Planety sluneční soustavy

Planety jsou tělesa, která nejsou sama schopna vydávat světlo ani teplo. Planety mohou pouze odrážet světlo a teplo dodané jim Sluncem nebo jinou hvězdou.
Planety můžeme rozdělit na:
A) Planety vnitřní (Merkur, Venuše, Země, Mars)
B) Planety vnější (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto)
B) Ostatní planety mimo Sluneční soustavu.
Všechny planety Sluneční soustavy obíhají okolo Slunce ve stejném směru a z výjimkou Uranu se otáčejí kolem své osy přímým směrem, to znamená od západu k východu. Uran se okolo své osy otáčí opačným směrem.

Planety Sluneční soustavy

Sluneční soustavu tvoří Slunce, planety, měsíce, asteroidy, planetky, komety a další vesmírná tělesa. Vznikla asi před 4,5 mld. let z obrovského oblaku plynů a prachu.

Merkur
Merkur je nejbližší planeta ke Slunci. Svůj název dostal podle římské mytologie a znamená to posel bohů. Poloměr Merkuru je 2439 km. Obíhá ve vzdálenosti 58 000 000 km od Slunce, a to vždy jednou za 88 dní. Kolem své osy se otočí za 58 dní a 16 hodin. Znamená to, že na Merkuru jsou velmi dlouhé dny a noci. To má za následek veliké rozdíly v teplotách obou částí. Je to druhá nejmenší planeta naší sluneční soustavy se svými 4 878 km přes rovník. Je tedy menší o 40% než Země a pro změnu je o 40% větší než Měsíc. Maximální teplota na slunečné straně je 427 °C a minimální teplota je -172 °C. Na Merkuru existuje led a není to výskyt malý. Masy ledu byly objeveny roku 1991 radarovým měřením. Průměrná teplota planety je 172 °C. Hmotnost je asi jedna sedmnáctina hmotnosti Země (3,303 . 1023 kg). Hustota je asi 5400 kg / metr krychlový. Sklon jeho osy je o 7 stupňů vůči té naší. Merkur nemá žádnou přirozenou družici.
Povrch Merkuru je velice rozryt dopady asteroidů na jeho povrch. Radarová měření dokázaly kaňony 700 metrů hluboké a krátery, které měly napříč až 50 km. Celý povrch je doslova rozryt mělkými krátery. Toto měření provedla v roce 1972 americká sonda Mariner 10. Měření mohou být nepřesná, protože na Merkuru neexistují moře, podle nichž by se určovala nadmořská výška. Planeta je tvořená zemskou kůrou, zemským pláštěm a jádrem, které je převážně železné.
Merkur má slabé, ale měřitelné magnetické pole, které je asi stokrát slabší než gravitační pole Země. Jeho magnetická osa neprochází rovníkem, ale je asi o 1000 km posunuta. Merkur je vyprahlým světem téměř bez atmosféry, slabá atmosféra je tvořena 42% hélia, 42% sodíku, 15% kyslíku a ostatní plyny jsou zastoupeny 1%.

Venuše
Druhá planeta v pořadí od Slunce dostala své jméno podle bohyně lásky. Tato planeta se taká nazývá Večernice nebo Jitřenka. Obíhá v průměrné vzdálenosti 108 200 000 km od Slunce. Její oběžná doba je 225 dní kolem Slunce a její jedno otočení kolem svá osy je 243 a 4 hodiny, proto je den delší než jeden rok. Venuše se taky otáčí naopak než ostatní planety. Její velikost je přibližně stejná jako velikost Země, přesně je to 12 104 km přes rovník. Její průměrná teplota je kolem 482 °C. Výškové převýšení dosahuje až k pěti km. Její hustota je 5245 kg / metr krychlový. Tlak atmosféry je 90x větší než je na Zemi. Venuše nemá žádnou přirozenou družici.
Venuše má atmosféru, která je složená z 96% oxidem uhličitým a z 3% dusíkem. Atmosféra je rozdělena na několik části a sahá do výšky 70 km. Na Venuši je tak vysoká teplota proto, že atmosféra nedovoluje zpětné odražení slunečních paprsků. Tento jev se nazývá skleníkový efekt a v dnešní době probíhá i na Zemi. Vědci jsou přesvědčeni, že Venuše kdysi vypadala jako Země v ranném období. Proto se někdy nazývá sestrou Země.
Po dlouhou dobu jsme nedokázali proniknout do atmosféry Venuše, a proto nebyly představy o povrchu planety. V roce 1983 se podařilo sovětské sondě Věněře 9 přistát a odeslat snímky, pak ji rozdrtil ohromný tlak. Dále byly zjištěny bouře kyseliny sírové v atmosféře. Celý povrch pak byl zmapován americkou sondou jménem Magallan v průběhu let 1990-1993 pomocí radaru.
Někteří vědci se domnívají, že bude možný život na Venuši. Tento proces se nazývá terraformace (pozemšťování). Existuje několik možností. Například vysazení bakterií do její atmosféry, které by vázaly oxid uhličitý. Tím by pak opadnul silný skleníkový efekt a planeta by se ochladila. Další teorie spočívá v tom, že by se nechaly na povrch planety dopadat komety, které by byly naváděny z jejich drah na dráhu Venuše. Komety jsou tvořeny převážně ledem. Po dopadu by se voda vypařila a obohatila tím atmosféru. Postupem času by se začala podobat té naší a umožnila by nám život na této nehostinné planetě. To je jen pár teorií z mnoha.

