Nirvana

Na poli hudby by se dala uvést spousta dobrých důvodů, proč by titul umělce dekády slušel PJ Harvey, Pet Shop Boys, Corin Ruckerové, Bobu Dylanovi, nebo Davidu Thomasovi z Pere Ubu. I kdyby ale Kurt Cobain neměl na svědomí nic jiného, než to, že napsal a nahrál Smells Like Teen Spirit, ještě pořád by byl o kus před ostatními. A to i přes to, že nechal "své" desetiletí na holičkách ještě v jeho první polovině. Ve světě vyvolaném písní Smells Like Teen Spirit zbyl dostatek místa pro tiché, dokonalé kousky jako Something in the Way nebo mohotné výkřiky jako Tourette(s. Stejně tak pro sterilní manifesty typu Serve the Servants i grandiózní anekdoty, jako je neoficiální nahrávka převzaté písně The End od Doors. Zkrátka místo pro každého, kdo cétil, že si Smells Like Teen Spirit dělá nárok na okamžik, o jehož pomíjivosti nás přesvědčuje hned vzápětí. "Popření! Popření! Popření!" říká Cobain v závěru písně. Popření čeho? Všeho, po čem nejvíce toužíte a o čem víte, že to nikdy nedostanete.
V hudbě Nirvany se odehrává drama, které má zřetelný tvar. Drama sice v kostýmech, ale bez masek. Cobain hraje v téhle hře všechny role. Basista Chris Novoselic a bubeník Dave Grohl vytvářejí chór, který stojí stranou: Ačkoli může události komentovat, nemůže se do nich zapojit. A zatímco se drama rozvíjí a ubírá se svým směrem, oni nesmějí ani sklízet slávu za vykonané skutky, ani platit za spáchané zločiny. Můžete si toho všimnout v úvodní a závěrečné pasáži videodokumentu Kevina Kerslaka Live! Tinight! Sold Out! Z roku 1994, kde se Cobain producíruje na scéně s narudlými rozcuchanými vlasy, se strništěm na bradě a s cigaretou na rtech, oblečen jen v černé dámské košilce. Grohl za bicí soupravou je, až na černou podprsenku, svlečený do půl těla a dvoumetrový Novoselic s krátkými vlasy a v bavlněné košili z K-martu vypadá jako telegrafní stožár. Tohle je pravý grunge: žádná módní přehlídka pro hochy z hudebního průmyslu, ale opravdová špína. Autoportrét, který Vám Nirvana předkládá, je především odpudivý. Teprve pak je debilní, potom zneklidňující a až nakonec se mu můžete s opovržením vysmát. Grohl a Novoselic vypadají vesele, jakoby prožívali nejúžasnější chvíle v životě. Z Cobainovy tváře a z postoje jeho těla vyzařuje neuchopitelný sarkasmus a hnus. Je to výsměch sebejisté předpojatosti a totální popření celého světa. Cobain nerozlišuje mezi mužem a ženou ani mezi královnou plesu a nejošklivější holkou ze školy. "Lidi ze mě měli strach.
Vždycky jsem měl pocit, že mě považujou za ten typ člověka, kterej vtrhne na maturitní ples a všechny zmasakruje," řekl Cobain krátce před svou smrtí. Drama inscenované při Cobainových vystoupeních bylo dramatem ponížení, bezcennosti a zbytečnosti. Je to drama přebytečné části populace nebo, lépe řečeno, opuštěné lidské bytosti, kterou nikdo nemiluje. Drama generace, kterou ekonomika nepotřebuje a kultura nechce. "Vyrůstal jsem v rodině se šesti harantama a mým jediným cílem bylo zjistit, proč se cejtím tak odlišnej od ostatních". Komerčně nejúspěšnější punková kapela všech dob byla též kapelou nejvíce postiženou virem masovosti. Je-li totiž to, co děláte, přijímáno širokým publikem, pak se vystavujete podezření, že to musí být buď prázdná fraška, nebo komerční chyták. Vy sami jste pak nepřítelem, s nímž jste chtěli bojovat. Ve filmu Sold Out!! Je sekvence, v níž za doprovodu zamlžených tónů ohrané pirátské videonahrávky vidíte Cobaina, jak se vrhá z nízkého jeviště mezi publikum tlačící se na scénu jako na barový pult. Jeden ze strážců vtáhne zpěváka zpět a pak ho udeří do hlavy a srazí k zemi. Cobain se snaží stočit do klubíčka a strážný po něm dupe.