Životní cyklus

Životní cyklus
Jedním z velkých témat sociologie je vztah mezi společností a jednotlivcem, mezi společenským vývojem a lidskou biografií. Netýká se jen postavení člověka ve společnosti, ale i toho, jak společnost proniká do lidského nitra, do originálního života každého z nás. Uspořádat a pochopit nesmírnou pestrost individuálních životních drah a osudů umožňuje koncept životního cyklu, který vyjadřuje obecné rozvržení pravidelně se opakujícího sledu jednotlivých etap v životě lidí. Je vázán na časovou změnu organizace sociálních rolí v závislosti na věku. Životní cyklus zůstává uzavřen do hranic chování (norem a očekávání), a proto tvoří pouze osnovu pro poznání reálného chování jednotlivců a skupin. Odchylky životních drah od životního cyklu jsou závislé na individuálních dispozicích, sociálním postavení a historické situaci.

Důležitou alternativou životního cyklu je cyklus rodinný. V prvním případě je zájem soustředěn na jedince, v druhém na jeho rodinu. Tímto posunem se mění zorný úhel, pod kterým přistupujeme k jednotlivým fázím lidského života (dětství, mládí) i k jeho situacím (vzdělání, zaměstnání). Základem členění rodinného cyklu bývá model málodětné tzv. nukleární rodiny. V současnosti se stále větší pozornost soustřeďuje na odchylky od tohoto modelu, na složitý soubor různých forem rodinného soužití (bezdětné manželství, neúplná rodina, rodina vzniklá opakovaným sňatkem jednoho z rodičů).

Fázování životního i rodinného cyklu je spojeno se sociálními přechody (ukončení školy, sňatek, vstup do prvního zaměstnání), které jsou provázeny specifickými sociálními rituály (maturity, svatba). Do konkrétního průběhu životních drah pak vstupují životní události, které mohou podstatně měnit jejich směr (nemoc jako příklad biografické události, válka nebo revoluce jako příklad události historické). Vedle tohoto „času událostí“ hraje velkou roli i „čas všednosti“, který dává životní dráze originální zabarvení a významně ovlivňuje subjektivní vidění světa, vlastního života, formuje představy i názory (příkladem takových momentů může být neúspěch ve škole, zklamání v partnerovi).

Konečně je třeba si uvědomit, že existuje pevná spojitost mezi jednotlivými etapami životního cyklu, že jde o časový celek. To se projevuje především konkrétním rozborem určité fáze nebo situace v životě člověka: je vždy nějak spojena s předchozím průběhem života, má své biografické zakotvení, a současně biograficky založenou perspektivu. A protože je vždy vázána na konkrétní historické a generační okolnost, existuje rozdíl mezi životním cyklem mužů a žen, historicky se posouvají věkové hranice životních etap, může docházet k synchronii mezi různými dimenzemi životního cyklu (např. mezi dimenzí biologického a sociálního dospívání).

Souhrnnou představu o současné podobě životního cyklu a o základních sociálních charakteristikách jeho jednotlivých etap lze vyjádřit jednoduchým schématem, které by bylo možno doplnit dalšími charakteristikami (zvláště biologického a psychického vývoje).

1. etapa životního cyklu – DĚTSTVÍ – je úzce spojena s teorií socializace, která vychází z představy kontinuity lidského života a z názoru, že člověk je takový, jaké bylo jeho dětství. Rané zkušenosti jsou pokládány za těžiště budoucího rozvoje osobnosti. Jsou získávány v diferencovaném sociálním prostředí, z čehož plyne názor, že dětství je takové, jaké jsou společenské poměry, v nichž probíhá. Protože však člověk není jen pasivním objektem působení vnějšího prostředí, ale je i jeho aktivním spolutvůrcem, má pro rozbor dětství velký význam myšlenka, že společnost je taková, jací jsou lidé, kteří v ní vyrůstají.

Pro sociologický rozbor dětství hraje ústřední úlohu rodina. Velké množství poznatků o proměnách tohoto účastného prostředí v posledních desetiletích, je možno naznačit několika tématy:
• Pokles počtu dětí v rodině znamená i zúžení sítě sociálních kontaktů dítěte a tedy růst významu rodičů pro jeho vývoj
• Narození dítěte se stalo součástí racionální kalkulace (vznik plánovaného rodičovství, interrupcí)
• Spolu s růstem rozvodovosti vznikla problematika dětí z rozvedených rodin
• Vysoká zaměstnanost žen vyvolala další okruh problémů (úlohy dítěte v životě ženy, čas věnovaný dětem)
V průběhu raného dětství se dítě učí odlišovat sebe od okolí, se kterým neverbálně komunikuje. Dítě začíná rozlišovat známé od neznámého, navazuje citové vztahy a internalizuje vztahy v rodině. S přechodem k verbální komunikace se rozlišuje síť kontaktů a dítě si začíná uvědomovat své postavení mezi lidmi.

