Depeche Mode

Počátky Depeche Mode sahají do britského provinčního města Basildonu, kde se na přelomu punkových sedmdesátých a syntezátorových osmdesátých let sešla partička tří kluků (Vince Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher), které spojoval zájem o tehdy progresivní elektronický pop, založený na zvucích levných analogových syntezátorů. Původní název této formace, Composition Of Sound, byl po příchodu charismatického zpěváka Davida Gahana změněn na dnes známé Depeche Mode, což byl název francouzského módního časopisu.

V roce 1981 vychází u malého nezávislého vydavatelství MUTE Records první singl Dreaming Of Me, který dosáhnul vcelku solidní pozice - 57. příčky v U.K. Chart. Kapela byla tímto relativním úspěchem povzbuzena a vzápětí vydala další singl New Life; ten si vedl o poznání lépe a v britské hitparádě singlů se vyšplhal až na 11. místo. Depeche Mode se v ostrovním žebříčku definitivně zabydleli třetím singlem Just Can´t Get Enough, který pronikl až do top ten (#8). Ještě téhož roku Depeche Mode vydali své debutové album Speak & Spell. Toto album se docela dobře prodávalo (10. příčka v žebříčku alb), nicméně z dnešního pohledu jej přece jen nelze brát úplně vážně. Kolovrátkové rytmy, jednoduché melodie a rozjásané popěvky sice skupině zajistily jistou popularitu, ale na druhé straně také nálepku veselé skupinky orientované převážně na pubescentní dívky.

Úspěch Speak & Spell a s tím související popularita poněkud zaskočili výhradního skladatele Vince Clarka, který se vzhledem ke svému introvertnímu zaměření rozhodl dát přednost spíše tiché studiové práci před únavným mediálním kolotočem a na sklonku roku 1981 kapelu opustil. V této souvislosti je poněkud paradoxní, že Clarke slávě a showbusinessu stejně neunikl – v roce 1982 slavil úspěchy se svým projektem Yazoo a o pár let později založil dodnes slavné Erasure.

Ale vraťme se zpátky k depešákům: ti se po odchodu ústřední postavy kapely nehodlali vzdát. Roli skladatele převzal Martin Gore a v následujících letech prokázal, že se, alespoň pokud jde o komponování, Clarkovi přinejmenším vyrovná. Mimochodem Gore mimo skládání hudby, tvorby textů a hry na syntezátor a kytaru v kapele funguje i jako druhý zpěvák vedle Gahana, přičemž na každém albu zpívá obvykle dvě písně.

Roku 1982 vydávají mnohými odepisovaní DM své druhé album s názvem A Broken Frame. Oproti předchozímu Speak & Spell je toto album o poznání pochmurnější (objevují se zde zárodky pro DM později typické melancholie), ale na druhou stranu místy stále poněkud naivní a nevýrazné. Každopádně depešáci dokázali, že jsou schopni existence i bez Clarka – album obsadilo 8. příčku v UK a obsahovalo tři úspěšné singly: See You (# 6), Meaning of Love (# 12) a Leave In Silence (# 18). Počátkem roku 1983 vychází další singl, Get The Balance Right (#13). Zde se poprvé uvedl nový člen kapely, klávesista a mimořádně schopný zvukový mág Alan Wilder (v podstatě jediný člen kapely s opravdovým hudebním vzděláním), což se projevilo na tvrdším a experimentálnějším zvuku singlu.

