Hudební romantismus

Hudební romantismus

Popis:
Hudební romantismus je označení hudebního slohu vokální a instrumentální klasické hudby od zhruba první dekády 19. století do počátku 20. století, byl charakterizován zvýšenou pozorností k rozšířené melodické linii, jakož i výrazovým a emotivním prvkům, které spojují romantismus s jinými uměleckými formami. Vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicismu v duchu impulsů uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetiletí století dvacátého. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba).

Vývoj:
V 19. století se hudební instituce dostaly z kontroly bohatých patronů, protože skladatelé a hudebníci mohli rozvíjet své kariéry nezávisle na šlechtě. Rostoucí zájem o hudbu ze strany střední třídy po celé západní Evropě vedl k vytvoření organizací pro výuku, provádění a uchování hudby. Klavírní nástroj, který dosáhl svou moderní konstrukci v této éře (částečně kvůli průmyslovému pokroku v metalurgii), se stal velmi populární u střední třídy, jejíž poptávka podnítila iniciativu mnoha výrobců klavírů. Početné symfonické orchestry datují své založení do této éry. Někteří hudebníci a skladatelé byli hvězdami těch dnů; například Franz Liszt a Niccolò Paganini naplnili obě role.

skladatelé:
Patří tam např. Petr Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach, Frédéric Chopin, Hector Berlioz, Franz Schubert, Robert Schumann, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Edvard Grieg, ale i některá díla Ludwiga van Beethoneva se již také řadí mezi romantická díla, zejména od jeho 3. symfonie Eroica.