Cena

Cena je vyjádření jakési směnné relace, tj. mezi nabídkou a poptávkou. Je to důležitý informační prvek, který v procesu směny velice silně motivuje poptávku a nabídku.
Prakticky můžeme říci, že se promítají dvě nejzákladnější koncepce:
1. přístup: cena je chápána jako výslednice tržních střetů (nabídky a poptávky). V tomto pojetí je cena funkcionalisticky pojímána. Cena je chápána prostřednictvím své funkce jako výslednice tržních poměrů. V tomto pojetí ceny je rozhodující střet nabídky a poptávky. Velikost ceny je určována velikostí nabídky a poptávky. Není důvodu pochybovat o tom, že jádro této koncepce je pravdivé
2. přístup: vychází z principu ekvivalence, tj. rovnosti. Základem pojetí je směna (nedochází-li ke směně, nedochází k poptávce). Toto pojetí vychází z toho, že domluví-li se dva, dochází k směně jedině za předpokladu rovnosti (nebudu ochoten směnit určitý výrobek za jiný výrobek, jestliže nebudu přesvědčen o rovnosti). Tento přístup zdůrazňuje přístup ekvivalence. Jádro teorie vzniká, co je principem rovnosti (proč jeden pár bot za dva pytle obilí), kde je vnitřní obsah ceny (proč toto auto stojí 360000 a druhé 500000). Autoři říkají, že základem principu ekvivalence je určení vnitřního obsahu směňovaného zboží. Tímto vnitřním obsahem je hodnota. Jestliže se potud autoři shodují, tak od hodnoty se koncepce rozchází.
Připusťme, že obě teorie mají svoji pravdu. Máme hadr a židli. Z hlediska první teorie, jestliže je židle padesátkrát dražší než hadr, tak je rozdíl, který cítíme (je dán náklady nutnými k výrobě tohoto zboží - náklady jsou velmi rozdílné). Otázka vzniká, co tvoří hodnotu (rozchod).
Každá jednotlivá škola se k těmto hodnotám vyjadřuje jinak:
- fyziokraté - obsahem je práce vynaložená tam a tam
- klasická ekonomie - zastánci říkají: rozdíl (to co tvoří hodnotu) je množství vynaložené práce na jednotlivé druhy zboží. Vidíme, že množství vynaložené práce na výrobu židle a hadry jsou odlišné (Locke, Smith, Ricardo). Soustřeďují se na odlišnosti hodnoty, popř. faktory způsobující odlišnost. Byla řada pokračovatelů anglické klasické školy.
- zastánci ekvivalentní teorie říkají: není sporu o nabídce a poptávce, ale nemá na to rozhodující vliv. Důležité je množství práce (vytváří základní cenovou hladinu). Poptávka a nabídka tvoří různou cenovou hladinu

Další koncepce hodnoty:
- Say tvrdí - velikost hodnoty je především určována poměrným zastoupením výrobních faktorů (práce, půda, kapitál). Podle tohoto zastoupení to určuje velikost hodnoty
- rakouská subjektivní psychologická škola (Bawerg) - velikost hodnoty má nejen racionální základ (na výrobu bylo vynaloženo 30, 40 jednotek práce), ale jde také o to, jak to můžu měřit např. v čase (někdo vyrábí židli určitý počet hodin, ale koná úplně jinou práci než ten, kdo vyrábí auta). Ale hodnota výrobku má i psychologický rozměr (je dán potřebou statku, např. budu-li žíznivý, tak voda má pro mě obrovskou cenu, 20. láhev už pro mě nemá žádnou hodnotu). Zastánci této teorie říkají, že stupněm saturace hodnota statku klesá.
Jistá slabina hodnotové koncepce spočívá v tom, že vyjádření času nehraje roli (různé druhy práce). Jediným společným jmenovatelem je, že odlišnou práci vyjádřím cenou (jinou cenu má práce daňového experta, jinou pomocného dělníka). Chci vyjádřit cenu, cenu vyjadřuji pomocí hodnoty a hodnotu vyjadřuji pomocí ceny. Tedy problém hledání ceny není jednoduchý. Podstata ceny není stále jasná, není definována.