Země
Třetí planeta v pořadí od Slunce je pro nás velice důležitá, protože je to naše domovská planeta. Nazývá se společně s Merkurem, Venuší a Marsem vnitřní planety Sluneční soustavy. Její průměrná vzdálenost od Slunce je 149 597 900 km (tato vzdálenost je ve vesmíru jakýmsi měřítkem, nazývá se astronomická jednotka-AU). Tato vzdálenost se během oběhu Země kolem Slunce pravidelně mění, je-li Země v perihéliu (přísluní) či aféliu (odsluní). Obíhá rychlostí v perihéliu 30,3 km/s a v aféliu o něco málo zpomalí a pohybuje se rychlostí 29,3 km/s. Světlo ze Slunce doletí k Zemi přibližně za osm minut. Hmotnost Země tvoří něco kolem 5, 98 kvadriliónu kg. Oběžná doba kolem Slunce je 365 a čtvrt roku. Kolem své vlastní osy se otočí za 23 hod 56 min a 4 sec. Její osa je skloněná o 66,5 stupně a díky tomuto se na Zemi střídají roční období. Průměrná teplota na Zemi se rovná 22 °C. Její hustota je asi 5520 kg / metr krychlový.
Kolem celé Země se rozprostírá neviditelné magnetické pole, které zajišťuje stabilitu celé Země a tím i biosféry. Chrání nás před slunečními bouřkami, ke kterým dochází poměrně často. Ale zase na druhou stranu představuje i jisté nebezpečí, přitahuje asteroidy k naší planetě. Dále kolem celé Země jsou poměrně silné radiační pásy, sice ne tak silné jako kolem Jupiteru, ale přesto by stačilo po delší době na nemoc z ozáření.
Zemi se říká modrá planeta. Tuto barvu jí dávají jak oceány, tak ale především barva naší atmosféry. Země nevydává vlastní světlo, ale působí jako obří zrcadlo, které odráží paprsky Slunce do vesmíru.
Vznik naší planety se datuje do dávné minulosti, kdy vznikal celý vesmír. Po zrodu Slunce zbyly kolem něho obrovské mlhoviny, ve kterých se začaly srážet částečky hmoty a z nich postupně vznikaly menší planetky. Postupem času byla naše planeta utvořena před 4,6 miliardy let. Planeta byla dlouhá tisíciletí moc žhavá. Když částečně vychladla, zkondenzovala na jejím povrchu voda a strhly se obrovské lijáky, které stvořily první oceán. Z jeho pomocí začala vznikat dnešní atmosféra, která je dnes tvořena 78% dusíkem, 21% kyslíkem a 1% připadá na vše ostatní. Samotná vrstva atmosféry sahá až do výšky 300 km.
Domníváme se, že Země je uprostřed tvořena polotekutým jádrem tvořeným především z těžkých kovů jako jsou železo, nikl a kobalt. Teplota v jádře nejspíš dosahuje 5 800 °C. Dále od středu je zemský plášť tvořený magmatem, který je od 2500 do 200 km a až úplně na povrchu je zemská kůra silná 5-75 km, na které žijeme.
Na povrchu působí vnější podnební vlivy jako je déšť, vítr, výkyvy teplot a nebo činnost vegetace, proto nejsou na povrchu Země žádné krátery jako na Měsíci.
Země má i vlastní přirozený satelit zvaný Měsíc. Toto těleso je ze všech vesmírných těles k nám nejblíže a to jen 384 000 km. Jeho hmotnost dosahuje 1/81 hmotnosti Země. Jeho objem se rovná asi 1/49. Průměr Měsíce je 3 478 km. Oběh kolem Země mu zabere stejnou dobu jako otočení kolem vlastní osy, a to 29 dní a 8 hodin. Teploty na Měsíci silně kolísají – na místě, které je právě ozařováno Sluncem dosahuje teplota ke 120 °C a naopak na neosvětlené straně je teplota –160 °C. Den a noc trvají na Měsíci 14 dní. Měsíc má silný vliv na život na Zemi. Měsíc má sklopenou osu o 5,1° a má vůči Zemi tzv. vázanou rotaci. To znamená, že nám ukazuje stále stejnou polokouli. Kvůli libraci Měsíce – tzn. Že s e Měsíc tzv. kývá, můžeme ze Země vidět pouze 59% jeho povrchu. Pohyby měsíce se nazývají fáze. Když je Měsíc ve stínu Země a neodráží světlo, tak se tato fáze nazývá nov. Dále je to první čtvrť, pak nastává úplněk a potom poslední čtvrť. Měsíc občas vrhne na Zemi stín – nastává zatmění Slunce. Když naopak Země zastíní Měsíc, dochází k zatmění Měsíce.
Litosféra Měsíce je podobná té na Zemi. Na povrchu je kůra, která sahá do hloubky 50-60 km. Ta je pokryta převážně měsíčním prachem. Dále je to plášť, který sahá do hloubky asi 700 km. Pak následuje jádro, které je tvořeno převážně železem. Měsíc je ze seismografického hlediska velice stálý a občasná slabá zemětřesení jsou způsobena slapovými silami Země.
Existuje mnoho teorií o vzniku Měsíce. Nejpravděpodobnější je, že do Země narazila v ranném stádiu planetka, která část hmoty Země vyhodila na orbitní dráhu a tam z ní vznikl Měsíc. Další méně pravděpodobné teorie jsou, že byl Měsíc poutník ve Vesmíru a že ho přitažlivost Země přichytila, nebo že Měsíc vznikl ze zbývajícího prach, který Země nevyužila pro svoji potřebu.
Měsíc silně ovlivňuje děje na Zemi. Mezi nejdůležitější patří příliv a odliv, který se ještě někdy násobí gravitací Slunce. Tyto děje se nazývají slapové jevy.
Dnes kolem Země krouží tisíce umělých družic, které tam vypustilo lidstvo. Většinou se jedná o meteorologické či telekomunikační družice, ale i špionážní a na výzkum vesmíru. Kolem naší planety obíhá zatím jediná stanice Mir. Dnes začíná být problém s vesmírným odpadem, který se taky nazývá umělé družice. Nikdo na světě neví, kolik tun je na orbitě. Existují pouze nepřesné odhady. Největší dnešní problém pro výzkum kosmu je gravitace naší Země. Náklady na jeden kilogram váhy poslaný do vesmíru(na orbitu) jsou velice vysoké a jen málo zemí si může dovolit vlastní rakety (USA, Rusko, Japonsko, Čína, Sdružení Evropských států atd.).