Druhým rozhodujícím prostředím, ve kterém se formuje osobnost dítěte, je škola. Dítě se dostává do nové sítě sociálních vztahů, škola se stává organizačním principem každodenního života dětí, vnáší do jejich světa prvky povinnosti, soutěživosti, výkonnosti, konformity… Pravidla skupinového soužití v tomto prostředí tvoří předobraz společnosti a v mnoha směrech rozhodují o hodnotovém světě dětí (pojetí spravedlnosti, síla autority, riskování neúspěchu).
Konečně třetím okruhem, kterému je třeba věnovat pozornost, je vrůstání do světa dvou pohlaví – mužského a ženského. Je spojen s rozlišováním mužských a ženských rolí – nejprve v návaznosti na odhalování role otce a matky, později v kontextu koedukační výchovy a v poslední fázi při formování biosociálních rozdílů, spojených s rozdíly v sexuálním (nebo protosexuálním) chování.

2. etapa životního cyklu – MLÁDÍ – není od předchozí oddělena ostrou dělící čarou. Je to období, kdy si začíná mladý člověk své postavení i úlohy určovat sám. Dosavadní vztahy závislosti jsou nahrazovány vztahem vzájemnosti: dospívající se považuje za rovného partnera, usiluje se osamostatnit, což je provázeno řadou konfliktů, neboť mladý člověk je více „současný“ a nekonformní. Na pozadí emancipace do rodiny se řeší problém sociální identity (sebeuvědomování). V tomto procesu, kdy na jedné straně dochází k odnaučování (opuštění dětství), na straně druhé k přebírání role dospělého, nastává období zvláštního moratoria: přebírání souboru povinnosti a zodpovědnosti je provázeno určitými svobodami, jež mají garantovat, aby chybné kroky neměly celoživotní důsledky. Je to doba příslibů, očekávání a nadějí ze strany mladého člověka i společnosti. Společenský kontext – oslabená úloha rodiny, sílící vliv sociálních institucí, význam vrstevnické kultury – pak určuje míru rizikovosti tohoto období, která mívá často podobu tzv. krize dospívání. Přílišný důkaz, který veřejnost klade na momenty sociální deviace mladistvích (alkoholismus, drogy, kriminalita, promiskuita), může vést až k hodnotovému stereotypu, vyjádřenému názorem o „zkaženosti mládeže“.

V etapě mládí krystalizují dvě linie osobnostního rozvoje:
První souvisí se systémem heterosexuálních vztahů a návazným psychosociálním komplexem jevů označovaných slovem „láska“. Za sociologického hlediska se zde řeší vztah mezi prokreační (plodivou), sexuální (smyslovou) a emocionální funkcí sexuálního chování, vztah, který se významně podílí na kultuře doby.
Druhá linie se týká vzdělanostních drah. Její součástí je dvojí rozhodování o životní perspektivě. Volbe mezi alternativami je mnohostranně determinována (sociálním prostředím, školním úspěchem, možnostmi výběru, aspiracemi) a navíc je zasazena do širšího rámce sociálních nerovností (vzdělání totiž představuje hlavní tzv. mobilní kanál, tedy prostředek profesního a sociálního vzestupu).

Tak jako první linie předznamenává vstup do manželství, druhá se stává předstupněm vstupu do světa povolání. Oba vstupy tvoří základní momenty přechodu do období dospělosti. Podstatným rysem tohoto přechodu je vyhrocení rozdílů mezi světem obou pohlaví. Zatímco v předchozích fázích životního cyklu převažovala tendence k sociální rovnosti pohlaví (např. na úrovni rovných vzdělanostních šancí, obdobného životních stylu), s přechodem do dospělosti nastává u žen doba vystřízlivění. Je to podmíněno výraznějším přetrváváním rozdílů mezi světem dospělých mužů a žen v životních orientacích, hodnotových stereotypech i v dělbě práce. Rozhodujícím momentem tohoto „vystřízlivění“ je nejčastěji vstup ženy do role matky.

Manželství je sociální institucí, která reguluje (legitimizuje) reprodukční proces a vztah mezi pohlavími. Asi 90% lidí vstupuje do manželství (alespoň jednou) a asi 93% dětí se rodí manželům. Založení rodiny je přirozeným sociokulturním jevem, který má svůj biologický zdroj v dlouhodobé závislosti dítěte na rodičích. Manželství jako očekávané celoživotní spojení jednoho muže s jednou ženou (monogamie) je formou sociální kontroly sexuálních vztahů. Normy, o které se tato kontrola opírá, však ztrácejí na činnosti a trvalost manželství přestává zajišťovat jak majetek, tak láska nebo děti.