Peníze

Budeme se zabývat jednotlivými druhy trhů.

Trh finanční
Je velmi složitý. Dříve trh peněz téměř nefungoval.
Používá se celá řada pojmů: trh finanční, peněžní, kapitálový.
Existuje finanční trh a ten se dělí na dva dílčí trhy:
- trh peněžní (trh peněz)
- trh kapitálu (většinou trh cenných papírů).
Z důvodu metodologických provádíme toto dělení. V praxi toto dělení není (oba trhy se prolínají). Celá řada institucí se pohybuje na obou trzích (např. banka - na první pohled to je instituce trhu peněžního, ale také obchoduje s cennými papíry).
Trh peněžní označujeme trh krátkodobých peněz. Trh kapitálový je trh dlouhodobých peněz.
Krátkodobé peníze - poukázky atp.
Dlouhodobé - úvěry, cenné papíry, hypoteční listy

Definice peněz:
Peníze jsou jakákoliv věc, která je obecně přijímána k výměně za zboží nebo při vypořádání dluhů.
Tato definice je velmi obecná. Přesto dvě poznámečky:
- jakákoliv věc - může to být klidně i nůž, ale vlastností, pro kterou je tato věc přijímána, že se dá předat dál (někdo ji přijme)
- obecné přijetí věci - můžeme se domluvit na vypořádání dluhů individuálně (místo peněz dám jablka), ale obecně to přijímáno není