V roce 1983 se kapela nechává inspirovat berlínskou industriální avantgardou (zejména Blixou Bargeldem a jeho Einsturzende Neubauten) a vydává své první opravdu dobré album, Construction Time Again (#6). To se od svých předchůdců odlišovalo údernými rytmy a industriálně kovovým zvukem, jenž mělo na svědomí zejména masivní použití samplů, které kapela sbírala zejména při svých toulkách po berlínských staveništích (album se natáčelo v Západním Berlíně). Album obsahuje hitový singl Everything Counts (#6), přičemž dalším singlem byla poměrně neúspěšná Love In Itself (# 21). Na této desce se jako další skladatel představil Alan Wilder, který přispěl dvěma kousky – Two Minute Warning a The Landscape Is Changing. V této chvíli už skupina měla v Evropě vybudovanou poměrně masivní fanouškovskou základnu, nicméně ten pravý průlom přišel až v roce 1984 s vydáním singlu People Are People (#4 v UK, #1 v Německu) a alba Some Great Reward (#5). Toto album pokračovalo ve vytyčené industriálně-popové linii, s tím, že rytmy byly ještě údernější a celkový zvuk alba ještě temnější a kovovější než u Construction Time Again (nejtvrdší skladbu alba, If You Want, napsal Alan Wilder). To však nebyla jediná změna. Kapela radikálním způsobem proměnila svou image – vsadila na černé kožené oblečení, které místy mělo S/M nádech, v textech se objevily poněkud perverzní erotické motivy a především se objevil základ něčeho, co se na dlouhou dobu stalo fenoménem, který nemá obdoby u žádné jiné kapely. Tím mám samozřejmě na mysli ten někdy až fanatický kult Depeche Mode. Každý z vás jistě někdy slyšel o „depešácích“, což je pojem, který neoznačuje pouze členy kapely, ale také jejich fanoušky. Ano, příznivci Depeche Mode se stali samostatnou subkulturou, která se vyznačovala odlišným oblékáním, účesy a názory – v podstatě se dá říci, že DM nezaměnitelností své hudby a image vytvořili životní styl. Zatímco v dnešní době se teens dělí na Emo - kids, gotiky, hiphopery apod., v osmdesátých letech se, alespoň na území Československa, mládež podobným způsobem dělila na dva nesmiřitelné tábory - metalisty a depešáky. Zatímco metalisti považovali DM za vyměklou záležitost pro homosexuály, depešáci se metalistům vysmívali pro jejich pivní buranství a nízké IQ. Depeche Mode se stali značně kontroverzní záležitostí, vyvolávali buď nekritický obdiv nebo zatvrzelý odpor. Nutno dodat, že v devadesátých letech se hrany vášní poněkud otupily a úlohu některými zbožňovaného a jinými nenáviděného fenoménu převzala nastupující techno music.

Každopádně s úspěchem alba Some Great Reward a třem hitovým singlům - evergreenu People Are People (# 4), lehce perverzním technu Master And Servant (# 9) a atmosférické Blasphemous Rumours (#16) - se DM stali rozhodující silou na poli elektronické hudby a díky své schopnosti mistrně kombinovat elektronickou alternativu s popem také hlavními nositeli pokroku, ke kterému se v této hudební oblasti došlo.

V roce 1985 vychází singlová kolekce The Singles 1981-85, doplněná o typicky depešácky posmutnělou a podmanivou Shake The Dissease (#18) také o razantní It´s Called A Heart (# 18).

V roce 1986 DM posílili své postavení vynikající deskou Black Celebration (#3). Skupina poněkud zvolnila tempo (tedy s výjimkou energické A Question Of Time a temného technopopu New Dress), ubrala kovových zvuků a spíše než na údernost vsadila na zasmušile romantickou atmosféru. Singly Stripped (#15), A Question Of Lust (#28) a A Question Of Time (#17) se sice nijak zvlášť neprosadily, ale to nic nemění na tom, že toto album patří mezi nejlepší a nejoblíbenější depešácké počiny. Právě v souvislosti s A Question Of Time nelze nezmínit klip k této skladbě, který znamenal počátek spolupráce s holandským fotografem a režisérem Antonem Corbijnem. Ten se od té doby začal věnovat vizuální stránce kapely. Jeho nezaměnitelné, převážně černobílé klipy a fotografie bezpochyby posílily kultovní status Depeche Mode.

Depešáci nespali na vavřínech a roku 1987 vydali další album, tentokrát s poněkud ironickým názvem Music For The Masses (#10). Na tomto albu se skupina tak trochu vrátila k Some Great Reward a Gorovy bizarně melancholické skladby opět okořenila industriálními prvky. Vynikající album, singlům se v Británii sice opět nijak zvlášť nedařilo – Strangelove (#16), Never Let Me Down Again (#22), Behind The Wheel (#21), avšak to vůbec neznamená, že by Depeche Mode ztráceli popularitu, právě naopak, prodávali miliony desek, a na jejich koncerty chodily desetitisíce fanoušků. V této souvislosti je dobré poukázat na fakt, že DM byli ve zbytku Evropy vždy podstatně populárnější než v jejich domovině, o čemž vypovídá např. jejich umístění v německé hitparádě: Strangelove(#2), Never Let Me Down Again (#2) a Behind the Wheel (#6), přičemž album Music For The Masses se zde taktéž probojovalo na druhou příčku. Nicméně navzdory tomu, že DM v U.K. singles chart nikdy nijak zvlášť vysoko nebodovali, zaznamenali celkem 42 singlů proniknuvších do Top 40 (stav k roku 2006), což z nich v tomto ohledu údajně činí nejúspěšnější kapelu všech dob. Depeche Mode také definitivně prorazili v USA. Roku 1988 se v Kalifornské Pasadeně uskutečnil památný koncert pro více než 70 000 diváků, s tím že jeho záznam vyšel o rok později jako live dvojalbum s názvem 101 (#7). Mimochodem v březnu roku 1988 DM vystoupili v pražské Sportovní hale. V té době Československo připomínalo jeden velký fanclub Depeche Mode (v letech 86-90 byli DM pravděpodobně nejpopulárnější skupinou v Československu) a pořádající Pragokoncert od fanoušků obdržel cca 150 000 objednávek na vstupenky, nicméně vzhledem ke kapacitě Sportovní haly se štěstí usmálo na pouhý zlomek zájemců.