Mars
Mars je čtvrtá planeta v pořadí od Slunce. Své jméno dostal podle boha války. Někdy se také nazývá červená planeta podle barvy její půdy. Mars je poslední z takzvaných vnitřních planet naší soustavy. Je to planeta, která se po Venuši nejblíže přibližuje k Zemi. Mars obíhá po dosti výstřední elipse s poloosou 227 900 000 km. Mars je vzdálen od Země 81 000 000 km. Kolem Slunce oběhne jednou za 687 dní. Kolem své vlastní osy se otočí jednou za 24 hodin a 37 minut a 23 sekund, proto jsou dny na Marsu skoro stejně dlouhé jako na Zemi. Sklon osy je 23 stupňů a 59 minut. Průměr Marsu je 6 794 km. Hustota planety je 3 900 kg / metr krychlový. Atmosférický tlak se pohybuje mezi 650 a 770 Pascaly. Hmotnost Marsu je 6.421 . 1023 kg. Průměrná teplota na Marsu je -27 °C. Na povrchu Marsu je teplota od -30 do +40 °C. Mars má dvě přirozené družice Deimos-děs a Phobos-strach. Deimos byl objeven roku 1877. Jeho objevitelem je Asaph Hall. Jeho hmotnost je 1,8+15 kg. Jeho povrch je posetý mnoha krátery. Velikost Deima je 16x12x10 km. Otočí se okolo své osy za 30 hodin a 18 minut a oběhne okolo Marsu za 1,26 dne. Phobos je větší než Deimos a má tvar fazole. Jeho hmotnost je asi 1,08.1016 kg, jeho velikost 28x22x18 km. Jeho otočení kolem své osy mu trvá stejně dlouho jeho oběh okolo Marsu – 7 hodin a 39 minut.
Atmosféra Marsu je velmi zajímavá. Mars má řídkou, ale zato rozsáhlou atmosféru, v níž se tvoří počasí. Na Marsu dochází k erozi. Teplota v atmosféře je téměř konstantní. Do 40 km nad povrchem je teplota +80 °C. Atmosféra je složena z 95.32% z oxidu uhličitého, ze 2,7% dusíkem, z 1,6% argonu, 0,13% kyslíku, 0,07% je oxid uhelnatý, 0,03% je voda, 0.00025% je neon, 0,00003% je krypton, 0,000008% xenon a 0,000003 ozonu. Ten se vyskytuje pouze nad polárními čepičkami. V letních měsících se po celé planetě rozpoutají ohromné písečné bouře, které na celé dny zahalí planetu a jediné co nezahalí jsou vysoké sopky.
Na Marsu také kdysi tekla voda. Tato voda je nyní schována pod povrchem a nebo na dvou polárních čepičkách. Tvoří váhu planety z 0,3%. Na Marsu jsou díky kdysi tekoucí vodě vymletá hluboká údolí a kaňony. Jinde se zase objevují rozsáhlé delta řek. Na Marsu byly kdysi obrovské, pravidelné záplavy. Zatím největší, o kterých se lidstvo kdy dozvědělo. Po dlouhou dobu si lidé mysleli, že na Marsu bude existovat vyspělý život. V osmdesátých letech minulého století prohlásil italský astronom Giovanni Schiaparelli, že objevil na povrchu Marsu zavlažovací kanály, které tam vybudovala vyspělá civilizace. Až sondy Viking přinesla důkazy, že na Marsu není vyspělý život.
Litosféra Marsu sahá až do hloubky 200 km. Marsu se říká červená planeta podle barvy, kterou dává planetě hornina na povrchu, které obsahuje vysoké množství železa. Na jejím povrchu je největší sopka sluneční soustavy, která sahá do výšky 25 km a jmenuje se Olympus Mons. Její základna má rozpětí 600 km a samotné ústí kráteru má průměr 80 km. Na Marsu musela kdysi probíhat hojná sopečná činnost, která se dnes už neprojevuje. Na jeho povrchu je taky tak známá marťanská Mona Liza. Někteří lidé věří, že je to pozůstatek vymizelé kultury.
O Marsu máme nejlepší informace ze všech nám známých planet (kromě Země), protože na ní přistálo několik sond. Jako první na ni přistál Viking, který hledal známky života - bezúspěšně a přistál na Marsu 3 záři 1976. Po dlouhou dobu byly všechny pokusy o přistání na Marsu zakončeny neúspěchem. Až roku 1997 4. července se podařilo přistát americké sondě Pathfinder s malým pojízdným robotkem jménem Sojouner. Ten zkoumal chemické složení planety, její počasí a mnohé další. Pořídil mnoho fotografií a pomohl k poznání Marsu. Po jeho odmlčení doletěla k Marsu další sonda jménem Mars Global Surveyor, který podrobně mapoval povrch Marsu a zkoumal jeho podmínky.
NASA chce do roku 2008 dopravit na Zemi vzorky půdy z Marsu. Dále je chystaný pilotovaný let s posádkou, která by měla na Marsu strávit asi dva roky. Již dnes existují plány jak znovu oživit kdysi živou planetu. Jeden z nápadu již dnes proveditelných je umístit na geostacionární dráhu nad póly obrovská zrcadla, která by roztavila polární čepičky. Tím by se Mars oteplil a stal by se opět obyvatelný.

