Rodina v Japonsku

ČESKÁ A JAPONSKÁ RODINA

Svatba

Tradiční japonská svatba se odehrává v šintoistické svatyni (buddhismus a šintó jsou dvě hlavní náboženství). Šintoistický obřad působí velmi vznešeně a vážně. Ženich s nevěstou provádí různé rituály. K tomu hraje tradiční japonská flétna a buben, neboli taiko. Svatebčané jsou téměř výhradně oblečení do krásných drahých kimon, i když muži, kromě ženicha, mají na sobě často spíš oblek. Po zhruba 20-30 minutovém obřadu se skupinka svatebčanů odebere do restaurace.
Tradiční svatby jsou ovšem na ústupu protože Japonci milují západní kulturu, i když si jí upravují po svém. Díky tomu tady probíhají svatby stylizované do francouzské či italské kultury s kaplí či kostelem. I když většina místních samozřejmě nejsou katolíci, tak vevnitř najdete skoro vždy i kříž a co víc – i falešného kněze.
Po obřadu následuje hostina. Než vejdete do hodovní síně tak musíte jít ke stolečku (jeden ve jménu ženicha a druhý nevěsty) a odevzdat nazdobenou speciální obálku, do které jste před tím vložili několik desetitisícových jenových bankovek. Kolik, to záleží na tom, jaký máte vztah k nevěstě či ženichovi. Hlavně se nikdy nedávají čtyři – jedna z výslovností tohoto čísla je totiž ši, to znamená smrt a to nepřináší štěstí.
Po odevzdání obálky začne hodování. Přátelé ženicha či nevěsty si většinou připraví nějakou píseň nebo sestaví fotky z dětství obou hlavních aktérů a promítají je na zeď. Pokud jsou přítomní šéfové, tak mají proslov, někdy si něco připraví i nevěsta či ženich. Mezitím se všichni chtějí vyfotit s nevěstou a ženichem a také se s nimi alespoň pozdravit. Každý si musí s ženichem připít (proto je pod stolem novomanželů velký kbelík na nechtěné pivo). Pak se děkuje rodičům a předávají se jim dary. To často věstí konec hodování, které trvá zhruba pět až šest hodin. Po tom následují druhá a třetí party, na které už ale nejdou všichni hosté – běžná svatba v Japonsku hostí minimálně sto lidí, ale mnohokrát i více.
Svatby jsou v Japonsku neuvěřitelně drahé. Vše začíná, stejně jako v ČR, snubním prstenem – je nepsaným pravidlem, že ženich za něj musí dát minimálně trojnásobek měsíčního platu. Běžná cena prstenu se pohybuje kolem 1,5 milionu jenů (280.000,- Kč!), ale může stát i několikrát víc. Všechny svatební komplexy si účtují nesmyslné částky za veškeré služby, počínaje kadeřníkem a konče člověkem, který obsluhuje projektor. Normální svatba vyjde zhruba na 4miliony jenů, ale je třeba podotknout, že část z toho se novomanželům vrátí díky oněm magickým obálkám.


Domácnost

Tradiční model japonské rodiny je takový, že muž se musí o rodinu postarat ekonomicky, zajistit ji, a žena o rodinu pečuje. Pro ženu je toto postavení velmi výhodné. Poté, co děti odejdou do školy, normálně pracuje. Ovšem co vydělá, to si vždy ponechá jako své kapesné. Nepřináší peníze do rodiny. To je úloha muže. To znamená, že žena může přes den pracovat, aby si přivydělala. Potom se děti vrátí ze školy a žena se o ně stará.

Japonské dívky jsou vychovávány tak, aby byly prvotřídně přizpůsobivými bytostmi. Mimochodem japonské výrazy pro manželku se dají přeložit jako „ta vzadu v domě“. Není však mylnější představy. Japonské ženy třímají pevně v rukou rozpočet celé rodiny, manželům přidělují kapesné, určují výchovu a vzdělání dětí.

Vdávají se průměrně ve věku 26 let. Vděčným námětem hovorů je zda se pár vzal z lásky, či si byli dohozeni. Na rozdíl od Evropy se nepovažuje za neslušné se na to zeptat. Dnes už převažují sňatky z lásky. Mladé ženy obvykle pracují, dokud se nevdají, případně než mají první dítě. Poté zůstávají doma, do práce se vracejí podle ekonomické situace rodiny. Ale daleko později, až děti odrostou do věku, kdy svůj čas převážně tráví ve škole. Tím, že zůstávají doma ztrácí kvalifikaci. Ovšem i když před svatbou tuto kvalifikaci mají, zaměstnavatel je nezaměstná na té úrovni, která by jim příslušela, protože na těch několik let do svatby nemá cenu do neperspektivní pracovní síly investovat. Existují ženy, které pracují plně, bývají to ženy bez dětí a bez manžela.


