Úžovka obojková

Tohoto hada lze bezpečně poznat podle žlutých až oranžových půlměsíčků za hlavou. Zbytek těla má zbarvení značně variabilní (podle prostředí kde žije). Většina užovek tohoto druhu má na zádech kýlnaté šupiny v různých odstínech šedé a na břiše žluté až oranžové. Hlavu má zřetelně oddělenou od zbytku těla, které může měřit až 150 cm. Ve volné přírodě však zřídka kdy potkáme užovku obojkovou delší než 1 metr. V poměru k tělu má poměrně dlouhý ocas. Celé tělo nejen užovky, ale i ostatních hadů, je na omak suché, šupinaté a příjemně chladivé. V žádném případě není slizké, jak si myslí lidé, kteří se hadů štítí či bojí.
Vyskytuje se po celé Evropě, západní Asii a severní Africe. Spolu se zmijí patří mezi hady s nejsevernějším místem výskytu vůbec. Lze ji nalézt i těsně za polárním kruhem. Nejradši obývá břehy jezer, řek, potoků a tůní. Patří mezi známé obyvatele mokřadů a bažin. Také se ráda vyhřívá v suchých štěrkovnách či lomech. Preferuje spíše nížiny, ale občas zavítá i do vyšších nadmořských výšek

Tomu, že ráda obývá břehy vodních ploch, není divu, že patří mezi výborné plavce a potápěče. Ve vodě tráví poměrně hodně času, protože mezi její hlavní potravu patří především vodní živočichové jako menší rybky nebo čolci. Tyto druhy, totiž vylučují toxin, který je pro užovku jedovatý. Ačkoli jako většina užovek má i užovka obojková jed, není schopna ho použít. Chybí ji totiž funkční jedový kanálek s vývodem do zubů. Je všeobecně známo, že užovka nepatří mezi škrtiče, takže má jedinou možnost - svou kořist polykat živou.
Díky absenci jedového kanálku je naprosto neškodná i pro člověka.
Užovka, jako ostatně všichni hadi, nejvíce spoléhají na svůj hmat a cit pro otřesy půdy. Jejich lovecká technika tedy spočívá v tom, že se snaží svoji kořist vyplašit, aby se pro ně stala lépe viditelnou. Ve většině případů užovky polykají svoji kořist tak, jak ji chytí. Nesnaží se ji nějak obracet. Pouze u ryb, díky ostrým šupinám, upřednostňuje polykání po směru růstu šupin, a u žab, které se nafoukly, raději spolkne nejprve zadní a pak přední část. Lépe se tak ze žáby dostane všechen vzduch a zplaskne.
Pokud je užovka zahnána do úzkých a musí se nějak bránit, málokdy používá kousnutí. Snaží se nepřítele zastrašit hlasitým syčením, zploštěním těla, nafukováním krku a zvláštními zuřivými pohyby. Další metodou obrany je tzv. thanatóza - schopnost tvářit se jako mrtvý. Užovka se otočí břichem nahoru, otevře tlamu a jazyk nechá volně viset. Zornice vytočí k okraji a z kloaky začne vylučovat sekret, který svou "vůní" připomíná mršinu. I přes tuto techniku se však stávají kořistí kun, jezevců, lišek, ježků a některých ptáků. Na mláďatech užovky si pochutnají třeba i ryby nebo potkani. Snůšku vajec dokáží zdecimovat i docela malí mravenci.
Rozmnožování
Užovky se začínají pářit koncem května. Asi měsíc po opuštění zimního úkrytu (u vody pod kameny, ve spárách skal či kompostu) a po prvním jarním svlékání. Potom, co se některému ze samců podaří vyhrát tlačenici se svými soky a samici oplodní, trvá zhruba dva měsíce než samice naklade na nějakém bezpečném místě vajíčka. Podle její velikosti a tělesné kondice jich může být až šedesát. Obvykle je to kolem 30-ti vajíček. Mláďata se líhnou po 8 až 10 dnech a měří 15 až 20 cm.