Mince

Původ peněz sahá daleko do minulosti, je starší něž písemné památky. Po tisíce let se vyměňovalo zboží za zboží. V tomto období se hodnota směnné jednotky měnila s časem a velice závisela na dané oblasti. V tomto “systému” jako peníze sloužilo prakticky všechno: kosti, lastury, obilí, dobytek, plátno, bronzové nástroje, kousky zlata nebo stříbra. Tuto těžkopádnou libovolnou měnu později vytlačilo určité zboží, které se stalo obecným “platidlem”: dobytek, plátno a zejména kovy. Z této doby má latina od výrazu “dobytek” (pecus) odvozen výraz pro peníze (pecunia) a české “platit” pochází od “plátna”. Během dalšího vývoje přece jenom “zvítězily” kovy a to zejména proto, že se nechaly snadno dělit.

Dá se předpokládat, že první “mince” se používaly už před cca 4 500 lety. První písemné zmínky jsou k dispozici ze starověké Mezopotámie na hliněných tabulkách s klínovým písmem (Chammurapiho zákoník, 1792 – 1750 př. n. l.). Zde - ale později i na Krétě a v Přední Asii – začali obchodníci menší pravidelné kousky (drahého) kovu označovat na znamení určité pevné váhy. Tyto babylonské váhové normy se pak staly základem všech pozdějších mincových soustav, počínaje řeckou. První mince – tak, jak je známe dnes – jako zákonitá, státem zaručená platidla vznikly pravděpodobně u maloasijských Řeků (Jónů) někdy na sklonku 7. stol. př. n.l. Tyto nejstarší jónské mince byly z tzv. élektra, tj. slitiny zlata a stříbra. Později byly mince stříbrné, zlaté a bronzové. Tyto mince byly ražené. Vyráběly se tak, že odvážený, nahřátý kus kovu se vložil mezi dvě kovové formy (matrice) s vyhloubenými reliéfy a na horní se udeřilo kladivem (spodní byla upevněna v kovadlině).

Hodnotu mincí tvořily váha a druh použitého kovu. Váhové jednotky byly zároveň mincovními jednotkami: zmenšení hmotnosti nebo použití lacinějšího kovu znamenalo snížení kupní síly mince. Hodnota stříbra k hodnotě zlata byla přibližně 1. 10 a poměr hodnoty stříbra ke bronzu průměrně 1 : 100.

V antickém Římě se jako směnný kov používal bronz. Důvod byl zřejmě ten, že na území italského poloostrova byl nedostatek nalezišť stříbra a zlata. Hodnota bronzu byla kodifikována ve známých zákonech 12 desek z let kolem 450 př. n. l. První římské “mince” tvořily hrudky bronzu (aes rude). Skutečné mince se začaly vydávat až od 3. stol. př. n. l. Byly to těžké, měděné a odlévané mince (aes grave) pro vnitřní potřebu. Později se stal základní jednotkou tzv. librální as o hmotnosti 1 libry (0,3 kg!), opět litý z mědi.

Ostatní mince, tvořící části assu, měly odlišné obrazy a označené hodnoty. Zlaté mince se začaly hojně razit až za Caesara a zejména během císařství (od 1. stol. n. l.). I když Římané mincovní systém jako takový přejali, přeci něco nového, vlastního tam přidali: jednak různé oznamovací nápisy a jednak příležitostné vydávání mincí. Obojí bylo později převzato ostatními státy, stejně jako podstata mincovního systému.