Japonské školství

Ve studiu na vyšších středních školách převažuje memorování učiva a studenti jsou vedeni k poctivé a pečlivé práci, ale ne k samostatnému tvořivému myšlení.

Protiklad vyšších středních škol tvoří školy základní. Děti jsou zde velice živé a plné aktivity. Učitelé je vedou k samostatnosti a odpovědnosti za vlastní práci a vzdělání. Důraz je kladen na porozumění probírané látce a propojení školy s všedním životem. Například učí-li se děti o ptactvu, pozorují společně dalekohledem ptáky v okolí školy. Když se učí o vodě a vodních živočiších, prozkoumají místní řeku, nachytají v ní některé živočichy, které pak chovají ve třídě, měří čistotu vody a navrhují možnosti, jak čistotu vody zlepšit.

Na nižších středních školách ještě trend ze základních škol pokračuje, ale na vyšších středních školách již vše sklouzne k učení všeho nazpaměť a bezmyšlenkovitému cvičení, aby studenti byli připraveni na přijímací zkoušky na univerzity.

Povinná školní docházka začíná dětem v Japonsku v šesti letech a trvá devět let. Nejprve děti navštěvují šestiletou základní školu. Po šesté třídě odcházejí na nižší střední školu, která má tři ročníky. Jednotlivé stupně škol fungují zcela odděleně a nezávisle na sobě.

Po absolvování nižší střední školy pokračuje zhruba 95% dětí ve studiu na vyšší střední škole, která má opět tři ročníky a není ukončena žádnou závěrečnou zkouškou připomínající naši maturitní zkoušku. Zbývajících 5% dětí se vyučí nějaké řemeslo nebo jdou rovnou pracovat.

Školní rok, který v Japonsku začíná v dubnu, je rozdělen do tří částí. První část školního roku trvá od dubna do července. Ve druhé polovině července začínají letní prázdniny, které končí v srpnu. Druhá část školního roku trvá od září do prosince a je ukončena novoročními prázdninami. Poslední, třetí část školního roku trvá od ledna do března a od začátku dalšího školního roku ji dělí dvoutýdenní prázdniny. Na základních školách a na většině středních škol dostávají děti vysvědčení na konci každého období, tedy třikrát za rok.

Na základní škole děti nenosí školní uniformu, mají jen stejné tašky na záda (děvčata červené a chlapci černé) a v některých školách jednotné oblečení na tělocvik. Školní uniformy oblékají až s nástupem na nižší střední školu.

Přijímací zkoušky na university jsou písemné a skládají se z japonštiny, z angličtiny a z matematiky. Studium na vyšší střední škole je zcela podřízeno tomu, aby studenti přijímací zkoušky úspěšně zvládli. Většina výuky se mění v memorování a drilování. Aby studenti zvládli množství učební látky navštěvují odpoledne a večer doučovací instituce "džuky", kde po dni stráveném ve škole pokračují v učení často až do deseti hodin večer. Výuka v džukách probíhá ve větších skupinách v klasických třídách, nejedná se o individuální doučování jako u nás.

Na konci studia odevzdávají práci, která je podobná našim diplomovým prací a na které studenti pracují zhruba 6 měsíců. Studium na universitě není zakončeno žádnými zkouškami, které by připomínaly naše státní zkoušky.


Zajímavosti

V Japonsku by bylo absolutní ostudou a je nepřijatelné, aby japonské děti poslaly rodiče do domova důchodců, nebo aby snad rodiče odevzdávali peníze svým dětem. V Japonsku je to naopak. Děti často posílají peníze svým rodičů, i přes to, že rodiče finanční pomoc nepotřebují.

„Můj názor je – a je to i názor naší rodiny z japonské strany, že je nespravedlivé, když na ženě my muži chceme, aby vydělávala do rodinného rozpočtu, starala se k tomu o děti a ještě aby bylo v domě o vše postaráno, aby uklízela a vařila. To je na ženu moc velké břímě.“ – Tomio Okamura.