ Fyzično” není jediným kritériem pravdy. Existují totiž i duševní pravdy, které se nedají fyzicky ani vysvětlit, ani dokázat anebo popřít. Kdyby například existovala všeobecná víra, že Rýn kdysi tekl nějakým způsobem od svého ústí zpět, bude tato víra sama o sobě faktem, i když ve fyzickém smyslu zcela nevěrohodným. Taková víra tvoří duševní fakt, který nelze popřít a který nepotřebuje žádný důkaz.

Svět visí - a to zvláště dnes - na tenké niti a tou nití je lidská duše.

Lidé dělají všechno, aby unikly vlastní duši. A to všechno proto, že si sami nevystačí a chybí jim jakákoliv víra, že by zvláštní duše mohlo přijít něco užitečného. A tak se duše stává Nazaretem, ze kterého nemůže přijít něco dobrého.

Mít duši je odvážným činem života, neboť duše je démon, jenž dává život, démon, který hraje svou skřítkovskou hru nad i pod lidskou existencí. Nebe a peklo jsou osudy duše, a ne obyčejného člověka, který by ve své slabosti a křehkosti vůbec nevěděl , co se sebou v nebeském Jeruzalémě počít.

Pravda poplatná smyslům může stačit rozumu, ale nikdy nedává smysl lidskému životu, který uchvacuje a vyjadřuje i nitro člověka. Síly tohoto nitra jsou však velmi často činiteli, které rozhodují o dobrém a zlém. Nepřispěchají-li však tyto síly našemu rozumu na pomoc , ukáže se většinou jako bezmocný. Ochránil nás rozum a dobrý úmysl před katastrofami?



Vědomí a nevědomí

Naše vědomí nevytváří sebe samo, nýbrž vyvěrá z neznámé hlubiny. Probouzí se postupně v dítěti a z hlubin spánku procitá každého rána z nevědomého stavu. Je jako dítě, které se každodenně rodí z mateřského prazákladu nevědomí.

Nevědomý duch člověka vidí správně, i když je vědomý rozum zaslepen a bezmocný.

Teprve schopnost vědomí z nás vlastně dělá člověka.

A přece bylo dosažení vědomí tím nejvzácnějším plodem na stromě života, magickou zbraní, která dala člověku zvítězit nad zemí a od níž v naději očekáváme, že mu umožní ještě větší vítězství nad sebou samým.

Je mnoho lidí, kteří jsou jen částečně vědomí. Také mezi absolutně civilizovanými Evropany se nachází nezměrný počet abnormě nevědomých lidí, u nichž velká část života proběhne v nevědomém stavu. Vědí , co se s nimi děje, ale nevědí co činí nebo říkají. Jsou to lidé, kteří jsou abnormě nevědomí, tedy v primitivním stavu. Co je však nakonec učiní vědomími?

Když dostanete klackem po hlavě, pak si to uvědomíte, něco se pak najednou stane a to vás učiní vědomími. S něčím se fatálně srazíte, a pak se vám rozsvítí a uvidíte, co činíte.



Praobrazy

Původní poměry ve struktuře psýché jsou stejně překvapivě uniformní jako u viditelného těla. Archetypy jsou cosi jako orgány preracionální psýché. Jsou to věčně děděné, charakteristické základní struktury, zpočátku bez specifického obsahu. Specifický obsah vzniká teprve v individuálním životě , kde osobní zkušenost zachytí právě v těchto formách.

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, ale kam se může vrátit. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekly dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se tohoto směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív anebo později znovu vrátí.

Archetyp je jako obraz pudu je však psychologický duchovní cíl, k němuž lidská povaha naléhavě tíhne; ono moře, k němuž směřují všechny toky; cena , kterou si hrdina vybojuje, když se utká s drakem.

Člověk se ani na okamžik nesmí podat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. Archetyp je totiž duševní orgán, který se vyskytuje u každého.

Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává .



Sen

Sen je vyjádření neúmyslného , vlivu vědomí se vymykajícího, nevědomého psychického procesu představuje vnitřní pravdu a skutečnost takovou, jaká je; nikoliv proto, že já se domnívám, ani proto , že by ji snící chtěl takovou mít, nýbrž jaká je.

Sen je spontánní sebeznázornění aktuálního stavu nevědomí v symbolické formě.