Jupiter
Jupiter je v pořadí od Slunce pátý. Jupiter znamená král bohů. Tato planeta je plynný obr a se Saturnem, Uranem a Neptunem jsou nazývány vnější planety naší soustavy. Se svými 142 800 kilometry přes rovník je to největší planeta Sluneční soustavy a Země by se do něj vešla 1 318x. Jeho hmotnost je 1.900.1027 kg a je tedy 318x těžší než planeta Země. Vzdálenost od Slunce je 778 300 000 km. Jeden oběh kolem Slunce mu zabere 11 roků a 10 měsíců. Rotaci kolem své osy zvládne za 9 hodin a 50 minut, čímž je nejrychleji rotující planetou v naší soustavě. Jeho průměrná teplota je - 121 °C. Jupiter je obklopen vrstvou prachu. Jupiter má 16 a více měsíců.
Měsíce Jupiteru se dělí do 3 skupin:
Vnitřní skupina - od Jupiteru do vzdálenosti 2 miliónu km. Patří sem Metis, Adrastea, Thebe, Amaltea, Io, Ganymed, Europa a Kallistó
Střední skupina - od Jupiteru do vzdálenosti 11-12 miliónu km. Patří sem Himalia, Leda, Lysithea a Elara
Vnější skupina - od Jupiteru do vzdálenosti 20-24 miliónu km, tyto družice mají retrográdní dráhu - obíhají naopak než ostatní měsíce. Patří sem Ananke, Carme, Pasiphae a Sinopae
Jupiter má silné radiové záření, které probíhá v záblescích a je tak silné, že vydá za energii jedné mega tunové bomby. Je to silný rádiový zdroj. Jupiter musí mít silné magnetické pole, které vskutku objevily sondy Pioneer 10 a 11. Magnetická osa je skloněna k rotační ose o 15 stupňů a prochází v nejmenší vzdálenosti 18 000 km od středu planety. Jádro Jupiteru je nejspíše složené z kovového tekutého vodíku a nebo z kamene. Tekutý vodík je ideálním vodícím materiálem elektrického proudu už při pokojové teplotě. Uplatnění na Zemi by byl obrovský. K jeho výrobě jsou potřebné ohromné teploty a tlaky, které jsou zrovna na Jupiteru. Magnetické pole způsobuje odklon drah elektricky nabitých částic slunečního větru v okolí planety. Kolem celé planety jsou obrovské životu nebezpečné radiační pásy, které by mohli usmrtit kosmonauta a umrtvit přístroje sond. Jen velice přesné výpočty tomuto zabrání. Kolem celé planety je velice silné gravitační pole.
Jupiter vyzařuje 2,5 x více energie než mu dodává Slunce. Tato zajímavá věc nás přivádí k teorii, jestli vlastně není Jupiter nepodařená hvězda. Jupiter se opravdu podobá hvězdě. Má radiační pásy, silné magnetické pole a vlastní záření. Jen náhoda možná zabránila tomu, aby Země obíhala kolem dvojhvězdy.
Atmosféra Jupiteru je tvořena především z vodíku, který je zastoupen 90% a helia, které je 10%. Jednotlivé vrstvy jsou asi takto. Navrchu jsou vrcholky mraků, pak je to vrstva plynného vodíku. Dále jsou to mraky zmrzlého čpavku, pod nimi jsou mraky sulfidu amonitého. Ještě níže jsou mraky vodního ledu a pod nimi se nachází vodní kapky. Pod atmosférou se nacházejí oceány tekutého vodíku a kovového tekutého vodíku. Jádro je nejspíše kamenné. V atmosféře probíhají obrovské cyklóny. Například velká rudá skvrna je obrovský atmosférický vír, který je na Jupiteru minimálně tři sta let. Barevné pruhy planety jsou tvořeny teplejšími a studenějšími proudy.
Roku 1994 v polovině července došlo na Jupiteru ke katastrofě. Do povrchu Jupiteru naboural úlomek komety Shoemaker-Levy 9 rychlostí 60 km za sekundu. Došlo k obrovským výbuchům v jeho atmosféře a v porušení jeho celistvosti. Ale Jupiter náraz vydržel a stále ve vesmíru existuje.