Tehdy se zdálo, že Depeche Mode již dosáhli vrcholu, který není možné překonat. Opak byl pravdou, neboť v roce 1989 vyšel singl Personal Jesus (#13 v U.K.), který obsahoval výraznou kytarovou (!!!) linku, a který se díky svému masivnímu úspěchu v silně křesťanských USA stal (spolu s Enjoy The Silence) pravděpodobně největším hitem DM vůbec. V roce 1990 vychází naprosto famózní album Violator (#2), na němž se fantastickým způsobem snoubí electropop 80tých let s taneční hudbou let 90tých (mimochodem členové skupiny v té době přiznali silný vliv extáze na výslednou podobu alba). Album, kromě již zmíněného Personal Jesus, obsahovalo další tři singly: dodnes známý megahit Enjoy The Silence (#6), melodickou Policy Of Truth (#16) a silně taneční World In My Eyes (#17). Alba se prodalo přes 8 milionů kopií, následovalo veleúspěšné celosvětové turné (např. v New Jersey dva dny po sobě vyprodali stadion s kapacitou 80 000 diváků), projevy fanatické oddanosti fanoušků byly na denním pořádku a v souvislosti s nastupující vlnou house music skupina začala být uváděna jako jeden z nejdůležitějších inspiračních vzorů taneční scény.

Po úspěchu alba Violator se depešáci na nějakou dobu stáhli do ústraní, aby se mohli věnovat svým soukromým aktivitám a rodinným záležitostem. Zpěvák David Gahan se odstěhoval do Los Angeles, kde započal s bohémským životem „rockové“ hvězdy, zvukový experimentátor Alan Wilder vydal druhé album svého projektu Recoil s názvem Bloodline (na tomto albu hostoval m.j. tehdy málo ještě známý Moby) a také produkoval album tvrdě elektronických Nitzer Ebb. „Jednoprstý klávesista“ Andy Fletcher (ve skupině působí spíše jako manažer) se zabýval léčbou svých depresí a Martin Gore dával dohromady materiál na nové album. To vyšlo na jaře roku 1993 pod názvem Songs Of Faith And Devotion a v prvním týdnu po svém uvedení na trh dosáhlo na první příčku jak britské tak i v americké hitparádě. Album překvapivě nebylo „techno oriented“ jak možná někteří očekávali, ale právě naopak bylo zřetelně ovlivněno americkým rockem a gospelem. Dnes to možná nikomu nepřipadá jako něco mimořádného, ale v té době bylo u DM tak masivní použití kytar vnímáno jako něco naprosto šokujícího. Úvodním singlem se stala rockově nadupaná I Feel You (#8), následovala typicky depešácká Walking In My Shoes (#14), gospelová (!!!) Condemnation (#9) a opět DM klasika In Your Room (#8). Změně stylu odpovídala i změna image, zejména u Gahana, který si nechal narůst dlouhé vlasy a vousy a započal se svou hrou na rockového poloboha. Alba se nakonec prodalo kolem pěti milionů, takže úspěch Violatora překonán nebyl, a přestože mnozí fanoušci tohle album považují za vrchol tvorby DM, existují i takoví, kteří posun syntezátorových klasiků ke kytarovému zvuku nikdy plně nepřijali.

