Kulturní relativismus

Jádrem koncepce kulturního relativizmu je předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami. Z tohoto důvodu je nutné posuzovat každou kulturu pouze v jejím vlastním konextu, v souvislostech jejích vlastních hodnot, idejí, norem a tradic. Je totiž zřejmé, že mnoho kulturních prvků, které jsou v souladu s hodnotami a obyčeji kultur, jejichž jsou součástí (kanibalizmus, infanticida či kynofagie) nevyhovuje normám a zvykům kultur jiných (např té naší, evropské). Opačnou pozici - tedy posuzování odlišných kultur měřítky kultury vlastní označujeme jako etnocentrizmus (viz). Kromě etnocenrizmu (viz) se kulturní relativizmus vymezuje i vůči evolucionizmu, který je založen na představě, že dějiny lidstva jsou unilinieární (tedy představě, že dějiny lidstva celého světa jsou v zásadě jedny, mají všude na světě shodná vývojová stadia a tak jsou kultury odlišné od kultury euroamerické pouhýmu nedovyvinutými stadii vývoje směřujícími tímtéž směrem, pouze jaksi opožděnými.) Vůči tomuto pojetí staví kulturní relativizmus pluralistickou koncepci dějin, jejíž páteří je myšlenka, že se jednotlivé kultury mohou vyvíjet libovolným směrem a krtystalizovat tak do podob vzájemně nesrovnatelných (zatímco evolucionizmus umožňoval poměřování všech kultur měřítky kultury euroamerické, neboť právě ona byla nejvyšším vývojovým stadiem obecné kultury lidstva, ke kterému všechny ostatní kultury směřují)
Vzhledem ke skutečnosti, že kulturní relativizmus nabízí perspektivu, v níž je možné nahlížet jiné kultury s patřičnou úctou, respektem a tolerancí, (a je tak v tomto smyslu koncepcí opoziční ke všem formám nacionalizmu, rasizmu, fašizmu apod...) vytváří teoretické podloží téměř všech koncepcí multikulturalizmu. Je však třeba říci, že na rozdíl od etnocentrizmu, který je kulturám vlastní, je kulturní relativizmus doposud spíše programem a ideou, než popisem reálného stavu. Zpracoval Marek Jakoubek
Identita a příslušnost
Termín Identita je používán ve dvou základních významech:
a) na rovině jedince, čili jako základ rozlišování mezi sebou a druhými. Zaměřuje se na proces formování osobnosti v průběhu socializace. Tento spíše psychologický přístup se zaměřuje zejména na rozlišování jedinců na základě kategorií věku a pohlaví. b) na rovině skupinové, čili jako identitua kolektivní, která představuje spojení jedince se skupinou na základě shodných kvalit a znaků či vědomí příslušnosti (identifikace).
Identita v tomto antropologickém pohledu tvoří základ dělení jedinců a skupin. Skupiny vytvářejí specifické podmínky pro zahrnutí či vyloučení členů. Členy skupin od nečlenů dělí řada odlišností (např. jazyk, životní styl, oblečení). Ty se projevují především ve vzájemné interakci jedinců z odlišných skupin. Identifikace se skupinou také mívá emocionální podbarvení. Sociální skupiny lze určovat podle mnoha kritérií, která se mohou křížit:
1. biologická- pohlaví, věk, rodina
2. místní -rodná či obývaná obec, město, kraj, stát
3. kulturní -etnikum či národ
4. statusová - příslušnost k sociální vrstvě
5. profesní
6. náboženská
7. politická či ideologická
Z toho vyplývá že identita může být plurální, nebo jinak řečeno výsečová (složená z výsečí). Mezi příslušnostmi k jednotlivým skupinám dochází k situačně podmíněnému přepínání. Jedna z identit představuje jádro či základ existence. Přecházení či přepínání z jedné identifikace do druhé se může týkat jak zmíněných typů identity (etnická, náboženská, politická, místní atp.) tak jednotlivých identifikací etnického typu (např. Hanák, Moravan, Čech, nebo podle rodinných předků Poláci, Němci, Slováci). Přepínání však může být i nedobrovolné, vynucené například vylučováním, stigmatizováním či segregací. Specifickým příkladem skupinové identity je identita etnická. Etnická identita je dána členstvím jedince v kulturně vymezené skupině, která je v tomto případě definována jako etnikum. Tato identita je dána narozením a socializací v rodině náležející k etniku. Přesto může docházet za určitých podmínek k její změně. Při jistém stupni konfliktu sociálních skupin vyvolaných procesem modernizace však může být přepínání situačně nemožné a identita omezena na členství v etnickém či národním společenství. Výsečové plurální identity jsou v takovém případě omezeny na identity binární (např. my-oni; národ-etnikum). Příslušníci etnických skupin mohou být touto binární identitou omezováni a znevýhodněni v dělbě práce, přístupu ke vzdělání, moci a bohatství oproti skupině dominantní. Členství ve skupině představuje také celý komplex vztahů k ostatním skupinám a jejím členům. Některé z etnických skupin jsou jinými považovány za méněcenné. V takovém případě lze hovořit o identitě stigmatizované. Úředně deklarovaná národnost se může lišit od identity pociťované a projevované.