Saturn
Saturn je nejkrásnější planetou naší soustavy. Je v pořadí šestá od Slunce. Je to plynný obr, který se svými 120 000 kilometry přes rovník, je druhou největší planetou naší soustavy. Je vzdálen od Slunce 1 427 000 000 km. I přes tuto vzdálenost znali Saturn už starověcí astronomové. Saturn dostal své jméno podle boha rolnictví. Jeden oběh kolem své osy mu trvá 10 hodin a 39 minut. Kolem Slunce oběhne jednou za 29 roků a 6 měsíců. Průměrná teplota je - 180 °C. Hustota Saturnu je tak nízká, že jako jediná planeta soustavy by teoreticky plavala ve vodě. Počet družic je 22, možná více. Jsou to například Prometheus, Pandora, Epimetheus, Janus, Mimas, Enceladus, Tethys, Telesto.
Saturn je znám svými prstenci, které jsou viditelné ze Země při pohledu dalekohledu. Rozpětí prstenců je asi 270 000 km. Prstenec netvoří jeden ucelený pás, ale jak odhalily sondy, je tvořen množstvím prstenců, které jsou od sebe odděleny místy, kde se nenacházejí žádné úlomky. Prstence jsou tvořeny kusy kamenů, ledu čí jiných kousků. Existuje pár teorií o vzniku prstenců, jedna z nich tvrdí, že prstence jsou kousky planety, které už nepoužila ke své stavbě. Další tvrdí, že prstence jsou kusy měsíců roztrhaného gravitačními silami planety a nebo, že vznikli srážkou dvou měsíců.
Saturn má atmosféru tvořenou z několika částí. V první části je jasno, pod ní se nachází vrstva prachu. Dále je to vrstva tvořená čpavkovým zákalem. Ještě hlouběji je vrstva mraků, které jsou tvořeny zmrzlým čpavkem. Pod touto vrstvou je jasno. Pak ale začínají mraky sulfidu amonitého a pod nim jsou mraky vodního ledu a pak je opět jasno. V atmosféře Saturnu se tvoří obrovské hurikány, které dosahují rychlostí až 1800 kilometrú v hodině.
Samotný povrch pod atmosférou je tvořen tekutým vodíkem. Pak tekutým kovovým vodíkem a jádro je nejspíše kovové a nebo kamenné.