Vývoj peněz
V době prvobytně pospolné společnosti vznikaly prvotní formy směny. Nejprimitivnější byla prostá (neboli nahodilá) forma směny. Chceme tím vyjádřit, že na počátku se směňovaly věci, jak se nahodile na trhu potkaly (pár bot za dva pytle obilí). Bylo to v době, kdy byla dělba práce velmi malá. Vždycky se našel ten, kdo měl výrobek A a potřeboval výrobek B.
V důsledku specializovaných činností vznikají další výrobky. Forma směny se stává brzdou (když jsem potřeboval výrobek, tak jsem musel dlouho směňovat) - z desítky různých zboží se vydělil druh, který hrál ekvivalentní úlohu (např. plátno, resp. plátěné šátky). Všechny kusy zboží, které byly předmětem obchodu se měnily počtem šátků, které byly ideálním ekvivalentem.
Problém nastal, když se zboží začalo potkávat na mezinárodních trzích. Ideální ekvivalent nebyl v zemích stejný. Byla potřeba hledat něco dokonalejšího, co by bylo trvalejší. Proto nastává peněžní forma hodnoty (zboží A se směňovalo na X gramů zlata).
Mezi naturální a peněžní formou byla řada mezistupňů (např. nejprve se nepoužívaly gramy zlata, ale mědi atp.). Tam kde obíhalo jenom zlato nebo stříbro (monometalismus), kde obíhaly dva kovy zaráz, tak je to bimetalismus.
Při směně zboží za zboží porucha směnného procesu nemohla nastat (prodávající a kupující se dohodli - byl to prodej a zároveň koupě). Problém nastává, když se do této směny vloudilo speciální zboží (peníze). Celý proces se rozpadá na akt prodeje (prodám zboží za peníze) a na akt koupě (za peníze koupím zboží) - koupit jsem ale nemusel ihned (někdy jsem prodal a v jiné zemi jsem koupil). Druhý problém je, že aby tyto směnné relace mohly probíhat plynule, aby zlata a stříbra bylo dostatek. Tohoto směnného ekvivalentu se tu a tam (často) nedostávalo. K tomu, aby ho bylo dost, tak si ti, kdo peníze vydávali (panovník) různě pomáhali. Pražský groš (1250 - Václav II.). U mince je důležitá hmotnost (3,7 g) a ryzost (poměr čistého kovu a příměsi 947:1000), za Ferdinanda (později) došlo ke znehodnocení pražského groše (1,69 g, 429/1000 - více než polovina byly příměsi). Tomuto procesu odhodnocení zlatých nebo stříbrných peněz říkáme devalvace. Opakem je revalvace (zhodnocení). Dnes si devalvace občan příliš nevšimne (pokud si to nepřečte). Pražský groš za Ferdinanda byl velmi nekvalitní a nechtěl ho nikdo přijímat. Tato měna neměla nárok na existenci. Ferdinand ukončil vydávání měny (státní bankrot). Je nutno si vypůjčit zásoby mincovního kovu, aby se ražba peněz dala obnovit. Zde je prapočátek existence papírových peněz. Má na to vliv Marie Terezie. Pokud chce panovník razit nové mince, tak si panovník musí půjčit kov od institucí, které ho mají (první banky, církev atp.). Panovník se musel zaručit. Vznikají papírové peníze (tzv. bankovky). Když mu subjekty půjčily, tak panovník vydal bankocetle (zaručoval se, že peníze splatí v určitém termínu a patřičně zúročené). Tyto bankocetle plnily úlohu peněz (zaručoval se za to panovník). Ukázalo se, že dobře plní úlohu peněz, ačkoliv nemají metalickou podobu. Panovník uvažoval, že to je dočasné (jak získá kov, tak obnoví metalickou podobu peněz).
Velmi kvalitní byl tereziánský tolar. První emigranti do USA si uchovali památku na tolar (vznikl dolar). Emise peněz byly stále širší, rozsáhlejší. Narůstalo vědomí, že papírové peníze nejsou problém. Je možné vidět prvky pozitivní (např. bezpečnostní). Peníze papírové zastupují zlato a stříbro. Papírové peníze jsou bezpečnější, na papír se mohla vytisknout jakákoliv hodnota (u peněz to bylo složitější). Ovšem kovové peníze měly svoji důležitost: byl to pokrok (už ne směna), zlato bylo přijímáno spontánně, vedle řady fyzikálních vlastností, tak ekonomickou vlastností bylo, že malé množství vyjadřovalo velkou hodnotu. Zpočátku byl vztah mezi zlatem a bankovkami velmi těsný (narozdíl od dneška). Např. zlatá koruna, když byla vydána jako papírová, tak byla vyjádřena ve zlatě (vztah mezi kovovou a papírovou korunou byl vyjádřen zlatou paritou - 1 Kč obsahovala 0,773 g zlata). Byla umožněna konvertibilita. Před 100 lety byly banky povinny na příslušný obnos peněz dát určité množství zlata. Konvertibilita byla fakticky zaručena zákonem. Také jednotlivé národní kurzy se vyjadřovaly na základě zlaté parity (např. 1 USD měl 0,9873 g zlata). Porovnáním této zlaté parity se stanovil devizový kurs. Tato konvertibilita skončila ve 20. letech a byla zachována u libry, dolaru, franku.
Definitivní ranou do kovového oběhu byla 1. svět. válka (rozsah destrukce národních ekonomik). Konvertibilní zůstal akorát dolar. Vnější konvertibilita byla omezena na vnitřní konvertibilitu (banky v různých zemích si mohly platit zlatem). Konvertibilita dolaru skončila v r. 1973. Od pol. 70. let Mezinárodní měnový fond dal pokyn, aby se zlato vytlačovalo z měnových vztahů (demunitizace - aby národní jednotka nebylo zlato). Ovšem zlato je přijímáno v některých odvětvích. Banky si i přes tyto výzvy drží rezervy zlata. Měnový proces zlata je vytlačován.
Jiná věc je, kdyby nastal chaos. Po válce se většinou vrací opět ke kovům. Papírové bankovky mají velké nevýhody (inflace).

Peníze jsou jakákoliv věc (dnes už to není pravda). Dnes mají podobu elektronickou - mají podobu účetního zápisu na nosiči dat. Má to prvek pozitivní, ale i negativní rysy (nabourání se do databází).

(hodnota papírových peněz musí být vázána na nějaký produkt - během války se produkt zmenšoval, peněz narůstalo a došlo k hyperinflaci).