Příroda se nemýlí

Příroda je sice často temná a neprůhledná, ale nikoliv lstivá jako člověk. Musíme proto akceptovat, že sen je právě tím, čím má být, nic víc nic méně. Když sen představuje něco v negativním aspektu, tak není žádný důvod k domněnce, že je tím míněn pozitivní aspekt a podobně.

Sen, který zůstal nepochopen, zůstává pouhou událostí, teprve porozumění z něj činí zážitek.



Muž a žena

Kde vládne láska, tam není touha po moci, a kde je moc na prvním místě, tam chybí láska. Jedno je stín druhého.

Láska (v tom širokém smyslu, daném přírodou, který zahrnuje nejen sexualitu), její problémy a konflikty mají pro lidský život nejzákladnější význam, a to přes všechna ujišťování o opaku ; při pečlivém zkoumání se vždy ukázalo, že je mnohem důležitější, než jedinec tuší.

Problém lásky patří k velkým utrpením lidstva a nikdo by se neměl stydět , že z toho musí platit svou daň.

Kdo přehlíží instinkty, toho zákeřně přepadnou a zdolají.

Vědomí je - až kam naše chápání sahá - vždy vědomím já. . Abych si byl vědom sama sebe, musím být schopen odlišit se od jiného. Jen tam, kde toto rozlišení existuje, může existovat vztah.

Jakkoli se muž se ženou spojují, přece jen reprezentují neslučitelné protiklady, které se zvrhnou ve smrtelné nepřátelství, jestliže se aktivují. A tak tento praprotiklad představuje symbolicky všechny další myslitelné protiklady, jako jsou: jih - sever ,dobrý- zlý , vědomý - nevědomí.

Setkání dvou osobností je jako smíšení dvou různých chemických látek : pokud vůbec dojde ke spojení jsou proměněny.

Psychologie zaručuje skutečné vědění o druhém pohlaví a nahrazuje svévolné mínění, onen pramen nevyléčitelných nedorozumění, která pustošivě ničí manželství naší doby.

Základním principem psychologie ženy je éros, onen veliký tvůrce a rušitel svazků, kdežto muži je odedávna přisuzován jako nejvyšší princip logos.

Tak jako u muže obecně převažuje ve vnějším zaměření logika a věcnost, nebo se to alespoň považuje za ideál , tak u ženy je to cit. Ale v duši se tento poměr obrací: muž směrem dovnitř cítí, žena však uvažuje. Proto muž snadněji propadá totálnímu zoufalství, kde žena je stále ještě utěšovat a doufat, a tedy se spíš připraví muž než žena.

Žena je si stále víc vědoma, že jen láska ji dává plnější podobu, tak jako muž začíná tušit, že jenom duch dodává jeho životu nejvyšší smysl a oba v podstatě hledají duševní vztah k sobě navzájem, neboť láska k dovršení potřebuje ducha a duch potřebuje lásku.

Vzhledem k tomu, že animus s oblibou argumentuje, zastihneme ho nejsnadněji, když se činí v diskusích o tom, kdy má pravdu. Také muži jsou jistě schopni argumentovat velmi žensky, jsou-li posedlí animou, čímž se z nich stane animus jejich animy.

Dokonalost je mužské dezideratum, zatímco ženy svou povahou tíhnou k úplnosti. A skutečně, ještě i dnes je muž schopen lépe a déle snášet relativní dokonalost, zatímco ženě zpravidla nesvědčí a může se jí stát dokonce nebezpečnou. Když žena usiluje o dokonalost, tak opomene, co tu hraje doplňkovou roli: totiž úplnost, která sama o sobě je sice nedokonalá, ale zato v ní dokonalost získává onen tak nutný protějšek.

Mužskost ženy a ženskost muže jsou méněcenné a je škoda, přivěsí-li se k plné hodnotě něco méněcenného. Na druhé straně však k celistvé osobnosti patří také stíny; silný člověk musí umět být v něčem slabý, chytrý v něčem hloupý, jinak se stane nevěrohodným a upadne do pózy a blufování. Cožpak neplatí odedávna, že žena miluje slabost silného muže víc než jeho sílu a pošetilost chytrého víc než jeho chytrost ?

V pojetí obyčejného muže láska ve vlastním slova smyslu hladce zapadá do instituce manželství a mimo manželství pro něho existuje leda jen cizoložnictví a nebo korektní přátelství, pro ženu však manželství není instituce, ale lidský, erotický vztah.