Uran
Uran je v pořadí od Slunce na sedmém místě a je to další z plynných obrů. Jeho existence je známa lidstvu od roku 1781, kdy byla objevena Williamem Herschelem. Dostal jméno po bohovi nebes Uranovi. Je vzdálen od Slunce 2 870 990 000 km a oběhne Slunce za 84 roků. Kolem své vlastní osy se otočí za 17 hodin a 14 minut. Uran má velmi skloněnou osu. Jeho rovníkový průměr je 50 800 km. Je 14,6x hmotnější než naše planeta Země. Jeho střední hustota je 1 130 kg/m3. Jeho průměrná teplota je -218 °C. Uran má 21 měsíců, například Cressida, Bianca, Ophelia, Desdamona.
Uran má atmosféru tvořenou především z vodíku a to z 83%. Další významnou složkou je helium a to 15% a ze 2% metanem. Povrch je tvořen čpavkově-vodním oceánem a kamenně-kovovým jádrem.
Kolem Uranu jsou také prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Byly objeveny pří zatmění Uranu. Jejich počty sahají do deseti a jsou tvořeny převážně kameny a kusy ledu. Jejich stabilitu zajišťují měsíce Uranu.
Na jeho povrchu vypadá den a noc takto. 21 let dopadá sluneční světlo na jeden pól a pak dalších 21 let na rovník a na konec dalších 21 let dopadá na druhý z pólu. To zapříčiňuje, že 21 let je nepřetržité světlo pak se 21 let střídají dny a noc a dalších 21 let je nepřetržitá temnota na jednom pólu.