Každopádně po uvedení tohoto alba na trh následovalo 18timesíční celosvětové turné, na němž depešáci místy působili jako rocková kapela – Gahan předváděl pózy rockové ikony, Gore hrál na kytaru a Wilder v některých skladbách dokonce usedl za živé bicí. Turné bylo velmi úspěšné, avšak svou náročností se málem stalo skupině osudným. Pseudorocker Gahan propadl heroinu, Gore měl problémy s alkoholem, Fletcher se psychicky zhroutil a byl odeslán domů. Po skončení turné, v roce 1995, přišla další rána: Alan Wilder, odpovědný za zvukovou nezaměnitelnost skupiny ohlásil svůj odchod, oficiálním důvodem byly neuspokojivé pracovní postupy a nedostatečné ocenění jeho práce (neoficiálně se hovoří o konfrontaci jeho ega s egem Martina Gora a také o Wilderově antipatii vůči Fletcherovi). V témže roce se Gahan neúspěšně pokusil o sebevraždu a o rok později dokonce prodělal klinickou smrt po předávkování speedballem (směs kokainu a heroinu). V té době se zdálo, že s Depeche Mode již do budoucna nemá smysl vážně počítat…

Mnohými odepisovaná kapela se přece jen nakonec dala dohromady a rozhodla se pokračovat dál jako trio Gahan, Gore a Fletcher. V roce 1997 vychází album Ultra (#1), na němž se jako producent podílel Tim Simeon z hiphopových Bomb The Bass. Album je jakousi směsicí klasického depešáckého stylu s hiphopem/triphopem, rockem (Useless) a dokonce country (Freestate), oproti předchozí tvorbě je poněkud klidnější a zřejmě v důsledku odchodu zvukového architekta Alana Wildera (ten téhož roku vydal další album Recoilu, vynikající Unsound Methods) zvukově střídmější, což však vůbec neznamená, že je špatné. Osobně mám toto decentní album velmi rád a považuji jej za poněkud nedoceněné. Singly byly poměrně úspěšné: Barrel Of A Gun (#4), It´s No Good (#5), Home (#23) a Useless (#28). V souvislosti s Barrel Of A Gun bych rád zmínil remixy této skladby, o něž se postarali tehdy velmi populární Underworld. Zatímco ambientně laděný remix Underworld Soft se dočkal všeobecně dobrého přijetí, remix Uderworld Hard, pojatý jako rychlé tvrdé techno, se mezi fanoušky setkal s nadšenou chválou, ale také drtivou kritikou a dokonce vyvolal jistou kontroverzi i mezi členy obou kapel. K tomu nezbývá než doporučit poslech originálu i obou remixů a udělat si na celou záležitost vlastní názor.

O rok později vychází kompilace The Singles 86-98, doplněná o novinku Only When I Lose Myself (#17), která zní jako střet klasických Depeche Mode s triphopem typu Massive Attack. V témže roce vychází také tributové album s názvem For The Masses, obsahující coververze depešáckých hitů od skupin jako The Cure, The Smashing Pumkins, Apollo 440 nebo Rammstein. Zvláště posledně jmenovaní zaujali svou předělávkou monumentální Stripped, v níž se snoubí pravá depešácká temnota s nefalšovanou germánskou tvrdostí.

Po vydařeném comebacku se Depeche Mode opět na nějakou dobu odmlčeli a své další album vydali až v roce 2001 pod názvem Exciter (#9), přičemž tato kolekce obsahovala celkem 4 singly: Dream On (#6), I Feel Loved (#12), Freelove (#19) a Goodnight Lovers (#98). Jako producent alba byl vybrán 29letý Mark Bell (známý jako člen techno průkopníků LFO), který album posunul do klidné, minimalistické roviny. Zatímco album bylo z komerčního hlediska stále poměrně úspěšné (byť nedosáhlo úspěchu svých předchůdců), značná část fanoušků byla z toho co slyšela přece jen poněkud rozpačitá. Album bylo často charakterizováno jako nudné a producentsky odfláknuté. Většina písní se nese v pomalém tempu, zvuky jsou nevýrazné a z depešácké magie zbyly jen stopy. Fanoušci DM jsou však natolik loajální, že svým idolům tuto slabou chvilku odpustili a následující turné se setkalo s velkým úspěchem.

Uvnitř kapely však sílilo pnutí mezi jednotlivými členy, zejména mezi výhradním skladatelem a textařem Gorem a frontmanem Gahanem, který Gora obvinil z diktátorských sklonů a dožadoval se práva přispívat vlastními skladbami. Zřejmě v důsledku nenaplněných skladatelských ambicí vydal Gahan roku 2003 svou vlastní, rockově pojatou desku s názvem Paper Monsters, která se dočkala vcelku slušného přijetí fanoušků i hudební kritiky. Gore taktéž sóloval a téhož roku přišel s již druhým albem coververzí svých oblíbených skladeb s názvem Counterfeit 2 (poprvé takou coverdesku – Counterfeit - vydal v roce 1989). Na tomto místě se sluší připomenout, že ani bývalý kolega Wilder v novém tisíciletí nezahálel, čtvrté album svého experimentálního projektu Recoil vydal již v roce 2001. Toto pozoruhodné album nese název Liquid a je založeno na koncepci mluveného slova doprovázeného temnými zvukovými podkresy.