Vztah je možný jen s duševní distancí , jako morálnost vždycky předpokládat zároveň svobodu. Proto směřuje nevědomí sklon ženy k uvolnění manželství, ale nikoliv k jeho rozpadu.

Muži jsou většinou eroticky slepí a projevují neodpustitelné nepochopení, když zaměňují erós za sexualitu. Muž si myslí , že ženu má, má-li ji sexuálně. Nikdy ji nemá méně. Neboť pro ženu je doopravdy rozhodující jenom erotický vztah. Pro ni je manželství vztah s přísadou sexuality.

Zřídka nebo takřka nikdy se manželství nevyvine v individuální vztah hladce a bez krizí. Není uvědomování bez bolesti.

Mládí a stáří

Na znamenité učitele vzpomínáme s uznáním, ale vděčnost patří těm, kteří k nám promlouvali jako člověku. Učební látka, to jsou sice nezbytné minerály, ale teplo je základním životním prvkem rostoucích rostlin stejně jako dětské duše.

Nesmíme zapomínat, že jen málokteří lidé jsou umělci života a že navíc uměná žít je nejvznešenější a nejvzázcnějších ze všech umění - vyprázdnit v kráse celý pohár , komu se to podaří ?

Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i z neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako slunce, které živí život na zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého; jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře , o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činny nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme; a teprve podzim projeví co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo.

Člověk má dvojí cíl: ten první je účel daný přírodou: zplození potomstva a všechno, co patří k péči o hnízdo; k tomu patří vydělávání peněz a sociální postavení. Když je tento účel vyčerpán, nastane jiná fáze : účelem je rozvíjení individuální kultury. K dosažení prvního cíle pomáhá příroda a nad to výchova; k dosažení toho druhého nám pomáhá máloco nebo vůbec nic.



Jednotlivec a společnost

Člověk není stroj v tom smyslu, že by mohl neustále podávat týž pracovní výkon, nýbrž je schopen vyhovět požadavkům vnější nutnosti v ideálním případě jen tehdy, je-li sladěn se svým vnitřním světem, tedy je-li v souladu sám se sebou. A naopak: může se přizpůsobit svému vnitřnímu světu a dosáhnout souladu sám sebou jen tehdy, přizpůsobí-li se podmínkám vnějšího světa.

Máme sklon předpokládat, že je svět takový, jak ho vidíme, a stejně předpokládáme, že lidé jsou takoví jak si je představujeme.

Zdrcující většina lidí je zcela neschopna se individuálně vmyslet do duše druhého. Je to dokonce velmi vzácné umění , které nesahá nijak daleko do člověka. I člověk o němž se domníváme, že ho známe nejlépe, a který nám sám potvrzuje, že mu beze zbytku rozumíme , je nám v podstatě cizí. Je jiný. A to nejkrásnější a nejlepší, co můžeme udělat. je, že toto jiné alespoň tušíme , že je uznáváme a máme se na pozoru, abychom se nedopustili oné násilnické stupidnosti a nechtěli je vykládat.

Nikoliv příroda, to “génius lidstva” si upletl osudovou oprátku, na které se může kdykoliv oběsit.

Ani ze součtu milionu nul jedničku neuděláš.

Objevit , co je v nás vlastně jedinečné, vyžaduje velikou a důkladnou úvahu a my si najednou uvědomíte, jak je ten objev jedinečnosti obtížný.

Nikdo nemůže poznat sama sebe a rozlišit se od druhého, má-li o něm zkreslený obraz, tak jako nikdy nemůže druhému rozumět , nemá-li vztah sám k sobě.

Fascinovaně sledujeme poměry kolem sebe, místo toho abychom zkoumali své srdce a svědomí. Každý demagog využije lidské slabosti, aby s co největším křikem poukázal na vnější okolnosti, které nejsou v pořádku. Co však v první řadě a naprosto rozhodujícím způsobem není v pořádku, je člověk.

Poznání a tvůrčí bytí

Poznání nespočívá jen na pravdě, nýbrž i na omylu.

Základy pravdy tvořily koneckonců většinou omyly, a nevíme-li o nějaké věci, čím je, pak znamená přírůstek poznání už to, když víme, čím není.

Relativně definitivní pravda vyžaduje souzvuk více hlasů.

V každém vítězství je však zárodek porážky.

Nikdy více nespekulujeme a nemáme více názorů, než když jde o věci, které nechápeme.

