hrad Kost

V Českém ráji je mnoho zachovalých a krásných památek a mezi tyto památky patří právě i velmi do dneška zachovalý hrad Kost. Hrad se nachází asi 4 kilometry od městečka Sobotky. Byl postaven v lesnatém údolí na mohutném skalním pískovcovém ostrohu, asi kilometr od místa, kde dříve stávalo historické hradiště Na Poráni. Tato krajina je velmi bohatá na vodní toky, které tu vytvořily tři mohutná údolí, zaplavená močály. Právě na jejich místě byly vybudovány tři rybníky: Bílý, Černý a Labutí, z nichž první dva se zachovaly až dodnes.

Hrad Kost byl založen Benešem z Vartemberka v roce 1349. Za husitských válek drželi tento hrad Zajíci z Házmburku. Jan Žižka, který vykřikl výrok: „ Kost patří psu! “ ve skutečnosti tento hrad nikdy neobléhal. Učinil tak dvakrát až král Jiří z Poděbrad za bojů proti odbojné šlechtě. V roce 1497 koupil rozsáhlé kostecké panství Jan ze Šelmberka, ten na hradě nechal postavit tzv. šelmberský palác. Panství v roce 1556 získali Lobkovicové, ti nechali opevnit budovu. Mladší části hradu byly vyzdobeny renesančními sgrafiti. Roku 1635 hrad vyhořel a Lobkovicové jej zanedlouho prodali následnému panskému rodu Černínům z Chudenic. Koncem 17. století byly starší části už natolik poškozené, že se vartemberský palác zřítil do nádvoří. Při další přestavbě na sýpky byly všechny tři staré paláce značně poškozeny a jejich celá výzdoba byla zcela zničena. Tehdy také získala Bílá věž dnešní charakteristické zastřešení. Posledními šlechtickými vlastníky byli příslušníci italského rodu Flamini Dal Borgo, kterým hrad patřil až do roku 1945, tento rod provedl nejnutnější záchranné práce pro hrad.
Tento hrad byl postaven v gotickém slohu. Dominantní stavbou tohoto hradu je Bílá věž, jejíž základnou je nepravidelný lichoběžník, takže z jednoho místa pod hradem lze shlédnout všechny čtyři rohy této věže současně, Bílá věž je vysoká 5 pater. Je vsazena do nároží hradební zdi, vybudované z pískovcových kvádrů. Věž sloužila k obraně před útoky. Hrad má ještě jednu menší válcovou věž z konce 14. století, tato věž se nachází při vstupní bráně. Mezi další věže patří i okrouhlá věž nazývající se Červená, jelikož byla natřena červenou barvou. Sloužila k obranným účelům, a proto byly její zdi patřičně zesíleny. Vnitřní prostor této věže se k ubytování panstva nehodil a proto byl využit v prvním patře jako místnost pro kaplana, ve druhém patře jako hradní kaple nebo její kněžiště. Kaple sv. Anny na nádvoří je vzácnou památkou gotické architektury. Nachází se tu tzv. starý palác s válcovitou věží, o paláci se říká, že v něm bývaly pokoje, jenž byly zlaté. Bohužel požár v zmiňovaném roce 1635 přinesl paláci nenapravitelnou zkázu, takže byl později používán pouze k hospodářským účelům. Vnitřní hrad chránila mohutná hradební zeď s cimbuřím, dokola obíhal parkán a na okraji pískovcových skal stálo ještě vnější opevnění.


Pověsti a báje o hradu
Hrad Kost dostal svůj název kvůli nedobytnosti a také tvrdosti tohoto hradu.

Pověst vypravuje o Janu Žižkovi z Trocnova jenž přitáhl před Kost a začal ji dobývat. Dodnes tu ukazují Žižkův kamenný stůl a skálu, pod níž odpočíval. Nějaký neznámý kameník, který tu lámal kámen, vytesal na ní hlavu s přilbicí a podle ní se tomuto místu říká „U Žižkovi hlavy. “
Plakánek leží v podkosteckém údolí. Je to táhlá, malebná úžlabina, na které se odehrávalo mnoho bájí. Prý tu na pestře kvetoucích lukách prováděly své reje lehkonohé víly okolo studánky Roubenky. Pramen vody, který z ní vyrážel, vynášel na povrch písek, pomáhající lidem od očních neduhů.

V hustých lesích se kdysi ztratilo jednomu uhlířovi dítě. Proto se jej snažili zde najít. Uhlíř a jeho žena měli velký strach a obavu o synka. Slunce už téměř zapadalo, chlapcovi rodiče byli už unaveni, všude jen ticho, byl jen slyšet vítr narážející do větví stromů. Ale rodiče najednou zaslechli směrem k hradu Kost dětský pláč. Ihned běželi za pláčem směrem k hradu, u hradu seděl jejich synek s pláčem a hladem. Rodiče jej k sobě přitiskli a byli šťastný, že jej našli. Proto toto údolí nazvali Plakánek. Naříkala tu i dívka, kterou opustil zrádný milý a plakávala tu i nešťastná vdova, která se nakonec s dítětem v náruči vrhla do rybníka, utonula s ním, ale pláč dítěte stoupal z hlubiny, a lidé ten pláč slýchali dlouhá léta.