Neptun
Po objevu planety Uran začali astronomové pátrat po další planetě Sluneční soustavy a v roce 1846 objevil německý astronom Johann Galle. Neptun je pojmenován podle boha moří. Je to v pořadí osmá planeta, ale pravidelně se dostává na deváté místo, když se Pluto dostává před jeho dráhu. Vzdálenost od Slunce je 4 496,6 miliónu km. Kolem své osy se otočí jednou za 16 hodin a kolem Slunce oběhne jednou za 164 roků a 10 měsíců. Neptun vyzařuje 2,4 x více tepla než dostává od Slunce. Rovníkový průměr je 48 600 km. Jeho hmotnost je 1.024.1026 kg. Průměrná teplota je -220 °C. Počet měsíců je osm: Naiad, Thalassa, Despina, Galatea, Lirissa, Proteus, Triton, Nereid.
Neptun je plynný obr, který je tvořen především vodíkem a to z 85%, dále je to 13% hélia a 2% metanu. Skládá se ze čpavkovo-vodního oceánu a samo jádro je nejspíše tvořeno železem a kamenem. Neptun má bouřková mračna, ale ne taková jaká známe my ze Země.
Kolem Neptunu proletěla sonda Voyager 2 na své pouti po soustavě, která zde objevila 6 měsíců. Díky ní máme slušnou představu o poměrech na Neptunu a jeho měsících.

Pluto
Pluto je nejvzdálenější planeta od Slunce a také nejmenší planeta Sluneční soustavy. Pluto znamená bůh podsvětí. Je v pořadí devátá. Pluto je vlastně dvojplaneta. Se svým měsícem Charonem tvoří dokonalý pár. Pluto bylo objeveno 18. února roku 1930 a objevitelem je Clyde W. Tombaugh. Pluto obíhá po dost výstřední dráze o velké poloose 5,9 miliardy km. Pluto je po určitý čas osmá planeta Sluneční soustavy. Bylo tak do roku 1999. To proto, že protíná dráhu Neptunu. Jeho oběžná doba je 247 let a 8 měsíců. Kolem své osy se otočí jednou za 6 dní a 9 hodin. Jeho rovníkový průměr je roven 2 300 km. Jeho hmotnost je asi 1,27.1022 kg. Atmosféra je asi nejspíše tvořena metanem a dusíkem.
O Plutu toho víme velice málo, protože u něj nebyla dosud žádná sonda, která by ho podrobně zkoumala. Povrch Pluta nejspíše tvoří voda, metan a led a pod tímto je asi kamenné jádro.

Další planety

2000 EB 17
Alias Plutík obíhá mezi drahami Neptuna a Pluta. Dal by se svými rozměry dal považovat za planetu. Je to 700x300 km. Což nás staví před otázku, kde začínají rozměry pro planetu a kde pro planetku. Jestli bude uznán jako planeta, tak se bude jednat o nejmenší planetu sluneční soustavy. Jeden oběh kolem Slunce mu trvá 243 let. Kolem své osy není doba otočení zatím známa. Podle posledních analýz patří k nejstarším prvkům naší soustavy a to nejméně 4 miliardy let. Obíhá ve vzdálenosti v rozmezí 4,3 až 5,6 miliard km. Jeho magnetické pole vysvětluje některé odchylky v dráze Pluta.


Planeta X
Toliko tajuplná planeta X. Část vědců se domnívala, že za Plutem se musí skrývat záhadná planeta. Některé důkazy hovořily pro. Jeden z nich byl i ten, že odchylky v drahách Neptunu a Uranu jsou natolik velké, že je nemůže způsobovat samotné Pluto. Tato teorie je dneska už zamítnuta a odchylky se přikládají tomu, že za orbitou Pluta je pás komet, které tyto odchylky mohou způsobovat. Například i objevitel Pluta Clyde Tombaugh věřil, že tato planeta skutečně existuje. Jeho domněnka se nepotvrdila. Ale pátrání po tajuplné planetě pokračuje.

TMR-1C
Tato planeta se nachází v souhvězdí Býka, kde obíhá zdejší dvojhvězdu. Objevena na přelomu roku 1997-1998. Předpokládaná velikost je tři obvody Jupitera. Je to plynný obr, který uniká rychlostí 10 km za sekundu. Vzdálenost od dvojhvězdy je asi 10000x dále než Země. Od naší planety je vzdálená asi 450 světelných let. To je asi 4,257 triliónu km. Tuto planetu ( nebo možná hnědého trpaslíka, šance na to, že je to hvězda jsou dvě procenta) vyfotografoval Hubbleův teleskop. Až další výzkumy dokáží, jedná li se o planetu či o hvězdu. Bohužel je planeta příliš horká, aby na ni mohl existovat život. Ale menší planety, které by tam mohly existovat, nejsou zatím naše dalekohledy schopny zaznamenat, tak zatím existuje možnost, že kolem ní existují jiné planety s jistou formou života.