Manželství i rodina mají svůj „standardní“ průběh, který lze vyjádřit etapizací rodinného cyklu. Každá etapa se vyznačuje těmito specifickými rysy, nároky i očekáváními:
1. bezdětné manželství: běžně první několikaleté období, během něhož se formují předpoklady (zvláště materiální) pro rodinný život. V současnosti často chybí, neboť asi polovina nevěst je už v okamžiku sňatku gravidních.
2. rodina s malými dětmi: (nejstarší dítě je v předškolním věku) vzhledem ke snížení počtu dětí v rodině a ke zkrácení doby mezi narozením prvního a dalších dětí jde o období několik let, kdy dochází k základní změně v životě ženy, která se plně věnuje mateřské roli, mezi manželi dochází k posunům v dělbě rolí, často provázeným manželskými krizemi.
3. rodina s dětmi školního věku: v této etapě se postupně mění organizace rodinného života, utvářejí se pravidla spolupráce.
4. rodina s dospívajícími dětmi: etapa s řadou nových rysů, které jsou dány jednak kulminací emancipačních snah dospívajících dětí, jednak jejich pokračující závislostí na rodičích. (během studia, ale často i nějakou dobu po osamocení, např. 80% mladých manželství začíná svůj život v bytě rodičů) často se projevuje tzv. krize středního věku, stav vážného bilancování, porovnávání předchozích životních cílů s realitou.
5. rodina po odchodu dětí: (tzv. prázdné hnízdo) vzniká nová situace (prarodičovství), která mění životní orientace, jde o druhou fázi manželské rodiny, najednou ústící do vytýčení nové životní perspektivy.
6. manželství s jedním partnerem v důchodu: jde o závěrečnou etapu cyklu, ukončenou úmrtím partnera, výrazné změny v časování jednotlivých etap rodinného cyklu, které lze sledovat v posledních padesáti letech (nižší věk sňatku i narození prvního dítěte), vedou k tomu, že se výrazně prodloužilo období po odchodu dětí z rodiny (podle demografických statistik přibližně z 6 let před padesáti lety na současných 21 let)

Do modelu rodinného cyklu dnes výrazně intervenuje masový fenomén rozvodu (na 100 sňatků připadá u nás asi 34 rozvodů). Naznačuje pokles kvality i stability manželského svazku i celkové zvýšení tolerance vůči rozvodům v hodnotové struktuře společnosti. Rozvodu nebrání ani přítomnost dětí v rodině (přes 80% rozvádějících se má děti). Sama předrozvodová a rozvodová situace má mnohostranné důsledky pro rodinné klima i průběh socializace dětí (uvádí se, že děti, které prošly zkušeností s rozvodem svých rodičů, mají ve své dospělosti větší náklonnost k řešení manželských krizí opět rozvodem).

Rozvodem končí manželství, nikoli rodina. Z hlediska rodinného cyklu hrají velkou roli dna momenty:
1. formy kontaktů mezi členy rodiny po rozvodu (vzhledem k tomu, že naprostá většina dětí zůstává po rozvodu s matkou, jde především o kulturu styků dětí i matky s otcem)
2. důsledky vstupu otce či matky do nového manželství (u žen asi v polovině případů, u můžu častěji). Zde vzniká specifická probuzenecká konfigurace označovaná jako „agregátní rodina“, jejímž hlavním rysem je složitá síť vlastních a nevlastních příbuzenských vztahů, někdy – díky tomu, že se tato situace často objevuje ve dvou po sobě následujících generacích – až nepřehledná.

Druhou linii životního cyklu v období dospělosti představuje profesní dráha. Má také své standardní členění (výběr povolání, profesní adaptace, období profesního vyhraňování, předdůchodová fáze) i standardní procesy (fluktuace,kariéra, profesní sestup). Značný význam má pak zvláštní průběh profesní dráhy žen, která je celkově kratší, méně ovlivněná dosaženým vzděláním a je poznamenaná odlišným hodnotovým vztahem k povolání (např. ženy mají nižší profesní aspirace, cení si více sociálních aspektů povolání – dobrých spolupracovníků, dobrého nadřízeného – než profesního postupu). Nejde tedy o kopii „mužského modelu“ profesní dráhy, ale o svébytný a diferencovanější model, začleněný do jejich rodinné dráhy.

3. etapa životního cyklu – STÁŘÍ – v důsledku jejího značného prodloužení (ve věku 60let mají dnes před sebou muži asi 15 let života, ženy asi 19let) může být ještě dále členěna. Toto období obvykle začíná ukončením profesní dráhy (odchodem do důchodu) a nahromaděním mnoha nových situací, s nimiž se člověk musí vyrovnávat (snížení sociálních kontaktů, nové nároky na hospodaření v domácnosti, která stárne stejně jako sám byt, častější nemocnost, která může vyústit až do snížené soběstačnosti). Je to období zvýšených nároků na oporu, kterou nemohou dostatečně zajistit společenské instituce. Zvláště tíživá situace nastává po úmrtí jednoho z manželů, kdy sílí pocity prázdnoty a osamělosti.

Závěr životní dráhy provází změna časové perspektivy a celoživotní bilancování. Na scénu vstupuje smrt, která je dnes daleko více než kdykoliv dříve funkcí věku: je přirozeným ukončením stáří. Představa dlouhého života a krátkého umíraní, která je spojována s ideálním průběhem životního cyklu, je současně představou, v níž je přijetí smrti jako nevyhnutelnosti provázeného nárokem na lidsky důstojné ukončení života.

(přehled základních pojmů – životní cyklus, rodinný cyklus, životní dráha, rituály přechodu, dimenze životní dráhy)

Literatura:
Petrusek, M. a kol.: Sociologie, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1991