Divadlo

Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 - 527), který tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv ideologie aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních státních slavností.
To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich divadelních prvků. Součástí průvodů maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic byl i přednes lyrických písní (dithyrambů). Z těchto sborových zpěvů, přednášených zprvu chlapci a později i muži, a z mimetických tanců, jimiž bylo při zastávce průvodu znázorňováno Dionýsovo umučení, se zrodila jakási primitivní hra, která se postupně vyvinula do stupně , v němž mohla být nazvána tragédií.
Roku 536 př. n. l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla, komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi a tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti-fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě.

Předvádění komedií a tragédií

Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách "velké dionýsie".
Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu - v období athénské demokracie za Perikla v 5. Století př. n. l. - měly tuto podobu:
Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích (trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti členů athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra a v hledišti se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla jídlo a pití, trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se neplatilo.

Architektura divadla

Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20 000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště (proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách jeviště stáli dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění boha, zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). Vedle tohoto velkého divadelního prostoru existoval jakýsi typ "komorního divadla", kde se pěstoval přednes a zpěv. Různých typů divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší město mělo svá divadelní zařízení.

Úloha herce

Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý z nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce (protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou. Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na herce tragédií a herce komické.
Zejména první se ve splečnosti těšili velké úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon.

Náměty a formy divadelních her

Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého bájesloví, příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto nesoustřeďovali na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně politický význam. Ale i důležité historické události se stávaly tématem dramatického zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl jednota (ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry - ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi - s osudem, zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a filozofické poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá obec, měla tato očista kolektivní povahu : projevoval se tak společensko - politický charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.