Atonální hudba - atonalita

Atonalita je výraz pro vývojově dosažený protiklad - tonality. Výrazem atonální hudba míníme pak hudbu založenou na principu atonality.
Obsah pojmů atonalita či atonální hudba nelze vymezit pouhou negací obsahů pojmů tonalita - tonální hudba, neboť atonalita je protikladem tonality jen ve smyslu historicky dočasného rozkladu systému dur - moll. Atonální projev se ovšem takto neváže ani na modalitu: také tzv. netonální modalita nemá s atonalitou nic společného (souvisí totiž se staršími etapami vývoje modálního strukturování). Mezi tonalitou a atonalitou existovaly přechodnové formy, zvl. byly charakteristiky, jež za atonální pokládaly jakékoli hudební projevy jevící se jako "Příliš disonantní", nelogické, chaotické apod. (výskyt i v české hudební poblicistice 50. let 20. století).

Výraz atonalita uvedla do hudební publicistiky kolem roku 1920 konzervativní vídeňská hudební kritika, jež reagovala na provedení prvých "atonálních" skladeb z okruhu Druhé vídeňské školy A. Schönberga. Výraz tu poukazoval na skutečnost, že popřením "přirozených" intervalových vztahů dochází k negaci základních hudebně strukturních principů. Schönberg toto chápání odmítal: soudil, že za atonální hudbu by bylo možno pokládat jen něco, co nemá nic společného s existencí tónů, a že tonality lze dosáhnout buď přímým vztahem k jedinému základnímu tónu, a že tonality lze dosáhnout buď přímým vztahem k jedinému základnímu tónu, nebo složitými vazbami, které se mohou zprvu jevit jako "temné, těžko pochopitelné, dokonce nesrozumitelné".

Hlavním impulsem tu byly "smysl pro výstavbu, cit a logika zděděná tradicí". Přes tyto námitky, k nimž se později připojili A. Berg a A. Webern, se výraz atonalita ujal jako hudební termín.

Jako stylově určující intervalové hodnoty se v této hudbě prosadili malá sekunda a velká septima. Vystupují jako nerozváděné citlivé tóny (atonální hudba sama ovšem pojem - citlivý tón neoperuje) a používají se tak, aby nenavozovaly dojem durových, mollových či modálních vztahů.