Umění možná vůbec nic “neznamená”, nemá vůbec žádný “smysl” , alespoň ne v tom ohledu, jak zde o smyslu hovoříme. Možná, že existuje jako příroda, která prostě “je”, aniž by něco “znamenala”. Lze říci, že umění je krása, v ní se naplňuje a to mu stačí. Nepotřebuje žádný smysl. Otázka po smyslu nemá s uměním nic společného.

Problémy sebeuvědomování

Nic není tak žárlivé jako pravda.

Omyl je pro život právě tak důležitý jako pravda.

Naše skutečnost spočívá na tisíci obyčejných věcech.

Z nejmenších věcí vznikají největší následky: to je již zřejmé nejen ve fyzikální oblasti, ale i v oblasti psychologického zkoumání. Jak často závisí v kritickém okamžiku života všechno na zdánlivém nic.

Snažit se o dokonalost je vysoký ideál. Ale já říkám : “Uskutečni raději něco, co jsi schopen splnit, místo abys běžel za něčím, čeho nikdy nedosáhneš”. A nikdo nemůže být dokonalý. To je iluze. Můžeme se jen skromně snažit, abychom naplnili sami sebe a aby z nás byly pokud možno úplné lidské bytosti - i to nám dá dost námahy.

Rozumíme druhému člověku vždycky tak, jak rozumíme nebo se snažíme rozumět sami sobě. Čemu sami v sobě nerozumíme, to nepochopíme ani u druhého. A tak je bohatě postaráno o to že obraz druhého člověka je zpravidla z větší části subjektivní. Jak je známo, ani intimní známost nemůže vůbec zaručit objektivní poznání druhého člověka.

Když někoho nechápeme, považujeme ho zpravidla za hloupého.

Nenávist člověka se vždycky soustředí na něco, co mu přivádí do vědomí jeho špatné vlastnosti.

Jak může někdo vidět jasně, když ani nevidí sám sebe a své temné stránky, které nevědomě vkládá do veškerého svého jednáni ?



Mezi dobrem a zlem

Kdo pohlédne do zrcadla vody, spatří nejdříve svůj vlastní obraz. Kdo kráčí k sobě samému, riskuje, že potká sám sebe. Zrcadlo nelichotí, ukazuje věrně toho, kdo do něj hledí, totiž tu tvář, kterou světu neukazujeme, protože ji zakrýváme maskou herce. Zrcadlo však leží za maskou a ukazuje tu pravou tvář. To je první zkouška odvahy na vnitřní cestě, zkouška, která již sama stačí mnohé odradit.

Vzdělaný člověk se pokouší v sobě potlačit člověka primitivního, aniž by si uvědomil, že ho tím nutí ke vzpouře.

Celost a naplnění života vyžaduje rovnováhu strasti a radosti. Jelikož je však utrpení bez pochyby nepříjemné, raději nikdy neuvažujeme, k jakým strachu a starostem je člověk stvořen. A tak pořád chlácholivě hovoříme o zlepšení a o co možná největším štěstí a zapomínáme , že štěstí je otrávené, pokud se míra utrpení nenaplnila.



Vznik a vývoj osobnosti

Intelekt je jen jedna z mnoha základních psychických funkcí a k tvoření celkového obrazu světa nestačí. Přinejmenším sem patří i cit. Cit je mnohdy přesvědčen o něčem jiném než intelekt a nelze vždycky dokázat, že by citové přesvědčení mělo vůči přesvědčení intelektu menší cenu.

To nejmenší, co má smysl, vždycky větší životní hodnotu než to největší, co smyl postrádá.

Myslet jinak, než se v naší době právě myslí , má vždycky příchuť čehosi neoprávněného a rušivého, ba působí to dokonce jako cosi nemístného, nezdravého nebo rouhačského; proto je to pro jedince společensky nebezpečné. Plave nesmyslně proti proudu.

Člověk potřebuje obtíže, patří k jeho zdraví.

Nemůžeme žít s ničeho jiného nežli z toho, čím jsme.

Člověk promeškává smysl svého života v míře, v níž je nevěrný svému vlastnímu zákonu a pokud se nestává osobností. Naštěstí si však dobrotivá a shovívavá povaha většiny lidí fatální otázku po smyslu života nikdy nekladla. A tam, kde se nikdo neptá, nemusí nikdo odpovídat.