Pokud jde o Depeche Mode, tak ti nakonec poněkud utlumili vzájemné mediální přestřelky (ostatně se dost možná jednalo o připravenou marketingovou záležitost) a v roce 2004 vydali remixové trojalbum s názvem Remixes 81-04, obsahující kompilaci nejrůznějších remixů depešáckých singlů, včetně nově přepracované verze Enjoy The Silence, která pod názvem Enjoy The Silence 04 vyšla jako samostatný singl a dosáhla na sedmou příčku britské hitparády.

Na jaře roku 2005 se kapela znovu schází ve studiu a začíná nahrávat své zatím poslední album Playing The Angel. Produkováním byl pověřen zkušený Ben Hillier a jako autor se poprvé představil i Dave Gahan. Nutno dodat, že jeho svižná Suffer Well, melancholická I Want I All a především syrová temnota s názvem Nothing´s Impossible rozhodně patří k těm lepším položkám alba. Playing The Angel lze považovat za úspěšný reparát jejich předchozí desky a návrat k vrcholnému období DM. Na tomto albu se snoubí moderní elektronika se starými analogovými syntezátory jakož i hutnými zvuky kytar a všechno je to zabaleno do správně depešácky zachmuřené atmosféry. Fanoušci, modlící se za neopakovaní noční můry s názvem Exciter, byli nadšeni šlapavými rytmy a v mnoha zemích vyhnali album na vrchol hitparád (v U.K. však pouze na šestou příčku - inu zase tak zakletá Británie). Z Playing The Angel vzešel úspěšný, avšak poněkud přeslazený singl Precious (#4), který svou jemností z alba přece jen poněkud vybočuje. Následující singly A Pain That I´m Used To (#15), Suffer Well (#12) a John The Revelator / Lilian (#18) jsou pro album již mnohem typičtější, ale na druhou stranu se jim díky tomu nedostalo až tolik prostoru v médiích. To je ostatně letitý problém Depeche Mode, snad s výjimkou vrcholného období na přelomu 80. a 90. let se této kapele dostávalo mnohem méně mediální pozornosti, než by bylo adekvátní její skutečné popularitě. Možná je to dáno tím, že DM nejsou až tak konvenční jako např. s nimi do jisté míry spříznění U2, nehrají hip hop nebo r&b a rovněž mají daleko do klasického osmdesátkového discopopu, kterému se v médiích daří možná až příliš dobře. Na druhou stranu se kapela může opřít o spolehlivou fanouškovskou základnu, takže je na médiích prakticky nezávislá. Nicméně v případě DM je to s nezávislostí jako takovou poněkud problematické. Kapela, která vyprodává stadiony jen stěží může být považována za nějakou alternativu. Tvorba DM vždy zachovávala klasický popový formát „sloka, refrén, mezihra“, avšak toto schéma dokázali obohacovat zajímavými melodickými postupy a zvukovými experimenty, díky čemuž se zejména ve druhé polovině 80tých let stali kapelou, která určovala trendy nejen na elektronické scéně. Krom toho, že se DM stali jakýmsi synonymem syntezátorového popu (synthpop, electropop, technopop...) a inspirovali celou řadu svých napodobitelů (jako např. Camouflage, De/Vision, Melotron, ect.), výrazně zasáhli do vývoje taneční hudby (včetně dnes moderního electroclashe) a ovlivnili i rockové kapely jako Smashing Pumpkins, Paradise Lost nebo Type O´Negative. Depeche Mode byli počátkem 80. let vedle tehdejších syntezátorových (event. novoromantických) hvězd typu Visage, Ultravox, Duran Duran, Soft Cell nebo Human League považováni za outsidery, později museli soupeřit s kapelami typu Frankie Goes To Hollywood a Tears For Fears, nicméně prakticky jako jediní z výše uvedených přežili konec osmé dekády. Říci o nich, že dokázali jít s dobou není úplně přesné, protože svým zvukem tehdejší dobu předběhli – v podstatě psali dějiny popu a elektronické hudby. Tuto skutečnost by teoreticky mohlo potvrdit i nedávno vydané The Best Of Depeche Mode, avšak zde výběr písní a jejich řazení vyvolává jisté rozpaky. Za zmínku stojí nová skladba Martyr, která vyšla i jako samostatný singl (#13), ale přesto bych k seznámení s tvorbou kapely spíše než toto Best Of doporučil alba jako Violator, Black Celebration, případně The Singles 86-98.